První osoba jednotného čísla
Haruki Murakami
https://www.databazeknih.cz/img/books/47_/473892/bmid_prvni-osoba-jednotneho-cisla-fOk-473892.jpg
4
395
395
Od japonského vydání posledního románu Komturova smrt uběhly už více než čtyři roky. Haruki Murakami nyní přichází s novou sbírkou povídek, kterou identifikuje už názvem: První osoba jednotného čísla. Pro autora bylo dlouho typické, že psal v první osobě. Třetí vyprávěcí osobu začal používat až v pozdních dílech. Nejen tímto prvkem, ale i stylem a tématy se teď vrací ke kořenům. A také bilancuje. Máme tu osm textů, které si můžeme labužnicky vychutnat. Murakami píše o studentském životě v 60. letech minulého století, hovoří o lásce k jazzu nebo o obdivu ke skupině Beatles; ostatně spisovatel už dvě starší povídky nazval podle jejich písní: Drive My Car a Yesterday. V povídkách se dostávají ke slovu náhodná i záhadná setkání, autor popustí uzdu fantazii: slavný jazzový saxofonista Charlie Parker podle něj nezemřel roku 1955, ale dožil se 60. let. V úsměvné povídce Zpověď opice z Šinagawy se vypravěč na svých cestách dostane do malého hotýlku, kde narazí na mluvícího opičáka, který má rád hudbu Antona Brucknera a který mu ochotně umyje záda. Haruki Murakami v povídkovém souboru také bilancuje. Říká, že na přibývajících letech není zvláštní to, že člověk sám stárne. Překvapivé je spíš to, jak hrozně zestárli lidé z jeho generace, obzvláště ženy… Nečekejte poselství, vysvětlení nebo rozuzlení, ba ani překvapivé pointy ne. Povídky mají jinou schopnost – zůstanou vám v hlavě nadlouho. Možná už se jich nezbavíte nikdy.... celý text
Literatura světová Povídky
Vydáno: 2022 , OdeonOriginální název:
一人称単数 (Ičininšó Tansú), 2020
více info...
Přidat komentář
U povídkových knih s chutí samostatně hodnotím jednotlivé příběhy, neboť jejich kvalita většinou nebývá shodná. V případě povídek Haruki Murakamiho (a nejen těch publikovaných v této knize) se však žádná nevychyluje z tříhvězničkového rámce. Není to úplně zlé, jsou tam pěkné momenty, tradičně spousta originálních přirovnání, nicméně vinou převětvičkování samoúčelnými nezajímavými odbočkami a zejména předimenzování hudebními odkazy (z nichž by mi bohatě stačila tak desetina, kterou bych si třeba i pustil na you tube), zůstává kniha v mých očích v pouhém průměru.
Romány jdou panu Murakamimu rozhodně mnohem lépe ...
Nemám ráda povídky a ani Murakami to nevylepšil. Jeho tvorbu mám ráda, ale tu delší. Povídky jsou, jak už název napovídá, v první osobě. A v podstatě se v nich nic neděje, takže kdyby nevznikly, možná by se nic nestalo. Jen u jedné se mé srdce zatetelilo, protože autor si šel vyzvednout hodinky na Šibuji. A to mě hodilo myšlenkami k jiné knize.
„Jde jenom o pár bezvýznamných událostí, co se přihodily během mé nanicovaté existence. Z dnešního pohledu se jedná jen o malé epizodní odbočky. I kdyby se neudály, na mém současném životě by se tím nezměnilo nejspíš skoro nic. V určitých chvílích se mi ale ty vzpomínky vrací, nejspíš pěkně dlouhými a dalekými cestami. A vždycky mi pak až překvapivou silou rozechvějí mysl. Tak jako noční vítr pozdě na podzim, který rozvíří listí pod stromy, naráz skloní k zemi traviny na celé pláni a prudce zabouchá dveřmi všech domů kolem.“
Haruki Murakami pro mě patří k těm spisovatelům, kteří už řekli tolik, že si mohou dovolit psát o čemkoli, třeba jenom pro radost. A to je případ téhle knížky, jistě i autobiografické, ale především zábavné, uvolněné. Přes lehkost pera i námětů jsou ale všechny povídky promyšleně vystavěné, a pokud se v závěru některé z nich kromě nostalgie objeví i skutečná bolest, uvědomíte si, že tam byla v náznacích přítomná celou dobu.
Pro čtenáře, kteří zatím Murakamiho neznají, by První osoba jednotného čísla mohla být snadným odrazovým můstkem k jeho další tvorbě, pro jeho fanoušky je to „must“.
Další Murakami ,kterého jsem si musel přečíst. Je pravda, že mám raději od něj knihy ,které jsou delší. Tato povídková kniha mě bavila ,až na jednu povídku, jsem si četbu užil. Nejvíce se mi líbily povídky - Karneval, Charlie Parker hraje bossanovu a Zpověd' opice z Šinagawy. Murakami mě zkrátka baví.
Pro své první setkání s autorem jsem vybrala jeho poslední knihu povídek a musím říct, že jsem byla příjemně překvapená. Byla to pro mě taková milá seznamovačka, s jazzovým a beatlesáckým podkresem, což mám obojí ráda.
Četlo se mi to lehce a líbily se mi autorovy úvahy, občas byly tyto trochu melancholické nebo podivné, ale u žádného z příběhů jsem se nenudila. Z povídek na mě dýchala přívětivá a pohodová atmosféra.
Z této sbírky se mi nejvíce líbila povídka s mluvící opicí, i když mě ta opice na obálce knihy jaksi rozporuplně dráždila. A možná třeba i proto jsem po knize sáhla.
Rozhodně si přečtu i jiné Murakamiho knihy!
(SPOILER)
Další kniha od Murakamiho, kterou jsem si musel přečíst. Samotné povídky jsou fajn, některé jsou lepší, jiné jsou horší. Nicméně pořád je to ten starý dobrý Murakami.
Polštář z kamení - povedená povídka hned na začátek knihy. Krásná ukázka autorova stylu, který se objevuje napříč celou jeho tvorbou. Někomu to nesedne, ale já byl spokojený. Povídka je krátká, nicméně to jí neubírá na zajímavosti. Má v sobě jistou melancholii a smíření z toho, jak plyne čas a jak některé vzpomínky blednou a mizí, a jiné v našich myslích září jako hvězdy. Hezká povídka ze života. 8/10
Smetana – tak tahle povídka mi moc nesedla. Ze začátku se to hezky rozjíždí a je to takové příjemně zvláštní a hodně to připomene to, co se děje hlavním hrdinům v románech od autora. Prostě absurdní situace lehce vyhnaná do nepochopitelných rovin. A pak přijde zlom. A já byl zmatený jako hlavní hrdina. Povídka má něco do sebe, a to že pointa je to, že to pointu nemá, je celkem chytré a sebeshazující. Nicméně jako celek mi povídka tolik nesedla. 5-5/10
Charlie Parker hraje bossanovu – tohle byla povídka, která se Murakamimu psala od srdce. Každý, kdo četl od něho nějakou knihu, tak moc dobře ví, že Murakami miluje hudbu a jazz patří k jeho oblíbenému žánru. Opravdu se mi líbilo hlavní téma povídky a i její vystavění. Autor by dokázal psát moc krásné recenze. Ta práce se slovy je precizní a je vidět, že má velké znalosti ohledně jazzu. Nekrásnější část přichází na konci, který je velmi zajímavý a silný. A vlastně si dovedu představit, že bych chtěl něco takového prožít. 7-7,5/10
With the Beatles – zajímavá povídka. Hned v úvodu si mě povídka zaháčkovala, aby během následující stránky změnila směr a začala vyprávět o něčem jiném. A nebyl by to Murakami, aby to za pár stránek znovu změnilo směr. Pravdou naštěstí zůstává, že je to moc dobře napsané, ze života, a je tam krásně popsáno jak si hlavní hrdina (asi i autor) našli cestu ke skupině The Beatles. Hodně se mi líbila celková myšlenka o zamilovanosti, stárnutí a samozřejmě o hudbě skupiny The Beatles. Opět mohu napsat, že povídka má dobrý konec. 7/10
Básně o Yakult Swallows – není to špatné čtení, ale popravdě mi to tolik nesedlo. Murakami se věnuje dalšímu ze svých oblíbených témat – baseballu, a popíše nám jak si k němu našel cestu, kdo je jeho oblíbený tým a proč o nich píše básně. Mě osobně nejvíce zaujala zmínka o otci a jejich vztahu. Jako povídka to není špatná, ale nicméně mě to tolik nebavilo. 5,5-6/10
Karneval – moc povedená povídka. Během prvních dvou stránek jsem byl zaháčkovaný, ale to, co přišlo pak jsem nečekal. Nepřišlo totiž nic mysteriózního a nečekaného. Tohle je úplně obyčejná povídka o tom, jak si jeden muž a jedna velmi ošklivá žena povídají o skladbě Karneval od Roberta Schumanna a poslouchají její různé verze. Obyčejný námět, který Murakami dokáže vytěžit na maximum, a udělat z toho luxusní čtení. 8/10
Zpověď opice z Šinagawy – další povedená povídka, jenž mi vykouzlila úsměv na rty. Murakami přijde s lehce absurdní zápletkou, kterou prodává, tak nenuceně a přirozeně, že jsem mu vysel na každé stránce. Samotná povídka se mi četla velmi lehce a dobře, měla spád, dobré tempo a pointa byla přirozená. Hodně dobrá práce. 8/10
První osoba jednotného čísla – tato povídka má v sobě všechny předpoklady, aby se mi líbila. A ona se mi dost líbila. Jenže je tady jedno velké ALE. To ALE spočívá ve zvratu a v následném konci, u kterého jsem vůbec nechápal, co se stalo, a jaký to mělo význam. Škoda. 6/10
"jakoby škvírou mezí záclonami proklouzl dovnitř bledý stín odcházejícího dne"
"jako něžné jizvy vám v písečných dunách vašeho srdce zanechává subtilní vlny"
- pro takové věty -
- pro všudypřítomný jazz-
"aspoň hrubou představu jste si o té hudbě udělat zvládli, ne?"
- pro všechny ty imaginární svety -
"vy jste se (ale) nezatoulali do žádného imaginárního světa, ani se vám právě nezdá žádný hyperrealný sen"
- pro tu svéráznou výpověď o znepokojivých životních cestách -
- pro to, že je to stále a stále zvláštní -
- pro to přemýšlení o věcech -
" které se občas přihodí a vnitřně hluboce zneklidní"
- pro ty nejpodivnější intimní pocity - o kterých se dá vyprávět jen a jen v 1. os. jed. č., protože to je možná ten jediný způsob jak se s podivnostmi mysli vypořádat -
"hlavu máš na krku právě od toho, abys přemýšlel"
Příběhy jež nemají závěr,
podivné situace, jež zůstávají nečitelné,
tady ale všechny principy světa, nebo závěry,
nejsou důležité,
není třeba vědět,
protože důležitá je jen smetana,
lidského života.
A takhle knížka je jí plná!
Přesně tak, jak jsem u pana Murakamiho zvyklá :-) ...
... zní jako jazzové tóny, když Charlie Parker hraje bez doprovodu sólo na altsaxofon, svěží a přímé, bez dalších zbytečností...
"To už se tak občas stává, že se vám něco zdá a přitom jasně víte - tohle je sen - a cítíte zvláštní pohnutí nad tím, že je mí v mém snu přáno cítit tak svěží vůni kávy."
Tak proto!
Je to špecifické čítanie, a musím povedať, že Murakamiho poviedky sa mi väčšinou páčia. Ale informácia z prebalu, že ostanú v hlave navždy, je veľmi prehnaná. Práveže nie, človek ich zabudne veľmi rýchlo, ale to nevadí, pretože sa naozaj dá pri nich vychutnať ten daný moment čítania, niečo ako dobré jedlo.
Nic moc povídky.
- pořád mluví o klasické hudbě a Beatles
- o tom jak fandil baseballu
- o muži, kterého bývalá spolužačka pozvala na klavírní koncert
- o ošklivé holce
- o LP albu, které neexistuje
- mluvící opice dělá podřadné práce
Přemýšlela jsem, jak knihu ohodnotit. Nejlepší mi přišla Zpověď opice z Šinagawy, ale to je tak vše. Sám Murakami mi na str. 156 dal odpověď:
"Jak už jsem zmínil, šlo o novou knihu autora, kterého čtu celkem rád, v tomhle případě ale bohužel neměl příběh moc zajímavou zápletku. Přeto jsem četl dál, napůl z pocitu povinnosti a napůl ze zvyku. Odjakživa nerad odkládám rozečtené knížky. Třeba to na samém konci ještě vezme zajímavý obrat - jakkoliv bývá pravděpodobnost, že k tomu dojde, reálně jen hodně nízká."
Ke knize jsem se dostala díky letošní čtenářské výzvě. Kniha mě dost zklamala, autor je dobře hodnocený, ale mne ty příběhy nezaujaly a některé vyloženě nudily a z touhle útlou knížkou, která by se dala přečíst za večer, jsem se trápila 2týdny. Ke knize se určitě nevrátím a ani si ji nenechám ve své knihovně, ale daruji ji do veřejné knihovny, kde si jistě najde svého čtenáře.
Po dlouhé době jsem se začetl do další autorovy knihy a celkově se mi kniha líbila. Je to kniha na jedno odpoledne.
Autor vzpomíná na svá studentská léta, píše o lásce k džezu a k obdivu ke skupině Beatles. V povídkách dochází k náhodným i záhadným setkáním..
Nejvíce se mi líbily povídky SMETANA, KARNEVAL, ZPOVĚĎ OPICE Z ŠINAGAWY a PRVNÍ OSOBA JEDNOTNÉHO ČÍSLA.
Nejméně se mi asi líbila povídka BÁSNĚ O YAKULT SWALLOWS.
Oceňuji Doslov, ve kterém se mimo jiné dočteme o literárním žánru WATAKUŠI ŠÓSECU, se kterým si autor v této knize pohrává.
Kniha má pěkný přebal.
Nejlepší Murakami posledních pár let!!! Je to jako kdybyste posluchali dědu, jak ho v šedesátým osmým mlátili STBáci
Prostě pohodička.
Nejsem moc na povídky, ale Murakamiho mam moc rada, takže jsem do toho šla. A moc si to užila
Téma hudby, lásky, žen, balancovani ve starším a mladším já, poezii...ani po doslovu nevíte, co je pravda a co fikce (tak jako u jiných Murakmiho knih). Nejvic se mi libili povidka o mluvící opici, asi pro podobnost s Honem na ovci (a Tancuj, Tancuj...). Povídky nutí k premysleni, vryvaji se...treba Karneval, o maskách, ďáblech v nás...
Těžko hodnotit, zvlášť kdy nejsem "fanda" tohoto věčného čekatele na Nobelovku z Japonska. Myslím, že ale je to typicky on, příběhy balancující na pomezí fantazie, Beatles, klasika a "divné" ženy, vše bez jasného, vysvětlujícího závěru. Příběhy, které jsou podbízeny jako autobiografické, ale je to jen autorova hra se čtenářem. "Nadšením jsem neskákal", ale nedovedl jsem to nedočíst.
Lehkost a "hlasité" přemýšlení bez čističky:). Hravost mě na tom baví. Být svědkem téměř přehlédnutelné situace a rozvinout z ní svůj příběh dál...nebo blíž. A hudba, smetana všech smetan se zvonky v uších se tady nedají přeslechnout.
"A co mám dělat, když ho mám přece ráda?"
"Stává se ale, že člověk pošlape city druhých, urazí jejich hrdost a přivodí jim nepříjemné myšlenky, aniž by si to sám uvědomil."
Už mi připadá, že Murakami začíná vykrádat sám sebe... Zaujala mě snad jen Zpověď opice z Šinagawy (já bych kvůli snadnějšímu vyslovování napsal "ze Šinagawy") .
Štítky knihy
japonská literatura hudba 60. léta 20. století jazz klasická hudba Beatles baseball Tokio Robert Schumann, 1810-1856 japonské povídkyČást díla
 |
Básně o Yakult Swallows 2020 |
 |
Charlie Parker hraje bossanovu 2020 |
|
Karneval 2020 |
|
Polštář z kamení 2020 |
|
První osoba jednotného čísla 2020 |
Autorovy další knížky
| 2005 |  Norské dřevo |
| 2012 | 1Q84: Kniha 1 a 2 |
| 2010 | Kafka na pobřeží |
| 2004 | Na jih od hranic, na západ od slunce |
| 2015 | Bezbarvý Cukuru Tazaki a jeho léta putování |
24/2022 Musím vzít Murakamiho na milost. Asi za to může formát povídek, který mu sedne perfektně. Mám pocit, že povídce může chybět pointa, že je v pořádku, když autor jenom nadhodí nějaké téma, motiv, vytvoří náladu, využije dobrý nápad (oživený jazzový saxofonista Charlie Parker, shrnutí celého života na pozadí básní o baseballovém týmu Yakult Swallows, mluvící opice kradoucí lidská jména) a hned vzápětí příběh opustí a bez doslovného vysvětlování nechá na čtenářovi, jak se s otevřeným koncem popasuje... V případě povídek je to OK. Aplikovat stejný přístup u románů (Kafka na pobřeží...) je mnohem problematičtější, protože od románu už chci, aby něco vyjadřoval a zaryl se mi navždy do paměti svým vyzněním a příběhem. Takže dobrá práce, 8/10. Dokonce i ty povídky, jež mi připadají slabší (Polštář z kamení, Smetana, První osoba) mi vlastně přijdou dobré v tom smyslu, že vhodně doplňují ty ostatní a dohromady tvoří ucelený....celek. Ehm.