Zahrada
Petra Dvořáková
https://www.databazeknih.cz/img/books/53_/532651/bmid_zahrada-65d5ff3f59de8.jpg
4
1885
1885
Pětatřicetiletý Jaroslav se vrací domů poté, co jako vyhořelý duchovní pastýř opustil své stádo. Ale starý dům se zanedbanou zahradou, který zdědil po smrti babičky, už něčí domov příliš nepřipomíná. Osamělý muž odvyklý kontaktu s normálním světem tu přesto najde kýžené útočiště, díky fyzické námaze se postupně zbavuje nadbytečných kil i černých myšlenek a po seznámení se sympatickými sousedy začne pomalu vylézat z tíživé ulity své samoty. Jednoho dne však i díky nim pochopí, co stojí za jeho celoživotním pocitem odcizení a proč je jeho naděje na šťastný život přinejlepším mizivá. Najde se někdo, koho Jaroslavovo děsivé tajemství neodežene? Kdo jej přijme takového, jaký je? A dokáže s tím on sám vůbec žít? Úspěšná tuzemská prozaička svou knihou otevírá jedno z nejtemnějších témat, jaké současná česká literatura nabízí.... celý text
Přidat komentář
Velmi čtivý text s překvapivou pointou a jistou dávkou naděje. Pohled z druhé strany na člověka, který mi byl svým způsobem sympatický. Obdivuji autorčin um vylíčit zahradu jako místo klidu, bezpečí, útočiště pro člověka, který vlastně ztratil vše.
Nejsilnější je linka víry. Po Vránách, které dupkaly po povrchu, je Zahrada silná svým závěrem. Je o čem přemýšlet.
(SPOILER) Ze začátku mě kniha moc nevtáhla do děje, ale postupně jsem se v cítila do hlavní postavy jaké je těžké zjištění o jeho sexuální orientaci a záporný postoj jeho okolí, aniž by něco proběhlo. Nedivím se že přijde okamžik, kdy nešťastného člověka napadají myšlenky jako jsou v této knize skvěle vylíčené.
Připravte se na to, že je tu opět několik silných, velmi smutných, provokativních momentů, o kterých asi nedokáže číst každý. Autorka nám je ale nepředkládá v tak surové formě, jak jsme u ní zvyklí. Nebo alespoň mě to tak připadalo… Dotýká se vztahů, církve, sexuality, lidské pošetilosti, povrchnosti a samoty. Tentokrát mi přišlo, že mohl být příběh víc rozvedený, byl pro mě takový neukončený. Vím, že toho autorka ze sebe umí dostat víc, každá její kniha se mě nějakým způsobem dotkla, tato ve mně nijak zvlášť nerezonovala, přestože v sobě nese hodně myšlenek. První polovina knihy se celkem táhla, až pak nastal zlom a nemohla jsem přestat číst.
Kniha se četla svižně, obdivuju autorku za její odvahu zpracovávat takové téma a rozhodně se těším na další její knihy. Pokud se nebojíte, jděte do ní :) stojí za pozornost.
Zajímavý úhel pohledu na kontroverzní téma. Za mě místy knížka ztrácela tempo. Opět tleskám paní Dvořákové a těším se na další knihu.
"...Že lovec ve mně ušetřil to zvíře. Byl tím jediným, kdo je mohl ušetřit, a on to doopravdy udělal. ..." Str. 183
Poprvé mám nutkání napsat své dojmy už po několika stranách textu. Vypravěčem je sice muž, ale nemůžu se zbavit dojmu, že je to ženské vnímání situace. Žena by byla v totožné situaci mnohem uvěřitelnější. Líbí se mi cit pro detaily a plynulost myšlenek. Takhle bych uvažovala já. No právě...
Po přečtení mám dojem jiný. Mužského vypravěče jsem přijala.
Moc by mě zajímalo, zda by Petra taky dokázala napsat knížku optimistickou a radostnou (a to píšu bez jakýchkoliv postranních úmyslů)
Těžké téma, které podle mě autorka zajímavě uchopila. Sama jsem zvědavá, jak budou čtenáři knihu hodnotit - zda spíš Jardu odsoudí nebo se najdou i tací, kteří pochopí jeho samotu a ocení to, že se stáhl do ústraní.
U Petry to je sázka na jistotu.. bohužel u spousty knih se mi stane, že to čtení vzdám jen proto, že jsem matka a nedokážu se od tohoto odpoutat. Jenže tady děj plynul tak nenásilně, že otáčíš stránky, zaujatě čteš a pak.. je konec.
Je to skvělá kniha, doporučuji ..
Kniha na jeden večer. Autorku mám ráda, její vyjadřovací styl je i v této knize... Než jsem knihu začala číst, přečetla sem si pár zdejších komentů a teď přemýšlím co napsat...Nemám pocit, že by děj a postavy knihy nějak měli ukazovat na to, že je dnešní církev jen hrozná, nechápu zhnusení...Příběh je to silný a vede k zamyšlení. Jsou věci, se kt. s autorkou souhlasím a pak i věci, o kt. by se dalo diskutovat. Víc než o církvi mi přijde, že je to o vztazích mezi lidmi, jak na sebe dokážeme být hnusní, jak pomlouváme a věci neověřujeme, jak je snadné se chytat "senzací", jak nejdeme do hloubky...Nejlíp to asi vystihne věta z poslední stránky: 'Lidi umí být svině, něco o tom vím.'
Neni to veselé čtení, ale to snad už od Dvořákové dneska nikdo nečeká...a jak už tady od někoho zaznělo, autorka si (jako každý z nás) nese svá životní zranění a psaní je pro ni určitě terapeutické...
Knihu jsem ještě nedočetla, právě jsem došla na stranu 100 a ... téma mě neodpuzuje, naopak. Myslím si, že je dobré tato témata otevírat. Nevím, jak to s Jarkem dopadne, ale rozhodně ho nejsem schopná odsoudit. Ten člověk si nemohl vybrat kým bude, tak jako nikdo z nás.
Nedokázala jsem si pomoct a musela si přečíst zdejší komentáře, dřív než budu ve čtení pokračovat, protože jsem byla zvědavá na názory ostatních, teď to jdu dočíst.
První polovina knihy je skvělá, k té druhé se vyjádřím později.
po dočtení:
jsem ráda, že kniha dopadla tak, jak dopadla - i když si nejsem jistá tím, že by to tak bylo i ve skutečnosti. Každopádně na mě zapůsobila jedna věta, asi nebudu úplně přesná, ale o tom, že člověk musí být laskavý především sám k sobě a když není, nenajde laskavost u druhých.
kniha každopádně je provokativní a je to dobře. Poskytuje náhled na život člověka, o kterém má každý předem jasnoo, i když ví úplný h.... a celkově nám nastavuje zrcadlo, jak snadno člověk někoho odsoudí, ale dokud si nenazuje jeho boty, nemá právo soudit.
Vrány se mě asi dotkly víc, ale to neznamená, že by tento příběh byl horší. Za mě velké doporučení komukoliv a hlavně těm přesvědčeným o své jediné správné pravdě.
Dávám pět hvězdiček. Kněz, který odešel z pastorace a jeho osamělost. Jeho "postižení" ho dovede daleko... Jsem katolička, která chodí do kostela a v církvi je doma. Přesto autorčinu pohledu rozumí. Nejvíc mě zasáhlo poznání, jak málo lidí žije autenticky. A také jsem si při čtení uvědomila, jak obrovským darem je, když mě druzí milují ne kvůli prospěchu, ale kvůli mě samotné.
Mrzí mě, že mnoho lidí si možná díky knize zase potvrdí, jak je církev hrozná. Ale Petra sama je zraněná a pravdivá, tak si nebere servítky.
(SPOILER) Miluju knihy Petry Dvořákové. Všechny. Ale tahle ve mně zatím zanechala nejvíc otazníků a dojmů. Jsem věřící, takže ve chvíli, kdy se příběh “zvrtnul”, jsem bojovala s nutkáním knihu znechuceně odložit. Ale zároveň mě něco nutilo pokračovat, chtěla jsem vědět, jestli se s tím Jarek nějak popere, jestli vůbec je s čím se prát a chtěla jsem věřit, že najde klid. I ve mně se během čtení odehrál boj, a ještě teď, s odstupem času si nejsem jistá, jestli vítězí lítost, nebo pochybnosti.
Zahrada je místem, kde nalezne svůj azyl ten, kdo nenašel pochopení těch, kdo mu měli být nejblíže. I když patřil k těm, kdo zakotvili svůj život v Bohu, ve chvílích nepochopení, prožívá zklamání a tíži úkolu, a proto jej opouští a odchází do samoty. Knížka má zvláštní obálku, trnovou korunu. Nasadit se do služby lidem, není jednoduhé. A tak člověk, který přijal toto poslání, by měl čerpat posilu u Toho, kterému trnovou korunu nevděční lidé nasadili. Vyčerpanost a rezignace však může způsobit své... Jak často se můžeme mýlit ve svých soudech o druhých, to nám má ukázat i tento životní příběh.
Tohle mi teda nesedlo. Čtení Zahrady mě dokonce až unavovalo a štvalo…
Permanentně jsem měla pocit, že jde o jakési vyřizování si účtů s církví, ale zatímco v Proměněných snech (i Sítích) vše funguje s nezávislou naléhavostí, tady cítím (až se mi chce říct - přízemní) zášť a další vytěžování téhož, zesíleného ještě více šokujícím tématem.
Především jsem vnímala, jak je s církví odsuzována i celá víra a děsilo mě, že to budou číst lidi, kteří se jen utvrdí v názoru, jak je víra špatná.
A zrovna tohle současná společnost nepotřebuje… (Jen ať je mezi námi jasno - tohle vám tady neříká žádný náboženský fanatik, nejsem ani pokřtěná…).
Poukazujeme-li neustále jen na to špatné, jak docílíme toho, aby si všeobecná společnost udělala nestranný názor a nereflektovala pouze negativní zprávy?
Ale abych byla fér - na konci příběhu hrdina dojde smíření, smíření se s vírou. Je to nakonec víra, která mu dodá sílu jít dál a žít, ale v kontextu všech stran knihy je ten význam odbytý. Stejně tak nedůsledně je využito tématu vyčlenění ze společnosti a její povrchnosti a alibismu.
Výsledek mi připomíná cosi jako literaturu na půli cesty. Ani text samotný není ničím výjimečný, nenacházím žádný důvod, proč bych se ke knize kdy vracela. Zato do autorčiny Dědiny, či již zmíněných Proměněných snů, se začtu znovu kdykoliv.
Dopoledne knížka přišla, během odpoledne a večera jsem ji přečetla, protože to nešlo jinak.
Čtěte první polovinu a říkáte si, že tak snadné to rozuzlení asi nebude, a taky že ne. Přijde zlom a otevírá se velice závažné a kontroverzní téma, kvůli němuž bude autorka od některých čtenářů určitě čelit nenavistným komentářům.
Hrdinové knih Petry Dvořákové ve mně vždy vyvolávali protichůdné reakce, člověk s nimi na jednu stranu soucítí, na druhou stranu jsou mu nepříjemní svou pasivitou, sebelítostí, sobeckostí. U Jaroslava ze Zahrady se všechno tohle násobí ještě mnohem víc.
Knížka je výborně napsaná, velmi oceňuju odvahu autorky zvolit si tak netypického hrdinu a jsem zvědavá na reakce čtenářů, neboť věřím, že budou velice rozdílné.
Hodnocení: 5 ⭐ z 5 ⭐
Štítky knihy
česká literatura faráři tajemství katolická církev samota společenské romány české romány
Prostě Petra Dvořáková :). Strohý text, v němž je obsaženo vše. Přistihla jsem se, že jsem v jednom okamžiku hýkla hrůzou, jak jsem byla do tohoto psychologicky laděného příběhu vtažena.