Pán much
William Golding
rvotina britského nositele Nobelovy ceny Williama Goldinga z roku 1954 je dodnes živou alegorií tyranie, fanatismu a vrozeného sklonu lidské povahy ke zlu. Během nespecifikované světové války se zřítí evakuační letadlo na malý neobydlený ostrov. Zachrání se jen skupinka chlapců ve školním věku. Zpočátku se chlapci těší, jaká dobrodružství je čekají, vzájemně spolupracují, podporují se. Hra na Robinsony se však brzy změní v boj všech proti všem, v němž je hlavní předností síla, autorita a schopnost šířit strach. Kniha se obrací ke stále aktuální otázce: Je civilizace v našem chování opravdu tak silně zakořeněna, jak si namlouváme? Nebo jsme stále jen příslušníky smečky? Za určitých podmínek v kombinaci s naším psychickým ustrojením se můžeme dopouštět zvěrstev, na která bychom nikdy dříve nepomysleli.... celý text
Literatura světová Romány
Vydáno:
2023
,
Tympanum
Originální název:
Lord of the Flies, 1954
Interpreti: Michal Zelenka
více info...
Přidat komentář
Před cca 15ti lety mi můj kamarád řekl, že čte Pána much....a že je to těžké..........dnes díky Čtenářské výzvě jsem se k této knize dostala........a těžké mi to ze začátku nepřišlo......vždyť je to dobrodružná kniha, napínavá.........a hle....po dočtení mám pocit, že jsem nečetla pořádně, že mi unikly některé nuance........hodně o tom přemýšlím...nechám to usadit a třeba za půl roku si ji přečtu znovu a už pozorněji.............tohle mám na knihách ráda, když se mi prostě zaryjí pod kůži a já mám pocit, že ji musím číst znovu a znovu........
Parádní. Není nad to ji číst při přelétání nad Pacifikem.. doufám,že bude alespoň poblíž nějaký ostrov, kdyby něco.. nebo raději ne. Jsem přesvědčená,že by žití na ostrově mělo podobný průběh..dost drsné,ještě vzhledem k tomu,že hl. roli hrály děti. Výborná věc k přemýšlení..
Příběh je povedený a chvílemi z něj mrazí. Akorát konec mi přišel celkem useknutý. Že by autor už nechtěl zacházet až tak daleko?
Mrazivé čtení, které se, ač je kniha útlá, nečetlo lehce. Skupina chlapců se po zřícení letadla ocitne sama na pustém ostrově. Ze začátku je vše idylické , brzy se však rozhoří boj mezi chlapci zmítanými vášněmi z lovu a těmi, kteří se snaží prosadit co by bylo správné. A nemůže to skončit jinak, než tragédií, a ne jednou.
Od úvodu je jasné, že Goldingova robinsonáda bude především obžalobou lidského běsnění. "Hra" na dospěláky je hlavně soubojem o život...
Až díky doslovu jsem pochopil, že chlapci ztroskotali po výbuchu atomové pumy. Čas mohl autor charakterizovat líp. I motiv "Pána much" mohl být víc využitý.
Klasika, ze které se můžeme mnohé naučit. Až je příběh někdy až naturalistický, kniha se čte dobře.
Od počátku knihy lze cítit, že to nebude vše tak zalité sluncem, jak se zdá, a že přijde něco temného, špatného, pro normální a civilizované lidi nepřípustného. Pointa ční v názorné ukázce toho, jak vratké jsou základy naší společnosti, kterou se tolik oháníme a kterou se tolik povyšujeme nad zvířata. To vše je zabalené do dobrodružného obalu a detailního popisu ostrova, který byl sice barvitý, ale snesla bych ho v o dost menší míře. Skvěle znázorněné různé osobnosti a povahy, konec opravdu napínavý. Zajímavé čtení.
Vynikající, ale děsivá. Odraz lidského nitra přenesený do postav malých chlapců, kteří musí existovat v miniaturní a primitivní verzi světa. Nakonec nutí položit si otázku, ke které skupince těchto chlapců bychom se my samotní přidali? Budeme-li upřímní, pro mnohé z nás nebude odpověď příjemná....
Knížka má v sobě spoustu materiálu k zamyšlení, je o lidech a o tom, co v sobě potlačují, co v nás potlačuje společnost, odhaluje Obludu, která je v nás všech a na kterou bychom si měli dávat pozor. Ano jistě, je to ukázáno drastickou cestou, ale je krásně předveden přerod z civilizované společnosti ke společnosti divochů.
Tak proč jen dvě hvězdičky? Protože někdy myšlenka prostě nestačí. Protože znám knížky, které jsou ještě staršího data a ponořím se do nich a nechci je nikdy opustit, a tuhle bylo občas vážně těžké přelouskat a poslední stránky jsem už jen odpočítávala než bude konec. Protože autor pracuje se spousty jmen ale nerozvádí je a všechny se slévají do jednoho, takže si pamatuju jen tři postavy, ale padlo tam tak šestinásobně jmen. Protože mi přijde,že občas autor si řekne: "Hele tohle už nepotřebuju, budeme se tvářit, že už to dál není." a nepadne o tom slovo a já si říkám, kam se to asi ztratilo? SPOILER Protože bych chtěla vidět tak klidného člověka, kterému řeknete, že jste zabili dva lidi, jako byl onen důstojník. Bohužel.
Pán much je o mnohém v nás. Pro většinu z nás nebude knihou nejlépe napsanou ani knihou nejčtivější, jako v málokteré jiné je však právě zde patrná ona síla, která nás po celou existenci našeho druhu žene proti sobě. Přes všechny odvážlivce, kteří se pokoušejí hledat pravdu (Simon), přes všechny rozumné argumenty některých z nás (Čuňas), jsou to právě ti nejtvrdší, ti impulzivní, ti iracionální, kteří dokáží uchvátit většinu, uchvátit dav, jen tím, že vyvolají strach, nebo vytvoří iluzi bezpečí a naplní davu břich. Když se takové společenství octne na místě, kde neexistují pravidla a jeho členové si pomalují tváře, schovají se pod masky, anebo tma pomůže zahladit stopy jejich jednání, může bez obav tato skupina dětí ve své zrůdné představivosti předčit jakéhokoliv živého tvora na planetě Zemi. Naštěstí nejsme všichni stejní, to je druhé a snad ještě důležitější sdělení knihy. Vždyť co má Čuňas společného s Jackem, nebo Roger se Simonem? Kdyby děti naslouchali outsiderům Simonovi nebo Čuňasovi, kdyby Ralphovi, mohl být výsledek jejich pobytu na ostrově úplně jiný. Jsou lidé, kteří vidí správným směrem, jsou tací, kteří o svém jednání přemýšlí a hodnotí možnosti......, a to je cesta, která se lidstvu po celou jeho existenci otevírá, ale nikdy se na ní netvoří zástup lidí, protože chůze po ní je náročná a dlouhá. Kdo by přece na pustém ostrově udržoval oheň, když si může „hrát“ na lovce bez zábran! Jsme lovci, namísto toho, abychom živili oheň skutečného poznání, bohužel.
Snad bych i dala 5 hvězd, ale hlavní problém bude, že já moc nemusím podobný žánr. Robinsonovky mě prostě neberou. Přes to všechno to byla velmi čtivá kniha plná napětí, zvratů a velice zajímavých myšlenek. V každém je kousek zla, je na nás, jestli ho necháme promluvit. Goldingova myšlenka - nechat tlupu malých chlapců samotné na ostrově - je úžasná. Bavilo mě pozorovat tu společnost mladých lidí jako v teráriu, jako za vitrínou, pronásledovat je na každém kroku a čekat, co vyvedou tentokrát. Pravda, tehdy to možná bylo zajímavější, dnes je všude příběhů o ztroskotání až až. Přes to všechno jsem si čtení užila a jsem ráda, že jsem po delší době dala šanci zase nějaké té klasice. Nezklamala.
Doporučuji knihu číst za tmy, příběh dostane úplně jinou šťávu :-). Možná, že začnete věřit na strašidla i vy.
Velmi mrazivý pohled na lidské chování a lidské vlastnosti. Tah zasadit do příběhu děti byl od Goldinga velmi ostrý, ale jak je vidět, zafungoval brilantně. Když si ubližují dospělí, není to nic pěkného, ale už jsme si na to tak nějak v průběhu dějin zvykli. Jsou toho plné noviny a televizní obrazovky, navíc všechny zvířecí druhy se navzájem zabíjejí. To znamená, že pokud by byli do příběhu dosazeni dospělí, nebyl by cílený efekt tak výrazný. Když se ale zabíjejí mezi sebou děti, je to něco z čeho stávají chlupy po těle a přinutí to člověka zapřemýšlet o tom, proč my jako lidská rasa - nejinteligentnější tvor na této planetě, jsme způsobili tolik přítěží jiným zástupcům našeho druhu, než kterýkoliv jiný živočich (nepočítaje černé vdovy, ďasovce a podobné zvláštní případy).
Jelikož jsem knihu četl až v roce 2016, mé hodnocení se bude i od toho odvíjet. Téma je zkrátka výborné, ale pro mě již několikrát viděné (Stanfordský vězeňský experiment; Ztraceni; různá reality show; a spousty dalších příběhů), a tak mě chování dětí a projevování jednotlivých charakterů příliš nešokovalo. I tak jsem se na tuto knihu velice těšil. Ovšem zde vzniká jedno ohromné ALE!
Neuvěřitelně kostrbatě skládané věty. Neustále jsem se u nějakých spojení zasekával a říkal si „cože?“. Někdy mi zase připadalo, že autor mluví z cesty. Rozjímal jsem i nad myšlenkou, jestli autor nebyl opilý, když to psal. Několikrát jsem se přistihl, že při čtení myslím úplně na něco jiného, a když jsem se takto nachytal, ani jsem se nevracel v ději zpět, protože jsem věděl, že se stejně nic nestalo.
K příběhu:
Do první poloviny neuvěřitelná nuda, kdy jsem se musel pořád přemlouvat k dalšímu čtení. Když už se konečně začalo něco dít (hořící les), autor děj hned v počátku katastrofy utne a posune o několik týdnů dopředu, aby se i nadále nic nedělo. Navíc se v budoucnu k situaci vrátí asi jen ve třech větách. Místo neustálého dělání stojek, házení po sobě písku a leštění Čuňasových brýlí (díky kterým se zakládal oheň rychleji než sirkou), mohlo být vysvětleno, jak se děti bez zranění na ostrov dostaly (proč to mezi sebou ani jedinou zmínkou neřeší), kde je vrak letadla, piloti, rodiče. Kostru parašutisty snad ani řešit nebudu, protože to už byl pro mě velký extrém (zřejmě v tom hledám zbytečnou logiku). Poslední čtvrtina už získala na obrátkách a začalo se konečně něco dít, i když bych tam měl opět spousty připomínek, ale snažil jsem se to přelouskat co nejrychleji, abych měl tuto knihu co nejrychleji za sebou. Navíc, Ralf se na konci příběhu spletl. Nebyli dva, ale tři. Ale předpokládám, že autor ve všech těch zmatcích na uhořelého klučíka pozapomněl.
Závěrem:
Člověk, sám o sobě, je jedno z nejdivočejších zvířat na planetě (neustálé boje, dokazování síly, předhánění se, hon za úspěchem, sexualita). Stačilo by nám odebrat naučená pravidla, zrušit zákony a celý systém lidského společenství by se zhroutil jak domeček z karet. Buďme rádi, že tu máme demokracii!
Téma vážně není nové, jak se píše v anotaci, což knize neubírá. Přečetla jsem to za pár dní, pěkně čtivé.
Docela krutý popis psychického vlivu mladých na sebe samotné a jejich okolí. Nikdy víc nebyl důležitý oheň a maso. Určitě doporučuji přečíst.
Z této knihy mám velmi rozporuplné pocity. Nicméně asi převažuje absolutní zhnusení nad tím, co se na tom ostrově děje, které přebíjí i to, jak dobře je román napsán a kolik otázek přinutí čtenáře si klást.
Další knížka, kterou bych mohla zařadit pod kolonku "Skvělé počtení - následují depresivní stavy".
Začátek je nenápadný, téměř idylický. Kdo by se nechtěl ocitnout na pustém ostrově? Záhy však přichází zvrat a v ten okamžik si uvědomíte, že následující děj se vám nebude líbit proto, že bude odporně, nechutně realistický. Jestli jsou tohohle schopny předpubertální děti, co by dokázali dospělí?
Skvělé počtení, nádherná sonda do zvrácených koutů lidské duše a kniha, nad kterou budete rozjímat ještě dlouho po jejím přečtení.
Nevím, co říct. Příběh měl pomalý rozjezd, ale jakmile se tam objevil zlom, tak to jelo. Jediný, komu se tam podařilo zůstat se zdravým rozumem, byl Ralph. Mě se z postav snad líbil jediný Simon a s tím to nedopadlo nejlíp. Knížka je důkazem, jak se ze skupiny chlapců, izolovaných od společnosti a bez dozoru dospělých, stane divá zvěř bez kouska lidskosti, která se nezdráhá zabít i člověka, který nejde s nimi. Ne všechny takovéto příběhy by nemohli skončit jako v této knížce. Příběh, který by nemusel být vzdálený pravdě.
Pokud někomu vadí, že postavami jsou 12-leté děti, tak ať se kouknou o přežití dospělých ve Ztracených nebo Kdo přežije. :)
Člověka postavíš mimo bariéry takzvané "civilizace" a stane se z něj to, co všichni v podstatě jsme - zvíře. Zvíře, které si ve strachu nebere servítky a veškerá společenská pravidla a sociální pouta jsou v tlupě potlačena a kdo nejde s davem, je odpadlík a toho je potřeba potrestat a nejde o to, jestli jde o dospělé nebo děti. Zajímavá, pravdivá kniha - ano bohužel věřím, že přesně něco podobného v takovéto situaci se může udát - nezapřeš to, co v podstatě jsi - 80%
Ke knize jsem se dostala v rámci studia, tedy v podstatě z donucení. Přesto mě kniha velmi zaujala, přestože je pravdou, že nemusí sednout každému a o jejím významu je nutno přemýšlet. Dle názvu a recenzí jsem si nebyla jistá, co mám od knihy čekat, ale její přečtení mě donutilo k hlubšímu zamyšlení, což nemohu říci u každého díla.
Myšlenkou, kterou bych ráda vypíchla, je pointa názvu, tedy to, že Pán much (odkazující k obludě, která hrdiny knihy na ostrově děsila) není nic jiného než zlo v lidech a náš strach z něj.
Hodnotím velmi kladně a doporučuji těm, kteří jsou ochotní u čtená přemýšlet v symbolické rovině.
V reakci na jeden z předchozích komentářů, který hodnotí knihu jako odpad, bych ráda ještě doplnila několik kratičkých myšlenek.
1. Kniha není od českého autora, tedy slovní zásoba nemusí být nutně dílem spisovatele, ale spíše dílem překladatele.
2. Věk 12 let je obdobím, kdy se chlapci ocitají na počátku puberty, mění se v dospělé a v tomto věku již jsou zodpovědní za své chování (odpověď na otázku, proč 12-letá děcka)
3. Nemyslím si, že by bylo vhodné banalizovat smrt dvou chlapců, která byla jednoznačně zaviněna ostatními - Čuňas nespadl a nerozbil si hlavu při pádu, ale byl na něj ÚMYSLNĚ svržen kus skály, která mu rozbila hlavu a potom spadl na pobřeží, kde ho proud přílivu stáhl do moře.
Štítky knihy
prvotina zfilmováno trosečníci anglická literatura napětí psychologické romány dětský hrdina rozhlasové zpracování
Autorovy další knížky
| 2003 |  Pán much |
| 2010 |  Věž |
| 1996 | Dědicové |
| 2005 | Ztroskotání Christophera Martina |
| 1997 | Dvojí jazyk |
Niektoré knihy - príbehy - nám vstúpia do života a vezú sa s nami. Opakovane sa nám pripomínajú, poukazujú na udalosti a situácie. Toto je jedna z nich. Výborne odhaľuje ľudskú podstatu, princípy správania, motívy… všetko. Žiadna romantika. Človek, každý z nás má mnoho vrstiev, ktoré sa dokážu odhaliť za určitých okolností. Asi by sme sa mali začať báť.