ZuzaP
přečtené 950
Sedmkrát upadnout, osmkrát vstát
2018,
Naoki Higašida
Naoki Higašida má autismus těžkého a neverbálního typu. Časem se ale naučil se světem komunikovat pomocí kartonové tabulky, na které ukazuje jednotlivá písmena, a je tak schopen vyjadřovat svoje myšlenky, pocity, psát knížky a lidem tak ukazovat, že i když někdo nemluví, může jeho vnitřní svět být velmi bohatý. Možná jste zaregistrovali Naokiho dřívější knihu A proto skáču , kterou napsal ve 13 letech. Kniha Sedmkrát upadnout, osmkrát vstát pak obsahuje krátké postřehy a příhody napsané mezi osmnácti a dvaadvaceti, v nichž Naoki popisuje jak on kvůli autismu funguje a jak vidí svět. --- Dřív mi vůbec nešlo vyrábět věci z papíru, ale teď už to zvládám sám, což mě moc těší. Kdykoliv něco vyrobím, mám si na to za odměnu nalepit nálepku. Napoprvé jsem z papíru vyrobil zajíčka, a tak jsem si na něj dal nálepku s obrázkem zajíčka. Jenže když jsem pak vyrobil šneka, žádnou nálepku s obrázkem šneka jsem nenašel. Zeptal jsem se maminky, co mám dělat, a ona řekla, že je to za odměnu, takže si můžu vybrat. „Nalep si tam, co se ti líbí," řekla mi, a já měl hned problém. To proto, že když se mi něco líbí, znamená to pocity. A ty se mi špatně vyjadřují, tím pádem mi dělalo potíže vybrat nálepku, která by se mi líbila. Sáhl jsem tedy po jedné nálepce. Byla na ní panda. Maminka řekla: „Přesně tak, Naoki, vyber si tu, která se ti líbí." Určitě je od té doby přesvědčená, že se mi líbí pandy. Nemluvící děti s autismem mívají taková nedorozumění asi často. Když slyším „vyber si nálepku, která se ti líbí" nebo ',jakoukoliv nálepku, která se ti líbí", nedokážu si vybrat. Najednou mám v hlavě prázdno, stejně jako když nedokážu promluvit. To se mi děje, kdykoliv mám vyjádřit své pocity nebo myšlenky. Vyberu si pak obvykle to, co mé zaujme. Nemusí to být to první, co uvidím, ani něco hodně nápadného. Je to prostě něco, co jsem náhodou uviděl. Sám o tom nijak nerozhoduju. A když mě u toho navíc někdo pozoruje a řekne něco jako „tak tobě se líbí nálepka s pandou" nebo „tak je to správně”, vybírání nálepky a panda se mi propojí. A v duchu si utvořím vzorec, že zvolit pandu je správné řešení. Ten vzorec si potom dokážu vyvolat znovu, takže v podobné situaci si vždycky vyberu pandu. Takže vybírání pro mé není vůbec tak zábavné jako pro ostatní děti. Vždycky je pro mě snazší vyvolat si nějaký vzorec než čelit neklidu plynoucímu z toho, že nevím, co mám dělat. Asi je to tak v pořádku, jen bych chtěl, abyste věděli, že takhle přemýšlím. Tuhle jsem chtěl poděkovat svému asistentovi, že mě vzal ven a zase doprovodil domů, ale místo abych řekl „děkuji pěkně", řekl jsem „ahoj a přijď brzy". Jsou to tak jednoduchá slova a tolik jsem je trénoval, a stejně jsem to nezvládl. Mluvit je pro mě prostě těžké. Teď vysvětlím, co se mi odehrávalo v hlavě, když jsem se přeřekl: 1) Usmyslel jsem si, že asistentovi řeknu zdvořilostní frázi. (Slova „děkuji pěkně" mám v hlavě zařazená v kategorii „zdvořilostní fráze".) 2) Chci poděkovat, ale v hlavě mám najednou prázdno. 3) Nevím, co si počít. 4) Podívám se dolů a všimnu si bot mého asistenta, který se mnou stojí v předsíni. 5) Vzpomenu si na tatínkovy boty, které taky bývají v předsíni. 6) Vybaví se mi, jak tatínkovi říkám před odchodem do práce „ahoj a přijď brzy". 7) Vzpomenu si, že musím něco říct. 8) Z pusy mi vylétnou ta slova, na která jsem si vzpomněl: ',Ahoj a přijď brzy." -- Z předmluvy Davida Mitchella, jehož syn má také neverbální autismus: Co když je současná mainstreamová domněnka, že lidé s těžkým autismem trpí současně i těžkým intelektuálním postižením, největším omylem o autismu za toto desetiletí? Co když Naoki strefil přímo do černého, když v této knize vyjadřuje přesvědčení, že si pleteme komunikační dysfunkci s dysfunkcí mentální? Má žena a já jsme dospěli k záběru, že neuškodí „doufat v nejlepší“ a brát to tak, že se někde v té chaotické změti autistických projevů našeho syna nachází bystrý a vnímavý - třebaže zoufale osamělý - pětiletý chlapec. Přestali jsme na základě toho, že v životě ještě neřekl jediné slovo, automaticky předpokládat, že nám nerozumí. Asi nejpoučnějším zážitkem pro mě bylo, když mi jedna z mých spolupracovnic z rozhlasového programu na rovinu řekla, že A proto skáču nemůže být autentickou výpovědí, protože Naoki používá metaforu, a lidé s těžkým autismem ani nerozumí, co to metafora je, natož aby ji uměli použít. Ve skutečnosti jsem na vlastní oči při několika příležitostech viděl, jak Naoki vyťukává na svou tabulku přirovnání i metafory, ale toho dne jsem se ocitl v bezvýchodné situaci, kdy jsem ujišťováním o vlastní pravdomluvnosti své žalobce pouze přesvědčoval, že není kouře bez ohýnku. Syn mé kolegyně měl rovněž těžký autismus a já se usilovně pokoušel chápat její rozhořčení. Když se dozvíte, že jste celou dobu podceňovali potenciál svého dítěte, zní to jako obvinění, že se spolupodílíte na jeho věznění - a která milující a obětavá máma nebo táta by tohle dopustili? Zastřelit posla je o něco méně komplikovaná reakce.... celý text
Tajný život afghánských dívek
2016,
Jenny Nordberg
„Náš brácha je ve skutečnosti holka.“ Pokud žena v Afghánistánu nemá alespoň jednoho syna, je to průšvih - vždyť žena se přece v očích Afghánců může rozhodnout jestli se jí narodí holka nebo kluk, tak proč jí manžel toleruje samé dcery? S plozením synů i se společenským postavením ale může pomoci to, když rodina jednu z dcer za chlapce aspoň převlékne a vytvoří z ní tak tzv. „bača poš“. V mnoha oblastech nepřesahuje gramotnost deset procent a mnohé ničím nepodložené pověry přežívají, aniž by se je někdo pokusil zpochybnit. Patří k nim i všeobecné přesvědčení, že si žena může vybrat pohlaví nenarozeného miminka jednoduše tak, že se vnitřně rozhodne. Proto také neschopnost ženy přivést na svět chlapce nevyvolává moc soucitu. Místo toho ji zavrhne jak společnost, tak manžel jakožto někoho, kdo si prostě syna jen dostatečně nepřál. Ženy se pak často uchylují k tomu, že z neúspěchu v plození hochů viní své tělo a slabou mysl. V očích ostatních má obvykle taková žena další charakterové vady: Rozhodně je s ní těžké pořízení a je protivná. Možná dokonce i zlá. O tom, že o pohlaví dítěte rozhoduje otec, neboť mužská spermie je nositelem chromozomu, jenž určuje, zda se narodí chlapec, či dívka, většina místních vůbec netuší. Azitě absence syna bránila v tom, aby dosáhla jako politička svých cílů. Když s rodinou v roce 2005 přijela do Kábulu, posměšky a podezřívavost ohledně nepřítomnosti chlapce brzy nevyhnutelně přerostly v pochybnosti o jejích schopnostech jakožto zákonodárkyně a veřejné osoby. Návštěvy jí často vyjadřovaly soustrast, když se dozvěděly o čtyřech dcerách. Zjistila, že ji zavrhují jako neúplnou ženu. Ostatní poslanci, voliči, a dokonce i její rozšířená rodina se k ní stavěli odmítavě: Jak mohou věřit, že v politice vůbec něco dokáže, když ani nezvládla dát manželovi syna? Bez chlapce, kterého by mohl předvést při neustávajících návštěvách vlivných politiků, se i její muž začal cítit čím dál zahanbeněji. Azita a její manžel proto přišli za svou nejmladší dcerou s návrhem: „Chtěla bys vypadat jako kluk, oblékat se jako kluk a dělat zábavné věci, které kluci dělají - třeba jezdit na kole a hrát fotbal a kriket? Chtěla bys být jako táta?" To si pište, že chtěla. Byla to úžasná nabídka. Potřebovali k tornu jen nový účes, kalhoty z bazáru a džínovou košili s nápisem „superstar" na zádech. Za jediné odpoledne se z rodiny, která měla čtyři dcery, stala jiná, požehnaná třemi děvčaty a ježatým chlapcem. Nejmladší odteď neslyšela na Mahnúš, což znamená „měsíční světlo", ale na chlapecké jméno Mehrán. Pro okolní svět, obzvlášť pro Azitiny voliče v Bádghísu, byla rodina konečně kompletní. Někteří samozřejmě pravdu znali. Ale i oni Azitě gratulovali. Mít falešného syna je lepší než nemít žádného a lidé chválili její důvtip. Když Azita cestovala do domovské provincie, která je konzervativnějším místem než Kábul, brávala Mehrán s sebou. Zjistila, že se jí ve společnosti šestiletého syna dostává lepšího přijetí. Změna potěšila i Azitina manžela. Zlé jazyky už nebudou klevetit o tom nešťastném chlapovi, kterému osud naložil na záda čtyři dcery, jimž bude muset najít manžele, a jehož rodová linie s jeho odchodem zanikne. [...] Upravený status Mehrán přinesl dokonce i jejím sestrám výrazně víc svobody, teď mohly chodit ven z domu, na hřiště, nebo dokonce až k vedlejšímu bloku domů, když s nimi Mehrán šla jako doprovod. Tahle změna měla ještě jeden důvod. Azita se ke mně naklonila, aby mi odhalila svou malou vzpouru. „Chtěla jsem své nejmladší ukázat, jaký je život na druhé straně," prozradila mi s tichým smíchem. V tom životě můžete pouštět draka, běžet tak rychle, jak dokážete, bláznivě se smát, skákat, protože je to prima, a lézt na stromy kvůli tomu vzrušujícímu pocitu, kdy visíte ve vzduchu. Můžete mluvit s jiným klukem, sedět s otcem a jeho přáteli, jet v autě na předním sedadle a dívat se na lidi venku na ulici. Dívat se jim do očí. Budete moct mluvit bez obav a budou vás poslouchat, jen málokdy se vás bude někdo ptát, proč jste sami venku a máte na sobě pohodlné oblečení, které vám umožňuje jakýkoliv pohyb. Všechno to, co je pro afghánské děvče nemyslitelné. Co se s tím vším ale stane, když se dostaví puberta? „Myslíte, až vyroste?" zeptá se Azita a rukama naznačí ve vzduchu obrys ženského těla. „To nebude problém. Prostě ji zase změníme v děvče."... celý text
