Zlord Antiježíš
přečtené 1101
Kladivo na čarodějnice
1987,
Václav Kaplický
Nejde o knihu (vlastně událost, protože kniha dost hluboce vychází ze skutečné historické události) kde jsou popisována zvěrstva páchaná církví. Inkviziční tribunál je instituce zaštítěná jak církví, tak světskou mocí, ovšem nepodléhající plně ani jedné z nich. Spíše než církev samotná má na vzniku inkvizičních procesů vinu spíše doba k tomuto vhodná. U procesů pod taktovkou Bobliga, jde o dobu bezprostředně následující devastační třicetileté válce, která de-facto začala na území českého království a jejíž součástí byly tragédie jako Bílá hora (a její následky), nebo dvojí přezimování (provázené silným drancováním) švédského vojska. Země byla na kolenou, chaos a bída dávali prostor tmářství, pověrám a bludům. Do této situace je po nicotném prohřešku místní žebračky povolán nedostudovaný právník Boblig, jenž má jisté zkušenosti s čarodějnickými procesy ze sousedního Slezska. O jeho předchozím působení kniha i historické prameny mlčí, což je dáno zvykem, že ve Slezsku se s čarodějnicí pálily i veškeré dokumenty související s procesem. Absence tohoto zvyku na moravě mimochodem dochovala dostatek pramenů pro sepsání Kaplického románu. Boblig, masový sadistický vrah rozpoutává nejprve ve Velkých Losinách, později i v Šumperku monstrózní proces doprovázený atmosférou strachu. Nejprve nikdo nebere jeho osobu příliš vážně. Pouze jediná osoba si však uvědomuje plný rozsah nebezpečí - Kryštof Alois Lautner, děkan Šumperský, člověk všestraně vzdělaný a lidmi oblíbený. Paradoxem je že právě Lautner, který má v knihovně více knih o čarodějnictví než si Boblig vůbec dokáže představit že jich existuje, se stává hlavním oponentem ale i překážkou běsnícího sadisty Bobliga. "Stalo se vám během vaší kariéry že byla zjištěna nevinnost obviněné osoby?" plně vystihuje způsob vedení procesu. Vina je dána, jen musí být přiznána. Kdo dokáže zastavit inkvizitora? Komu se zodpovídá? Církvi? Státu? A komu se inkvizitor zpovídá??? Lautner spolu s hrstkou dalších, kteří pochybují o činech prováděných nebo přikázaných inkvizotorem, brzy pocítí bezvýchodnost situace. A vrah se stává zákonem. Kniha Kladivo na čarodějnice je obžalobou lidské malosti a zbabělosti, ale i varováním. Ačkoli vypráví příběh 350 let starý, je až mrazivě aktuální. Vždyť co jiného, než moderní hon na čarodějnice je například Global Warming? Viník je znám (CO2) jen vinu je třeba dokázat (torturou provedenou na výsledcích vědeckých studií - vyzdvižení těch, jenž dokážou vinu a zanedbání těch které ji vyvrací). A nebo co jiného jsou některé mediální kauzy? Nepotřebujeme církev aby byl hon na čarodějnice rozpoután. Motivy a důvody jsou stále stejné - peníze, majetek, moc...... celý text
Klub rváčů
2011,
Chuck Palahniuk
Jsme generace mužů které vychovaly v ženy... Musíme žrát brokolici a dýňovou polévku? Mozek ženy funguje jinak než mozek mužův, nejběžnějším a známým projevem je to, že žena dokáže dělat více věcí najednou. Nemluvím o tom, jestli je lepší mužský, nebo ženský mozek, nebo nedejbože nějaké nesmyslné úvahy zda jsou lepší muži nebo ženy. Mluvím o tom, že každý je specializován na něco jiného, z historického "jeskynního" hlediska, protože civilizovaný člověk je výstřelek posledních pár tisíc let, ale předtím se člověk tisíce let přizpůsoboval žití v divočině. Muž lovil divoká zvířata, válčil s konkurencí (ať už v podobě jiného člověka nebo divokého zvířete), vyvrhoval, stahoval, pekl maso. Dělal to proto aby přežil on, jeho žena, dítě, kmen... Žena udržovala oheň, sbírala plody, činila kůže, vařila jídlo, obstarávala jeskyni a během toho všeho se starala o děti. Dělala to proto aby přežila ona, její muž, dítě, kmen... Tomuhle se pravěký člověk částečně učil, ale částečně mu to během těch staticíců let přešlo "do krve" a mozek se přizpůsobil. Mužův - lovcův mozek funguje v search & destroy módu. Lovec - kořist a nic jiného neexistuje. Kdyby se lovec nechal rozptýlit ze stoprocentní koncentrace na kořist vnímáním čehokoli co se děje jinde, kořist uteče a lovec neuspěje. Kdyby se žena zaměřila pouze na jednu věc jako lovec, dítě které drží v jedné ruce a potřebuje péči 24 h denně, nedokáže druhou rukou sbírat ovoce, udržovat oheň, zvelebovat jeskyni a neuspěje. Jenže co když se sběrač snaží během několika staletí domestikovat šelmu, potlačit přirozené pudy lovce získané během stovek tisíc let vývoje? Přece násilí je tak ošklivé, nemůžeš strčit do holčičky tak, že spadne na zem jen proto, že ti vzala bonbón. Nemůžeš střílet po všem co se hne včetně naší kočky, když si hraješ na vojáky...vždyť hrát si na vojáky je špatné a ty jsi zlý a agresivní chlapeček. Nesmíš jezdit tak rychle autem, co kdyby se ti něco stalo. Jak tě může bavit ten horor, nebo akční film, vždyť je tam tolik krve a násilí. Musíš být citlivý (citlivý lovec ronící slzy nad vnitřnostmi své kořisti?) a pozorný. KONEC ventilování násilí, konec lovce = moderní muž! Jenže instinkt je tu stále, ten nemohl být vymazán během tak krátké doby. Lovec je stále uvnitř, dusí svou přirozenost a eskaluje napětí. Výsledkem není moderní muž, ale komplex a nahromaděná agrese, která může explodovat, v extrémním případě třeba tak, jako například v případě Michaela Douglase ve filmu Volný pád, schizofrenií v Klubu rváčů nebo každodenní výpravou za ultranásilím v Mechanickém pomeranči. Milované maminky, přítelkyně, učitelky, manželky, nechte nám naše chvilky, kdy se změníme v lovce a upustíme páru. Nechte nás porvat se jen pro radost z boje, nejsme špatní, jsme jen trošku jiní. Nechte nám naše násilí, než se změní v ultranásilí. Nepotřebujeme chápat proč, když vám jiná žena něco provede, nasadíte umělý úsměv, ale za jejími zády ji zničíte, nejraději zraněním jejích citů. Vy zase nepotřebujete chápat proč, když muži někdo jiný něco provede, ten jde, dá mu přes hubu a pak zase vše dobré. Nechte nám naše Kluby rváčů, ať už jsou čímkoli!!!... celý text
Černočerná tma
2011,
Stephen King
Právě jsem dočetl Černočernou tmu a...wow! Když jsem v době kdy vycházela v originále mluvil o nadějích, doufal jsem že bude nová čtyř-novelová Kingovka v duchu dobrých tradic Čtyř ročních dob a Čtyř po půlnoci, tedy výborná. Nečekal jsem ale, po těch více jak padesáti přečtených kingovkách, mezi kterými samozřejmě nechybí emočně destruktivní Řbitov zviřátek ani brutálně vyšinutý Nadaný žák, že mě King dokáže rozebrat. Dokázala to hned první novela - 1922. Příběh který se zaryje do morku kostí už po prvních pár stranách, nejen svou zrůdností. Geniálně budovaná atmosféra doby, prostředí i činu mi nedovolila odložit knihu dokud jsem to nezdolal, což se nakonec stalo se zatajeným dechem, zvláštními pocity a mrazením v zátylku. 1922 je skvost a po dočtení jsem se, s chutí a lehkou obavou o kvalitativní vyváženost všech čtyř novel, vrhl na Velkého řidiče, druhou, přesto zcela jinou sondu do mozku vraha. Všechno je jinak, společný je čin...ačkoli opravdu? Vražda a Vražda...češtino, pomoz mi...mohl bych použít Mord - 1922 a Vražda - Velký řidič (češtino díky) abych odlišil že popisované činy jsou naprosto něco jiného (to platí i v dalších dvou novelách). A dále Prodlužování času, zřejmě nejslabší článek knihy, ovšem stále pětihvězdičková záležitost. Jde o nejkratší věc, takže autor zřejmě neměl tolik času čtenáře rozsápat. Není to rozhodně tak slabý článek jako Dýchací metoda ve Čtyřech ročních dobách, naopak, velmi kvalitní a možná nejpřemýšlivější ze čtyř. Nebudu spoilerovat, ale vy co jste to četli - vybrali by jste někoho, nebo se raději rozhodli obchod neuzavřít??? Další vrchol knihy (vím, mám jich tu nějak moc...tady jsou vrcholné asi tři ze čtyř novel :D) přichází s Dobrým manželstvím. Opět naprosto mistrně budovaná atmosféra která vrcholí postavou starého kulhavého detektiva. Vlnobití se uklidňuje a autor nás jen lehce houpá na vlnkách. Tušíte jak se postavy zachovají, jak to dopadne, protože tak to dopadnout musí, ale tahle pasáž není o napětí nebo rozuzlení příběhu. Je to jen lehké zhoupnutí na vlnkách slov. Meditace, literární jóga možná. Vlastně nevím jak to nazvat a je asi jedno co to je, jen vím že od strany 305 si to zítra přečtu znovu - a nechám se zhoupnout...zkuste to také. Spojovacím článkem všech čtyř novel je vražda, vražda která je ale v každé novele naprosto odlišným činem. Přečetl jsem jednu z nejlepších Kingovek, knihu perfektně vyváženou a bez hluchého místa s naprosto vybroušeným a vyzrálým stylem, která má ještě jedno plus. Doslov, ač kraťoučký, je možná ten vůbec nejlepší který jsem měl to štěstí si přečíst...s tím úplným závěrem který již citovali jiní jde o dokonalou tečku dokonalého díla. Poklona...a mistře? Nikdo neumí vyprávět příběhy tak, jako vy. PS: Závěrem si dovolím jeden soukromý typ pro ty, co ještě nečetli. Až budete za stranou 90, pusťte si song Nothin´ od Roberta Planta a Alison Krauss z alba Raising Sand. Klidně několikrát za sebou. A pak mi dejte vědět .o)... celý text
Pevnost
2011,
Francis Paul Wilson
BRAK! A to možná ten nejlepší brak jaký jsem četl. Pevnost již v anotaci slibuje čistokrevnou a ultimátní zábavnou jízdu. Považte - nácky v Rumusnku začne terorizovat tajemné zlo! Už to zní jako nejkřišťálovější zástupce braku na jakého lze narazit. A kniha samotná rozhodně nezklame. Čtivost, strhující čtivost! Nejde knihu odložit, nebo se při čtení začít na vteřinu nudit - děj, prostředí, akce, vše vybrušuje specifika žánru v nejdokonalejší klenot a trumfuje skvosty jako Dracula, Já, legenda a dokonce i Sen Ockerwee. Navíc brak zde je zcela originální a zajímavý, ne klišovitý a americko-kýčovitý jako konec Dětí Noci Dana Simmonse. Upírský román si představuji právě takhle. Nesmí brát téma vážně, nesmí brát vážně především sám sebe, ale musí bavit od začátku do konce. A nejlépe mé požadavky splnila zatím právě Pevnost. Uznávám že pár zásadních děl žánru mám ještě před sebou - Interview s upírem, nebo českou Jinou Rasu, mám pocit že tohle půjde překonat těžko. To co je v hudbě Rob Zombie, to je literatuře Pevnost!... celý text
