Zentao
přečtené 205
Hostující profesoři
1993,
David Lodge
Normálně bych ke knize byl zřejmě kritičtější. Nicméně po návratu z výměnného pobytu na univerzitě v USA (2019) a předchozích zážitcích z Velké Británie (2017 a 2018) jsem se po přečtení každé třetí stránky díval, zda je ta kniha OPRAVDU původně vydaná už v roce 1975. Jak vidno, školství se mění pomalu nejen u nás. Chápu tak, proč se Swallow moc těšil z evropské univerzity na americkou. Souhlasím s tím, že jsem se nad Hostujícími profesory nezasmál tolik jako u prvních dvou Ziburových textů, ale zato jsem si užíval cimrmanovské "úplně rozumím, co tím myslí". Hraní si s textem mi tolik nevadilo, jen poslední kapitola ve formě scénáře není pro čtenáře vstřícná. Ve vydání Mladé fronty (2008) občas chybí interpunkce.... celý text
Lišky na vinici
1980,
Lion Feuchtwanger
Vynikající kniha na hodnotné odpočinkové čtení. Vřele doporučuji všem. Zábava a ponaučení, které obsahuje, s délkou jejího čtení v kombinaci s její cenou dává mnohem lepší hodnotu než předplatné Netflixu. Feuchtwanger se jen stěží mohl trefit do doby, která mi přijde tak zajímavá, jako je období revoluce v USA a Velké francouzské revoluce. Přijde mi ta doba nesmírně zajímavá jak tím, co se v té době odehrávalo, tak i drobnostmi, jako je popis každodenního života bohatých obyvatel Francie ve srovnání s bídou tehdejších občanů. Chápu, že podle Feuchtwangera je v hlavní roli této knihy Pokrok a nikoli jednotlivé postavy, nicméně se mu podařilo vykreslit Pokrok i jednotlivé postavy tak plasticky, že jsem všechno prožíval intenzivněji, než kdybych to viděl v obrazové podobě. Na chvíli jsem se tak mohl mezi jednotlivé postavy přenést, přemýšlet s nimi a zamýšlet se nad nimi. Musím říct, že tuto stránku románů umí Němci obzvláště dobře (podobně např. Hesse a, tuším, Mann). A tak pro mne na chvíli byl důležitý Pokrok (myslím, že nejvíce je to vidět v pasážích týkajících se Ludvíka XVI. a šeříkového kruhu). Feuchtwanger si navíc vybral postavy velmi významné pro politický a obecně společenský život tehdejší doby. Některé postavy jsem znal jen zběžně (Marii Antoinettu a Ludvíka XVI.), některé více (Benjamin Franklin) a některé takřka vůbec a nechápu, jak jsem je mohl zcela opomenout (Pierre-Augustin Caron de Beaumarchais; ten si mne získal definitivně ve chvíli, kdy jsem zjistil, jakou Mozartovu operu inspiroval). Kromě doby a krásně vykreslených postav na Liškách na vinici obdivuji i velmi uvěřitelný popis jejich myšlení, rozhodování a jednání. Někteří autoři nechávají své postavy dělat úplně nesmyslná rozhodnutí, kdy člověk chce zabít jak postavu, tak autor (ano, mluvím o Dívce ve vlaku a mém pokusu prokousat se 50 odstínů čehosi, což jsem vzdal dost rychle, neb jsem nechtěl riskovat autolobotomii čtením). Naopak Feuchtwanger nikoli. A když už je nějaká postava, která je čtenáři i ostatním postavám trnem v oku, nechává Feuchtwanger vysvětlit i její úvahy, abychom pochopili, že obvykle obě strany sporu mají důvod, proč zastávat svůj postoj a proč jsou obvykle přesvědčeny, že jejich postoj je ten správný. Jak jsem psal výše, knížku je možné doporučit všem, ale zejména bych ji doporučil středoškolákům, protože v sobě kombinuje několik prvků pro ně výhodných. Za prvé, od začátku do konce se příběh vyvíjí a knížka je napsána opravdu čtivě, takže čtenář udrží pozornost i v dnešní době, kdy mnoho z nás nedokáže vydržet bez sledování mobilu aspoň 15 minut). Za druhé, kniha je umístěna do doby, kterou je vhodné znát i pro středoškolské účely, protože v jeden okamžik nastaly zásadní zvraty ve směřování Evropy a Severní Ameriky, které ovlivnily přinejmenším další století (možná století obě) a které vedly k tomu, že „All men are born equal.“ Za třetí, se v té době (a z knihy je to snadno patrné) projevuje něco, co se dnes v době spin doctors a marketérů zdá až skoro utopické – filosof (ať už v podobě, v jisté míře, v ústraní žijícího Voltaira, nebo v podobě v Paříži vášnivě poletujícího Pierra) může vytvořit dílo, ze kterého čerpají další lidé, což ovlivní myšlení masy lidí natolik, že se změní politické zřízení. Podobný případ už mne z pozdější doby napadá jen marxismus-leninismus. Za čtvrté, kniha ukazuje způsob, jakým lidé dříve žili a ukazuje také modely toho, jak by měl vypadat vzdělaný člověk – jednotlivé postavy hostí přátele, píší dopisy, vynalézají a objevují, filosofují, mluví různými jazyky, tvoří umělecká díla atd. Zdá se mi, že je možno v tomto najít mnoho inspirace pro to, co je možné dělat (mimo trávení času před obrazovkami) a že lidským vztahům může takové zpomalení svědčit. Za páté, kniha dodává kontext mnoha uměleckým a filosofickým dílům, který může kdokoli, kdo má alespoň lehký zájem o tato díla, pomoci se na ně dívat. Jelikož se jedná o historický román, tak na závěr chci podotknout, že nejsem vzděláním historik, proto nevím, jak přesný je záznam jednotlivých událostí, ale jako lehce poučeného laika mne žádná zásadní nesrovnalost nerušila. Na závěr tak shrnuji, že kniha je úžasná jak s ohledem na kontext událostí, které popisuje, tak i s ohledem na detailní popis každodenního života jednotlivých postav. Pokud má někdo zájem o nenásilný vstup do 2. pol. 20. stol., měl by si zahrát Studenou válku. Pokud má někdo zájem o nenásilný vstup do 70. let 18. stol., měl by si přečíst Lišky na vinici. Jdu na Bláznovu moudrost.... celý text
Ona, oni a já aneb Vychovatelem snadno a rychle
2018,
Miroslav Macek
Málokdy se mi stává, že bych recenzi na knihu psal ještě před tím, než knihu dočtu. Přesto tady, jako u Pýchy a předsudku a Dívky ve vlaku, musím udělat výjimku. Knihu jsem si koupil (naštěstí ve slevě) s tím, že si jejím čtením zlepším náladu a na chvíli uteču z reality do světa popisovaného J. K. Jeromem a Z. Jirotkou. Leč nestalo se. Víc jsem od ní nečekal. Jsem muž, takže první strana s krásnýma nohama nádherné dívky a zmínka o Grace Kelly mne navnadily. Motivace mi vydržela do 60. strany. Více jsem nezvádl. Jednak jsem se začal ztrácet vůbec v tom, co se právě událo. Jednak na místo milého a trochu sebekritického světa Saturnina či Jeroma, George a Harrise (o psu nemluvě), jsem se dostal do světa nevtipného snobismu bez špetky humoru. Čtení knihy bych tak přirovnal k situaci, kdy jdete na večírek, abyste se tam seznámili s krásnou dívkou, ale místo toho narazíte na starého ukecaného snobského egomaniaka. Jako člověk odcházíte s pocitem ztraceného času. Jako čtenář Senecy ještě k tomu nešťastně, protože víte, že vás to jen přiblížilo smrti. Myslím si, že hlavní problém této knihy je v tom, že zatímco v Saturninovi majetek tvoří veselé kulisy příběhu, tady je (slabý) příběh kulisou pro předhazování čtenářovi rádoby intelektuálního snobismu. Přesto mne to mrzí, protože si myslím, že pan Macek pokračováním Saturnina ukázal, že má talent na čtivé a příjemné knihy. Jeho styl a použitý jazyk jsou také na vysoké úrovni (zejm. ve srovnání s obvyklou současnou českou produkcí). Jdu si proto zlepšit chuť čtením Epiktéta. A pana Macka mohu uklidnit slovy Theodora Roosevelta. „It is not a critic who counts but a man in the arena."... celý text
Příběh čaje
2002,
Zdeněk Thoma
Bomba! Do teď nechápu, že se Argo rozhodlo takovou knihu vydat a upřímně obdivuji erudici autorů, kteří knihu napsali. Všechna čest jim. Za mne určitě nejlepší kniha o čaji, jakou jsem kdy viděl, a to v celosvětovém měřítku. Kniha je navíc úžasná tím, že se dá přečíst jak cover to cover, tak do ní lze jen tak nahlédnout a prolistovat pár stránek se šálkem čaje v ruce. Nebojím se ani tvrzení, že Příběh čaje znamená v literatuře faktu to, co Božská komedie znamená mezi velkými eposy.... celý text
Městečko Pines
2018,
Blake Crouch
Knihu jsem přečetl jedním dechem a musím říct, že v rámci žánru se určitě jedná o výrazný nadprůměr. Sci-fi thriller s morálním přesahem, který je psaný čtivě, vytváří příjemně paranoidní atmosféru a ve kterém se jednotlivé postavy rozhodují racionálně a logicky, aby jeden pohledal. Jednu hvězdičku ubírám jen za to, že autor nechal některé věci nevysvětlené a podle mne trochu nevyužil v závěrečném dialogu veškerého potenciálu, který strhujícím příběhem vytvořil. Pokud někoho hodnotový přesah knihy nezajímá, tak si může hvězdičku v hodnocení přidat. Ve zbytku knihu můžu jen pochválit. Kniha je strhující, postupně buduje stísněnou a správně paranoidní atmosféru (jako to Městečko Twin Peaks). Občas jsem si akorát nebyl jistý, jestli by člověk po tolika zraněních dokázal ještě pokračovat, ale děj to nerušilo. Taky bych rád u vydání od Laser Books ocenil vazbu - nepamatuji se, že by mne to u některé knihy zaujalo, ale tahle pevná vazba je úplně super. Kniha se příjemně drží, stránky se nepřetáčejí, jako u jiných knih, a vazba se okamžitě při prvním otevření „neodlepila". Je to drobnost, ale potěšilo mne to a přidalo mi to na celkovém zážitku z knihy, protože jsem se do ní mohl ponořit a nic mne od čtení neodvádělo.... celý text
Rudá volavka
2014,
Jason Matthews
Druhořadá kuchařka z pera bývalého náboráře nejbližší expozitury CIA. Aby kuchařka nebyla nudná a příliš krátká, jsou jednotlivé recepty odděleny špiónskými povídkami. Kuchařka je to navíc bídná, protože neuvádí bližší informace o hmotnostech, délce přípravy ani neobsahuje obrázky vařených pokrmů. Ke kuchařské části se proto nevyjadřuji a zaměřuji se pouze na „povídkovou" část. Oproti některým jiným knihám v žánru to zase taková katastrofa není a prvních 100 stran vypadalo docela nadějně, ale... i když sám Jako autor opravdu nerad kritizuji ostatní, tady se nedá jinak. Nemůžu se zbavit dojmu, že autor nosí trencle s hvězdami a pruhy, po práci háže v hospodě šipky do fotky Putina, po večerech se dokola dívá na Hon na ponorku a v noci se mu zdá o Zátoce sviní. Jelikož se autor (prý) živil verbováním lidí do služeb CIA, tak na mne kniha působí, že i ona má naverbovat další lidi pro práci pro USA. Podle autora se svět dělí na dvě poloviny - bílý, který je plný zcela nezáludných jadrnějších Mirků Dušínů (americký), a černý, který je plný ošklivých zvrácených slizkých skřetů (ruský). Jedinou výjimkou v černém světě jsou Rusové, kteří pomáhají USA - ti jsou krásní, chytří a charakterní. Oni ale nezrazují Rusko, nýbrž pouze vládnoucí Rusy, kteří jsou ovšem ti černí. Takže to nevadí. Hlavní dvě postavy (Nate a Dominka) jsou na začátku vykresleny vcelku sympaticky a jako čtenář jsem jim fandil a jejich svět mi přišel jakžtakž uvěřitelný. Dokonce se mi i líbila dynamika mezi nimi, i když mi trochu nesedělo, že Dominika je kombinace Sama Fishera a zaostalé hlavní hrdinky z 50 odstínů čehosi. Autor navíc značnou část textu řeší myšlenkové pochody jednotlivých postav (u Dominiky přiléhavým odkazem na 50 odstínů šedi tak činí pomocí 50 barev, přičemž krásné a plné barvy jsou vyhrazeny pro Američany a Rusy, kteří pomáhají CIA, zatímco ošklivé, vybledlé a zrádné barvy jsou vyhrazeny pro Rusy, kteří brojí proti CIA). Bohužel to, co na začátku knihy vypadá jako neotřelý nápad, vyšumí úplně do ztracena, kdy na místo rychlého spádu příběhu se postavy neustále courají po restauracích, kavárnách a hotelech a plácají nesmysly. Chápu, že autor měl prostřednictvím knihy úmysl naverbovat na stará kolena ještě další lidi do služeb CIA tím, že jim ukáže, že být špión pro cizí mocnost je super, protože se v podstatě jen ládujete drahým jídlem a ještě tím své zemi pomáháte (nebo aspoň milým lidem s purpurovou mlhou kolem hlavy, kteří jsou pouze upřímní a když nejsou, tak ale z dobrého důvodu), ale v tom případě mají knihu rozdávat zadarmo. [SPOILER] Podobně ujeté mi přijde např. to, že zatímco zavraždění ruské občanky na území jiného státu SVR je z pohledu vyprávění otřesným zlovolným aktem, tak vloupání se do bytu občana USA dvěma agenty CIA (přesně tak, nikoli FBI!) a jeho následné/á zabití / vražda bez jakéhokoli právního titulu na základě toho, že nějaká paní zapíchla tužku v seznamu na jednom místě, aniž by v té době byla jistota, že se jedná o ilegála, se přejde úsměvem postav a zapije pivem [/SPOILER]. Tak trochu si myslím, že i závěr knihy je „opepřen" dějovým zvratem právě proto, aby bylo jasné, kdo jsou ti hodní a nezáludní a kdo je do morků kostí zlý. Nerozumím ani, proč autor protahuje příběh tím, že nechá dělat postavy nelogická rozhodnutí. Např. agenti zjistí, kde se má konat schůzka se zrádcem, ale už na místě nesetrvají, aby zjistili, kdo tím zrádcem je. Proč? Abychom si mohli přečíst dalších 50 stran, jak se špiónství proti USA nevyplácí, zatímco špionáž pro USA je hrdinstvím? Nebo proč postavy chodí na nedůležité schůzky, o kterých všichni ví, „kanálama", zatímco na super zásadní schůzky chodí „lážo plážo" a nechají se pokaždé překvapit v nedbalkách. Absurdní. Podle mne je to ale velká škoda. Myslím si, že autor má na to, aby vytvořil s pomocí svých zkušeností psychologicky propracovaný a realistický špionážní román, jaké píše Le Carré, s určitým hodnotovým přesahem. Tak snad příště. Dvě hvězdičky dávám za počáteční část knihy a celkovou čtivost. A taky za to, že jsem četl Matthew Reillyho, díky kterému je možné v žánru akčních knih říct, kde se nachází dno. Jako poznání si však z Rudé volavky beru to, že špionáž není vyhrazena jen knihám a filmům, ale vlastně může být docela běžnou součástí života (některých) lidí, aniž by si to oni sami uvědomovali. Škoda, že to autor zmínil jen mezi řečí a nevěnoval tomu více pozornosti. Zdá se, že toto zjištění neustále nabývá na důležitosti. Na závěr bych ještě rád dodal, že mne pobavilo, že autor nechává Dominiku klít opravdu vtipným způsobem, kdy o dotyčném řekne, že je nekulturnyj. Bohužel mi tak po čase začal připadat i autor, když do knihy nacpal věty, jako např. „Jenže pak jako by se nad barikádu vyhoupla Liberté z Delacroixeova obrazu s jedním ňadrem venku z podprsenky a vrazila žluté a červené pero do zadku Černého." To už Matthew Reilleyho trochu připomíná. A bohužel to také trochu připomíná předsudek o nekulturnosti Američanů, protože zdá se, že autor knihu sepsal na základě znalostí ze tří encyklopedií o vyzvědačství, dvou kuchařek a jedné knize o umění, aby tím text nějak obohatil. Myslím si, že ani to nebylo nutné. Nezbývá tedy než doufat, že autor popsal fungování CIA se zkušeností údržbáře automatu na polévky a nikoli z pohledu tajného agenta - experta...... celý text
Za oponou války: Zpravodajem nejen na Blízkém východě
2018,
Jakub Szántó
Kniha je velmi čtivě napsána a navíc pojednává o čtenářsky vždy zajímavém tématu - válce. Činí tak zpravodajsky věrně, a to prostřednictvím příběhů neštěstí i naděje. Z pohodlí obývacího pokoje se tak čtenář může zamyslet nad zásadními konflikty moderních dějin od války v Kuvajtu. Děkuji také za předmluvu, která mi ukázala názor na to, proč je důležité mít svého zpravodaje v terénu. S názorem jsem se sice neztotožnil, ale to nevadí. Oceňuji také to, že autor využil svého akademického zázemí a dává jednotlivé konflikty a situace v nich do kontextu. Příště (a doufám, že bude příště) bych ocenil i ještě více kontextu.... celý text
Vzpomínky na Sókrata a jiné spisy
1972,
Xenofón
Vzpomínky na Sókrata vřele všem doporučuji jako velmi milou a nenásilnou bránu do světa antické filosofie. Ačkoli byli i předsokratovští myslitelé, je přeci jen Sókratés tím, ke kterému se pak ostatní, logicky pak zejména Platón a Aristotelés, obvykle přímo nebo nepřímo vrací. Kniha samotná (vydání v rámci série Antická knihovna) je rozdělena do několika částí, a to předmluvy, samotných Vzpomínek na Sókrata (ve 4 knihách), dále Hostina (vnímavý český název pro Symposion), zásadní Sókratova obhajoba, pro ekonomy stěžejní O hospodaření a dále inspirující Hierón neboli Kniha o tyranidě a Agésiláos. Kniha je také doplněna o poznámky a seznam vlastních jmen, což jako čtenář vždy oceňuji. Předmluva poskytuje hezký úvod do toho, co nás čeká, i když ve své podstatě je spíše shrnujícím doslovem, který by mohl být umístěn i na závěr, aby si čtenář udělal závěr a porovnal tento závěr s někým jiným. Vzpomínky na Sókrata jsou souborem poutavých dialogů Sókrata s ostatními členy obce. Osobně mne nejvíce zaujal styl dialogů popsaných Xenofónem. Zatímco ze školy jsem si matně vzpomínal, že Sókratés rozbíjel falešné jistoty jednotlivých členů obce o pojmech jako láska, pravda, spravedlnost apod., tak z Xenofónových zápisů jsem měl spíše dojem, že Sókratés z lidí dostává vlastně to, co už oni sami vědí, jenom si to třeba neuvědomovali a tím je posouvá dál. Tento přístup mi přišel poměrně milý a také chytrý, protože se tak něco více dozvěděl Sókratés i dotazovaný. Tato technika se pak trochu obměňuje v Hostině a dosahuje vrcholu v části O hospodaření, kde Sókratés metodu i obrací a on sám je často dotazovaným. Zařazení knihy Hierón pro mne bylo milým překvapením, protože hlavní závěr této knihy bude aktuální, dokud bude člověk tvorem společenským. Hierón totiž ukazuje tragédii vládnoucích, kteří jsou ochuzeni o snad všechny radosti života na rozdíl od těch, kterým vládnou. Vede to pak k zajímavé otázce, zda a jaké jsou vůbec výhody být „vládcem“? Samotnému mi z toho vyplývá, že to má smysl jen v případě, kdy to člověk považuje za službu společnosti s tím, že se jedná o formu sebeobětování spíše než o ten pravý cíl těch, kteří touží po štěstí. Zároveň mi ale připadá, že s takovou myšlenkou se chce vlády zmocnit málokdo. Kniha Agésiláos je pak hezkou tečkou, protože pojmenovává činy a ctnosti vedoucí k těmto činům, které přišly Xenofónovi jako stěžejní a jsem proto moc rád za zařazení i této knihy do Vzpomínek na Sókrata. Shrnuto, doporučuji knihu všem, které zajímá antická (praktická) filosofie, praktické rady do života, zamyšlení se nad (ne)výhodami vládnutí a na závěr inspirace jednoduše ctnostným životem jednoho člověka.... celý text
Mlčení
2017,
Šúsaku Endó
Přiznám se, že knihu jsem četl v angličtině od Picador Classic, která má už samotnou obálku poutavě nejednoznačnou. Na první pohled krásná, na druhý, detailnější, trochu děsivá. Obojí je však důležité, protože sleduje jediný cíl – vztáhnout se ke čtenáři a jen tak ho nepustit. A právě takové bylo pro mne i samotné Mlčení. Po přečtení komentáře Scorceseho ke knize a úvodní části jsem dospěl k závěru, že knihu nikdy číst nebudu, protože (i) jsem ateista, (ii) preferuji milé a krásné věci, nikoli čtivo o mučení (stačí mi, že média vyzobávají jen to špatné ze světa a chrlí to na nás, proto jsem neviděl smysl ve čtení takových děsivostí), (iii) přirozeně inklinuji ke knihám jiného druhu a (iv) fandím Japonsku a jeho kultuře. Proč jsem si knihu tehdy koupil, to opravdu netuším. Snad kvůli přebalu, snad proto, že jsem si říkal, že by nemusela být jen o křesťanství a misionářích, ale především o teistické víře, což je pro mne jako ateistu velmi zajímavé téma. Každý z nás sice v něco věří, ale proč věřit zrovna v Boha? A proč o tom přesvědčovat jiné lidi žijící v úplně jiných částech planety? A jak se vypořádá misionář s mlčením Boha v kritické chvíli? Doufal jsem, že mi kniha aspoň trochu pomůže najít v ní odpovědi na tyto a podobné otázky. Knihu jsem začínal číst na dvakrát, ale napodruhé jsem ji doslova zhltl. A výsledek? Jsem nadšený (a dost zděšený)! Ta kniha je úžasná tím, že je ze 100 % o čtenáři. Zatímco většinu knih člověk prolítne a občas se nad nimi zamyslí a něco si podtrhne, u Mlčení musí čtenář pořád na něco reagovat. Endó nutí čtenáře prožívat, přemýšlet, hodnotit, a to nikoli pouze jednotlivé postavy a děj, ale hlavně sám sebe. Vlastně jsem se toho tolik o křesťanech nedozvěděl, ale hodně jsem se toho dozvěděl o sobě, protože Endo mne donutil zamyslet se nad jím předkládanými tématy. Svět Mlčení je kompaktní, plastický a velmi uvěřitelný. V první části vyprávěné s pomocí dopisů je svět tíživě šedý až černý a s očekáváním nevyhnutelného, které stále nepřichází. Druhá část je pak podivně úlevná a klidná s působivým vyvrcholením, které bylo tak krátké, že mi málem uniklo, ale o to více zásadní a razantní. Význam poslední části a dodatku jsem, přiznám se, příliš nepochopil, ale třeba mi to ještě dojde. Jinak jsem moc rád za všechna předložená témata (idealismus misionáře, mučednictví, zřeknutí se víry, absurdnost, mlčení, snaha o prospěšnost ostatními lidem ad.) i citlivé zpřístupnění jedné éry japonské historie. Na závěr bych pak ještě jako laický obdivovatel japonské estetiky ocenil propojení příběhové linie s popisem přírody a přírodních jevů – nádhera. Knihu tak mohu s klidným srdcem doporučit každému odvážnějšímu čtenáři. Méně odvážnému čtenáři pak doporučuji Božskou komedii, která volí o dost mírnější formu podněcování čtenáře. Co se opakovaného čtení knihy týče, tak nevím. Znovu ji asi číst nebudu, ale určitě se vrátím k některým pasážím a znovu se nad nimi zamyslím. Pro milovníky čaje: Oceňuji, že autor nechává Japonce usrkávat horkou vodu, ačkoliv s ohledem na jejich sociální postavení se zřejmě jedná o čaj, o kterém by ale v té době s vysokou pravděpodobností Evropan nevěděl.... celý text
Náruživý tenista
2018,
Jerome Klapka Jerome
Kniha Náruživý tenista je soubor sedmi humorných povídek psaných velmi lehkým a typicky Jeromovským stylem – laskavý humor, který občas rozesměje a často potěší, psaný tak trochu jako proud myšlenek, kdy autor uteče od tématu k jinému příběhu, aby se pak zase vrátil zpátky. Musím říct, že z jeho „ostatních“ knih, tj. nepočítaje Tři muže ve člunu a Tři muže na toulkách, se mi tato kniha líbila nejvíce. Stejně tak mne těší, že ačkoliv jsme přišli o Adolfa Borna, tak si obálky vydání vydaných u Vyšehradu zachovávají příjemně „naivní“ styl. Jeromovský svět to hezky doplňuje. Knihu tak mohu vřele doporučit všem čtenářům, kteří mají rádi milý a pozitivní svět vytvořený Jeromem, kde je všechno krásné, spořádané a veselé. Jsem moc rád za to, že se Vyšehrad rozhodl vydávat právě i méně známá díla tohoto autora a doufám, že v tom bude pokračovat i nadále.... celý text
