Zahrada
Petra Dvořáková
https://www.databazeknih.cz/img/books/53_/532651/bmid_zahrada-65d5ff3f59de8.jpg
4
2009
2009
Pětatřicetiletý Jaroslav se vrací domů poté, co jako vyhořelý duchovní pastýř opustil své stádo. Ale starý dům se zanedbanou zahradou, který zdědil po smrti babičky, už něčí domov příliš nepřipomíná. Osamělý muž odvyklý kontaktu s normálním světem tu přesto najde kýžené útočiště, díky fyzické námaze se postupně zbavuje nadbytečných kil i černých myšlenek a po seznámení se sympatickými sousedy začne pomalu vylézat z tíživé ulity své samoty. Jednoho dne však i díky nim pochopí, co stojí za jeho celoživotním pocitem odcizení a proč je jeho naděje na šťastný život přinejlepším mizivá. Najde se někdo, koho Jaroslavovo děsivé tajemství neodežene? Kdo jej přijme takového, jaký je? A dokáže s tím on sám vůbec žít? Úspěšná tuzemská prozaička svou knihou otevírá jedno z nejtemnějších témat, jaké současná česká literatura nabízí.... celý text
Přidat komentář
(SPOILER)
Jedná se o první knihu, kterou jsem od autorky četla. A mrzí mě, že jsem si vybrala zrovna tuto...
Když jsem si knihu kupovala, nevěděla jsem, jaké téma se v ní ukrývá. Když jsem si přečetla na zadní straně anotaci, začala jsem tušit. A když jsem si při čtení listovala knihou, hledala spoilery, tušení se potvrdilo. Přesto jsem se rozhodla knihu dočíst. Chtěla jsem totiž zjistit, proč tolik čtenářů cítilo sympatie (či lítost) k hlavní postavě. Po dočtení nechápu. Je mi hrozně při představě, že bych měla dceru, a za souseda Jaroslava. A je mi hrozně, že tolik čtenářů lituje Jardu, ale že je Lucka opravdu v nebezpečí, nad tím se nepozastavují. Ne, vážně nemohu mít slitování. Zvolené téma je pro mě noční můrou. Sice nejsem zatím matka, ale straší mě již teď, že bych své děti neuchránila před zrůdou. U čtení Cartera občas pociťuji lítost k vrahům, kteří měli těžké dětství, ale když je někdo "tímhle", co Jaroslav, nemají v mém světě místo. Lítost jsem cítila ke kocourovi, myším, a ptáčkům z voliéry. A měla jsem obrovský strach o Lucku.
I když jsem knihu přečetla na jeden zátah, nebylo to lehké čtení. V některých scénách jsem se až hnusila nad tím, co to čtu za nechutnosti.
Chtěla jsem si od autorky přečíst Vrány a Chirurg, ale v tuto chvíli mě to vůbec neláká.
(SPOILER)
S knihami Petry Dvořákové mám trochu problém, zatím se mi nejvíc líbily Vrány, ale ty další, které jsem přečetla nemohu hodnotit vysoko a tak je to i se Zahradou. Ještě, že je kratší, asi bych ji jinak nedočetla. Vůbec jsem netušila o jakém tématu to bude a když to na mě vybaflo, tak mě to naštvalo. O možné pedofilii číst nechci, hlavní hrdina mi byl krajně nesympatický, vůbec jsem mu nerozuměla.
Musím uznat, že autorka píše čtivě, za to pár hvězdiček stojí a také za ten konec, kdy se doktor zachoval líp, než všichni kněží dohromady.
Velmi silný příběh. Již druhá kniha od této autorky, kterou jsem přečetla během jednoho večera. Knihy Petry Dvořákové se čtou samy. Každá umí překvapit a to tak, že nad tématem dokážu ještě několik dní přemýšlet a příběhy ve mně rezonují.
A o čem je tato? Dvě velká tabuizovaná témata - odsouzení druhých za to, i když člověk nic neudělá a to, když v sobě nejdeme něco, co nechceme a snažíme se to v sobě udusit.
Vlastně jsem čekala spíš nějaký happyend, něco jako zamilovali se, vzali se a žili spolu až do smrti, odhalené tajemství mě doslova šokovalo, v nejmenším jsem to nečekala a musím říct, že jsem ráda, že autorka nitro hlavního hrdiny sice popisovala, ale nijak víc nepitvala a za to jsem jí byla vděčná. Nakonec mi hlavního hrdiny bylo vlastně líto a odpor k němu se postupně vytratil. Kniha se četla tak nějak sama, plynule.
Chlapec - kněz - muž - touhy - odsouzení - snaha bojovat s tím, co ve vás dřímá.
Ještě nikdy jsem nečetla knihu s touto tématikou a i když mi při čtení určitých částí nebylo lehce, přesto se jedná o skvělý knižní počin.
Velmi silný příběh, až někdy i srdce zabolí. . Nepředstavitelné, s čím vším musí někteří lidé žít. Petra Dvořáková bravurně zpracovala těžké téma, má veliký dar empatie, takže jsem se i já dokázala plně vcítit do pekla hlavního hrdiny a držela mu palce, aby tu hrůzu v sobě ustál.
Dopisuji po týdnu:
Ale pravda taky je, že kdyby to byl můj soused, neměla bych chvilku klidu a snad bych se raději s dětmi odstěhovala.
Děkuji i za ten konec, skvělá kniha, doporučuji.
Nemůže být větší kontrast mezi dokonalým poetickým popisem starého domu a zašlé zahrady a dějem, který nám postupně tahle kniha naserviruje. Pomalu, plíživě.... Obdivuji um paní autorky tohle popsat a hluboce se klaním.
(SPOILER)
Jako mnoho dalších jsem nevěděla do jakého tématu se pouštím, o co v knize půjde. Teda mohla jsem po Vránách a Chirurgovi čekat, že to žádná sluníčková záležitost nebude, že? Každopádně, skoro až do půlky to plyne skoro klidně jako voda, hledání sebe sama, odpovědi na otázku, kdo vlastně jsem, řešení osobnostní krize, "zahradní" terapie, navazování nových přátelství...a pak BUM! Pecka! Dvořáková je tady!
!!! SPOILER !!!
Je možné, aby si P. uvědomoval, že je P. a uvědomoval si, že je to špatně a dokázal to udržet na uzdě? Je reálné, že se opravdu zvládne celý život ovládat a nic "neprovést"? Že si vystačí "jen" s panenkami, internetem a svými představami? Několikrát se v knize opakuje, že nic neudělal - fyzicky opravdu ne, ale ono to nemusí být vždy fyzicky vidět...
Nedokážu si představit, jak bych se já sama k takovému člověku chovala...
Měla jsem to úplně stejně jako jedna čtenářka níže - na jednu stranu bych mu přinesla oběd v kastrůlku a objala ho a na druhou stranu bych před ním své vlastní děti držela co nejdál... Na jedné straně mi ho bylo hrozně líto, na druhou stranu se mi hnusil.
Konec se mi líbil, on by tam ani žádný happyend nešel. Na Dvořákovou je podle mě i toto zakončení optimistické až až :))
No, každopádně doporučuji! Mám o čem přemýšlet, mám z ní v hlavě pěkný bordel :D
Knížečka o pár desítkách stran na jedno odpoledne na nelehké téma, o kterém se radši moc nemluví ani nepíše. Petra Dvořáková má takový zvláštní syrový způsob vyprávění, který mi k tématu sedí. Stejně jako Vrány, tohle není kniha, na kterou bych mohla zapomenout.
Hodně zajímavé, doporučuju!
Silná kniha... Není to lehké čtení, ale doporučuji... Je to "typický" styl Dvořákové. Souhlasím s LuckaH2, že Vrány se mi líbily daleko více... Ale i tak dávám 5 hvězdiček
Kniha je to silna. Otevírá hned 2 temata (ne moc veřejně probrana) - pokrytectvi v církvi a "možnost" najit v sobě neco, co nechceme. A taky ukazuje, jak snadno lze morálně odsoudit člověka za to, ze "nic" neudelal. I kdyz se mi treba vic líbily knihy Vrany ci Dedina, i tak knihu doporucuji.
Lze pochopit nepochopitelné?
Příběh o samotě, pochybnostech, hrůze, bezmocnosti, úzkosti, strachu, o naději, která přichází a zase mizí, o bezútěšnosti, zklamání, víře i znechucení.
Bolavé, drsné, kruté a zdánlivě beznadějné.
...až když jsem se všeho vzdal, dostal jsem úplně všechno...
...odteď jsem cizincem všude, nejen v tomhle světě, městě i zahradě, ale i ve svém vlastním těle...
Smutné. A děsivé.
Odsoudit umí každý. Pochopit málokdo. Protože - jak lze pochopit nepochopitelné?
Přečtěte si...
Úžasná, nadčasová kniha, řeší tabuizované téma, četla se mi dobře, i když oddychovka to není. Kolik tíhy může unést jeden člověk, aniž by se z toho nepo....? Doporučuji k přečtení.
Za mě plný počet. Stejně jako Vrány, malá útlá kniha, kterou dočtete a nezapomenete na ní, přemýšlíte o ní... s Jaroslavem jsem vlastně soucítila, bylo mi ho strašně líto, nechce být takový, naštěstí nic neudělal.... strašně by mě zajímalo třeba pokračování, odhodlal by se k léčbě? Zůstane ve své milované zahradě?? Jak půjde jeho život dál??
Moje první kniha od autorky. Styl psaní je velmi čtivý ... ale ... v půli jsem chtěla knihu odložit. Dočetla jsem jen díky přečtení zdejších komentářů. Námětu moc nerozumím a čtení mi vlastně bylo velmi nepříjemné. Rozporuplné pocity ... a vlastně nemožnost řešení ... Jsem ráda, že jsem dočetla ... a stejně nevím, co si mám myslet.
Člověk má někdy málo kamenů. Ale než hodíš , zapřemýšlej . Podle anotace na zadní straně je to příběh, který testuje čtenářovu toleranci. a já sama nevěděla kdy vzít jídlonoš a donést Jarkovi teplé jídlo a pohladit ho a kdy ho kopnout do rozkroku.
Kdo byl ten čistý a kdo má právo soudit ? Sousedi , nevinné děti nebo já ?
Velmi silný příběh, jeden z nejsilnějších , co si vybavím.
Vrány ulétly a usedly do Zahrady . A co dál ?
Velmi silná kniha o víře, úzkosti, samotě a naději. Knížka se skvěle četla. Je kraťoučká, ale dokáže čtenáře skvěle vtáhnout do děje a hlavně v něm vyvolat emoce. Teda alespoň v mém případě se to podařilo. Tvorbu Petry Dvořákové mám ráda a toto je další povedená knížka. O příběhu budu asi ještě nějakou chvíli přemýšlet, pořád nevím, co si mám o hlavním hrdinovi myslet. Určitě doporučuji, ale veselé čtení to není.
Další knížka od Dvořákové, která zanechá pachuť a rozjitřené emoce. Téma se mi nelíbilo. Mám z osobních důvodů tendence nenávidět lidi, kteří si sáhnou na život, ale chápu, že tato životní dramata lidi baví číst.
Skvěle napsaný životní příběh jednoho člověka, který se dostal kam sám vlastně vůbec nechtěl se zjištěním, které vůbec nechtěl..další povedená kniha z pera mé oblíbené autorky.
Byla to síla. Příběh jsem přečetla na jeden zátah. Téma, které lidi odsuzují a hnusí se jim, přesto aktuální, ani netušíme kolik takto nemocných lidí ve společnosti žije. A mnozí z nich se třeba trápí tak, jako pan Jaroslav. Přesto, jako máma dvou holčiček, jsem ráda, že takového člověka nemám za souseda....