Ignis fatuus
Petra Klabouchová
https://www.databazeknih.cz/img/books/54_/541883/bmid_ignis-fatuus.jpg
4
804
804
V zakázaném území kolem šumavské řeky Křemelná se koncem sedmdesátých let začíná probouzet k životu dávná legenda. Pohraniční stráž zde stále častěji hlásí výskyt neznámých světelných jevů. Roste podezření na možné nepřátelské plány ze strany Západu. A krajem se opět šíří odvěké pověsti o bludičkách a beztělcích. Do míst, jež byla po desetiletí nepřístupná, je vyslána vědecká výprava, která má záhadná zjevení prozkoumat. Vědci věří, že najdou rozumné vysvětlení, ale možná právě oni uprostřed šumavských slatí o rozum přijdou. Je za vším jen únava a přírodní jevy, nebo si tu s nimi opravdu něco dávného hraje na kočku a myš? Každý z nich si v duši nese minulost svou i svých předků a zdejší kraj nezapomíná. Tentokrát se bude mstít sama Šumava.... celý text
Přidat komentář
Po přečtení této knížky nevím, jestli se na Šumavu ještě podívám :D. Abych pravdu řekla, trošku jsem se v tom ztrácela... Některé pasáže jsem přeletěla, přišlo mi, že je to stále opakující se... Ke konci jsem si říkala, o co tady sakra běží :). Možná bych potřebovala ještě více vysvětlení, abych to celé pobrala. Každopádně, dočetla jsem ji pozdě večer a docela mě stále mrazí...
Mrazivý a velice čtivý příběh. Jeden až neví, zdaje to je pravda nebo jen nadnesený příběh. Bude stát za to se touhle knihou zabývat do hloubky. Pokud mohu, opravdu doporučuji. Nebudete litovat
Ignis fatuus vás vezme do šumavského pohraničí v době, kdy nebylo radno se tu jen tak potloukat. Skupina vědců je vyslána, aby prozkoumala neznámé světelné jevy, které se v lokalitě začaly objevovat. Jenomže nic není tak, jak se na prvni pohled zdá....jsou tam bludičky? Západní agenti? Nebo něco úplně jiného...?
Musím říct že toto byla pecka. Nejenom že je knížka napínavá a děsivá, autorka má navíc nádhernou češtinu a já si tak při čtení krom příběhu užívala i jeho sloh. Bavilo mě propojení fikce s dobovými dokumenty, díky kterým působil celý příběh velmi autenticky.
V druhé polovině knihy se pro mě příběh začal lehce motat v kruhu a já už navíc nebyla schopná odhadnout, čemu vlastně můžu věřit a čemu ne. Na konci se ale kniha krásně rozmotala a celé to do sebe zapadlo.
S příběhem jsem strávila skvělých skoro 14 dní a na knížku a osudy jejich hrdinů určitě jen tak nezapomenu. Bylo to drsné, nemilosrdné a ponuré. A to já můžu!
Jako rodilý Jihočech (sic pocházející z podhůří Novohradských hor) jsem si knihu nechal nadělit pod vánoční stromeček s velkým očekáváním. Těšil jsem se na příběh, který mi připomene známé končiny, a zároveň obohatí mou knihovnu o dílo spojené s mým domovem. Bohužel musím přiznat, že výsledný dojem z četby mě poněkud zklamal. Už od začátku jsem měl problém se do knihy plně ponořit. Styl psaní autorky na mě působil zvláštně a nesourodě – některé věty na sebe nenavazovaly a místy mi přišlo, že text postrádá plynulost. Několikrát jsem se i přistihl, že místo pořádného čtení odstavců je spíš očima rychle prolétávám, jen abych měl určitou pasáž za sebou. Na druhou stranu uznávám, že autorka oplývá bohatou a květnatou slovní zásobou. Ovšem na tak krátký rozsah užívá až zbytečně velké množství přirovnání a metafor, které se navíc neustále opakovaly. Děj, který měl slibný rozjezd v první třetině, bohužel postupně upadl do fádnosti a opakování sebe sama. Nicméně prvních sto stran mě skutečně vtáhlo zpět do časů, kdy jsem trávil víkendy na čundrech a spal pod širákem v Novohradkách a na Šumavě, jen jsem se zpětně zděsil, co nás tam mohlo všechno potkat :)
Tahle kniha je skvost. Mám ráda tajemno a staré legendy, takže to byla kniha přímo pro mě. Poslouhala jsem jako audioknihu, takže navíc velmi oceňuji tu temnotu příběhu, která mi nedávala spát.
Za mě teda opravdu pecka horor! Atmosféra se dala krájet, tajemno na každém kroku. Dobrá rada pro všechny, komu spisy ruší příběh: vynechejte je, můžete si je přečíst až na konci. ;-) Mně to pasovalo všechno dohromady a jsem nadšená, že tak parádní horor napsala česká autorka.
Temný román odehrávající se za totality u hranic na Šumavě. Místy jsem se ztrácela, protože děj je neuspořádaný. Přeskakuje z konce na začátek, pak doprostřed atd.. Myšlenka je ale zajímavá a prostředí děsuplné.
Ignis fatuus = bludičky, světýlka na blatech, neznámé světelné jevy. Děj se odehrává na Šumavě, v oblasti Dobrá Voda, kde je vojenský výcvikový tábor. Začíná na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let minulého století, kdy byly zkoumány světelné jevy, buď přírodního nebo mechanického charakteru a končí v roce 2023. Jde o skutečné přírodní úkazy, nebo si tu s lidmi něco temného pohrává?
Na začátku jsem si nebyla jistá, jestli zrovna tato kniha bude můj šálek čaje. Přiznávám, že jsem chvílemi přemýšlela, jestli se v té šumavské tajemné krajině a světlech sama neztratím. Ale postupně mě mlha pohltila a od strany 250 už jsem knihu nedala z ruky, dokud jsem nebyla u konce. A na konci musím přiznat, že to bylo skvělé, originální téma, které není v každé druhé knize a autorky styl se mi líbí čím dál víc.
Nejsem čtenář ani divák hororu. Ignis byla první kniha podobného žánru, po které jsem se zájmem šáhla. Musím říct, že z první třetiny jsem byla ohromená. Vážně jsem se bála, představa mlhy mě děsila i v reálu.
Další části jsem četla víceméně ze setrvačnosti, jelikož tou překombinovaností se pro mě vytratilo to tajemno a napětí.
Audiokniha. Je to zajimave, ale neni to uplne muj salek kavy. Pusobilo to na me jako Karika z Trhliny trochu striknuty Tuckovou. Ale ta atmosfera byla dobra, to se pani Klabouchove musi nechat.
Nejsem znalec žánru literárních horrorů či thrillerů (nebo jak to nazvat), a nedokážu tedy kompetentně posoudit, čím je román Petry Klabouchové v rámci této konvence jedinečný, vydařenější než jiné, originální, nicméně čistě čtenářsky pro mě byl neskutečně napínavý a vtahující. Navíc ta Šumava, tísnivost, záhadnost, tragické dějiny, temné mýty, paměť krajiny – to vše je nadmíru lákavý mix. Velmi mě oslovuje autorčino propojování strašidelných/parapsychologických fenoménů a historek, arciť pramenně doložených, stylisticky přesvědčivě ztvárněného napínavého příběhu a umně zapojených vybraných dějinných kapitol, které v románu vpravdě tvoří spíš jen pozadí, ba kulisu (nejde se nijak analyticky do hloubky historických událostí), pro mnohé čtenáře však jistě budou objevné.
Předností má krom výše uvedené čtivosti a nesmírné tematické přitažlivosti mnoho a vypíchnul bych z nich dva postřehy, které sice neglosují zápletku, ale jeví se mi v kontextu současné literatury a společenské debaty jako důležité:
1) Autorka nevykresluje naše Němce jako zločince či démony, jak je v české literatuře a diskusi – až na výjimky – zvykem, ale de facto výlučně sympaticky, resp. empaticky – jako obyčejné, prosté a tvrdé horaly silně srostlé se Šumavou a následně jako oběti českých krutostí, „revolučního“ barbarství a pseudohrdinství. Přísně historicky vzato to samozřejmě není exaktní (ale její próza není studie ani historický román), ale po všech těch nesčíslných textech, výrocích a názorech založených na schématu český/sudetský Němec = nacista je to cenná a vítaná perspektiva, a přitom nemáme pocit, že by byla nějak zaslepená či idylizující (jak to bývá některých textech sudetoněmeckých vyhnanců). Nevím, nakolik to byl autorský záměr a nakolik to prostě jen tak vyšlo při psaní (opakuju, že nejde o žádný centrální motiv ani dějový prvek), ale přál bych si, aby to ani ne tak podnítilo, jako spíš signalizovalo, že ono schematické uvažování o našich někdejších německy hovořících spoluobčanech, neřkuli jejich tabuizaci už jako společnost konečně překonáváme. Zajímavá je i v této souvislosti hra se jmény Rankla a Stiftera/Štiftra, někdejších šumavských velikánů, kteří se v románu převtělují do v podstatě obyčejných Šumaváků. Těžko odhadovat autorčin záměr, možná je to jen vtípek či pomrknutí na znalejší čtenáře, ale možná jde i o náznak kontinuity - je jedno, zda mluvíš česky nebo německy, jmenovat se můžeš stejně a hlavní je, že jsi ze Šumavy.
2) Autorka v knize pojímá Šumavu jako jediný veliký, fyzicky-mystický organismus: jako by celé to pohoří mělo paměť a cit (pro určitou bazální spravedlnost) a dovedlo se bránit i mstít, a to nejen za zločiny na svých „človíčcích“, ale v podstatě i trochu ekologicky: před nepatřičným zasahováním, narušováním a ničením své přírody, jizvením své tváře něčím, co tam (opět z hlediska jakési elementární soudnosti) nepatří.
Drobné výhrady bych měl snad jen ke kompozici, ale nechci tím říct, že by byla nepovedená, nýbrž mnohem spíš naznačit určitou alternativu. Je tam totiž myslím zčásti určitá nedotaženost (motiv nálezu Ondrejova těla – kým vůbec byl a proč byl v rámci první, čistě vojenské expedice důležitější než jiní? – a jeho nálezkyně, její identity a osudů, otázka její nahodilosti anebo naopak propojenosti se zbytkem děje – pak ovšem jaké?; dále motiv Hadího muže – co byl zač a jakým způsobem se do toho vmísil?; motiv Pavlínky a jejích dalších osudů – může být totožná s osobou oné nálezkyně?), na druhou stranu pak zase přílišná, ba poněkud překotná explicitnost – hlavně v závěru knihy. Myslím, že osudy jednotlivých členů expedice klidně mohly zůstat bez konkrétního dourčení, jaké poskytla dosti neintegrální kapitola pracující se „složkami“ těchto jednotlivců z archivu tajné bezpečnosti. Chtěla-li to autorka takto doříci (a zdůrazňuji, že to není principiálně špatně a čtenáře to uspokojí), asi mohla zvolit klasickou vypravěčskou perspektivu. U archivních složek zůstává nejasnost (ovšem nikoli parapsychologická, ale prostě nelogická), kdo jejich obsah sepisoval a na základě čeho měl tak podrobné informace o vývoji dění během expedice. Jinak řečeno, kdo zhynuvší účastníky pozoroval až do konce jejich životů a vlastně i po něm. Možná jsem přehlédl nějaký zásadní náznak, ale zdá se mi, že to z předchozího děje nevyplývá, a tudíž to působí jako nedomyšlenost.
Každopádně jde o velice povedený a tematicky atraktivní žánrový román. Snad právě i díky tomu, že v rámci próz tohoto typu nemám srovnání, jsem knížku hltal dravě a lačně, takřka jako ty osudové mlhy u Křemelné. Všem milovníkům Šumavy a naší mladé prozaické tvorby ji vřele doporučuji.
Brutálne mrazivé čítanie. Autorkin lyrický štýl rozprávania mi neskutočne sadol.
Príbehy a miestne šumavské legendy o duchov a bludičkách boli vyrozprávané v stupňujúcom sa napätí. Od nepamäti (od čias Keltov až po súčasnosť) sa tam objavujú javy, ktoré nie sú úplne vedecky objasniteľné. Tajomstvá, záhady, zabudnuté osudy, nespokojné mŕtve duše.
Miesta na Šumave, kde k týmto udalostiam dochádza, pozdĺž rieky Křemelné a v pohraničných oblastiach, sa vydáva preskúmať vedecká expedícia v sedemdesiatych rokoch. Samozrejme odsúhlasená tajnými službami. Postavy reagujú uveriteľne a až spätne si čitateľ uvedomí ich prepojenie a ovplyvnenie prostredím, či minulosťou. Stupňujúce sa napätie, strach, nepriaznivé počasie a nehostinné miesto (hmla, zima, blato, výpary z bažín, guľové blesky) sa pohrávajú s psychikou a dušami, ktoré vstúpili na toto územie.
Vecné správy z autenticky pôsobiacich dokumentov a vyšetrovacích spisov sú v záverečnom vysvetlení ešte mrazivejšie. Strohé informácie, príbehy o stratených ľuďoch z 19. a 20. storočia, o nevysvetliteľných požiaroch a vraždách, mŕtvych deťoch, či utrápených dušiach a nespravodlivosti (nielen pri odsune Nemcov), o duchoch, ktorí tu ešte stále ostávajú. A pre tých, ktorí prežijú lov hmly s očami, či ťapkanie nožičiek nepokrstených detí a vrátia sa ako dvojdušníci… brr.
Mala som zimomriavky nielen z opisov krvavých hrôz, ale aj z červenej histórie; popísanej ako za komunistov zlikvidovali fungujúce dediny a mlyny a z pohraničného pásu spravili zem nikoho, budovy slúžili ako ciele na delostrelecké cvičenie. (A že ten tanec s mŕtvymi bol reálny? WTF?!). Samostatne útočiace psy (tzv. SUPy), obete na bohnickom oddelení č. 17, či pokusy s medikamentami, liečivami a drogami na nepriateľoch režimu…
Šumava na mňa dýchla svojou autentickosťou. Šumava nezabúda a neodpúšťa. Aj keď som v teple a v betónovom pekle stovky kilometrov ďalej, s inými tisíckami očí, cítim mrazivý chlad a rannú hmlu za oknami. Aj moje hodinky práve ukazujú 6:22.
Prvotně jsem knihu zvolila proto, že se děj odehrává kolem mé milované Křemelné a od Vydry, aby se pak spojily do Otavy. Už jen cesta podél břehu obou řek vám vypráví příběhy. Už jen příroda tady čaruje a bájí . Když k tomu přidáte ne ledajaký příběh , vznikne z toho naprostý unikát- Ignis Fatuus. V 70 letech se na mnohá místa Šumavy dostali buď jen pohraniční stráž, nebo lidé opouštějící na věky své domovy. A to vše, jejich bol a jejich naděje, si zdejší příroda zapamatovala a vypráví dál....
Do Kašperek jsme jezdívali ještě s dětmi a nechali jsme je různě po lesích pobíhat - no ale teď , pokud se tam podíváme s vnoučaty.... nevím, nevím, jestli je pustím z dohledu...
Kniha Ignis fatuus od Petry Klabouchové je fascinujícím příběhem, který vás okamžitě přenese do mrazivých zákoutí Šumavy. Autorka mistrně vykresluje tajemnou atmosféru pohraničí sedmdesátých let, kde se mísí dusivá realita doby s dávnými legendami. Čtenář se ocitá v prostředí, které je zároveň nádherné i děsivé – šumavské slatě, opředené pověstmi o bludičkách a beztělcích, jako by samy ožívaly a stávaly se živoucí součástí příběhu. Tajemné světelné jevy a napětí mezi realitou a mýty vytvářejí půdu pro originální a nezapomenutelné vyprávění.
Příběh sleduje vědeckou výpravu, která se vydává prozkoumat záhadná zjevení v nepřístupném kraji kolem řeky Křemelné. Postavy nejsou pouhými nositeli děje, ale živými bytostmi s vlastními bolestmi a tajemstvími, které si nesou z minulosti. Každý z členů výpravy je svým způsobem zranitelný, a právě to je klíčem k pochopení jejich chování uprostřed neklidné a zdánlivě nebezpečné přírody. Autorka si dává záležet na tom, aby každé jejich rozhodnutí působilo autenticky a uvěřitelně. Zároveň vás ale zanechá na pochybách – co z toho, co se děje, je skutečné, a co je jen iluze nebo výplod mysli unavené izolací a strachem?
Jedním z vrcholů knihy je dokonalé propojení dějové linky se šumavskými pověstmi. Klabouchová zachytila ducha kraje a jeho historií prodchnutou magii tak přesvědčivě, že máte pocit, jako byste byli součástí příběhu. Historický kontext a tísnivá atmosféra pohraniční stráže dodávají příběhu realističnost a hloubku. Ačkoliv se místy může zdát, že se autorka nechala unést fantazií a některé momenty působí poněkud neuvěřitelně, tato místa dodávají knize na dramatičnosti a udržují čtenáře v neustálém napětí.
K Ignis fatuus nelze přistupovat jen jako k pouhému příběhu – je to cesta. Cesta do krajiny, která nezapomíná, do mysli, která může snadno ztratit pevnou půdu pod nohama, a do minulosti, která ovlivňuje přítomnost víc, než si chceme přiznat. Pokud hledáte příběh, který vás pohltí, přiměje vás přemýšlet o hranicích mezi skutečností a legendou a nabídne nezapomenutelný čtenářský zážitek, pak je Ignis fatuus ideální volbou. Petra Klabouchová opět ukázala, že dokáže vytvořit literární dílo, které spojuje českou krajinu, historii a fantazii do podmanivého celku.
Sofistikovaně bezbřehé nebo bezbřeze tajemné? Rozpínavě znepokojivé. Umí popsat děs podobně jako Karika...jen potřebujeme vstoupit do hlubin představivosti dál a vypnout pud sebezáchovy. S ním se to číst nedá:).
"Člověče, není koně, na němž bys ujel sám sobě."
"Šumava se nedá naučit. Pochopit. Ani vysvětlit."
„Vy… vy jste nás sem zavolali, abychom tady honili… ehm… bludičky?“
Česká odpověď na slovenskou Trhlinu Jozefa Kariky. Petra Klabouchová ovšem nepatří k těm tvůrcům, jež by stylistiku brali na lehkou váhu, pročež i obyčejný popis krajiny na konci světa by jednoho dokázal dovést k depresi. A byť úvodní kapitoly vytvářejí v mysli čtenáře chaos, jakmile se přes ně prokouše, dál už mu autorka servíruje plnohodnotný horor o skupině vědců vystavené paranormálním šílenostem v mlžném prostředí šumavských hor. Kombinace strohých vědeckých zpráv a hrůzyplného očekávání pak v sobě nezapře inspiraci nejasným osudem Ďatlovovy výpravy. Spisovatelka se však nepouští do nějak sofistikovaných konspirací ani nesklouzává k banálně explicitnímu násilí. Všechno funguje takřka perfektně, až do okamžiku, kdy děj doběhne do cílové rovinky. Nejde přitom ani tak o vysvětlování nevysvětlitelného, jako spíš o dlouhé dohrávky, které jednoduchou zápletku až zbytečně moc rozvětvily, aniž by to podle mě bylo potřebné.
První setkání z autorkou.
Oslovila mě již obálka knížky a prostředí Šumavy, do kterého je děj zasazen.
Příběh je zajímavě postavený, autorka si vyhrála s mýty a legendami onoho kraje, které má opravdu dobře nastudované. Líbilo se mi použití faktů z autentických dokumentů.
Je čistě a poutavě napsané a nechybí notná dávka mrazení v zádech.
Štítky knihy
Šumava pověsti česká literatura horory pohraničí mysteriózní, mystéria české pověsti české hororyAutorovy další knížky
| 2023 |  U severní zdi |
| 2021 | Prameny Vltavy |
| 2024 | Ignis fatuus |
| 2020 |  Anglická zahrada |
| 2019 | Podvod zlatého faraona |
81%
Světla jsou duší zemřelých.
Objevují se v lokalitách dávných rituálů a tragédií.
Reagují na zvuk a pohyb.
Pronásledují své oběti s inteligencí myslící bytosti.
Při jejich zjevení dochází u osob ke ztrátě orientace a halucinacím.
Světla způsobují změnu v čase a prostoru, pohyb v časových smyčkách i setkání s dávno mrtvými.
Oběť umírá, beze stopa mizí nebo zešílí.
_________________________________________________________________________
Wau! Výborně vymyšlené a promyšlené. Občas mi to připomínalo Trhlinu od Kariky. Ale odehrává se to stejně jako knížka Prameny Vltavy od autorky na zrádné, tajemné i nádherné Šumavě. Opět mě upoutal jazykový projev Petry Klabouchové, který je nezaměnitelný.
Na bludičky jsme si hráli na táborech, ale to nejsou bludičky, soudruzi, to jsou světelné jevy! A milovala jsem Jacka.
Nemůžu říct, že to byl vyloženě horor, ale k přečtení rozhodně doporučím.