Vrány
Petra Dvořáková
Dvanáctiletá Bára si na prahu puberty připadá osamělá, jenže ne tak jako její dospívající vrstevníci běžně čelící nepochopení. Ona vážně sama je. Matka ji ustavičně srovnává se starší sestrou, která dělá „všechno líp“, otec své chování k ní mění podle toho, jestli se ženský zbytek rodiny zrovna dívá, a Bářinu výtvarnému nadání doma nikdo nevěnuje pozornost přesto, že ve škole na její kresby pějí ódy. Opakovaná a dobře míněná doporučení ohledně rozvíjení dívčina talentu ze strany učitelů mají ale velmi netypický dopad… Šrámy a stíny na duši se vrší a s nimi i temnota hluboko v Bářině nitru. Jedinými jejími důvěrnicemi se stávají vrány hnízdící před okny v parku. Jaké by to vlastně bylo být vránou?... celý text
Novely Literatura česká Rodina
Vydáno:
2020
,
OneHotBook
Interpreti: Andrea Černá , Veronika Khek Kubařová
více info...
Přidat komentář
Kdo nepoznal asi nepochopí, že může matka dávat najevo a tak necitlivě vztah k dcerám. Je to taková hořká kniha.
Podle toho, co jsem četla, jsem čekala víc. Bylo to propracované, ale jako kdyby tam něco chybělo. Příběhová linka vran (nevím jak jinak to nazvat) působila uměle. Velké plus je, že Dvořáková opravdu zvládla dvě perspektivy, které byly opravdu skvěle zpracované.
Po chvíli čtení začne být příběh předvídatelný a nepřinese nic moc nového.
Kniha byla jednohubka,,,ale obsah mě dostal,,,musela jsem číst dál a dál,,a ten konec,měla jsem husí kuži a slzy v očích,,,a ty ilustrace jsou skvělé,,kniha je taková menší,temná obálka..
Ačkoli mám pár výhrad, tak jsem si výjimečně u knihy Petry Dvořákové přála, aby byla delší! Příběh mladičké Báry mě zasáhl.. Byl emočně náročný a velmi autentický. Po dočtení jsem jen seděla a nevěřila tomu, jak to celé dopadlo. Tohle si určitě přečtěte! Je to velmi útlá knížka, kterou přečtete na jeden zátah a dlouho ji nedostanete z hlavy. Nedivila bych se, kdyby se z Vran stala na knižním trhu druhá "Hana". Na závěr možná dodám, že pokud jste v příbězích citlivější na velkou nespravedlnost a velmi negativní atmosféru, tak vám z této knihy nebude dobře na duši. Pak zvažte, zda se do ní pouštět.
Uvěřitelné, závažné. Jen toho vzteku, který pořád zachvacoval matku a otce bylo až nereálně příliš a uťatý konec mě nepříjemně překvapil.
Katuška to je hvězda hvězd.
Ale Bára ? Radši nemluvit.....
Matka na přes hubu.
Otec na přes hubu.
Důležité téma, velice silný a smutný příběh.
****
Je to smutné, ale i takhle to v rodinách chodí. Jedno dítě je privilegiované, druhé na odstavené koleji. Přitom Bára byla normální holka, kdyby byla poslušná "ano maminko, ne maminko", tak by nebyla sama sebou. I dítě má právo vyjadřovat své pocity a někdy se jim opravdu nechce umýt nádobí, jako bychom to neznali i my dospělí, že? Nikdy jsem se nezamýšlela nad tím, co vrány cítí a vnímají, takže: "Vrána necítí strach. Vrána necítí radost". Přesně do takové situace se Bára dostala.
Do vrán se mi upřímně moc nechtělo. Mnoho recenzí píše o smutném, depresivním příběhu u kterého slza ukápne. A taky se mi do vrán nechtělo, protože má prvotina od autorky byla kniha Dědina a to byla za mě hrozná nuda. Nicméně musím říct, že tato kniha se povedla. Podle mě není depresivní, je prostě reálná. Takhle to chodí v mnoha rodinách, co se výchovy týče. Kniha má spád a nutí k zamyšlení. Určitě mohu doporučit.
Bylo mi pri cteni uzko!
Jak je mozny, ze i dnes zalezi nekomu na uklidenym nadobi vic nez na dceri? A ta bezmoc, kdyz se vypraveni preklopilo to, z jakeho uhlu to vidi matka!
Konec me rozbrecel a necekala jsem to!
Figura otce - zoufalstvi v primem prenosu.
Ale co kdyz to tak vazne nekde stale je?
Paradni pocteni, zanechava ve vas otazku zivotnich priorit...alespon ve me!
Ps: jo a nas detsky pokojik obchazim bez komentare-po precteni Vran!
je mi z toho pribehu smutno
a jo, jako matka premyslim, kde uberu z buzerace a pridam na podpore
Silná kniha s drsným závěrem. Četla se dobře a text nebyl složitý, ale bohužel mi tam něco malinko chybělo na to jak je z ní každej paf :)
Tohle byla síla. Pocit bezmoci v sobě budu mit ještě dlouho. A nejhorší na tom je, že se to opravdu děje a je důležité o těchto tématech mluvit. Rozhodně to nebyla poslední kniha, kterou si od Petry Dvořákové přečtu.
Byla to již několikátá kniha od Petry Dvořákové, ale tentokrát jsem zklamaná. Vrány jsem sice přečetla během jednoho odpoledne, příběh je napsaný velmi svižně a čte se dobře, ale asi jsem, i na základě recenzí a výrazné reklamy, čekala trochu víc. Příběh Báry a její rodiny jako téma je jistě velmi vážný a v reálném světě bohužel není neobvyklý. Ale v tomto zpracování mi přišel plochý, postavený tak, aby působil na "první signální", bez větší propracovanosti jednotlivých postav a situací. Postavy jsou v podstatě černobílé, buď dobré nebo špatné. Každému soudnému člověku musí být Báry líto a musí s ní soucítit. Již od prvních stránek jsme k tomu "tlačeni" i pojmenováním obou dcer - Baruna vs. Katuška, které používá matka. Ta dostává sice prostor, pokud byl příběh vyprávěný z jejího pohledu, ale i v tomto případě se setkáváme s jednou linií chování bez výraznější sebereflexe a pokusu o pochopení Báry nebo byť jen reálný náhled na vztahy v rodině. Otec zastává roli vykonavatele trestu z donucení a aby toho nebylo málo, tak ještě podléhá vlastní slabosti. Sestra výraznější prostor nedostává, její chování ale v podstatě nemusí nutně vybočovat ze vztahových rámců takto starých sourozenců.
Další věcí, která mi asi na příběhu vadila, byla přemíra situací, které se na Báru valily a vedly následně ke konfliktům. Myslím, že méně by v tomto případě mohlo být více, aniž by příběh utrpěl.
Zcela výjímečně tedy hodnotím výš výtvarnou stránku knihy než tu literární. Takže +1* za ilustrace.
Jeden z nejsmutnějších a bohužel i nejuvěřitelnějších příběhů, jaké jsem kdy četla, přečtený na jeden zátah kolem půlnoci. Nemohla jsem se odtrhnout a jsem ráda, protože žít s touhle knížkou delší dobu by bylo asi dost psychicky náročné. I tak na ni asi budu ještě dlouho myslet. Za mě zatím nejlepší od Dvořákové.
Štítky knihy
česká literatura zneužívání dospívání rodinné vztahy pro dívky domácí násilí týrání vrány matky a dcery syndrom CAN
Minimalistický příběh, jak obsahem tak dějem. Co ale minimalistické není je atmosféra, která citelně houstne s každou přečtenou kapitolou. A závěr? Čekala jsem, že to nebude veselé, ale tohle ... Je mi smutno.
Jediné, co mi při čtení vadilo, byl jazyk - umejt, cejtit... když tak mluví jedna postava, tak mi to tolik nevadí. Ale tím, že je kniha psána v ich-formě, vlastně dvou ich-formách, a mluví tak obě postavy, tudíž je tímhle stylem psaná celá knížka, to už bylo na mě moc. Ubírám jednu hvězdičku.