Zentao
přečtené 205
Válka o pravdu: Pravda o Estonsku, Lotyšsku a Litvě
2022,
Mika Waltari
Jsem za tento překladatelský počin studentům Masarykovy univerzity vděčný. Waltariho styl psaní je přístupný a věcný. Někdy možná až moc věcný, věřím, že pro spoustu lidí to byla velmi těžká doba. Knížka je krátká, rozdělená na dvě části – politickou a společenskou. Osud jednotlivých zemí se postupně prolíná a vysvětluje, proč podle Waltariho Finsko udělalo velmi dobře, když se snažilo uchránit si svou suverenitu bojem. Soustředit se na všechny tři země je obtížný úkol a občas se tok informací rozjede, ale minimálně na čtivosti to neubralo. Český čtenář v osudu Litvy, Lotyšska a Estonska najde tolik paralel s našimi událostmi let 1945 až 1948, až z toho mrazí. Ruský modus operandi se očividně nezměnil – dosáhnout moci jakýmkoli způsobem a nastolit diktaturu. Myslím si, že kniha je perfektní memento pro všechny, kteří by někdy nostalgicky zatoužili po návratu bídy komunismu nebo spojenectví s diktaturou. Pár zajímavých vět: „[M]yšlenka nutit všechny lidi vyznávat stejnou víru je mi nanejvýš odporná, ať jsou její pohnutky sebelepší.“ „[S]valovat vinu za vlastní problémy na někoho jiného je jejich oblíbený a bohužel stále fungující trik.“ „[T]ěžké je opustit svou zemi, když se nad ní stahují mračna osudu.“ „[V]yvstane vám v mysli velký koncentrační tábor.“ Disclaimer: O tomto období dějin Litvy, Lotyšska a Estonska vím zatím tužku, protože je to první kniha, kterou jsem o tomto tématu četl, proto se můj názor může postupně vyvíjet. Přesto mi popis situací přijde alespoň hodnověrný s ohledem na paralely s osudem naší země po roce `45.... celý text
Listy z Kostnice
2015,
Jan Hus
„Pamatujte na husu…“ Krásná smutná knížka. Vyzněním mi připomínala Aureliovy Hovory k sobě – snaha o zbožný život založený na humanismu na pozadí drsné doby. V případě Jana Husa ještě podtržená extrémní situací, ve které se pisatel listů nacházel. Opravdu těžko si představit strašlivější smrt a podmínky, které jí předcházely, ve vězení. Nahlédnutí do Husovy korespondence v těchto podmínkách pro mne bylo nesmírně zajímavé. Bez ohledu na to, jestli je čtenář věřící v Boha, nebo nikoli, tak je zřejmý jeho důraz na mravnost (abys nebudoval spíše dům než duši ; aby milovali a chválili dobré mravy) a úctu k pravdě (aby neurazil pravdu). Myslím, že z toho si můžu vzít snadno inspiraci i pro současnost. „Hleď, abys byl stavitelem duchovního stánku, pomáhal chudým a žil v pokoře – abys neprojídal majetek hodováním.“ A Hus mne uměl i pobavit, třeba když je vidět, jak moc je na sebe přísný, když píše „Víš, že předtím, než jsem se stal knězem, jsem – ach běda! – rád a často hrával šachy, mařil tím čas…“ Co by asi řekl na dnešní dobu? Kromě obsahu knihy se mi líbí i přebal a vnitřní úprava. Navíc je knížka součástí série, takže si ji můžu dát v knihovně vedle dalšího humanisty – Čapka -, kam se přesně hodí. Praktickou nevýhodou zvolené oranžové barvy je akorát to, že při večerním čtení pod lampičkou mi občas indexová čísla a vysvětlivky splývaly s barvou papíru, ale to se dá vyřešit. Ještě bych rád napsal, že když jsem byl na gymnáziu, tak mi dílo Jana Husa a Jana Amose Komenského přišlo zoufale nudné. Teď, když jsem si k nim mohl najít cestu sám, je pro mne jejich dílo naprosto zásadní, protože vidím, že svou prací do příběhu naší tradice vtiskli humanismus, vzdělanost a samostatné myšlení. A toho si opravdu vážím, protože díky tomu měla Československá republika na co navazovat a my teď můžeme navazovat zase na ni. „když jsem se nechal svést špatnými zvyky lidí a jejich pochvalami, zasažen duchem pýchy…“... celý text
O věcech obecných čili Zóon politikon
2020,
Karel Čapek
Vynikající knížka. Stále nesmírně aktuální (s drobnými výjimkami). Za všechny výpisky (podobně jako Chajda) dávám toto: "Řeknu-li, že stát se dost nestará dejme tomu o nemocnice, může mě to naplnit chmurným dostiučiněním: dixi et salvavi animam meam. Ale řeknu-li, že my, my se dost nestaráme o nemocnice, tu mne to, holenku, zavazuje, abych se staral, psal, agitoval a dřel se pro tu věc až do sklonku dnů."... celý text
Opuštěná společnost
2017,
Erik Tabery
„Máme tedy rozhodně na co s hrdostí navazovat. Zároveň je ale třeba si povšimnout, že naprostá většina z našich rodáků vyrostla do historické výše díky tomu, že byli propojení s kulturním světem.“ „[M]ýtus, že nás jednoho dne přijde zachránit slovanské Rusko.“ „Národ je blázen, je nerozumné dítě, národ se dává vést jen citem, a citová politika jest nejhorší neštěstí ze všech neštěstí.“ Silnou stránkou knížky jsou zajímavé citace a snaha o nalezení smyslu naší cesty, slabou stránkou určitá chaotičnost (chybí mi jednotící argument) a nedostatečný poznámkový aparát (opravdu je řada míst, kde by se odkaz na zdroj hodil, dodalo by to argumentům na přesvědčivosti). Obsahově mi na toto téma více sedly Slepé skvrny Daniela Prokopa – tedy sociologický pohled založený na datech – ale i ten novinářský založený spíše na sledování diskuse je zajímavý. Přišlo mi, jako by si Tabery napsal knihu sám pro sebe, aby si při psaní identifikoval, co českou společnost sužuje a proč. To se mu po cestě povedlo, ale bohužel ty myšlenky jsou v knize roztroušené, takže jsem je musel z knihy dolovat místo toho, abych je dostal naservírované na zlatém podnose (jako např. v Československo nad propastí). Rozhodně se nejedná o plnohodnotnou analýzu vývoje naší společnosti od první republiky, na to by kniha musela být obsáhlejší. Navíc tím, že kniha nemá jednotící argument, tak ani nevím, co jsem si z ní měl odnést – snad kromě případného pocitu frustrace nad současným stavem. Kdybych nezastával Taberyho světonázor, tak by mne kniha nejspíše nepřesvědčila, abych se k němu přidal. Můj hlavní dojem z knihy tak nakonec byl opatrný optimismus, že oproti roku 2017 na tom teď zase tak špatně nejsme – když odhlédnu od toho, že stát, do jehož náruče nás Miloš Zeman a další rusofilní politici už přes sto (!) let vhánějí, rozpoutal barbarskou válku, která posune všechno, co Evropa buduje, o roky nazpátek, a která ukazuje, že ten stát s námi tedy žádné humanistické přesvědčení nesdílí. O to smutnější mi přijde, že jsou v Čechách pořád lidé, kteří po historické zkušenosti, kterou s Ruskem máme, pořád této zemi věří a politikům to tak prochází. Z knihy jsem si vzal především řadu zajímavých citátů, zejména za ty jsem Eriku Taberovi vděčný. Také se mi líbí jeho snaha poukázat na to, že máme na co navazovat z první republiky a že bychom měli vnímat vztah politiky založené na emocích a politiky založené na hodnotách. To první se dělá snadno a rozděluje nás tím nejhorším v nás. To druhé se dělá těžce a spojuje nás tím nejlepším v nás. Nicméně i tak pro mne kniha Opuštěná společnost končí tam, kde bych si přál, aby začala. Nejde ani tak o to, že kniha nepřináší systematické návrhy na řešení problémů, kterým čelíme, takže občas působí tím „hospodským“ dojmem, ale zcela nedoceněná je otázka, která se v knize objevuje a zase mizí, a to – kam chceme jít? Pokud vyjdu z toho, co se mi z knihy podařilo vykutat, tak pokud se budeme řídit tradicí první republiky, měli bychom postavit naši politiku na prosazování demokracie a humanismu ve světě. Nikoli násilím a vnucováním, ale svým příkladem a nabízením. Víme, že náš demokratický vývoj byl několikrát brutálně přerušen, ale to neznamená, že prosazování demokracie a humanismu pro nás nemůže být stěžejní. Můžeme se navíc mnohému naučit ze své historie (velmi inspirativní jsou pro mne v tomto např. Hovory s TGM, Havlovy texty a projevy) i z historie jiných národů, které mají s demokracií zkušenosti (např. USA, VB, Francie). Jenže jak takovou společnost můžeme mít? Nemám jednoznačnou odpověď, ale z knihy si vybírám dva prvky – charakter a vzdělání. Budování charakteru každého z nás je naprosto zásadní. Pokud každý z nás bude vyznávat právní stát, humanismus a demokracii a ctít a bránit jejich hodnoty a snažit se být tím nejlepším člověkem a žít dobrý život a bude to stejné vyžadovat od politiků, pak bude Česká republika stát na pevných základech. Už to samo o sobě by naší společnosti pomohlo, protože jakékoli apely na hodnoty a charakter z duše naší společnosti vyrval komunismus svou brutalitou, nelidskostí a materiálností. Náš velký úkol je tak přetavit naši nevrlost ve změnu. Změnu sebe, našeho okolí a tím i společnosti. A tím navázat na to, co nám naši prvorepublikoví myslitelé odkázali. Změna charakteru a zacílení na hodnoty, na kterých stála první republika, je důležitá, ale systém se těžko mění zevnitř. Věřím proto, že kromě práce na charakteru každého z nás opravdu potřebujeme vzdělanou společnost, a to zejména lidi se zkušeností z (demokratického) zahraničí, kteří tak přinesou do naší země hodnoty, které z české společnosti totalita odstranila, ale po kterých prahneme my všichni. Nemusí jít jen o formální vzdělání, ale i to, že můžeme přejet hranice a poznat jiné státy Evropy a jejich kulturu, obchodovat s nimi. Už jenom proto si myslím, že naše účast v Evropské unii je teď naprosto zásadní pro naše ukotvení v demokracii.... celý text