ZuzaP
přečtené 950
Ve znamení Kon-Tiki
1960,
Thor Heyerdahl
28.3. 1947 vyplula na voru z balsového dřeva šestičlenná posádka z Peru směrem k západu. Thor Heyerdahl byl totiž přesvědčen, že původní obyvatelé Jižní Ameriky byli i bez moderního vybavení schopni přeplout až do Polynésie ještě v období před Kolumbem, což touto výpravou chtěl ověřit. Podobné výpravy přes Atlantik na voru z bambusu Heyerdahl uspořádal v letech 1969 a 1970. Napsal o nich Výpravy Ra a jeden z účastníků je popisuje v Na voru Ra přes Atlantik -------- Kon-Tikiovi „dlouhouší“ zmizeli z Peru na západ, s bohatou zkušeností v práci s obrovitými kamennými sochami, a Tikiovi bílí „dlouhouší“ přišli na Velikonoční ostrov z východu, byli zběhlí přesně v témž umění a začali je ihned provozovat s plnou dokonalostí tak, že na malém ostrově Velikonočním není možno nalézt sebemenší stopy, které by svědčily o vývoji, spějícím k mistrovským sochám. Mimo papouška - veselého miláčka všech - byl také krab Johannes přijat do společnosti na palubě. Když kormidelník některého slunečního dne seděl zády k chatrči a kormidloval a neměl Johannesovu společnost, cítil se venku na širém modrém moři docela osamělý. Kdežto ostatní drobní krabi se báli světla, prchali kolem a kradli jako švábi na obyčejné lodi, seděl široký a kulatý Johannes ve vchodu svého obydlí s očima na stopkách a čekal na změnu stráží. Každá nová hlídka měla s sebou pro Johannesa drobek sušenky nebo kousek ryby, a když jsme se jen naklonili nad otvor, vyšel krab až na schody a napřáhl klepýtka. Přijal jimi drobek z našich prstů a utíkal nazpět do prohlubně, kde se posadil do vchodu a žmoulal jej jako školák, který si dává jídlo do úst rukama navlečenýma do palečnic. Udržovali jsme přátelství se žralokem, který nás dnes doprovázel. Při obědě jsme jej krmili zvytky jídla, které jsme mu házeli rovnou do otevřené tlamy. Když tak pluje vedle nás, vypadá jako pes, který je napolovic nepřítelem lidí a napolovic dobromyslný a vlídně naladěný. Nedá se popřít, že žraloci dovedou být docela sympatičtí, pokud to nejsme my sami, kdo se jim octne v tlamě. Při nejmenším shledáváme zábavným mít je kolem sebe, s výjimkou, když se koupeme.... celý text
Všem sráčům navzdory aneb Válka, o které nechcete nic vědět
2017,
Jan Urban
Uf -------- Žít v Sarajevu naučí člověka myslet na detaily. „To, že vidíš na kopce nebo do baráků přes frontu, znamená pouze jedno - stejně tak, s dalekohledem na pušce ještě líp, tě odtamtud může vidět ostřelovač.“ První lekde. Před dvěma lety jsem ji vnímal jako brutální černý humor. „Nikdy nebuď na ulici sám. Vždycky se drž za někým a buď o trošku opatrnější - ostatní okolo tebe jsou totiž pohodlnější terče. Vždycky přemýšlej tak, jako bys stál na druhé straně ty a musel bys vyhodnocovat šance, do koho se strefíš. A nikdy nezapomínej, že kromě ostřelovačů tě mohou zabít i granáty. Ty neukecáš.“ „Na začátku války jsem si schovával vyoperované střepiny a kulky jako suvenýr. Když jsem toho měl kýbl, vyhodil jsem to“ „Nejhroznější je vracet se mezi živé. Jednou jsem se po týdnu v mokrém podzimním Sarajevu, špinavý, zarostlý a unavený, dostal zpátky do Prahy. Za několik málo hodin. V Záhřebu jsem z prázdného nákladního letadla ze Sarajeva jenom přeběhl k odbavení pravidelné linky do Prahy. Ráno jsem ještě viděl a cítil válku. Měl jsem ji v očích a v hlavě. A teď jako bych přistával na jiné planetě. V zablácených botách, s těžkou neprůstřelnou vestou a přilbou namísto příručního zavazadla, jsem mezi cestující nezapadal. Celou dobu jsem předstíral spánek, abych nemusel s nikým mluvit a trhat celofán z připravených svačinek. V autobusu z pražské Ruzyně do centra jsem bezděky naslouchal rozhovorům kolem sebe. Kdo má nové boty... a co šéf... a ta kráva nám řekla... Potom někdo ukončil debatu naprosto nevinným výrokem: ,Já bych ji za to zabil.' A ostatní se začali smát. Vystoupil jsem o stanici dřív a zbytek došel pěšky. Nebyla to jejich vina - a nebyla to ani moje vina. Jen se dva cizí světy, dva těžko spojitelné části člověka, až příliš rychle přiblížily k sobě. Dalo se to stihnout za čtyři hodiny. Čtyři hodiny mezi skutečným zabíjením a světem, který předstírá, že o válkách nic neví, že války nejsou, a pokud ano, tak jenom mezi hloupými divochy.“ „Na přelomu roku 1992 jsme bez jediného přerušení neměli plných dvě stě dní žádnou elektřinu. Stro sedmdesát dní jsme byli úplně bez plynu. Za první dva roky války jsme zůstali tři sta dní bez dodávek vody.“... celý text
Grafik Vladimír Boudník
2009,
Vladislav Merhaut
„Již zpočátku si jejich podivného počínání začali všímat kolemjdoucí lidé, občas se někdo z nich zastavil, díval se, popřípadě se zeptal, cože to tam vyvádějí. Tak se pozvolna rozvíjely různé debaty. Na těch prvních vystoupeních považovali malíři za úspěch a povzbuzení, když se u nich zastavilo a o jejich počínání projevilo zájem sedm až deset občanů. Ale ne všichni studenti byli ochotni v tomto „pošetilém" jednání pokračovat. Nicméně Boudník zavětřil a uvěřil, že lze tímto způsobem získat mnohé lidi k opravdovému zájmu o umění. Viděl, že výstavní síně zejí prázdnotou, že lidi nepřitahují, a byl proto přesvědčen, že je potřeba diváky aktivně hledat a poučovat je o blahodárném působení umění na celkový rozvoj osobnosti. Jeho oponenti z řad spolužáků naopak tvrdili, že je třeba vyčkávat, až si ně-kdo díla všimne, až lidé pochopí. Štítili se slovního projevu a zdálo se jim jaksi pod úroveň svá díla slovně obhajovat. Podle životopisů umělců, jimiž je doba zahlcovala, vnímali přístup tvůrce jako pokoru a čekání na dobu, než přijde uznání. Tvrdili, že umění se nedá prodávat na ulici, na trhu jako třeba jablka. Boudník ale z tohoto příkladu vydedukoval příměr a vysvětloval, že právě jablka je umění pro-dávat, protože je nutno prodat je dříve, nežli shnijí. A že tak i to současné umění, které vznikalo v poválečném zmatku, není ještě dostatečně prověřené, aby bylo možné ho dlouhodobě skladovat, a že se autor nemá bát za ně promluvit.“... celý text
Láska v době globálních klimatických změn
2017,
Josef Pánek
Nám konferenci v Indii sice zrušili, ale aspoň jsem si díky ní přečetla tuhle záležitost, po které bych jinak nesáhla. Což by byla škoda.
Tiché roky
2019,
Alena Mornštajnová
Meh.. Jak jsem četla v jiných komentářích: Mornštajnová jako by jela na efekt - ví, co dělá a co bude fungovat. Jenže na mě to nějak nefunguje. Hledáním neznámých příbuzných mi navíc Tiché roky pořád nějak připomínaly Němce od Jakuby Katalpy.. Ale minimálně Hanu si od Mornštajnové někdy jako víkendovou jednohubku dám. Protože holokaust, žejo.... celý text
Jan Švankmajer
2018,
Bruno Solařík
„Fantastika snového světa nespočívá ve vymyšlených světech, ale ve snových (náhodných) setkáních naprosto reálných věcí z tohoto světa, v setkáních, kterou jsou však zbavena logiky našeho všedního dne.“ „Za války jsme chovali v koupelně husu, abychom se v té bídě polepšili. Krmili jsme ji šiškami z bramborového těsta. Jednou, když jsem pozoroval maminku, jak ,masíruje' husí krk, aby se šišky dostaly huse snáze do žaludku, se dostavila první erekce. Od té doby se šišky staly mým fetišem. Maminka totiž podobné šišky jako huse vařila i rodině. Jen s tím rozdílem, že ty pro nás byly ještě obalené ve strouhané housce a opečené v troubě. Po této zkušenosti jsem vymáhal šlejšky (tak jsme jim říkali) aspoň jednou týdně, abych pak na záchodě ulevil sexuálnímu napětí. Posléze v pubertě jsem nosil ,svůj fetiš' na schůzky se svými láskami v papírovém sáčku a tajně jej polykal. Byl to pro mne fetiš, který mne vzrušoval, a afrodiziakum zároveň. Časem se toto vzrušení přeneslo na jídlo vůbec. Všechny sekvence s jídlem, které tak obsedantně zaplňují mé filmy, mají fetišistický základ, jsou to mé fetiše. Má žena Eva musela vařit šlejšky (recept si vyžádala u mé matky) nejméně třikrát týdně.“ „Pro Japonce jsem ilustroval tři knihy: Alenku v říši divů a za zrcadlem, Živé křeslo od Edogawa Rampa a naposledy knihu japonských strašidelných příběhů Kajdan. [...] Japonská strašidla mě fascinovala od okamžiku, kdy jsem je poznal. Ona totiž, na rozdíl od českých nablblých strašidel, jsou skutečnými, hrůzu nahánějícími démony. [...] Proto jsem nejprve cítil ostych. Navíc nejsem Japonec. A tak jsem nakonec vyhledal staré ilustrace českých pohádek, kde byli znázorněni čeští vodníci, čerti, rusalky, trpaslíci apod., vystřihl jsem je z ilustrací pryč a nahradil je japonskými démony, které jsem použil z japonských knížek, nakoupených ve velkém množství v Tokiu.“ „Sen o skákajících houskách z 3. prosince 2003: Jsem v jakési restauraci. Vedle mě sedí Eva a jí nějakou strašnou šlichtu. Říkám Evě: ,Jak to můžeš jíst?' Stále čekám, až mi číšník přinese jídlo, které jsem si objednal. Mělo to být nějaké maso á la bažant. Konečně přichází číšník a postaví přede mne talíř s jakousi podivnou šedou hmotou. I když není nic vidět, vím, že ta hmota je plná vařené cibule, kterou nesnáším. Chce se mi zvracet. Eva se dívá na můj talíř a začne se hystericky smát. Vtom kolem oken restaurace přejede nákladní auto plné čerstvých housek. Vybíhám z restaurace a utíkám za autem. Volám na řidiče, ať na mě počká. Auto náhle dostane smyk (nebo něco takového) a převrhne se. Housky se vysypou na ulici. Sbíhají se lidé. Dobíhám k místu neštěstí. Mám strašný hlad. Chci sebrat jednu housku, která se válí u mých nohou. Ta však náhle vyskočí a poskakuje ode mne pryč. Všechny housky, po kterých sáhnu, ji následují. Vidím, že každá houska má jednu slepičí nohu, po které skáče, a všechny mi tak utíkají. Probouzím se s vlčím hladem.“... celý text
Hirošima
1947,
John Hersey
Válečný dopisovatel John Hersey byl v květnu roku 1946 vyslán New Yorkerem do Hirošimy, aby zde zjistil následky výbuchu první atomové bomby. New Yorker nakonec svědectvím, která Hersey získal od přeživších výbuchu, věnoval celé číslo časopisu, jehož výtisky tehdy šly na dračku tak, až ze získaných materiálů vznikla i kniha. ------ ,,Okolnosti, v nichž se bezprostředně po výbuchu octli lékaři Fudži, Kanda a Mači - a poněvadž tito tři lékaři byli typickým příkladem, tedy i většina hirošimských lékařů a chirurgů - totiž že jejich kanceláře a nemocnice byly zničeny, nástroje rozmetány a že jejich vlastní těla je činila v různých stupních práce neschopnými - vysvětlují, proč tolik raněných nebylo ošetřeno a proč tolik těch, kteří mohli žít, zemřelo. Ze 150 hirošimských lékařů 65 bylo na místě zabito a většina ostatních zraněna. Z 1780 ošetřovatelek 1654 byly zabity nebo tak těžce zraněny, že nemohly pracovat. V největší nemocnici, to jest v nemocnici Červeného kříže, bylo schopno práce pouze šest lékařů z třiceti a jenom deset ošetřovatelek z více než dvou set."... celý text
