Zentao
přečtené 205
Z Paříže...
2009,
Jan Šmíd
Hezky napsané a přístupné. Oceňuji, že obsahuje tipy na různá místa, díla a události. Vřele doporučuji všem jako oddechovou knížku na rychlé zhltnutí před cestou do Francie. Zároveň je zajímavé sledovat, jakým způsobem a o čem píše Jan Šmíd před deseti lety a ukazuje to, jak jsme se jako společnost posunuli. Doporučuji doplnit Stephenem Clarkem a jeho Obnaženou Paříží a Merde! Rok v Paříži.... celý text
Merde! Rok v Paříži
2007,
Stephen Clarke
Přečteno kdysi dávno, ale sedlo mi to. Navíc na některé vtípky si vzpomenu i roky po přečtení a pořád se nad nimi zasměju. Nic intelektuálního, ale na dovolenou ideální.... celý text
Americký deník
2019,
Jana Ciglerová
Na úvod bych rád poděkoval Chajda69, protože díky jeho poznámce u Rozpojených států jsem si knihu Americký deník koupil. Přijde mi fascinující, že díky Databazeknih si koupím knihu, o které jsem dříve neslyšel, na základě doporučení člověka, se kterým jsem se nikdy nesetkal. Facebook nás spojuje (spíše rozděluje) jen proto, že máme obličeje. Databazeknih nás spojuje, proto, že čteme knihy! Není to druhé mnohem působivější? :-) Ale teď ke knize. Kniha je krásná. Na přebal se občas kouknu jen tak pro potěchu oka. Vnitřek je taky kvalitně graficky vyvedený. Pokud bude další vydání, tak bych chtěl upozornit, že v mé knize asi na třech stránkách jsou občas červené tečky (asi z tiskárny) a zkusil bych vyladit umisťování fotek k textu. Úvodní fotky ke každé kapitole fungují suprově. Boční fotky u textu jsou maličké, takže jsem stěží rozeznal, co na nich je. Ale to není žádná hrůza. Fotky uprostřed kapitol jsou super. V některých kapitolách akorát rozdělují větu. S tím měl můj mozek problém, protože se chtěl vrhnout na fotky, ale zase si musel podržet informaci z předchozí věty. Ale i to je jen drobný detail. A na pár stránkách je chyba v –i/-y či překlep. Konečně k tomu hlavnímu – k obsahu. Jak mě se při čtení po USA stýskalo! A to mám doma milovaného člověka z Ameriky. Shodou okolností rodina přítelkyně na Floridě žije. Proto jsem si knihu prostě musel pořídit. Ano, Amerika je taková, jakou si ji člověk najde. Ano, Amerika má svoje plusy a minusy. Jako všechny země. A ano, Amerika by si mohla vzít ponaučení od nás a my od nich. Jenže ten hlavní argument pro Ameriku je zejména teď tak lidský – slovy autorky: „Bylo jim tam dobře.“ Přál bych si, aby každý Čech mohl alespoň na chvíli ten pocit zažít. Když může člověk zahodit všechny sociální normy, které s sebou táhneme, uvolnit se a nechat na sebe působit, že se k němu lidé chovají vstřícně a přátelsky a každodenní věci jsou tak snadné. Rád bych ke knize napsal něco světoborného, ale Jana Ciglerová všechno popsala hezky, stručně (!) a čtivě. Za to jí patří můj dík a nenapadá mne, co měnit. Je to super tak, jak to je. Lidské, civilní, milé. Některé věci pro mne navíc byly nové – např. Accelerated Reader program mi přijde výborný nápad a určitě by mohl fungovat i v ČR – podpořit čtení sbíráním bodíků. Sem s tím! Snad mi odpustíte, když přihodím i pár svých poznatků, ale potřebuji se o to podělit, protože při čtení jsem většinu času jen přikyvoval a říkal si – jo, jo, to je přesně ono! Skoro každý, koho jsem v USA potkal, znal nějakého Čecha (Čechoslováka) a měl na ně moc dobré vzpomínky (děkuji předešlým krajanům, že nám dělali v cizině dobré jméno). Z paměti si i po roce a půl vybavím tvář každého prodavače či baristy z kavárny. Z Trader Joe’s si pamatuju rámcově i většinu rozhovorů. Když jeden prodavač zjistil, že jsem z Čech a jsem první den ve městě, tak mi dal zadarmo tašku (v ceně 5 dolarů) a nechal si ode mne napsat místa, kam se v ČR podívat, protože se tam chystá s přítelkyní. Udělali si tak loajálního zákazníka, že jejich slávu šířím s jejich taškou dodnes. Na ulici se Vám lidé dívají do očí a usmívají se na Vás. Někdo dokonce i zamává! To si pak připadáte jako rocková hvězda. Navíc když to srovnám s Ruskem, kde dívat se cizím lidem do očí a usmívat se na ně je takřka nelegální, tak přemýšlím nad tím, proč by si někdo přál směřovat naši zemi tímto směrem. Před pár dny jsem se dozvěděl, že v USA je na univerzitách obor fat studies; lidé diskutují o tloušťce a pohledu na tloušťku v kultuře. No nic, už se tam těším. Mezitím děkuji autorce za super knížku a že se jí podařilo naservírovat pohled na každodenní Ameriku střední třídy střízlivým pohledem Slovana. Ten obrácený pohled mám doma a je zajímavý taky.... celý text
Prázdniny v Evropě
2019,
Ladislav Zibura
Autor stále udržuje vysokou kvalitu humoru, textu i zpracování knihy a ukazuje, že na zajímavý kout a dobrého člověka můžete narazit kdekoli na světě; v tomto případě v Evropě. Nevýhodou pro mne bylo, že jsem před čtením knihy viděl zdařilou Ziburovu přednášku o jeho putování Evropou, takže jsem knihu s přednáškou občas srovnával a z pohledu zábavnosti u mne vyhrává přednáška. Nicméně i tak mohu vřele doporučit jako kvalitní odpočinkovou knihu na noční stolek, která čtenáři připomene, že se máme na co těšit, až se ta hrůza přežene.... celý text
451 stupňů Fahrenheita
1970,
Ray Bradbury (p)
Dokonalá kniha. 451° Fahrenheita je podle mne Božskou komedií naší doby. A to si nemyslím, že přeháním. Bradbury odpovídá na palčivé otázky položené Orwellem v 1984. Nesoustředí se ale na společnost. Soustředí se na jednotlivce. Na čtenáře. A s Bradburyho stoickou odpovědí plně souzním. Jen mne mrzí, že to napsal on a dřív. A mnohem lépe, než bych to napsal já. Jenže to je dobře, protože tak si to můžeme přečíst všichni. Jenom název bych zvolil 233° Celsia. Chtěl jsem toho napsat jako obvykle hodně, jako po čtení 1984, abych se s tím vypořádal, ale ta kniha je tak úplná, že to není třeba. Jen mne bavilo, že jsem si knihu četl se špunty v uších, když kolem mne seděla rodina na gauči a dívala se na něco na Netflixu. A taky mne pobavilo, že někdo 451° Fahrenheita zfilmoval. Ten si ponaučení z knihy nevzal. Inu, čtení není jen o klouzání zrakem po papíru.... celý text
Slepé skvrny: O chudobě, vzdělávání, populismu a dalších výzvách české společnosti
2019,
Daniel Prokop
Vynikající! Slepé skvrny jsem přelouskal za necelé tři dny. Kromě práce, spánku a cvičení mne zpomalovalo to, že jsem si ji zatrhával „poprávnicku“ – podtrhaného textu mi zůstalo více než toho nepodtrhaného. Knížka nabízí přesně to, co jsem tak moc potřeboval. Odhrnout oponu populistické politiky, prostoupit kouřem příběhů a metafor a najít neotřelý pohled na některé palčivé problémy naší společnosti. A je to nesmírně napínavý thriller. Thriller o nás všech. Postavený na datech. Byť přibližných, ale srozumitelně vysvětlených. Ne na pohádkách o kulturních válkách. Líbí se mi přebal a vůbec celá kniha mi přijde umně provedená. Knížka je psána čtivým jazykem a občasné endnotes jí dodávají na přesvědčivosti. Ale není jich zase tolik, aby při čtení překážely. Knihu jsem četl hodně na přeskáčku a sebekriticky musím říct, že otázku chudoby jsem si nechal až na konec. Ale možná jsem jen věděl, že to nebude milé čtení. Rovnou se přiznám, že o chudobě v ČR jsem toho příliš nevěděl a o většině ostatních témat, s výjimkou daní, jsem obeznámen spíše povšechně. Proto jsem si řekl, že se nejprve podívám na gender pay gap a daně, abych si udělal obrázek o tom, jestli můžu důvěřovat i zbytku. Po podkapitole o gender pay gap jsem byl trochu skeptický. Přišlo mi nešťastné nechat diskusi vést názory Jordana Petersona. Ale možná jsem jen byl příliš kritický, protože Wolverine z Michiganu je ostražitý před sociologem, který pobýval v Ohiu :-) Kapitola o daních mne však přesvědčila. Prokop cituje Slemroda (z Michiganu) i doc. Janského (z IES na FSV UK) – světově uznávané experty na daňovou politiku. Popis skutečností je trefný a daňové návrhy mi dávají smysl, byť jsou argumenty pro i proti. Jenom si myslím, že zejména první podkapitolu o daních napsal Daniel Prokop příliš temně. Trochu jako to dělávají média. Ano, daňové úniky jsou zásadní problém, který nabourává pevnost společenské smlouvy. Ano, daňové úniky a praní špinavých peněz nám (a státům celého světa) ubírají peníze, které nám v rozpočtu chybí. Slepé skvrny tak správně řekly A (problém), ale už neřekly B (současná řešení). Od roku 2008 mezinárodní organizace jako G20, OECD, OSN a EU (!)vedou iniciativy proti daňovým únikům a praní špinavých peněz. A právě díky EU musíme povinně tyto iniciativy implementovat. Samozřejmě, že vždycky je co zlepšovat, ale minimálně v oblasti mezinárodních daňových úniků a praní špinavých pěněz v EU jsem mírným optimistou. Souhlasím nicméně, že o mnoha problémech daňového systému popsaných v knize politici, odborníci i veřejnost ví, ale nenašel se odvážlivec, který by se do nich pustil. S čestnou výjimkou zrušení daně z nabytí nemovitých věcí, která v konečném důsledku učinila obtížným získat majetek méně majetným a ještě k tomu je vedla k tomu, aby si na zaplacení daně vzali úvěr. A teď nově se zrušením „superhrubé mzdy“. O ostatních tématech jsem se mile rád nechal poučit (někdy i pobavit), i když u některých podkapitol bych potřeboval něco dovysvětlit a prodebatovat. Oceňuji také diskusi o amerických reáliích. Při čtení knihy mi přišlo zarážející, jak málo se učíme ve škole o rétorice, mediální gramotnosti a politice (Jestli už je to jinak, tak mi to prosím napište do zprávy. Moc by mne to potěšilo.). Některé termíny (např. dog whistle) a techniky, o kterých jsem v knize četl, byly pro mou přítelkyni z USA známé už od střední školy. Chápu potom, že nás snadno obehrají marketéři používající triky politických matadorů z USA, když mnohdy ani nemáme v hlavě pojmenování pro nástroje, které proti nám političtí marketéři používají. Z knihy si beru mnoho dalších detailních poznámek a poznatků. Z těch obecnějších mimo jiné tyto: Fundamentalismus v jakékoli formě je problém. Máme se dobře, ale ne všichni a mohlo by být lépe. Vzdělání každého z nás je důležité. Pro nás všechny. Hloupá rozhodnutí se nám zdají chytrá, když je děláme. Slova, příběhy a metafory jsou zavádějící sluha, ale zlý pán. Otřesná úroveň diskuse ve veřejném prostoru může být (a zřejmě je) politickou strategií, jak odvést naši pozornost od stěžejních záležitostí. Trpíme tím všichni. Vyšší střední třída („elita“) nestojí v opozici proti ostatním třídám („většině“). My všichni bychom se měli semknout proti politikům, kteří nás ženou navzájem proti sobě do vymyšlených válek. Přijde mi, že právě populisticky komunikující politici jsou těmi elitami, před kterými nás chtějí chránit. Kritizovat nemám příliš co, jen mne ještě napadlo, že Daniel Prokop v knize zastává převážně liberální světonázor (z amerického pohledu). To je jeho právo a je dobře, že to neskrývá. Proti „hysterickým“ konzervativcům píše bez servítek. I tomu rozumím. Právě i ta „hysterie“ k emocím svádí. Jen si myslím, že knížka tak spíše „přesvědčí přesvědčené“ než že by dala prostor konzervativcům změnit názor. Je obtížné změnit názor, když se čtenář cítí pod palbou. Byť faktů. Čest těm, kteří to dokážou. Odvážnému konzervativci bych tak knihu doporučil, ale přijde mi, že je psána především pro „liberální“ čtenáře. Na čtení knihy pro mne bylo nejcennější porovnat si popisované výsledky výzkumů a vlastní představy o české společnosti a jejích problémech. V tomto knihu považuji za obzvláště hodnotnou. Slepé skvrny tak mohu ke čtení doporučit všem, kteří se chtějí dozvědět více o naší zemi, lidech v ní a zejména sami o sobě.... celý text
Rozpojené státy: Amerika nejen televizní kamerou
2020,
Martin Řezníček
Práce Martina Řezníčka si velmi cením a za práci pro Českou televizi mu dávám 7 z 5 hvězdiček. Knihu jsem si objednal ihned po zhlédnutí rozhovoru s autorem v Knihovně Václava Havla. Moc jsem se na ni těšil, protože téma USA je pro mne poslední dva roky srdcová záležitost. Ještě jsem si k tomu přihodil Kissingerovu Diplomacii na dlouhé zimní večery. Místo autora mne hned v úvodu napjal distributor, protože namísto dodání za dva dny mi přišel e-mail, že objednávku mi pošlou až za týden a půl. Nevadí, vydržel jsem to. Třeba teď lidé čtou více, tak z toho mám radost. Knížku jsem rozbalil a za dva a půl dne celou přečetl. Věřím, že mnozí knihu přečtou rychleji, protože je poutavá, ale já jsem pomalý čtenář i rychlých knih. Navíc tato kniha se věnuje mému milovanému tématu z pohledu člověka, který Ameriku sám zažil nebo se na ni ptal. Autor knihu rozdělil do tří částí. První část se týká českých stop v Americe. Druhá část se věnuje trumpismu a mapuje strž rozdělující USA. Třetí část vypichuje některé americké výjimečnosti. Píšu to nerad, ale s první částí jsem občas válčil. Témata jsou jedinečná a zajímavá. Ale provedení mi jako čtenáři někdy nevyhovovalo. Sám jako autor chápu, jak je riskantní experimentovat a chvála všem, kdo se o to pokouší. Bohužel používání některých metafor a prolínání dvou příběhů v jeden pro mne bylo rušivé (zejm. v kapitole Cliff House a Barrandovské terasy). Kromě toho některé kapitoly (i z jiných částí) obsahují občasné šotky v čárkách nebo ve shodě podmětu s přísudkem. Ale to je drobnost a další vydání to může lehce odstranit. Zásadní však je, že mne první část obohatila o příběhy a poznatky, které jsem neznal, zapomněl nebo bych je nedokázal tak popsat. Zato druhá část mne vyloženě nadchnula. Autor v ní líčí aktuální stav USA. Velká témata USA shrnutá na několika stranách autorem a pohledy na tato témata lidí na všech úrovních, jejichž výpovědi reprezentují hlavní proudy americké diskuse. Je za tím vidět kus špičkové novinářské práce a snaha ukázat a pochopit názory obou stran. Skvělý! Navíc mi tím poskytl mnoho zajímavých detailů do mé mentální skládačky pojímající USA. Jsem mu za to vděčný. Tak výstižné a nezaujaté shrnutí těchto témat jsem v češtině pro Čechy neviděl. Jen ke str. 171 bych rád připojil poznámku, že názor, že pro jižní státy nebylo otroctví zásadní, odporuje dobovým dokumentům. I když se ale autor snaží zastávat objektivní přístup, občas jsou jeho názor nebo pocit z textu patrné (např. u diskuse ohledně zbraní). To ale nerušilo, naopak to pro mne byly momenty, kdy mi autor byl blízký a přišel mi sympatický jeho humánní pohled na příběhy, které popisoval (např. na neuvěřitelný příběh chudoby popsaný na str. 126). Vlastně si říkám, že by tento pohled v televizi vůbec neškodil. Jak by to asi vypadalo, kdyby nám každý den zprávy přinášely příběhy o odvaze být lidský? Třetí část řeší jednotlivá témata na krátkém úseku, takže jde spíše o reportáže než o detailní vylíčení jednotlivých otázek. Přesto si myslím, že každá kapitola ukazuje ochutnávku toho, co může USA v dobrém i ve zlém nabídnout a že bychom jako Evropani USA neměli zatracovat, byť tak můžeme pod vlivem kusých informací z médií paradoxně činit. Třetí kapitola by se tak dala shrnout tím, co říkal sám Michal Řezníček ve svém rozhovoru. Amerika je taková, jakou si ji najdete. Celkové vyznění knihy mi přišlo takové, že Martin Řezníček možná nechtěně svou knihou popřel svou větu v ní: „Televize je (…) nejlepší médium pro přenos komplexní informace (…).“ Kdepak. Martin Řezníček svou knihou ukázal, že mnohem lepší než sledovat zprávy (např. v televizi), je jednou za čas si koupit knihu. Knihu, která na místo nicneříkajících záběrů tragédií a mluvících hlav, které mají odpověď na to, proč to včera nevěděly, srozumitelně popíše událost, zasadí ji do kontextu, nechá vyjádřit obě strany a opět tyto odpovědi zasadí do kontextu a poskytne svůj komentář. Knihu, která činí televizi a (české) noviny ještě zbytečnějšími. Ale přesto jsem ČT vděčný, že pomocí Michala Řezníčka do ČR nezprostředkovala jen zprávy, ale i jejich kontext. Protože ten evropský kontext je úplně jiný než americký. Byť se to na první pohled ne vždy zdá.... celý text
Věc Makropulos
2008,
Karel Čapek
Zbožňuji formu divadelní hry, protože drží čtenářovu pozornost tím, že je krátká a otáčení stránek dává mozku příjemnou zpětnou vazbu. Obsah jste všichni přede mnou hezky shrnuli a probrali. Mne k tomu mimo jiné napadlo, že myšlenka hry bude stále aktuálnější. Sice si zatím neumíme prodloužit život nad určitou biologickou hranici, ale svůj život si prodlužujeme tím, že nemusíme věnovat tolik času obstarávání potravy jako naši předci. Nežijeme tak o moc déle na roky (byť Čapek zmiňuje očekávání 60 let života, zatímco dnes jsme už pár let přidali), ale můžeme toho udělat více. Jenže se svobodou nakládat se svým časem přichází také více nudy, se kterou tedy alespoň já zacházet neumím. A těch otázek, které téma "příliš krátkého" a "dlouhého" života nastoluje. Nezkracujeme si život sami? Jak naložit se svobodou trávit čas? Proč E. M. nespáchala sebevraždu? Přišlo jí i to nudné? A co kdyby prodiskutovali Epikúrovo pojetí smrti? Není pak beze smyslu všechno, když se přestaneme bát smrti? A mnohé další... Vlastně bych ocenil, kdyby Čapek příště začal v poslední části (Proměně) a odtamtud rozvíjel svou diskusi :-)... celý text
1984
2020,
George Orwell (p)
1984 jsem poprvé přečetl na střední škole. V té době jsem knihu vnímal jako připomínku hrůz autoritářských režimů a varování do budoucna, abychom zabránili opakování těchto hrůz. 1984 jsem si přečetl podruhé na konci svého doktorského studia. Knihu jsem četl po měsících čtení suchých akademických textů. A snad právě proto mne střet s kvalitní literaturou úplně vyzul z pantoflů. Kniha není pouhým mementem dávné minulosti, která je zdánlivě za námi. Ta kniha naopak rozstřílela napadrť naše současné „myšlení“. 1984 je pro mne geniálním manifestem skepticismu pro 21. století. Ano, Orwell svůj manifest vykreslil na pozadí autoritářských režimů připomínajících zlovůli autokratických vůdců, ale ačkoli tito vůdcové zmizeli v učebnicích a kulisy se změnily, poselství Orwella přetrvává. Nesmíme zapomínat, že všichni pořád žijeme v Platónově jeskyni, i když se samotná jeskyně proměňuje. Moderní verzí Platónovy jeskyně se stal virtuální svět, jenž je naší nedílnou součástí. A jedině pokud si to budeme každý den připomínat, můžeme zabránit tomu, abychom se vrhli do zkázy kvůli tomu, co nám někdo jiný předložil ve virtuálním světě, ale my jsme to nikdy neviděli, nevyzkoušeli jsme si to, nesetkali jsme se s tím a nerozumíme tomu. Jenže je to tak obtížné, když moderní verze jeskyně (v podobě obrazovky) je tak svůdná, tak individualizovaná, tak zábavná, tak jedinečná, tak zdánlivě spojující s ostatními, tak snadno přístupná, tak všudypřítomná, ale přesto tak zavádějící, tak tiše sledující, tak nevypočítavá, tak ďábelsky elegantní a návyková. Velký bratr už není člověk či jeho idea, ale server a v něm běžící software, který s námi komunikuje prostřednictvím nevypnutelné obrazovky. „Není tu obrazovka!“ neubránil se. „Ach,“ řekl starý muž, „nikdy jsem nic takového neměl. Příliš drahé. A nikdy jsem jaksi necítil potřebu to mít.“ (vice píšu ve své recenzi)... celý text
Sapiens: Stručné dějiny lidstva
2018,
Yuval Noah Harari
Rychle jsem prolétl očima pár kapitol a vyhodnotil jsem, že je to slátanina patřící svou úrovní k videím "strašlivá pravda o penězích". Doporučuji zahrát si místo toho jednu z počítačových her Civilizace. O přelomových bodech ve vývoji lidstva a jejich následcích se toho člověk dozví mnohem více i tam.... celý text
Rovnou na úvod řeknu, že jsem vůči Platónovi předpojatý, protože Aristoteles je mému srdci (světu) bližší. Na druhou stranu musím přiznat, že některé Platónovy myšlenky obdivuji a jsem za ně vděčný (vozataj, jeskyně, dialektika). O přečtení Ústavy jsem se snažil třikrát (jedno vydání v češtině, dvě různá v angličtině). Přečetl jsem si o knize články, knihy a poslechl podcasty. Dozvěděl jsem se, proč a jak je Ústava strukturovaná a různá vysvětlení, o co vlastně v ní jde, a o kontextu, v jakém Ústava vznikla. Leč, nic naplat. Pokaždé jsem Ústavu odložil po přečtení několika knih (nejvýše jsem se dostal ke 4.; pak už jsem si jen prolistoval zbytek knihy, abych věděl, jak Platón popisuje představu jeskyně a dovozuje nesmrtelnost duše). Z jiných zdrojů jsem pochopil, že moderní čtenář má být k Ústavě shovívavý a že Platón zamýšlí v první knize čtenáře rozběsnit, aby ho donutil nad dialogy v Ústavě přemýšlet. Nicméně další knihy nejsou o nic lepší než ta první. Dialogy v Ústavě jsou neskutečné bláboly, které jsou zajímavé tím, že pokud se čtenář nezamýšlí nad jednotlivými otázkami a odpověďmi, pak ho Platón snadno přesvědčí o pravdivosti svých myšlenek. Pokud se však pod tíhou nesmyslnosti první knihy čtenář zamyslí nad jednotlivými otázkami a odpověďmi, pak se mu začnou argumenty rozpadat pod rukama (možná mi tady chybí znalost toho, o čem píše alef). Dospěl jsem proto k závěru, že Platón se snaží vybudovat krásný (rádoby matematicky přesný) ideální svět a snaží se o něm čtenáře přesvědčit chybnými argumenty. Rozdíl mezi matematikou a Ústavou je v tom, že matematika staví na axiomech, které dále rozvíjí. Platón staví na "vím, že nic nevím", ze kterého dovozuje krásné závěry s pomocí chybných argumentů. Myslím si proto, že čtení Ústavy je pro mne (nechci napsat čtenáře, protože u filosofických děl těžko generalizovat) jen ztráta času. Na rozdíl od jiných filosofů je u Platóna lepší přečíst si shrnutí jeho filosofických závěrů než se neustále rozčilovat nad tím, kolika se dopouští argumentačních omylů (byť čtivými) dialogy. Je možné, že západní civilizace je pouhou poznámkou pod čarou k Platónovi, ale v tom případě se bojím, aby západní civilizace nestála na hliněných nohou. Naštěstí Řecko a Řím se jen hemží jinými, mnohem kvalitnějšími filosofy. Původně jsem chtěl dát jednu hvězdičku, ale když jsem viděl, že Mornštajnová má všude 5 hvězdiček, tak jsem musel alespoň jednu přidat.... celý text