Zlord Antiježíš
přečtené 1135
Satanská Bible
1991,
Anton Szandor LaVey (p)
Uznávám že první část se dá považovat za ideologicko-filosofické dílo, které se neomezuje pouze (ačkoli převážně) na překrucování, potažmo přesný opak ideologie křesťanství a nutí k jistému stupni zamyšlení. Pokud bych to k něčemu ale měl přirovnat, pak možná k neméně zajímavým a převratným ideologiím - nacionalismu nebo komunismu. Tedy ideologiím utopickým a nebezpečným. Krásná nosná LaVeyova myšlénka "nenechat si nic líbit" totiž kolabuje v okamžiku kdy se podle ní začne řídit dostatečný počet lidí. Dá-li ti někdo facku, oplať mu dvonásob. OK, pokud ten druhý nebude zastávat stejnou vizi. Pokud bude, ocitáme se na krvavé sicílii a stálým dvojitým násobením odplaty se dostáváme k Vendettě. Pokud se zamyslím konkrétně nad tímto vymezením-se učení Ježíšově, tedy křesťanství, vyhrává křesťanství, tedy "pokud ti někdo dá facku, nastav mu druhou tvář". Toto není o slaboštví, ale o schopnosti dát druhou šanci. Morálně je pro mě na mnohem vyšší úrovni člověk, který dokáže dát druhou šanci, než ten, kdo vždy okamžitě oplácí stejnou mincí. Myslím, že tenhle příklad jako důvod toho, proč Satanskou bibli nežeru docela stačí. Podobných paradoxů je v ní totiž spousta. Neobhajuju tu křesťanství, které má na svědomí spoustu zla, mnohem více než LaVeyův satanismus, ale uvádím příklad k zamyšlení - každý chléb má totiž dvě kůrky a pokud LaVey vykládá bibli a vymezuje se vůči ní, můžete to přijmout, ale můžete se také zamyslet jestli to vysvětlení je správné, jestli to nejde chápat i jinak. První část této knihy bych k přečtení i doporučil, právě coby podnět k přemýšlení. Druhou část, která je jakýmsi úvodem do satanských kuřbuřtských onanií postavených na nesmyslném základu (který nevychází ani z historických "čarodějnických" nebo "inkvizicí postihovaných" rituálů nebo způsobu života, ani není postaven na uctívání přírody nebo soužití s ní) už rozhodně nedoporučuju. Jde o opravdovou snůšku blábolů, která se dá považovat jen a pouze...za snůšku blábolů.... celý text
Chaos - vznik nové vědy
1996,
James Gleick
Úplný základ teorie chaosu podaný velice stravitelnou - snadno pochopitelnou a čtivou formou. Zdařilý exemplář populárně naučné literatury. Teorie chaosu, pokud ji neznáte, vás překvapí tím, že není pouze fyzikální, či matematickou teorií, je zároveň tak trochu filosofií, protože popisuje svět ve kterém žijeme, složitosti všedního života. Jako taková se nás nutně dotýká mnohem bezprostředněji, než starší "laboratorní" teorie jejichž častým nešvarem je například zanedbání proměnné veličiny, aby šla teorie vůbec použít. S teorií chaosu jsem přišel do styku již před mnoha lety, dodnes mě ale udivuje, na co všechno se dá použít. Vřele doporučuji, každé zvídavé duši, která by se chtěla seznámit s tímto pohledem na svět, právě knihu Chaos.... celý text
Všichni krásní koně
2008,
Cormac McCarthy
Má třetí McCarthyovka mě už příliš nepřekvapila. Syrovostí a beznadějností po Cestě? Nelze. Brutalitou a údernou minimalističností po Dítěti božím? Nelze. Zklamání to přesto není. Poctivý, ale přesto vyjímečný western který není oddychovou četbou která propluje mezi řádky a po zavření knihy a založení do knihovny na ní bude sedat jen prach. Naopak. Ihned po dočtení začíná v hlavě zrát. Sládnout i kysnout zároveň. Kniha stojí na silné postavě, Johnu Grady Coleovi, hrdinovy jenž je spíše záporný než kladný, přesto obdivuhodný. S takhle silnou postavou se u McCarthyho setkávám poprvé a dělám si naděje že i v Hranici mi bude někdo takový představen. Dle anotace na přebalu trilogie se ve třetím dílu spojí hlavní postavy předchozích dílů. Dozvíme se zda John Grady Cole našel své místo na světě? Moc bych mu to přál...... celý text
Stařec a moře
1957,
Ernest Hemingway
Stařec a moře je vlnka na klidném oceánu, ptačí pírko klesající ze střechy, přesýpající se duna jemného písku ve vyprahlé poušti. Stařec a moře je sen, prchavý a neuchopitelný (jako vlnka, pírko, nebo duna), který nesmí skončit! Hemingwayův dopis na rozloučenou kterým se před smrtí stal nesmrtelným. Tato krátká novela je učebnicí člověčství, filosofie vztahu lovec-kořist a konečně i čas neznajícím a času vzdorujícím diamantem který vrývá do ledových lidských srdcí zářezy, vyhlazuje hrany, obrušuje plošky a tak z nich dělá umělecké předměty. Není těžké toto dílo pochopit, ale podle toho co se denodenně děje na světě je těžké si z něj vzít opravdové ponaučení, nechat se jím ovlivnit. Za sebe můžu říct jen to, že lesklejší a rovnější podnos nenajdete...děkuji za díla s takovou hloubkou s úchvatnou a neopakovatelnou atmosférou, jakou má Stařec a moře.... celý text
Kantos Hyperionu
2010,
Dan Simmons
"To Hyperion byl: — již na vrchol žulový jasnou nohou stoup’ a stál tam, bídu zře, již zradil jeho třpyt mu ještě ohavnějším divadlem." Hyperion je literární symfonií! Tak jako Beethoven ve své 9th symfonii, dosáhl i Simmons v Hyperionu dokonalosti. Jako symfonie, skládající se z jednotlivých vět, které jsou samostatnými složkami fungujícího i propojeného celku, jednotlivé vyprávění (věty) hyperionu jsou součástí kompaktního celku. Ihned po imaginativním Preludiu s konzulem, který na své lodi v dešti hraje na svého steinwaye, nastupují smyčce první větu, Andante, příběh kněze, deníkovou formou pojaté sci-fi s náboženským podtextem a zasvědcuje nás do prvních mystérií světa Hyperionu. Následuje Alegro, voják, pocta military sci-fi drtících dechů a plechů vyváženě kontrastující s jemnou, smyčcovou romantickou, až erotickou ingrediencí. Zvolnění, Addaggio, básníkův poetický příběh utrpení dlouhého života, bolesti, zoufalství a beznaděje. Allegretto, učencův filosofický příběh, nastoluje prostřednictvím nejemočnější zápletky knihy klasické otázky všehomíra. Stárnoucí Sol se svým Abrahámovým dilematem se stává mou nejoblíbenější postavou celého Kantosu. V následujícím Intermezzu se dovídáme proč ze sedmi poutníků vypráví svůj příběh pouze šest. Hyperion graduje mohutným kyberpunkovým Presto detektivky, která je netradičně pojatým příbehěm lásky a hledání pravdy, hledání a překonávání překážek, se svým způsobem Shakespearovsky tragickým koncem. Závěr opět trošku zvolňuje tempo, Allegro, avšak opět přidává na citech. Podmanivý příběh konzula je ekologickou space operou, při které člověk pluje s delfíny pod plovoucím ostrovem a po tvářích tečou slzy štěstí, aby se v závěru naučil nenávidět sebe i rasu ke které patří. Simmonsova symfonie je se svou geniální, v žánru nevídanou Boccaciovskou strukturou, mystikou, propracovaností jakož i citlivostí, nevídaná a je kultem nade všechny. Kultem větším než Kult štíra a podmanivým zážitkem, modlou a skvostem. "Ó Muso, zanech jich! neb shledáš se hned z padlých starých božstev s mnohými, již bloudí marně pustých po březích. Na harfu delfskou zatím zbožně hrej a s vánkem z nebes v pomoc dechnou ti též dorské flétny zpěvy lahodné; neb aj! toť pro Otce je veršů všech." Kult skončil, ale příběh je nutno dovyprávět. Dan Simmons, čaroděj slov, rozeznívá delfskou harfu a vtahuje čtenáře do světa hyperionu, aby splynul s Johnem Keatsem, znovuzrozeným, tím, jenž přichází před Tím, pozorovatelem osudů našich poutníků. Pokud Hyperion je Beethovenovou 9th, pak Pád Hyperionu by mohl být Mozartovským Requiem Hyperionu. Zcela podmanivé vibrato osudu světa hegemonie, hrobek času, technojádra i samotných poutníků, napínavé vyprávění, dokonalý příběh bez logických a dějových chyb končící strhujícím rozuzlením, to je Pád hyperionu. Dies irae, vypuknutí války s vyvrženci, intriky a nejednozanačnost první části příběhu plynule přechází v precizní Kyrie eleison za lidstvo, aby jsme v poslední části s otevřenou náručí uvítaly Armaggedon a hordy Chaosu. Pád Hyperionu si zahrává s aktuálními otázkami, otázkami které budou aktuální vždy a dělá to s grácií a precizností která vtáhne a donutí přemýšlet. Pokud se v souvislostí s Hyperionskou sérií stal terminus technicus "Hudba sfér" obehraným klišé, pak se omlouvám, ale literární Hudba sfér je u Hyperionu hmatatelná.... celý text
Věčná válka
2009,
Joe Haldeman
"Žánr science fiction má tu výhodu, že může vytvářet paraboly, vyprávět příběh natolik vzdálený realitě, že je možné popisovat v něm skutečný svět, aniž by se od něj lidé oddělovali zdí." jak píše John Scalzi v předmluvě nového vydání Věčné války z roku 2009. Málokde to platí tolik, jako v tomto případě. V době prvního vydání románu se zdálo že jde o sci-fi o Vietnamu. Až desetiletí ukázala, že jde o knihu o jakékoli válce. O válce z pohledu zdravého člověka, který ve své dutině lebeční nemusí celý svůj život vláčet jakousi zelenou břečku, ale má v ní mozek. Už jen tento pohled a jeho mistrné podání je dostatečným důvodem k přečtení Věčné války. Není ale důvodem jediným. Můžu zmínit čtivost, napětí, nebo dobrodružství které zažijete, ale rozhodně nesmím zapomenout zmínit budoucnost. Budoucnost kniha představuje poutavě, romanticky (Nebe) ale především hutně a depresivně (Země 21. století, Člověčenstvo 32. století). Rozhodně musím doporučit a bez nejmenší výhrady i uznat právo této knihy na veškerá ocenění v čele s Hugo, Locus a Nebula Award. A ještě závěrem: Vůbec mi nevadil Heinleinův zelený pohled ve Hvězdné pěchotě, užil jsem si jí, přesto je Věčná válka o třídu lepší kniha!... celý text
