Zentao
přečtené 205
Ztracená země: Příběh moderního Ruska
2024,
Filip Scherf
„Rusku nerozumíme. A to opravdu hluboce.“ Nemáme soudit knihu podle obalu, ale už ten se mi moc líbí. Kniha se velmi dobře drží během čtení a listy hezky voní. Mapa Ruska také jako by dávala i tušit odpověď na otázku, jaký je hlavní problém Ruska (obava o hranice), a také naznačuje hodnotové smýšlení autora (mapa nezahrnuje Krym). Kniha má prolog a tři části. Prolog vymezuje smysl knihy – pro mne je to čtivě přiblížit neruským čtenářům ruský pohled na jejich zemi a její pozici ve světě. To považuji za smysluplné, protože pokud nebudeme chápat ruský pohled, pak se budeme ve vztahu k Rusku dopouštět stále stejných chyb podobně jako americké a další administrativy. Kniha tak hezky doplňuje příběh ruské zahraniční politiky (společně s např. Uměním diplomacie a Dlouhým telegramem), která ukazuje, že autokratické státy mají oproti demokratickým režimům v zahraniční politice výhodu možnosti dlouhodobého a systematického prosazování svých plánů, protože v demokratických zemích se kurz plánů obvykle razantně změní na základě volebního cyklu. Tato výhoda je o to zřetelnější, pokud tyto demokratické režimy jednají z pozice bezpečí a s tím souvisejícího luxusu idealismu (jako např. USA), který často vede k obtížím pochopit vnímání světa zeměmi, které se cítí být neustále v ohrožení (jako např. Rusko). První část se věnuje rozpadu SSSR, privatizaci a snaze o budování liberální demokracie v Rusku. Pro mne bylo v této části nejzajímavější přemýšlet nad paralelami mezi privatizací v Rusku a ČR. S jistotou můžeme říct, že obvykle na privatizacích vydělali ti, kteří profitovali nejvíce z předchozích režimů, což je minimálně z morálního hlediska nešťastné a jak v Rusku, tak u nás vedlo k velké deziluzi. Paradoxně v Rusku, na rozdíl od ČR, byli vítězové privatizace vítězi jen dočasně. Druhá a třetí část popisují nástup Putina k moci, konsolidaci vertikály moci uvnitř Ruska a následný návrat k imperialistickému pojetí Ruska a snahu o rozšiřování moci Ruska a ruské civilizace (krásný oxymóron pro všechny, kdo kdy v Rusku byli) v návaznosti na ruskou (carskou) tradici. Jako červená nit se line těmito částmi důraz ruské společnosti na národovectví, svou výjimečnost (ta je zřejmě velkým zemím vlastní) a pravoslaví. Zdá se totiž, že v zemi, kde nic nemáte, lidem opravdu už zbývá jenom ta víra. K Putinově projevům na konci knihy bych ještě dodal, že o tom, jak je úžasné zemřít pro národ, mluví ti, kteří se umřít nejvíce bojí. Především na posledních dvou částech knihy oceňuji, jak jsou neskutečně zábavné. Je to jako číst horor, kde sice víte, co se stane, ale nemůžete se uklidňovat tím, že je to „jen jako“. Ono se to všechno stalo a ovlivňuje nás to do teď. Kromě erudice autora a obsáhlého poznámkového aparátu bych chtěl na knize zejména ocenit její přístupnost. Věřím, že zvláště pro akademika je náročné napsat knihu, která používá pojmy, které by samy vydaly na knihy (např. americká výjimečnost, město na hoře, řízení demokracie), přístupnou formou a bez zabíhání do zbytečných detailů. V tomto smyslu tak chci ocenit nejen to, co v knize je, ale také co v knize není. Byť věřím, že je náročné rozhodnout, co ještě do knihy přidat a co už ne. „Rusko bylo Ruskem – a taky jím zůstane.“ Ze čtení si odnáším, že Rusko má dva problémy, které ho definují a zároveň spolu úzce souvisí. Za prvé, Rusko pokrývá velké území s dlouhými a slabými hranicemi. Za druhé, Rusko sedí na velkém nerostném bohatství. Z prvního vyplývá strach o své území. Z druhého lákavá cena pro toho, kdo toto území ovládá. První logicky vedlo, vede a vždy povede k expansionismu Ruska. Samozřejmě, že čím blíže k Moskvě bude NATO operovat, tím hysteričtěji bude Rusko reagovat, ale vidíme, že Rusko považuje za svou sféru vlivu celý svět. Relativní blízkost Moskvy k Evropě mi taky vysvětluje, proč Rusko řeší spíše Evropu než Asii, byť se jedná o asijskou zemi. Ale možná paradoxně právě Asie (a nikoli NATO) ukončí moc Ruska, byť Rusové v zajetí svých druhoválečných a studenoválečných narativů nad touto možností spíše přemýšlet nebudou. Druhé pak logicky vede k tomu, že vždy se bude nějaká skupina lidí snažit všemi možnými prostředky dosáhnout kontroly nad Ruskem. V současnosti je to Putin a jeho režim, předtím to byli oligarchové zrozeni v 90. letech. Po Putinovi to bude někdo další. Řešením ovšem není liberální demokracie; ta může fungovat v zemích, kde vítěz nezískává tolik, jako např. v ČR, SR, PL, EE, ale nemůže fungovat v Rusku, které nemá žádnou demokratickou tradici a kde vítěz získá neskutečné bohatství. Přál bych si proto, aby autor napsal ještě jednu knihu, která se bude snažit odpovědět na otázku – co s Ruskem udělat? Knihu tak můžu radostně doporučit všem, které současné Rusko nenechává klidnými. A to by podle autora nemělo nikoho, dokud bude Rusko existovat.... celý text
Boj o štěstí
1931,
Bertrand Russell
Knížku jsem si koupil v Harvard Bookstore (tím se nechci chlubit, jenom si to tady píšu, protože bych to jinak zapomněl), protože mne zaujala žlutou obálkou (vyšlo 2013 u Liveright) a tím, že jsem od Russella ještě nic nečetl. Podle mne se jedná o zajímavý pokus zamyslet se nad tím, jak dosáhnout spokojeného či šťastného života v moderní době. Oproti jiným filosofům se Russell nesnaží vytvořit filosofický systém a ani nemá stěžejní argument. Spíše si sepsal seznam věcí, které lidi jeho doby (řada z nich se nezměnila) trápí (prázdnost života, soutěžení, nuda / vzrušení, únava, závist, pocity viny / hříchu, stihomam, strach z veřejného mínění). Poté si sepsal seznam věcí, které lidem přináší radost (radost z života, náklonnost, rodina, práce, záliby a snaha / rezignace). Podle svého seznamu rozdělil knihu na dvě části a jednotlivé části na kapitoly. Na úvod knihy je Whitmanova báseň, tak z Whitmana vyjdu i při svém hodnocení: Do I contradict myself? Very well then I contradict myself, (I am large, I contain multitudes.) Stejně tak Boj o štěstí obsahuje zástupy; kniha je to moudrá, zábavná, překvapivá, emancipační, protináboženská, ale i nudná, zastaralá, rasistická a blahosklonná k ženám. Zejména ale zpochybňuje, co si myslíme, že si ostatní myslí, že je v životě důležité, abychom se pak tomu bezděčně přizpůsobovali. A mne to zpochybnění těší, protože mi to pomáhá vrátit se nohama na zem. I když má kniha lepší a horší pasáže (ty horší občas připomínají komentátory na sociálních sítích / v novinách nadávající na leccos), tak si myslím, že si v knize každý najde něco zajímavého. Věřím, že si v knize každý najde to svoje – jako v jakémkoli jiném self-help booku, ale tady mi přijde, že se autor snaží a přistupuje k problémům se snahou pomoct. Navíc je kniha zajímavá jako ukázka toho, jak lidé dříve žili (psychoanalytické interpretace, rádio a společenské postavení žen). A taky ukazuje, že některé věci se nemění, protože – ruku na srdce – jsme stejně jenom trochu vyvinutější opice, které povětšinou nepotřebují získávat potravu z přírody, tak většinu času tráví snahou o dosažení vyššího statusu, nebo obavami o jeho ztrátu. Já si z knihy odnáším, že radostného života se dá dosáhnout, pokud člověk má postaráno o základní potřeby (jídlo, střechu nad hlavou, zdraví, lásku, úspěšnou práci a respekt okolí) a může si k tomu pomoci tím, že se člověk tolik neřeší a soustředí na věci mimo sebe (zejm. práce, hobby, vztahy), nevěří všelijakým pověrám, má trochu morální odvahy a přistupuje k věcem s odhodláním, ale s vědomím, že to vůbec nemusí dopadnout (což si podle mne Russell vypůjčil z Bhagavadgíty). A také varování, že pokud ostatní kritizujeme za jejich poklesky, tak jim možná jenom závidíme. Na závěr bych řekl, že ve srovnání s jinými filosofy mi sice Russell přijde méně precizní, ale chtěl bych ocenit jeho blahosklonný postoj – oproti přísným asketům, stoikům a podobným filosofům je to příjemná a lidštější změna. „Naučte se cítit, že život by stál za to, i kdybyste nebyli – jakože samozřejmě jste – nesmírně lepší než všichni vaši přátelé, co se týče ctností a inteligence.“... celý text
Persepolis 1
2006,
Marjane Satrapi
Nádherná kniha o strašlivých věcech pohledem mladé dívky. Kniha plná víry v lidství, vzdělání a svobodu navzdory událostem, nad kterými nemá člověk moc. Upřímně mi kniha dodala naději v rozum a soucit. Všechna čest autorce a její rodině. Jinak si myslím, že forma komixu ji dodává na síle, protože řadu věcí bylo lepší ukázat než popsat (například úplně poslední okénko mluví za vše).... celý text
Obrázky z domova
2022,
Karel Čapek
Tak jo, já se vám rovnou na úvod přiznám – ještě jsem to celé nedočetl. Protože prostě já čtu i to leporelo týden. Ale chtěl jsem se s vámi podělit o tu radost ze čtení Obrázků z domova. Zrušili a přesunuli mi let, tak jsem si chtěl přečíst něco ryze českého (či československého, chcete-li) než zase opustím domovinu. Tak jsem sáhl po Čapkovi. A dobře jsem udělal. Kniha je psána nádherným jazykem a dává tušit, že kdyby česká žurnalistika si udržela kvalitu Čapkova jazyka, tak bychom možná četli noviny s radostí a zájmem, nikoli se strachem a vztekem. Kapitoly se mi líbily všechny. Radost mi udělaly jak ty, které popisují kraje, do kterých se zatoulám, tak i ty, které popisují matičku Prahu, která je mi (naplavenině nebo, slovy Čapka, přivandrovalci) nejbližší. Texty Zázračný rybolov a Velikonoce na horách mi svým laskavým humorem, nadhledem a ilustracemi připomněly Zahradníkův rok. Naopak člověka zarmoutí čtení o skutečné bídě v Razii, Čísle 251 a Na Popelkách. Několik střípků z knihy: „Řekl bych, že věže jsou česká specialita, protože nikde nemají takové divné báně, bachraté cibule, makovice, lucerny, přilepené věžičky a galerie a špičky jako u nás.“ (Český Krumlov) „A jelikož na Šumavě je v každém domě hospoda, ukáže se, že ten dům je ovšem hospoda.“ (Zastávka) „Je to necháno na ukázku, jaký děsný nepořádek nadělá příroda, je-li nechána sama sobě.“ (Zastávka, pod Boubínem) „a pro zvláštní uspokojení počestných lidí výjev, jak jsou dva provinilci zaživa stahováni z kůže.“ (Na Zlaté stezce) „ty hory jsou samá voda, to jsem blázen, odkud to všechno teče.“ (Kterákoliv vesnice [na Šumavě]) „Vypadá to podstatně jinak; je to mírné a zelené a pasou se na tom krávy a turisti.“ (Krušné hory) „Lyžařský sport o Velkonocích pozůstává ponejvíce v hledání sněhu. () Turistika na horách záleží hlavně ve zjišťování, ve které boudě jsme ještě nebyli. () Slunce vůbec se pěstuje na horách měrou nezřízenou () To jsou lyžaři zalyžařivší si.“ (Velikonoce na horách) „Nemáme moře; ale ty, majáčku kbelský, jsi znamením hučících dálek, jež nás oblévají.“ (Světla nad Prahou) „Lampička kmitá po ubohých hromádkách cárů, které jsou lidmi.“ (Razie) „ani provaz na prádlo, ani provaz na oběšení.“ (Číslo 251) „Nic na světě není totiž tak hrozně ošklivé jako parcela. A pak sem jednoho dne vtrhli lidé, zahnali milence a kluky hrající kopanou a zapíchali do země kolíky. Potom kluci ty kolíky vytrhali a použili jako zbraně proti nepřátelům z Vršovic a Strašnic. () Věřte mi, nic není větší školou optimismu a důvěry než stavět novou čtvrť.“ (Jak vzniká městská čtvrť) „příšerná Hnusle“ (Velká Praha) „Vyhynou také mladí šampióni v běhu a skoku, kteří utíkali krytí tramvají, aby unikli výběrčímu.“ (Památný den)... celý text
Ivanhoe
2020,
Walter Scott
Konečně dočteno! Pohádka nejen pro děti, která budí nostalgii po době, která nikdy nebyla. Oceňuji na knize její čtivost – děj začne plynout rychle, když se prokoušete prvními pár stránkami. Postavy nejsou komplikované a neprochází příliš vývojem, ale to odpovídá žánru. Milé jsou i občasné vsuvky v latině a francouzštině, autorův komentář a snaha podívat se na středověké zvyklosti a názory kritičtěji. Kniha je fajn, ale určitě nejde o must read. Jinak Rebeka je za mne superhrdina hodný Malverovského komiksu.... celý text
Manon Lescautová
2022,
Abbé Prévost (p)
Nakladatelství LEDA mělo slevovou akci, tak jsem si koupil jejich umně provedené vydání. Ale co jsem to vlastně četl? Nejsem si jistý, že knížka má modernímu čtenáři hodně co nabídnout, ale i tak mne několik věcí zaujalo, tak bych se s vámi o ně rád podělil. Za prvé, kniha je čtivá – autor používá všechny prvky, kterými zrychluje děj (používá často přímou řeč, neřeší sáhodlouhé popisy, kterými se teď prokousávám u Waltera Scotta). V tomto mi připomněl 1984 a 451 stupňů Fahrenheita. Za druhé, vyobrazení postav a jejich jednání je trochu ploché, ale předpokládám, že to byl záměr – vyprávění totiž máme z druhé ruky, vlastně ze třetí – od vypravěče, který příběh slyšel od hlavní postavy. Známe tudíž jen prožitky rytíře, který sám přiznává, že se před každým stylizuje tak, aby s ním všichni soucítili. Je pak snadné mu na to skočit a říct si, že je to vlastně klaďas. Není. Kniha by mohla krásně sloužit jako podklad pro klauzurní práci v trestním právu. Ani bych nespočítal kolika závažných trestných činů se dopustil. Za třetí, souhlasím, že je příběh repetitivní, navíc autor nechává hrdinu příliš snadno se vyvléknout z důsledků svých činů. Přesto si myslím, že se to dá vydržet a příběh zvládá svou funkci nést čtenáře, aby mu mohl autor předložit i jiná témata než je vyšinutý rytíř. Pro mne tak kniha nebyla tolik o dvou hlavních postavách – egoistickém poblázněnci a ženské postavě, která straší ve feministických nočních můrách –, ale spíše o kritice společnosti Ludvíka XV., věčném napětí mezi ctností a neřestí a přátelství mezi muži. Co se kritiky společnosti týče, tak lidem se promíjí poklesky a zachází se s nimi jinak kvůli jejich postavení. Aristokraté zneužívají své pozice moci. Moc nenáleží těm, kdo se o ni zaslouží (ať už to znamená cokoli), ale těm, kdo se mohou nosit rodem či titulem. Žít s někým bez sňatku je považované za hřích. To všechno mi připomnělo, jak moc jsme se posunuli a jak moc je dobré si vážit demokracie a rovnosti všech před zákonem. Je mi jasné, že i demokracie má své mouchy, ale přesto mi to přijde svobodnější než to, o čem čteme v Manon Lescaut. Téma napětí mezi ctností a neřestí je zřejmé i díky prologu, ale kromě zjevně mravoučném pojetí příběhu se mi líbí i několik momentů, kdy des Grieux argumentuje, že smutná ctnost nemusí být o mnoho lepší než šílenství neřesti. Je na každém z nás se rozhodnout, jestli podlehneme neřesti (jak píše Everett – the problem with temptations is that they are tempting) nebo se dáme na méně prošlapanou cestu ctnosti. Pro mne (zatím) obojí spojuje ctnostný život založený na lásce a přátelství. Což je krásné v teorii, ale kdo to má žít každý den. Des Grieux by se nedostal tak daleko bez svých přátel. Přesto je zajímavé, jak každý z jeho přátel přistupoval k němu svým způsobem. Někdo mu pomáhal, zatímco ho káral. Jiný ho naopak povzbuzoval. Pro mne moc zajímavá látka, i když trochu zidealizovaná. Ale Aristoteles by souhlasil – bez přátel to nejde. Prévost by akorát dodal, že ani bez peněz, resp. louis d'or, sou, écu, pistolí etc. Pokud vás zajímají tři výše uvedená témata, pak je možné knížku doporučit. Navíc se na její příběh odkazuje řada jiných umělců. Myslím si, že linku dvou milenců docení spíše ten, kdo je láskou poblázněn, protože jinak si asi budete jen klepat na čelo. Předpokládám, že tato verze Manon Lescaut je upravená poté, co ta původní podléhala cenzuře. Docela by mne zajímalo, co bylo v té původní verzi.... celý text
Francouzština nejen pro samouky
2007,
Miroslav Pravda
Souhlasím s ostatními, že učebnice není špatná pro vstup do francouzštiny, ale sama člověka nespasí. Pozitivní jsou relativně krátké kapitoly, takže práce s knihou je rychlá (cca 2-3 hodiny na lekci). Dále oceňuji nahrávky (poslech je podle mne u francouzštiny jedna z nejnáročnějších věcí) a také důraz na psaní (také náročné). Učebnice navíc obsahuje v podstatě veškerou základní gramatiku, takže pak už člověka nic moc v gramatice nepřekvapí. Nevýhody jsou ne úplně nejzábavnější a nejaktuálnější texty. Navíc i některé základní fráze se objevují až v pozdějších kapitolách, nebo dokonce až v navazujících učebnicích. Kvůli tomu, že lekce jsou relativně krátké, je vysvětlení gramatických jevů někdy roztříštěné. Navíc cvičení jsou pak až souhrnně na jednom místě. V tomto ohledu mi mnohem více vyhovuje struktura Němčiny nejen pro samouky, kde jsou drilová cvičení na právě probrané téma, ale na konci lekce jsou pak ještě souhrnná cvičení. A také aktuální texty a užitečné fráze hned od začátku. Jeden problém společný snad všem učebnicím pro samouky je používání ještě neprobraných slovíček (to by se dalo přežít) a jejich neuvedení ani v přiloženém slovníčku (to je k vzteku, hlavně když nechcete pořád používat u učení se mobil). Jako rychlý vstup do francouzštiny určitě mohu doporučit, ale je potřeba potom navázat určitě navazující učebnicí či učebnicemi. Bonne chance!... celý text
Němčina nejen pro samouky
2018,
Lucie Zemanová
Souhlasím s Ajinka126, tohle je nejlepší knížka pro samouky (ve vydání z roku 2018), a to jak ve vztahu k němčině (např. ve srovnání s Němčina s úsměvem, Němčina pro samouky I a II od Academie), tak i ve srovnání s ostatními jazyky v této edici (mám zkušenosti s francouzštinou, španělštinou, finštinou a hebrejštinou). Od začátku učí praktické fráze, obsahuje testování, audio je možné stáhnout zadarmo z internetu, slovíčka jsou také užitečně zaměřená a gramatika je vysvětlena detailněji a lépe než v jiných knihách, navíc obsahuje výrazy, slovíčka a gramatiku, které Němci používají (bohužel dnes už někdy trochu zastaralé). Jednotlivé lekce nejsou tak dlouhé, takže práce s knihou i svižně běží. Jeden problém společný snad všem učebnicím pro samouky je používání ještě neprobraných slovíček (to by se dalo přežít) a jejich neuvedení ani v přiloženém slovníčku (to je k vzteku, hlavně když nechcete pořád používat u učení se mobil). Nicméně i tak mohu s klidnou hlavou doporučit.... celý text
