Zahrada
Petra Dvořáková
https://www.databazeknih.cz/img/books/53_/532651/bmid_zahrada-65d5ff3f59de8.jpg
4
1885
1885
Pětatřicetiletý Jaroslav se vrací domů poté, co jako vyhořelý duchovní pastýř opustil své stádo. Ale starý dům se zanedbanou zahradou, který zdědil po smrti babičky, už něčí domov příliš nepřipomíná. Osamělý muž odvyklý kontaktu s normálním světem tu přesto najde kýžené útočiště, díky fyzické námaze se postupně zbavuje nadbytečných kil i černých myšlenek a po seznámení se sympatickými sousedy začne pomalu vylézat z tíživé ulity své samoty. Jednoho dne však i díky nim pochopí, co stojí za jeho celoživotním pocitem odcizení a proč je jeho naděje na šťastný život přinejlepším mizivá. Najde se někdo, koho Jaroslavovo děsivé tajemství neodežene? Kdo jej přijme takového, jaký je? A dokáže s tím on sám vůbec žít? Úspěšná tuzemská prozaička svou knihou otevírá jedno z nejtemnějších témat, jaké současná česká literatura nabízí.... celý text
Přidat komentář
Petra Dvořáková patří mezi mé nejoblíbenější české autorky. Její Sítě a Vrány mě naprosto dostaly! Samozřejmě mě proto nemohla minout její poslední novinka Zahrada.
Bohužel se ale přiznám, že jsem čekala od knihy mnohem víc. Zápletku a téma jsem odhadla poměrně záhy a potom jsem čekala, co dalšího příběh přinese.
Zahrada je rozsahem podobná Vránám, ale rozhodně na mě nezapůsobila tolik. Neskutečně mě to mrzí, ale tak to prostě je.
Nebylo to špatné čtení, to ani náhodou, ale vím, že u mě vedou jiné knihy Petry Dvořákové.
S potěšením čtu čistý a empatický pohled na těžké až temně bolestné téma. Nadšené komentáře přidaly příběhu na hloubce soucitu a zvýrazňují potřebnou plasticitu celku a asi jim dost rozumím. Není však pouhý soucit zjednodušením?
Chybí mi v komentářích i v příběhu pohled z protilehlé strany na téma muže, jež v prvotním zápalu pro víru moc nezkoumá pravdivost ani vhodnost kněžského povolání. Snad, že nedostal do vínku zdravou rodinu, co vede ke zralosti?
Žije potom ve lži kvůli sobě nebo kvůli Církvi ?
Ta ostatně nastavuje v lehce pokřiveném podání Petry (a díky jejímu životnímu příběhu je to trochu pochopitelné) pouze formální, strnulou tvář, co nedokáže nic z toho rozlišit.
"Nadávám sám sobě, jak jsem mohl uvěřit, že v církvi najdu z toho všeho vysvobození."
Myslím, že kdyby nedošlo k propojení danajského daru z anotace s kněžstvím, mohla se autorka pokusit rozplést i hlubší souvislosti povahy či nekomunikace člověka, jehož ústředním handicapem je evidentně uzavřenost a podezíravost okolí z posměchu a neúcty.
SPOJLER !!! !!!
Před bolestným tématem zneužití dítěte nelze zavírat oči a možnost propojení s celibátem není nereálná, jen potom asi chybí hlubší uchopení a souvislosti. Pouhá empatie a soucit v komplikované realitě života současnosti nestačí!
Téhle tak trochu novele, nejde upřít čtivost ani lehké pero, což mám na Petře hodně ráda. Jen je to možná tentokrát pero až příliš lehké. Propojení s motivem zahrady je hodně zdařilé, ale já jsem od autorky Dědiny čekala i něco navíc. (A už bych jí to vykročení z minulosti hodně přála - snad závěr příběhu naznačil lepší směr?) Tohle trochu ještě zůstává na půl cesty. Nebo je to dobře?
Za přečtení bezesporu stojí.
3/5
Už jsem myslela, že Vrány nic nepřekoná, ale Zahrada se mi líbila ještě o kousek víc. Petra Dvořáková nepotřebuje mnoho stran, aby dokázala čtenářovu duši rozložit na milion kousíčků a pak ji zase slepit dohromady. Bylo to těžké čtení. Téma, kterým se kniha zabývá, je ve společnosti velmi tabuizované, hlavně protože není lehké o něm otevřeně mluvit. Já se přiznám, že až do přečtení téhle knihy jsem tohle téma vnímala dost jednostranně, Petra Dvořáková mě ale donutila přemýšlet o něm z úplně jiného úhlu pohledu.
S hlavní postavou bývalého faráře jsem soucítila, přesto věřím tomu, že v reálném životě by ho spousta lidí odsoudila. Bylo těžké vcítit se do jeho role, jeho příběh byl opravdu smutný. Přesto byla kniha velmi čtivá, takhle to umí jen Petra Dvořáková. Moc doporučuju!
Tohle se cetlo samo. Zdanlive banalni pribeh, ktery si plyne v jedoduchem rytmu a najednou se to zlomi, zrychli a nelze se odtrhnout.
Petra Dvořáková to prostě umí. Těžké, přetěžké téma, podané velice citlivě a lidsky. Jsem moc ráda, že byl konec takový, jaký byl. Veliká bouře, která hrozí, že všechno odnese a zničí a pak je po ní a přichází klid.
V příběhu jsem vůbec nevnímala nasazování na církev, obavy, že může kniha někoho utvrzovat v její špatnosti atp. Vnímala jsem hluboce bolestný příběh velice osamělého člověka. Vše církevní, ač to bylo pro příběh samotný nutností, stálo přesto tak nějak stranou a v popředí byl jeden lidský osud a v podstatě boj o přežití.
Petra Dvořáková má dar nepsat zbytečně složitě, ale zároveň neklouzat jen po povrchu. Kniha je to možná zbytečně útlá, spíš taková črta, ale jistá opatrnost asi byla na místě - kam až zajít... Dopadlo to citlivě a já si nejvíc cením odvahy autorky opětovně pojmenovat limity organizované víry ve vztahu k něčím zkoušenému člověku.
U této spisovatelky už asi většina ví, že nesáhne vedle. Opět čtivý, povedený příběh.
Petře Dvořákové stačí pár stránek, aby ve mně vyvolala nespočetně otázek. Její hrdinové nejsou zrovna dítka štěstěny. Ale já mám ráda knihy, které mě nutí k hlubšímu zamyšlení.
Už podruhé jsem knihou od Petry Dvořákové doslova uhranutá. Opět ačkoliv jsem od začátku tušila, kterým směrem se kniha bude ubírat mě kniha úplně strhla. Čekala jsem trochu jiný konec, ale vlastně mi velmi vyhovuje ten, který nastal.
Kniha je velmi čtivá, příběh plyne velmi lehce, nepostrádá napětí a nutí k zamyšlení. Skvělé!
Nečetla jsem žádné spoilery, ale i tak jsem v recenzi postřehla, že to bude těžší čtení. A ano, místy temné a místy tak smutné, až se mi srdce svíralo. Jarkovi jsem fandila, dojímala mě jeho samota a opuštěnost ve světě. Propojení se životem zahrady bylo krásné, úplně jsem viděla před očima to nadechnutí a rozkvétání. Velmi mě oslovil i vztah k Bohu, tomu zastupovanému církví a tomu osobnímu. Závěr byl strhující, byla to smršť smutku a naděje. Klobouk dolů, výborná kniha.
Když jsem knihu dostala, netušila jsem, o jaké téma se jedná. Byla smutná a náročná na pochopení, jak může někdo být tak zlý, ale jak se píše v knize… „Lidi umí být svině“. Doporučuji.
Knížku jsem odložila, o takovém tématu nechci číst, kdybych věděla, o co jde, vůbec bych se do ní nepustila. Beru, že někoho taková témata přitahují, mě vůbec. Vadil mi také silný proticírkevní postoj, kde byli špatní všichni od farníků po biskupa.
Moje třetí přečtená kniha od autorky, další velmi kontroverzní téma, skvělá práce s psychologií postavy. Jednohubka pro temné odpoledne.
(SPOILER)
Petra Dvořáková je mimořádná vypravěčka. Svým úsporným jazykem dokáže vykreslit (vnitřní i vnější) světy svých postav natolik plasticky, že vám připadají jako vaši dávní známí, kterým rozumíte více, než onx samx sobě - a se kterými nemůžete necítit. Její postavy jsou velmi lidské: tápající, osamělé, bolavé, zároveň stále hledící vpřed s nadějí, a proto uvěřitelné.
Miluju autorčiny metafory i jemný humor ukrytý mezi řádky.
--
S bývalým knězem Jarkem (a jeho nesnadným rodinným pozadím, odporem nadále setrvávat v pozlacené přetvářce a hlavou i nitrem plnými existenciálních otázek) jsem souzněla od prvních stran. Ponejvíce se mnou rezonovaly jeho četné kritiky pokrytectví a mocenské nedosycenosti osob pracujících v církevním prostředí - ve své bublině osob pracujících na poli péče o duševní zdraví to velmi často vnímám obdobně. Stejně dokážu pochopit i Jarkovu obyčejnou touhu, být prostě sebou, nikoli sociální rolí, od které je stále něco očekáváno.
Když jsem po knize sahala, na základě anotace a vlastní čtenářské i lidské zkušenosti jsem se domnívala, že Jarkovi v průběhu času v hlavě začne spínat jeho dávná traumatická zkušenost se sexuálním zneužitím. Skutečnost, která k němu postupně přicházela namísto toho, pro mne byla opravdu nečekaným vývojem v ději - zároveň ale vlastně dávající hluboký smysl. Přesně takhle totiž v životě přichází ta nejzásadnější uvědomění (a to jak traumat, tak identit): zdánlivě zničehonic, na základě pár střípků, a najednou nechápeme, jak jsme mohlx celé ty roky nevidět. Neuvědomované tendence našeho životního směřování jsou, stejně jako psychické obrany, velmi mocné.
Závěr příběhu pro mne byl emočně nejsilnější -- a na celé knize nejpřesvědčivější, jakkoli zkratkovitě možná může působit na čtenářstvo nemající zkušenost bilancování smysluplnosti vlastního bytí ve světě. Ten náhlý dějový obrat a Jarkova až neuvěřitelně působící síla odrazit se ode dna se mnou hluboce zarezonoval.
Jak řikam furt: chovejme se k lidem laskavě. Všichni jsme rozbolavělé a hledající duše. Nikdy do podrobností neznáme ničí příběh.
(Pan doktor je sympaťák, dost jsem se v něm viděla.)
(Miluju letité pozadí i na vjemy bohatý popis Havlátovic zahrady!
(A uznale smekám před autorčinou obeznámeností s kutilskými technikáliemi, místy jsem se vůbec nechytala.)
---
" Já se musel zajímat o všechny, ale o mě nestál ve skutečnosti vůbec nikdo. Oni naříkali, jak se cítí sami a nepochopení, ale já nemohl říct nikomu, jak moc sám se cítím já " (str. 74).
" (...) dítě nemůže z podstaty věci nikdy zahlédnout dospělého člověka " (str. 174).
" Postupně mě začíná zaplavovat nevysvětlitelný pocit, že v noci se něco změnilo. Že lovec ve mně ušetřil to zvíře. Byl tím jediným, kdo je mohl ušetřit, a on to doopravdy udělal. A i když nikdo jiný by se mnou soucit neměl, já jediný ho sám se sebou měl. A v tom okamžiku pochopím, že to je to nejvíc, co může být. " (str. 183)
" Bůh zase sedí v zahradě, dívá se na mě a já na něj. " (str. 183-184)
" (...) doktor jediný mě celou tu dobu viděl. S tím vším, kým doopravdy jsem. " (str. 185)
--
" Though my soul may set in darkness, it will rise in perfect light; I have loved the stars too fondly to be fearful of the night " (Sarah Williams).
" Perhaps one did not want to be loved so much as to be understood " (George Orwell).
Výborná kniha, těžké téma. Jak je jednoduché někomu zničit život. Ale i jak málo někdy stačí k dodání naděje.
Po Chirurgovi další kniha Petry Dvořákové s mužským hrdinou v hlavní roli. Vyhořelý bývalý kněz se vrací do běžného života mimo církev a do domu, který zdědil po prarodičích. Symbolem jeho návratu a postupného znovustavění nového života se stane zahrada, do jejíž obnovy se s vervou pustí.
Osobně mám ke katolické církvi poměrně kritický vztah a myšlenky bývalého kněze mi dost často mluví z duše. V knize se kromě únavy z pokrytectví církve objeví ještě jedno závažné téma, o kterém jsme zvyklí přemýšlet velmi černobíle a pouze z jednoho úhlu pohledu. Oceňuji, že autorka přidala i jiný náhled.
Čte se velmi dobře a lehce.
To bolelo. Chvilkami krásně, ale intenzivně. Smekám pomyslný klobouk před autorkou, která dokázala tak citlivě otevřít a prozkoumat tak smutné a složité téma. A položit nám tolik otázek o sobě samých - o našich citech, tajemství i míře tolerance. Výborné!
Pět hvězdiček za citlivý přístup k tématu, o kterém většina z nás nechce v životě přemýšlet, natož se s ním setkat. O zoufalství osamělosti, o energii dávané druhým lidem, kteří nás nevidí, o touhách, které zůstanou nenaplněné, protože se naplnit pro určitém mravním kodexu nemohou. A že nás druzí snadno soudí za myšlenku, kterou nenásledoval čin... Aniž by si uvědomili, jak svým soudem ubližují člověku v nás. A jak někdy stačí jen jeden člověk, který nesoudí, aby člověk mohl žít...
Štítky knihy
česká literatura faráři tajemství katolická církev samota společenské romány české romány
Zahrada mě naprosto šokovala. Bravurně napsaná kniha. Děkuji autorce a také lidem viz."Čtenářská výzva", kteří na tuto knihu upozornili.