Pán much
William Golding
rvotina britského nositele Nobelovy ceny Williama Goldinga z roku 1954 je dodnes živou alegorií tyranie, fanatismu a vrozeného sklonu lidské povahy ke zlu. Během nespecifikované světové války se zřítí evakuační letadlo na malý neobydlený ostrov. Zachrání se jen skupinka chlapců ve školním věku. Zpočátku se chlapci těší, jaká dobrodružství je čekají, vzájemně spolupracují, podporují se. Hra na Robinsony se však brzy změní v boj všech proti všem, v němž je hlavní předností síla, autorita a schopnost šířit strach. Kniha se obrací ke stále aktuální otázce: Je civilizace v našem chování opravdu tak silně zakořeněna, jak si namlouváme? Nebo jsme stále jen příslušníky smečky? Za určitých podmínek v kombinaci s naším psychickým ustrojením se můžeme dopouštět zvěrstev, na která bychom nikdy dříve nepomysleli.... celý text
Literatura světová Romány
Vydáno:
2023
,
Tympanum
Originální název:
Lord of the Flies, 1954
Interpreti: Michal Zelenka
více info...
Přidat komentář
Už je to několik let, co jsem knihu četla, ale i při pouhé vzpomínce mnou projede zděšení, smutek a rezignace. Jsem ráda, že jsem ji četla. Ale děkuji, myslím, že jednou bylo dost. Jsou knihy, které člověk přečte a zapomene. A pak je pár knih, které zůstanou do smrti. Tahle je jednou z nich.
Velice zajímavá, poučná a dosti znepokojivá kniha, která se četla prakticky sama. Autor nám předkládá velice syrově a (dle mého názoru) poměrně realisticky popsaný příběh britských chlapců, kteří ztroskotali na pustém ostrově a pravděpodobně si doma zapomněli růžové brýle a výtisk knihy "Dva roky prázdnin". Nejprve si nadšeně hrají a chtějí vybudovat utopickou společnost bez dospělích, ale postupem času se hra promění v boj o holý život.
Kniha vede k zamyšlení nad tím, co je vlastně ta lidská civilizace, co civilizaci drží pohromadě a jak málo stačí k tomu, aby se civilizovaný jedinec stal necivilizovaným barbarem. Odhaluje děsivou pravdu, že i symbol čistoty - nevinný hoch, člen chlapeckého sboru britské internátní školy, dokáže propadnout zlu a chovat se hůře než dravé zvíře.
V knize je spousta zajímavých postav, ale nejvíce zde figurují čtyři silné charaktery, které se postupně vyvíjejí a jejich vnitřní podstata se dere na povrch. Je zde morálně čistý „good guy“, který neustále myslí na záchranu a snaží se své kamarády motivovat k odpovědnosti a společnému snažení. Pomáhá mu při tom moudrý rádce, který je bohužel často všem jen pro smích. Proti nim stojí „bad guy“ - diktátor posedlý absolutní mocí, který se snaží zlákat tupý dav pečeným masem a svou schopností lovit, která ho podle jeho myšlenkových pochodů nadřazuje nad všechny ostatní. Tomuto despotovy, kromě sadistického soukmenovce, dopomáhá i válečné zbarvení, které zajišťuje určitou anonymitu a odstraní poslední zbytky lidskosti, studu a zábran.
Je zde popsán nekonečný boj dobra se zlem, ve kterém zde proti sobě stojí moderní civilizovanost a prastará barbarská lačnost po čerstvé krvi. „Co je lepší – mít pravidla a snášet se mezi sebou, nebo lovit a zabíjet?“
Absolutní must-read, už kdyby jen z toho důvodu, že s odkazy na tuto knihu se lze setkat v obrovském množství literárních děl, jak beletristických, tak z oboru společenských věd. Tuhle knížku jsem měla v seznamu "někdy přečíst" už opravdu hodně dlouho, ale teprve teď jsem se k ní konečně dostala. Musím říci, že byla velká chyba ji takhle dlouho odkládat, tahle kniha totiž po právu patří mezi literární klasiky.
Vzhledem k tomu, kolikrát už jsem na odkazy na pána much narazila, jsem věděla, jak celý příběh dopadne, ale to vůbec neubralo na jeho poutavosti. Sledovat, jak se řádní britští chlapci postupně mění v necivilizované bestie a na povrch vyplouvají jejich pravé podstaty, je ohromující, strhující a děsivé. Číst pána much je rozhodně velmi silný zážitek, který byste si neměli nechat ujít.
Zase jedna knížka, ze které se dozvídáme cosi zásadního o lidské civilizaci. Skutečně civilizovaných je 5 kluků z celé skupiny, ale i ti jsou schopni za jistých okolností zúčastnit se vraždy.
„Hranice mezi dobrem a zlem, nadějí a zoufalstvím nerozdělují svět mezi "námi" a "nimi". Ta hranice probíhá prostředkem každého z nás.“
Robert Fulghum
Pomalý rozjezd, rychlý konec. Posledních 30 stran jsem hltala, ale zároveň jsem se každé další bála...
I když jsem zpočátku byla ke knize skeptická, tak po přečtení ji řadím do mých top knih.
Kdybych byla mladší a musela to číst povinně, tak zaručuju, že to ani nedočtu.
Tato kniha by mohla být velkou inspirací pro stránku "Nudné dialogy".
Já věřím tomu, že lidi jsou schopni zpsychopatit.
Jsem si jistá, že v krizové situaci se velká skupina nesourodých lidí prostě neshodne, začnou se chovat jako sobci, budou agresivní apod. Je jedno, jestli to jsou děti, dospělí či zombieci.
Ale pokud si chcete na toto téma přečíst něco pěkného, tak si přečtěte knihu "Slepota". Tam se dočkáte realistického vývoje situace a ani si nemusíte zásadně pomáhat lidmi, kteří jsou psychicky narušení bez ohledu na situaci.
Vždyť v této knížce byli všichni kreténi už od začátku.
Co mě mělo na průběhu šokovat?
Celou dobu jsem chtěla dát hvězdičky 2, ale poslední dvě strany hrozilo, že se z toho závěru postřelím.
Tato kniha mě bohužel moc neoslovila. Možná nejsem stavěný na takový styl vyprávění, ale nedokázal jsem se začíst. Ačkoliv má kniha jen lehce přes 200 stran, je strašně rozvláčná a dlouhá a v podstatě se v ní nic nestane. Golding mi nesedl a ačkoliv chápu nadšení některých zdejších přispěvatelů, k tomuto autorovi se pravděpodobně vracet nebudu.
Ač jsem před čtením slyšela velmi pozitivní ohlasy na tuto knihu, mě samotnou nijak neoslovila.
V začátku jsem tam našla několik logických nedostatků (které možná nebyly pro příběh nijak podstatné, ale mě při četbě velmi rušily) a poté jsem se většinu knihy soustředila na další nesrovnalosti, kterých tam sice již tolik nebylo, ale já stále měla nutkání je vyhledávat.
Pokud se však nebudu zaměřovat na rušivost při četbě, tak stále mohu říct, že mi neseděl styl psaní, který byl dle mého nudný, zdlouhavý a někdy až umělý.
Však abych jen nekritizovala, musím ocenit mašlenku a celé poselství knihy, které bylo velmi dobré a o to více mě mrzí zpracování...
Jedním slovem - znepokojivé. Ze začátku nevinný příběh, který se vyvine v šílený hon a boj. Nejdřív se mi zdálo, že je knížka spíš takové chlapecké čtení, ale postupem času mě to přešlo. Moc mi neseděl styl vyprávění, proto jdu s hodnocením trochu níž, ale určitě je to knížka, kterou bych doporučila do povinné četby.
Z thrillerů jsem zvyklý na krev a násilí ovšem tady mě to nějak více zasáhlo a jedna scéna celkem dost znechutila, myslím, že je dobré se připravit na trochu znepokojivější části.
Nevím proč, ale čekala jsem víc. Problém byl hlavně v tom, že se mi příběh z nevysvětlitelného důvodu špatně četl (krkolomné věty možná?).
Udivuje mě, že to jak se chlapci na ostrov dostali, že nikde nejsou žádné trosky (nebo mrtví cestující?) se tak nějak přešlo bez povšimnutí, jakoby nic..
Soucítila jsem s Čuňasem, ten kluk měl sakra potenciál, ale všichni na něj kašlali, protože byl prostě tlustý a nosil brýle (naštěstí měl aspoň ty a byl jim díky tomu "užitečný", ale i tak mi občas vrtalo hlavou, jestli je fakt tak snadné brýlemi rozdělat oheň, protože podle četnosti a rychlosti použití to bylo pomalu jako škrtnout sirkou..)
Golding v "báji", jak sám román popisuje odhaluje mnohé lidské vlastnosti, především ty zlé. Člověk má sklony ke zlu, lehce podlehne davu. S nasazenou maskou, která ho skrývá před společností následuje diktátora, budícího strach a stojí proti rozumu. Při čtení tohoto románu se člověk musí zamyslet: Co bych dělal já? Je to opravdu tak snadné přejít z civilizace k barbarství?
Oceňuji, že Golding nenabádá, jak by se měl člověk zachovat ani nemoralizuje, ale nutí člověka k zamyšlení. Během čtení, jsem si říkala, proč vybral děti a ne dospělé. I to mělo svůj důvod. V dětech vidíme nevinnost a jejich prohřešky promíjíme, protože jsou přece ještě děti. V tomto případě, ale chlapci přestávájí být dětmi a dospívají, jenže už nemají žádného "moudrého" dospělého, který by jim ukázal jak.
Mnohokrát jsem od lidí kdysi dávno na hodinách literatury slýchal, že jako jednu z mála knih, které jsou si ochotní k maturitě přečíst, byl Pán Much. Nejspíš, kvůli délce. Ale také jsem se od nich dovídal, že se jim to líbilo. No a tak jsem si to po více než dekádě let dal za úkol. Není to popravdě žádná sranda. Člověk čeká v podstatě robinsonku, ale s postupujícíma stranama to sklouzává k dost neutěšené dystopii. Je dost nervující zážitek sledovat partu dětí věkově mezi 6-16, kteří se snaží přežít v divočině, přičemž nemají s takovou záležitostí zhola žádné zkušenosti – navíc, když většina z nich v podstatě ani nemá pořádnou představu o závažnosti situace. Nedivím se, že svým vyzněním kniha v době svého vydání vzbudila tolik ohlasu (což jí vlastně v rámci žánru zůstalo až dodnes). V rámci porovnání pojetí daného tématu doporučuju přečíst „Prazákon – přežití v pekelném ráji
Štítky knihy
prvotina zfilmováno trosečníci anglická literatura napětí psychologické romány dětský hrdina rozhlasové zpracování
Autorovy další knížky
| 2003 |  Pán much |
| 2010 |  Věž |
| 1996 | Dědicové |
| 2005 | Ztroskotání Christophera Martina |
| 1997 | Dvojí jazyk |
O téhle knize bylo napsáno snad už vše. Já si ji dala znovu po letech a stále to byl skvělý zážitek. Ano, taková naše civilizace je, ať už se nám to líbí nebo ne, jenom je v posledních desetiletích zabalena do blýskavého pozlátka.