Zentao
přečtené 205
Velká ložnicová loupež
2018,
Pelham Grenville Wodehouse
Milá kniha. Oceňuji hezkou ilustraci na přebalu. Příběh nekomplikovaný, postavy roztomilé, zápletka legrační. Očekával jsem prima oddechovku a dostal jsem přesně to, co jsem očekával. Srovnání s nejlepšími humoristickými knihami nesnese, ale to nevadí. Při čtení mne napadlo, jestli se náhodou Wodehouse necítil trochu jako paní Yorkeová, když si říkal, že by psal něco jiného, ale musí psát to, co od něj očekávají čtenáři. Pár vět stojí za zmínku: „Nikdo není imunní proti bohatství.“ „Nic není pro dívčí samostatnost tak spolehlivou záštitou jako brokovnice.“ „Zkus se k němu přiblížit a bude tě bolet šiška.“ (…) „Kdyby něco podobného řekl ministr zahraničních věcí jinému ministru zahraničních věcí, ten by hned nevěděl, co odpovědět.“... celý text
Rozmarné léto
2015,
Vladislav Vančura
Rád bych na úvod ocenil vydání od Dobrovského z roku 2021 s ilustracemi Josefa Čapka. Čapkův styl krásně evokuje první republiku. Obsahově je to pro mne úžasná kniha. Kdybych ji otevřel kdykoli jindy, tak bych ji hned zavřel a odhodil (soudě podle příspěvků jiných uživatelů je její slabinou nezáživný příběh i dialogy a s koncem knihy jistě mají pravdu). Myslím si, že pokud bych k ní přistupoval s očekáváním tradiční humoristické knihy, tak bych byl také zklamán. Ale mě naopak Rozmarné léto neskutečně sedlo, protože jsem si chtěl jen po dlouhé době v zahraničí užít setkání s češtinou. Myslím si, že se Vančurovi podařilo nachystat pro mne milé setkání pro poutníka žíznivého po kráse jazyka českého. Jazyka tak zajímavého, že jsem si i řadu obratů zatrhl a mile rád bych je někdy užil i v hovorové řeči. Některé z nich jsou např.: „Jděte mi k šípku se svou knihou ód a s prstem, jenž hryže omletý řádek, nemoha se dobrati smyslu.“ „Za těchto hovorů líté vybroušenosti vešel na plovárnu Důrovu muž asi padesátiletý, jehož lýtka prozrazovala střehy šermířské a jehož ruce vězely v rukavicích.“ „Vidím hromadu mračen a škvírami modř, jenž se mi nezdá ani původní.“ „Vaše uši zalehly hukotem knih, jež pořvávají…“ „Přejela manželovu čelist starobylým právem rychtářským, jehož se zmocnila strhši je ze zdi, kde viselo, a mazala, prala a bušila do nich hlava nehlava a byli byti jako žito.“ Nebo lék na dobu sociálních médií: „Nelibuji si v okázalých kouscích.“ Asi nejvíce mne pak pobavil mistrný útok na řadu autorů, zejména vědeckých, a to: „zdá se mi, že jste na své cestě za výrazem došel až k stupni nesrozumitelnosti téměř zajímavé.“ Věřím, že mnoho čtenářů filosofie, práva, muzikologie a podobných oborů by mohlo vyprávět. Příběh v knize opravdu není důležitý a zábavnější mi při čtení přišel především úvod, ale jinak si myslím, že čeština je sice v zahraničí celkem k ničemu, ale musím uznat, že tak zajímavé hraní s mateřským jazykem je některým jazykům cizí a že bychom si měli tento náš „jazykový“ humor hýčkat jako svůj národní poklad. Navíc když na něj později navázala řada dalších vynikajících humoristů.... celý text
Vídeňský kongres
2020,
Luboš Taraba
Vídeňský kongres – Tanec nových časů je dějepisná kniha Luboše Taraby o události 19. století, která zásadním způsobem ovlivnila mezinárodní řád po napoleonských válkách a zajistila relativní mír v Evropě až do války na Krymu v roce 1853. Autor knížku rozdělil na 27 kapitol a přidal k nim ještě mapu Střední Evropy po Vídeňském kongresu a znění závěrečných článků. Knížku také doplnil řadou dobových ilustrací, které dokreslují text. Nejsem historik, takže se k hodnověrnosti knihy nemůžu vyjádřit, ale byl jsem z ní nadšený, protože mi poskytla přesně to, co jsem od ní chtěl (a něco navíc). Dostal jsem zajímavý přehled Vídeňského kongresu včetně mnoha i intimních detailů o jednotlivých aktérech. Až na výjimku popsanou níže napsal Taraba knihu tak čtivě, že jsem občas přečetl 100 stran, aniž bych si to uvědomil. Skvěle funguje také prokládání dat a informací o vyjednávání také popisem pikantních avantýr „kongresu lásky“. Vedlejším cílem při čtení pro mne bylo dozvědět se něco o Talleyrandovi a Metternichovi i to kniha splnila. Za to všechno patří ode mne autorovi velký dík. Celou knížku se mi ale podařilo přečíst až napodruhé. Začal jsem ji totiž poprvé číst hned po přečtení Umění diplomacie od Kissingera a po několika stranách jsem musel Vídeňský kongres odložit, protože ze srovnání nevychází po formální stránce Vídeňský kongres nejlépe. Kissingerova kniha vyniká totiž mimo jiné editorskou prací. Jeho kniha je tak přehledná a jednotlivé věty a odstavce na sebe navazují, jak je to v americké akademii zvykem. To bohužel pro Tarabovu knihu na mnoha místech neplatí. I když knihu řadí především chronologicky, na některých místech skáče z popisu jednoho státu na druhý či z jedné osobnosti na druhou, aby se pak vzápětí vrátil zpátky a zase skočil jinam. Hůř se mi v tom pak dělá při čtení vnitřní pořádek, když si kladu otázku: „Co bude alespoň jedna lekce, kterou si z knihy odnesu?“ Umění diplomacie mi tak připadalo jako přehledná skříň moderních dějin, zatímco Tarabova kniha zase, jako když otevřete skříň na půdě a všechno se na vás vyhrne. Nějaký řád to má, ale musíte si ho najít sami. Dalším kulhajícím bodem Vídeňského kongresu je podle mne to, že nemá jednoznačný argument, ale celou událost pouze popisuje. To je samozřejmě legitimní, ale jako čtenář bych ho měl jako kompas, který mne bude knihou navigovat. Uznávám ovšem, že je možné, že kniha argument má, ale při čtení jsem ho minul. Pokud se bude chystat třetí vydání, pak by stálo za to tyto dvě věci opravit (společně s několika překlepy, které v knize zůstaly). Až na dva výše uvedené nedostatky však knihu vřele doporučuji jako poutavé čtení o zásadní diplomatické události 19. století. Určitě se u ní nebudete nudit, ať už vás zajímá samotná událost nebo život jejích protagonistů.... celý text
Obnažená Paříž
2012,
Stephen Clarke
Jelikož se chystám žít nějaký čas v Paříži, tak jsem prolétl vybrané kapitoly a myslím si, že účel to splnilo. Kniha mne pobavila a dala mi základní informace o Paříži z pohledu člověka, který tam delší dobu žije. Zajímavé pro mne bylo knihu kombinovat s knihou Jana Šmída o zážitcích z Paříže.... celý text
Co je antická filosofie?
2017,
Pierre Hadot
"Dříve či později udělá život z každého z nás filosofa." - Maurice Riseling Famózní knížka! V knihkupectvích po celé republice jsem kolem ní chodil několik let, než jsem se odhodlal ji pořídit, a i její čtení jsem odkládal, ale když jsem se do ní začetl, byl jsem nadšený. Knížka má tři části. První se věnuje tomu, kdo je podle antické filosofie filosof. Druhá ukazuje, že filosofie je spjata s filosofickým způsobem života a je tak nesmírně praktická; správně tedy filosofování není plácání o ničem. Poslední část se věnuje vztahu antické filosofie ke křesťanství, znovuobjevování filosofie jako způsobu života a některým omezením, která čekají na moderního filosofa. Ke čtení doporučuji zejména druhou část, která se věnuje filosofickým cvičením, která nám mohou pomoci stát se moudřejšími lidmi. Při čtení mne napadala spousta myšlenek, ale chtěl bych se s vámi podělit o dvě. Za prvé, podle Hadota je cílem antické filosofie člověka rozhodit z jeho ignorantství do stavu, kdy začne sám sebe zkoumat. Přijde mi, že to je cenné zejména pro českou společnost poznamenanou tolika momenty, kdy zásadní bylo přežití a cokoli dalšího byl luxus. Věřím, že teď už si ten luxus můžeme dovolit. Navíc je zadarmo. Tedy zadarmo úplně ne. Stojí nás to to nejcennější, co máme – čas. Ale je to investice s nejvyšším výnosem. Navíc je filosofie lékem na mozek zhuntovaný přemírou informací z jiných médií, zvlášť těch (a)sociálních. Za druhé, antičtí filosofové svou filosofii často praktikovali v různých školách (např. Akademie, Lyceum, gymnasium). My jsme si, snad s láskou k tradici, školy a podobné instituce pojmenovali po nich. Ale naše vzdělávání se od nich liší zásadním způsobem. Filosofie je stále součástí osnov, ale riziko, že sklouzne do nudného informování o lidech, kteří vypadají jako pošuci, protože se baví o monádách, je v dnešních školách vysoké. Je to škoda, protože si myslím, že v zásadě cokoli, co se učíme na střední škole, se můžeme kdykoli doučit (vlastně i mnohem rychleji a efektivněji než ve škole, ale někam odkládat děti musíme), ale dostat solidní průpravu v praktické filosofii, to by přece neskutečně pomohlo v dospělém životě nám všem. Hlavně když si lámeme hlavu nad tím, čeho si v životě vážit a na čem život stavět. Bojím se, že pokud si nenabízíme alternativy, tak mimoděk přijmeme hodnoty společnosti. To je ovšem problém, protože právě o těch filosofie říká, že nás trýzní. A kdo má v každodenním shonu energii a chuť přemýšlet nad tím, že např. společenský status ztrácí hodnotu hned za hranicemi státu, peníze samy o sobě žádnou hodnotu nemají, úkolem společnosti (polis) je pomáhat si žít dobrý život, život založený na ctnosti a rozvoji charakteru poskytuje mnoho radostí nebo že my všichni jsme dostatečně hodnotní tak, jak jsme, i když nám filmy, seriály, časopisy, internet, ostatní lidé a naše existenciální nejistota vnucují často opak. Snad se k výuce filosofie jako umění dobrého života jednou vrátíme. Myslím si, že knížka přinese radost jak znalcům filosofie, tak nesmělým začátečníkům. Znalcům poslouží jako podstavec pro jejich znalosti o antické filosofii, případně poskytne novou perspektivu (např. jsem se dozvěděl, že epikurejský zájem o smrt nesloužil jen k tomu, abychom se přestali smrti bát, ale taky abychom docenili hodnotu, krásu a jedinečnost každého okamžiku a byli za to vděční). Začátečníkům nabídne pohled na filosofii jako na praktický obor studující to nejdůležitější, čemu můžeme věnovat krátký čas, který na světě máme – otázce: „Jak žít dobrý život?“... celý text
Československo nad propastí
2014,
Igor Lukeš
”The past is never dead; it is not even past.” — William Faulkner Souhlasím s ostatními, že jde o výjimečnou knihu, kterou jsem přečetl jedním dechem za den. Knížka se věnuje části historie, ke které jsem po přečtení Umění diplomacie a kapitoly v Dějinách zemí koruny české II měl mnoho otázek a málo odpovědí. Lukeš knihu napsal americkým akademickým stylem a vydal původně v Oxford University Press, takže kniha je opravdu kvalitní. Vydání od Prostoru mne těší tím, že je podobné Uspořádání světa od Kissingera, tak můžou být v knihovně vedle sebe. Taky oceňuji, že papír knih od Prostoru hezky voní; pocit ze čtení to umocňuje. Akorát design obálky by určitě mohl být hezčí, ale tuto knihu opravdu nechci soudit podle obalu. I kdyby byla pravda jen část toho, co dokumenty, které Lukeš cituje, popisují, tak americké velvyslanectví i zpravodajství v letech 1945-1948 byly opravdu katastrofa. Když se k tomu ještě přidal Košický vládní program a vláda, kde komunisti ovládli silové resorty včetně tajných služeb už v roce 1945, tak vznikla situace, kterou by mohl Stalinovi s Gottwaldem závidět i Sun-C‘. Říkal jsem si, že by se situací v Československu z pozice americké ambasády nejspíše nehnul ani Max Otto von Stierlitz, natož James Bond. Ale svůj díl viny na tom nepochybně americká ambasáda má, byť rozumím Steinhardtovu rozčarování z FDR a jeho poradců. Kniha Umění diplomacie mi pomohla události zasadit do širšího rámce (proč nám Anglie a Francie neposkytly záruky, proč Američané navzdory Churchillovi nepovažovali za důležité, kde se jednotky zastaví, a proč Rusko prostě nemůže jinak než neustále expandovat). To mi pomohlo užít si detailní pohled Lukešův. Každou stránku knížky jsem hltal, jako bych četl thriller, kde už předem vím konec, ale pořád doufám, že výsledek bude tentokrát jiný. Nebyl. Jen jsem po přečtení začal více aktérů chápat. Zároveň jsem se zděsil popsaného amatérismu Američanů a demokratů a teroru a opovrhování důstojností a lidskými životy ze strany komunistů. Jak moc pokřivený člověk musí být, aby vraždil, vydíral, unášel, mučil a odmítal zachránit lidské životy ve jménu komunismu? Myslím si, že je snadné zpětně demokraty kritizovat, když dnes víme, jak Stalin a KSČ fungovali. To v té době možná tolik lidí nevědělo a připojení k Sovětskému bloku nemohlo nikomu dávat smysl, protože nenabízelo nic pozitivního (zejména pro chudé, kterými se stali všichni s výjimkou hrstky papalášů). Naopak dnes, když to víme, tak je nepochopitelné, jak je možné, že komunismus nebyl po roce 89 zakázán jako extremistická ideologie a komunisté nesedí v kriminále a nechodí kanálama. Co mne při čtení knihy zaráželo, bylo, jak chytře KSČ v politice působila. O to horší mi přijde, když si některé její praktiky osvojili i moderní politici (slíbím cokoli, jen ať mne zvolí; ovládnu média, tedy s pomocí propagandy i veřejnou debatu). Na druhou stranu musím uznat, že je to racionální využití nejslabší stránky demokracie – voličů. V tomto ohledu mne zaujal citát Františka Josefa I. Z knihy jsem si odnesl pět zásadních poznatků. Za prvé, režimy s kontinuitou vrcholného představitele mají v mezinárodní politice ohromnou výhodu. Stalin plánoval v desetiletích (nesmírně schopně), zatímco demokraté stěží od voleb k volbám. Za druhé, změna režimu může nastat přes noc a bez podpory většiny. Za třetí, jako občané bychom měli bedlivě sledovat, kdo ovládá silové resorty a bezpečnostní složky a jak jejich příslušníci s lidmi jednají. Za čtvrté, pro současníky je těžké odhadnout, co se právě děje, i když podle knihy už to část obyvatel tušila. Když všichni vyložili karty na stůl, je zpětná kritika luxus. Za páté, pokud vyjdu z informací z knihy, tak Beneš i Masaryk od počátku zvolili strategii předem prohrané bitvy a snažili se zalíbit brutálnímu režimu, o kterém věděli, čeho je schopen, a doufali, že to tentokrát dopadne jinak. Zejména dva poslední poznatky jsou aktuální. I když mi na některé otázky kniha odpověděla (např. proč Beneš s Masarykem šli tak dlouhou na ruku Sovětům), mnoho otázek se ve mně vyrojilo a budu po nich pátrat dál. Zejména mne zajímají motivace Jana Masaryka, Gottwalda a ostatních komunistů. Přijde mi, že Lukeš je k Masarykovi oprávněně kritický, ale chtěl bych vidět i pohled z druhé strany. Na závěr se přiznám, že mi tohoto politického vývoje je líto, protože si myslím, že nastalá totalita znásilnila duši české společnosti a že se z toho dostáváme mnohem pomaleji, než jsme si mysleli. Pozitivní pro mne ale je, že jsem díky knize objevil řadu československých hrdinů, o kterých jsem neměl tušení. Smutné je, že většinu komunisti mučili a poslali do vězení nebo na popraviště. Jedna pasáž z knihy za všechny: „Rozsudky byly dané předem. […] Nechanský a Wahl byli popraveni 16. června 1950. […] se příslušníci StB Nechanskému posmívali a bili ho, když se nemohl dívat na dlouhou agonii svého mladšího přítele.“... celý text
