Jáma a kyvadlo a jiné fantastické povídky
Edgar Allan Poe
https://www.databazeknih.cz/img/books/54_/540618/bmid_jama-a-kyvadlo-a-jine-fantasticke-povidky.jpg
4
883
883
V díle Jáma a kyvadlo Poe uchvacuje mnohotvárností a nápaditostí svého talentu, jehož se čas ani v nejmenším nedotkl. Často je dosti nevypočitatelný a nemilosrdný. Dovede nahnat strach a držet čtenáře v napětí jako málokdo, když vypráví o smrtonosné síle mořských proudů, o tajemstvích záhadné bedny nebo když v přestrojení za nervního, pološíleného vypravěče s chorobně citlivou obrazotvorností líčí hrůzostrašné historie o předčasných pohřbech. Husí kůži nahánějí příběhy rozpolcených postav, pronásledovaných svým svědomím a pocitem viny, nebo když s ďábelským úšklebkem píše baladicky laděné grotesky o lidské mstě. Výbor povídek mistra hororové a fantastické povídky. Sud vína amontilladského, Skokan, Démon zvrácenosti, Zrádné srdce, Morella, Eleonora, Berenice, Medailon, Maska červené smrti, Král mor, Ohnivý kůň, Zánik domu Usherů, Jáma a kyvadlo, Černý kocour.... celý text
Přidat komentář
Knihu jsem si koupil až nyní, protože se mi nějak delší dobu vyhýbala. A tedy, téměř nevím, co si o tom myslet. Autorova osobnost a všechny neduhy se do ní doslova vpily. Nelíbila se mi kniha, nelíbily se mi povídky, nelíbil se mi autor. Něco tak zvláštního jsem dlouho nečetl. Ale zase, to je důvod, proč je tento soubor povídek tak zajímavý. Vyvolá ve vás silné emoce a pocity. Kniha ve mne něco zanechala, i když ne příjemného. Takže 4 hvězdy.
Po docteni knizky jsem z ni mela stejny pocit jako vetsina zdejsich hodnoticich. Nektere povidky vylozene skvele, jine jsem prelouskala jen s obtizemi a nebavily me. Poe a jeho barvite jazykove vyjadrovani asi neni pro kazdeho, ale vic nez jeho styl mi nesedela prave ta ruznoroda kvalita povidek. Davam prednost Cernemu kocourovi. =)
Kniha byla pro mě velkým zklamáním, očekávala jsem mnohem víc. Přečteno pouze z důvodu maturitní četby.
Tak toto byla pro mě velmi zvláštní kniha. Na jednu stranu mě zaujala svojí nádherně temnou atmosférou jednotlivých povídek, na druhou stranu mi některé povídky prostě vůbec nesedli. Největší pecka byla povídka Jáma a kyvadlo - ta byla prostě dokonalá. Edgar Allan Poe rozhodně není autor pro všechny čtenáře, ale ty kteří v něm najdou zalíbení, tak se rozhodně nebudou nudit. Mě zaujal natolik, že asi vyhledám další jeho díla.
Páni.Neviem či si myslieť o autorovi ale tieto poviedky mali zvláštny nádych rozpolcenia osoby,ktorá akoby sa.mlátila s myšlienkamy sadistického vraha a psychopata v ktorom nezaberali prášky a bojoval so svojou temnotou.Všetjy boli velmi zvláštne ale najviac ma ohurilo Zrádne srdce,Černý kocour,Medailon.Pri čitani niektorých som sa naozaj strácala a priznam že som ich musela čitať znova.Ale taky už bol Poe,nie?
Velké zklamání. Povídky nezáživné, většinu jsem vypustila z hlavy hned po dočtení. Nebyly ani trochu čtivé, tajemné nebo strašidelné. A už vůbec ne geniální, jak je mnozí lidé často nazývají. Spíš mi přišly jako volné psaní bez myšlenek. Povídka Jáma a kyvadlo začala slibně, ale konec byl děsný. Poslední povídka, Černý kocour, mne naprosto zhnusila. Jazyk knihy je sice krásný, celkem jsem si obohatila slovní zásobu, ale to jest jediná pozitivní věc, kterou mohu podotknout. S autorem asi zkrátka nejsme na stejné vlně.
Povídky Edgara Allana Poea jsou z těch, které můžete číst pořád dokola a vždycky mají co nabídnout. Není to v dokonalosti, propracovanosti nebo spletitosti děje, myslím, že to úplně není ani v nápaditosti, i když ta je na dobu, ve které povídky vznikaly, opravdu působivá, je to hlavně v atmosféře, do které vás povídky vtáhnou a kterou pan Poe vytváří i tolik let po své smrti.
Některé povídky se mi líbily více (např. Jáma a kyvadlo, Černý kocour aj.), některé méně. Některé povídky vyvolaly ve mne pocity strachu.
Citát z povídky Černý kocour:
Pod tíží těchto muk ve mně uhasl i poslední nepatrný zbytek dobra. Zlé myšlenky se staly jedinými průvodci mé duše - posedly mne nejtemnější a nejhorší představy. Má dosavadní nevrlost přerůstala v nenávist ke všemu na světě a k celému lidstvu. Ach, ponejvíce se nebohou obětí mých náhle propukajících a zhusta se vracejících výbuchů slepé zuřivosti stávala - ó, jaká hanba - má mlčky trpící žena. Jednoho dne šla se mnou tato žaluplná trpitelka kvůli nějaké domácí potřebě do sklepa starého domu, který jsme v nouzi obývali. Kocour se po strmých schodech hnal za mnou a málem mne srazil dolů. To mne rozčílilo takovou měrou, že jsem uchopil sekeru (zapomněl jsem zcela na bázeň, která mne až doposud krotila) a rozehnal se po zvířeti - byl bych ji jistojistě zabil, kdyby rána dopadla, avšak žena zastavila mou ruku. Tento zásah vyprovokoval mou zuřivost k opravdu ďábelskému šílení.
Klasický Poe. Je pravda, že některé z povídek jsem musela louskat a některé se četly skoro samy. Na škole jsem ji jako povinnou četbu neocenila, ale teď po letech jsem ráda, že jsem se k ní vrátila.
Před panem Poem smekám, opravdu povedené povídky. Ikdyž pravda, podle anotace jsem čekala trošku něco víc ale zklamaná nejsem. Je to sice trošku těžší čtení, ale myslím, že jen tak někoho neurazí.
Já doporučuji.
Nalijme si čistého amontilladského, tenhle pan Poe, to je ale nuda. Doplnil jsem základní čtenářský vzdělání a zjistil, že je to jenom hipstersko/goticko/screamo ikona, kterou si holky nechaj vytetovat na stehno (nejlépe jako v medailonku na obalu), doplněj citátem a postnou na Instáč. Čekal jsem víc, nedostal nic co bych si zítra pamatoval. Asi jsem sáhnul po špatných povídkách, ale to mě nepřesvědčí, abych hledal další. Bavil mě jenom Král mor a to je celkem málo, na takovej kult.
E. A. Poe psal bezpochyby výborné povídky. Jejich temná jak vnější atmosféra sklepů či liduprázdných měst tak vnitřní atmosféra duší a "zvrácených" záměrů jednotlivých vypravěčů, které se záhadným způsobem vryjí do jejich mysli, své čtenáře doslova poblouzní a snad i vtáhne do temných zákoutí mysli tohoto psychicky labilního spisovatele.
Poeův jazyk je vytříbený, dokáže pracovat s konceptem jak jednotlivých vět, kdy na hrůzostrašnosti přidávají častá opakování zvolání nebo i pouhé části popisu děsivého objektu, tak i s konceptem celé povídky, na čemž především oceňuji časté užití retrospektivního stylu, kdy na začátku každé povídky vypravěč uvede do děje (často zdlouhavě) a až poté vypráví. Na jednu stranu to velmi pomáhá proniknutí čtenáře k osobě vypravěče, ale na stranu druhou snad každá z povídek má v úvodu něco ve smyslu "stalo se mi něco tak hrůzostrašného, nikdo tomu neuvěří" atd., což bohužel po pár povídkách působí malinko proflákle.
Bohužel jsem povídky četl v prosvětleném ročním období, kde celý svět kvetl, smál se, na oknech seděly kočky (slovy písně), které nebyly černé, ale všelijak flekaté a tak celkově vše nenasvědčovalo k příběhům zazděných lidí, mrtvol, které vlastně nejsou mrtvé atd., snad by se mi to četlo v ukrutné zimě ve vile uprostřed Transylvánie či třeba jen někde v Krušných horách lépe.
Dále si příliš nedokážu představit, jaký hlubší smysl pro mě mělo čtení těchto povídek, troufám si říci, že žádný. Občas mi přišlo, že veškerý děj je postavený na vyvolání děsu a hrůzy, což ať už sebelepším způsobem pro mě vždy nebude znamenat mnoho. Asi je to jen můj osobní pocit, ale prostě si myslím, že Poeovy povídky četli měšťáci, co se jednou za čas potřebovali bát, potřebovali zažít aspoň v knize to, čeho se jim v realitě nedostávalo. Stejně tak i dnes podobná sorta lidí sleduje horrory, protože jim strach chybí v reálném životě. Tedy, předpokládám tak, i přestože mé předpoklady nejsou nijak vědecky podpořené. Proto si myslím, že samotná existence hororové literatury/hudby/filmů je ukazatelem toho, že se lidská společnost po tisíciletích strachu před šelmami, nájezdníky, kmenovými válkami či před čímkoli jiným přistoupila k fázi, kdy se není čeho bát, a proto si strach uměle vytváří - to, zda je duševně prospěšnější si jej vytvářet z povídek či z videí přicházejících uprchlíků posuďte sami. Můj výběr je jasný, děkuji E. A. Poe!
Poe je jedinečný. Jeho povídky nejsou vyloženě strašidelné, ale mírně znepokojující minimálně. Nejvíce obdivuji, že i když má povídka jen 10 stránek, naprosto to stačí. V tak krátkém rozsahu Poe dokáže vykreslit to nejdůležitější - děsivé okolí, znepokojivé postavy i stupňování děje a následný spád. Některé povídky končí i docela nečekaně. A to, že jsou tak krátké, jim i prospívá. Kdyby byly moc dlouhé a detailní, ztratil by se závoj mystičnosti a znepokojivosti.
Ráda se k Poeovi budu vracet. Doporučuji spíše lidem, kteří mají rádi knížky temné a lehce šílené.
Kniha se mi opravdu líbila. Čtu ji již podruhé a nejraději mám povídku Eleonora.
Poe umí. K této sbírce se budu ráda vracet. Ne všechny povídky mi sedly, ale ty, které si zaslouží plný počet převažují. Líbí se mi Poeův jazyk, působí starobyle - tudíž strašidelněji. Příběh většinou graduje až do poslední věty. Některé povídky mají i slušně namluvené mluvené slovo, které při čtení v pozadí slyším a o to je můj zážitek lepší.
Z téhle knížky mám docela rozporuplné pocity. Nevím čím to je, Poeovi povídky mám ráda ale tahle sbírka na mě působila skličujícím dojmem. Povídky jako Král mor, Zánik domu Usherů, Černý kocour, Jáma a kyvadlo mě bavily. Přes zbytek jsem se prokousávala jen velmi těžko.
Štítky knihy
Část díla
- Berenice 1835
- Černý kocour / Černá kočka 1843
- Démon zvrácenosti / Démon perversity 1845
- Eleonora / Eleanora 1841
- Jáma a kyvadlo / Studna a kyvadlo 1842
Autorovy další knížky
| 1978 |  Jáma a kyvadlo a jiné povídky (34 povídek) |
| 2011 | Povídky |
| 2009 | Jáma a kyvadlo a jiné fantastické povídky |
| 2013 | Černý kocour a jiné hororové povídky |
| 1964 | Vraždy v ulici Morgue a jiné povídky |
Po několika letech jsem se k Poeovi vrátila a musím říct, že se můj přístup k němu nijak nezměnil. Jeho povídky pořád vnímám jako hnusné, surrealistické, ale naprosto dokonalé. Samozřejmě jejich kvalita je různá, ve výběru jsou klasiky jako Kocour nebo Usher. Pak se tu najdou i slabší jako Medailon nebo Král Mor. A zbytek? Tam je příslib mrazivé smrti...