Marta v roce vetřelce
Petra Soukupová
https://www.databazeknih.cz/img/books/84_/84766/bmid_marta-v-roce-vetrelce-JD6-84766.jpg
4
815
815
Martě je čerstvých devatenáct let, je hezká, chytrá, a v životě jí jde všechno snadno. Právě se dostala na vysokou školu a těší se na nový život. Jediné, co ji trápí, je jizva v obličeji. O prázdninách proto nastoupí na brigádu, aby si vydělala na plastickou operaci a začala svůj dospělý život s novou tváří. A právě tady začíná řetězec dramatických událostí, které Martě dokonale převrátí život. Na brigádě se bezhlavě zamiluje do Roberta a zcela se na něj upne. Záhy zjišťuje, že je těhotná a Robert je ve skutečnosti ženatý. Rozhodne se pro potrat, ale matka ji přinutí si dítě nechat, aby se o něj sama mohla starat. Martin život je v troskách, představy o budoucnosti, studiu, lásce, rodině se jí hroutí. Ví, že roli, která se od ní očekává, nedokáže zvládnout, a balancuje na hraně deprese a vzpoury. Krizi řeší útěky, alkoholem a sebepoškozováním. Nová kniha Petry Soukupové je stylizovaná jako deník dospívající dívky, náhle vržené do dospělosti. Soukupová opět dokazuje, že síla jejího vypravěčství spočívá v nečekaném nasvícení existenciálních situací. Sugesci celého příběhu umocňuje jazyk, který přesvědčivě odpovídá myšlení a vyjadřování dospívající dívky.... celý text
Přidat komentář
Zničila sis život, Marto. Kdo jsem ale já, abych tě soudila?!
Knížky od Soukupové. Jedna skupina, u které nevím. Píše o ničem? Píše o životě, o úplně běžném životě, o běžných myšlenkách a situacích. Takže vlastně o něčem opravdu důležitém. O něčem co zná každý z nás. Stejně je tomu i u Marty. Někomu možná lezla na nervy. Mně ne. Já jsem ji dokázala pochopit, ačkoliv být v roli její matky, tak bych ji propleskla. Ale i v tomto příběhu jsem si našla něco, kde jsem si řekla: "Ano, tohle je přesně ono. Tohle jsem taky cítila." I z této knihy prostě ty emoce úplně stříkaly.
Soukupová prostě umí. Umí nás vtáhnout do niterné psychologie lidské psychiky. A právě pro tuhle stránku jsou její knihy pro mě velmi dobré.
Pamatuju si, že knížka Zmizet od stejné autorky na mě zapůsobila silněji. I když už si nedokážu vybavit nic jiného, než ten dojem. Proto si ji přečtu znovu. To ale neznamená, že se Marta v roce vetřelce nepovedla. Nemám moc rád příběhy, které deformují běžný jazyk podle toho, kdo je vypráví, ale tady mi to přestalo vadit po první stránce. Zvolené životní období rané dospělosti je zajímavé, podařilo se upozornit na náročnost konce teenagerských let, kdy už člověk musí začít jednat opravdu sám za sebe. I přes existující zázemí to není maličkost, všechno zvládnout, i první opravdové průsery. Marta je navíc, v kladném smyslu slova, celkem průměrná a tím lehce uvěřitelná postava, včetně mnoha negativních vlastností. V hodnocení si ale nechám určitou rezervu, jak kvůli tomu neurčitému, dodnes patrnému, osobnímu obdivu ke Zmizet, tak kvůli faktu, že zvolená forma jednoduchých zápisků u Marty příliš neláká k opakovanému čtení.
Rychlá, stylisticky zajímavá, drsná. Čte se to jedním dechem. Jsem ve věku mezi Martou a její mámou, mám dceru. Děsí mě Martino sobectví, sebestřednost, její totální prázdnost a nulová odpovědnost. Současně si ještě pamatuju hledání sebe sama, ten strach, že "jedu ve špatném vlaku - na nevhodné škole, mezi divnými lidmi", takže části jejích pocitů rozumím velmi dobře. Dokážu pochopit i to depresivní prázdno a neschopnost vstát z postele. Ale stejně mě hlavní hrdinka hrozně štvala. Hrozně. Chová se hnusně k sestře, bráchovi, rodičům - kolem ní je spousta lidí, kteří se o ni zajímají, snaží se jí pomoci, ale ona je vnitřně úplně prázdná. A taky mne fascinuje, kolik vypije alkoholu. Po takovém roce bych byla mrtvá ;)
Nicméně to byl dobrý literární zážitek.
Pro mně třetí kniha Petry Soukupové. A oslovila mě zas o něco víc než ta předchozí. Nejdřív jsem si přečetla K moři - rozhodně mě to oslovilo, tak jsem zkusila Zmizet. Osudy těch lidí mi byly o dost bližší. Ale Marta ve mně zanechala asi nejhlubší dojem. Sonda do duše mladé ženy, mrazivá, syrová, opravdová...
Moje první kniha od Petry Soukupové - nejprve mě moc nelákala, nevěděla jsem, co čekat, nicméně jsem začala číst.
Z úvodu jsem byla trochu v rozpacích, chápu, že to má být psáno jazykem náctiletých, ale trochu mi dělalo problém se v tom orientovat. Časem jsem si na to ale zvykla a pak už jsem jen obracela jednu stránku za druhou rychlostí blesku. Velmi čtivé, navíc jsem po každém zaklapnutí měla pocit, jako by se to dělo mně samotné - líbila se mi propracovanost pocitů hlavní hrdinky, tak důvěryhodné. Akorát závěr knihy mě trochu zklamal, takový neukončený, na můj vkus moc otazníků. Chtěla bych vědět ještě aspoň trošku víc o tom, co se dělo později.
Ještě bych dodala - povedené obrázky :)
Ani v této knize nezůstala Petra Soukupová nic dlužna svému originálnímu stylu psaní, který se pro psaní dívčího deníku více než hodí. Nemůžeme očekávat dlouhá souvětí a složité větné konstrukce. Je více než jasné, že v soukromých zápiscích 19leté slečny se objeví studentský slang, nespisovné výrazy, zkratky, krátká slovní spojení, krátké výstižné dialogy. Nic však nebrání tomu, aby autorka vystihla život mladé dívky se vším všudy. Ze zápisků na nás dýchá i atmosféra dne, nálada, pocity štěstí i smutku, bezradnost, naděje. Prožijeme s Martou během jednoho roku její lásku, obrovské zklamání, starosti se školou, depresi, její vztah k rodičům, bratrovi,sestře, babičce… Také ilustrace se mi moc líbily a navíc ve mně umocňovaly pocit, že nečtu knihu, ale opravdový deník. I obálka mohla vypadat jako opravdový soukromý deník……
Příběh jednoho obyčejného zklamání, jednoho velkého průseru, jednoho zhroucení, deprese, dna a cesty vzhůru, která není ani trochu sluníčková, ani happyendovská, ani... sladkobolně fiktivní tak, aby mohla srdéčko čtenáře pohladit sametovou narativní tlapkou. Kdepak. Marta je rozcapený fracek, který je zvyklý, že má všechno, co chce a ještě kvůli tomu nemusí hnout prstem. Svou reálností je otravná, protivná a máte chuť jí dát pár facek nebo jí alespoň pořádně zatřást, aby se proboha probrala. Bude vám pít krev, budete s ní soucítit, budete jí rozumět, bude tak trochu ty a tak trochu jako já a v žádném případě vám nebude lhostejná. Mě děsí tím, že za pár let budu možná doma mít taky takový Marty dvě a co proboha s nima, když sami nevědí, co se sebou?
Nesouhlasím s názorem, že autorka klouže po povrchu, naopak. Jde hluboko, velmi hluboko, místy až na dřeň a vy budete mít vší té netečnosti, zoufalství, prázdnoty a onoho zoufalého neustálého narážení do skla jako ta zblblá moucha brzy plné zuby. Obyčejnost, absence zásadních zvratů, velkých emocí nebo zlomových událostí servírované spolu s pro Petru Soukupovou tak typickým koktejlem běžností (rodinné večeře, rodinné snídaně, rodinné výlety, knihy, filmy, seriály a hokejové mistrovství) je to, co knihu vyřazuje z mainstreamu. Někdo prostě potřebuje v knize číst o světech, jež neexistují, jiný se v dávce Martiny totální mizérie najde a někdo si na konci prostě jen oddechne: "Tak takhle na tom naštěstí ještě nejsem!"
Deníková forma je zárukou čtivosti, krátké věty se starají o spád, jazyk stejně jako veškeré kulisy jsou realistické tak, že z toho až mrazí. A já můžu po letech nahlas říct, že mám konečně oblíbenou současnou českou autorku.
(poznámka pod čarou: Ilustrace jsou sice fajn, ale takhle kreslí a píše tak dvanáctiletý kluk ne dvacetiletá holka, bohatě je ovšem kompenzuje hrdinka, jež pije víc než já (nic snadného) a neskončí kvůli tomu v léčebně.)
Nejradši bych četla pořád dál a dál. Když jsem přes den nemohla číst, celý den jsme na Martu myslela, byla to sympaťačka a v mnoha jejích vlastnostech jsem se našla. Příběh ze života, originální styl psaní, úžasné kresby k tomu. Jen trochu škoda neukončeného konce..
Je mi líto, ale nedočetla jsem ji. Skončila jsem asi někde za půlkou a potom už jen tak prolistovávala, abych se vůbec dozvěděla, co bude dál.
Marta mi byla nesympatická, chápu, že si pár věcma prošla, ale i tak mi přišla nevděčná a vlastně až skoro hloupá. Nejspíš za mé kritické hodnocení může hlavně můj odpor k alkoholu, takže hádám, že někomu se to líbit může.
Styl psaní mi taky docela vadil, nedokázala jsem si na ty deníkové zápisky zvyknout. Neumím si představit, že by někdo takhle opravdu psal deník.
Ale co. Aspoň že ty kresbičky se mi líbily.
Ono se to zprvu nečte úplně špatně, ale z knížek Petry Soukupové si vždy odnáším pocit, že je to tak nějak o ničem. Čtou se rychle a nezbyde po nich nic. A to je v případě Marty v roce vetřelce ještě patrnější. Soukupová se dotýká vcelku zásadních věcí, ale klouže po nich jak po ztuhlém másle, nezaboří se, jen stírá po povrchu. Navíc tahle knížka měla být daleko kratší, od určité chvíle mě začala příšerně nudit, vlastně mi z druhé půlky knihy zůstalo v hlavě jen: "Večer piju, ráno blbě, nic se mi nechce." Moc jsem celému tomu příběhu, ač by měl fungovat jako realita, nedokázala věřit. Taky jsem byla v 19 praštěná a dělala kraviny, ale Marta je až přes čáru a její jednání je kolikrát dost mimo.
Knihu jsem si přečetla k maturitě. Na začátku jsem s ní měla docela problém (nemohla jsem si zvyknout na jazyk, kterým je psaná), ale potom jsem se od knihy nemohla odtrhnout a přečetla ji za pár dní.
Přiznám se bez mučení, od Petry Soukupové jsem nic jiného nečetla. Knihu jsem si pořídila pod vlivem soudobého reklamního a mediálního tlaku, kdy na mě zírala v metru na eskalátorech z plakátů. Jak už tak některé knihy zírávají. A dost jsem koupě litovala - hrdinka je v depresi a letargii a pokud je v depresi a letargii i čtenář, je to skoro na provaz. Pokud čtenář v depresi není, asi si pomyslí, že je hrdinka pěkná blbka, co to moc řeší. A to nikoho nebaví. Depky ani holky, co všechno moc řeší. Takže tahle kniha nebaví. Jediné, co by se dalo na knize pochválit, je její jazyk. Jenže ani to neplatí - v dnešní době, kdy vyhipstřený sloh je na každém druhém cool blogu, je to celé spíš takové... zapomenutíhodné...
Petra Soukupová patří mezi mé top české autorky, nesmírně poutavě dokáže vyprávět. Ani deníková forma mě neodradila, ba naopak, hrozně mě bavila. Ač jsem o několik let starší, přece jen jsem s Martou svým způsobem soucítila a naopak mě štvalo, jak šíleně chlastá. Soukupová se opět potvrdila jako mistr v zachycení psychologie jedince ve společnosti. Za mě velké ano.
Po Zmizet je pro me na druhem miste. Byt je Marta mladsi nez ja a zila v uplne jinem prostredi, v leccems jsem se v jejim vypraveni nasla. Jakozto sama pacientka na antidepresivach jsem Marte strasne drzela palce, aby vse zvladla a zivot se vratil do spravnych koleji. Nejmilejší postava: Fik :)
Marta má vše před sebou. Studium na fildě a je čerstvě zamilovaná. Prostřednictvím každodenních zápisů jsme svědky, jak se její život během jednoho roku obrací naruby. Vybavilo se mi, jak se člověk ve 20 letech hledá a zjišťuje, co od života chce. Kdybych nyní potkala sama sebe ve 20, možná bych si vůbec nerozuměla. Velmi věrohodně zachycené pocity, rozhovory, rodičovské rady, které v mládí iritují. Ale ani postava hlavní hrdinky není jednoznačná … prostě kniha k zamyšlení, ať už máte jakýkoliv věk.
Je to má druhá autorčina kniha(první setkání s autorkou proběhlo u knihy Pod sněhem) a mohu říci, že Marta mě dostala. Již z předchozí knihy jsem věděla, že autorčin styl je gramaticky velmi úsporný, což se u Marty opět potvrdilo, dokonce byla autorka ve výrazech ještě úspornější, pokud to tedy ještě vůbec jde, ale gramatická úspornost rozhodně nešla ruku v ruce s výpovědní hodnotou, kterou pro mě tato kniha má. Pravdou je, že mi Marta ze začátku velmi lezla na nervy, připadala mi jako rozmazlený fracek, což bych řekla, že jím do velké míry i byla, ovšem v půli knihy, kdy Marta zažila jednu velmi nepříjemnou událost se mé antipatie poněkud zmírnily a bylo mi té holky strašně líto.....mám malou dcerku a doufám, že nic takového nikdy nezažije, jako máma bych byla hrozně nešťastná, kdyby si má dcera musela projít něčím takovým....kniha pro mě byla dobrou sondou do duše právě dospělé dívky....a i přes otevřený konec mám dobrý pocit a myslím si, že Marta by mohla být na dobré cestě se ze všeho utrpení dostat a najít si v životě své místo na slunci...docela by mě zajímalo, jak by autorka vykreslila Martu např. coby 30-ti letou ženu
Krása. Nemohla jsem se od čtení odtrhnout. Mně byla kniha tématem bližší než kniha Pod sněhem. Autorka zde má zajímavý styl psaní, přijde mi, že úplně jiný než u již zmiňované knihy Pod sněhem. Čtenář si musí chvíli zvyknout. A i celkově dějem byla tato kniha zajímavější. A prostě... všichni jsme byli jednou mladí.
Jen "konec" mi přišel takový uspěchaný. Hodnotím 5*.
Štítky knihy
deprese dospívání studenti sourozenci rodinné vztahy psychologické romány alkoholismus matky a dcery matky samoživitelky, svobodné matky
Autorovy další knížky
| 2020 |  Věci, na které nastal čas |
| 2009 | Zmizet |
| 2017 | Nejlepší pro všechny |
| 2015 |  Pod sněhem |
| 2022 | Nikdo není sám |
Nedočteno. Stereotypní momenty mě ubily. Pod povrch jsem se nedostala. Považuji tuhle knihu v tvorbě P.S. za úlet.