Zahrada
Petra Dvořáková
https://www.databazeknih.cz/img/books/53_/532651/bmid_zahrada-65d5ff3f59de8.jpg
4
1883
1883
Pětatřicetiletý Jaroslav se vrací domů poté, co jako vyhořelý duchovní pastýř opustil své stádo. Ale starý dům se zanedbanou zahradou, který zdědil po smrti babičky, už něčí domov příliš nepřipomíná. Osamělý muž odvyklý kontaktu s normálním světem tu přesto najde kýžené útočiště, díky fyzické námaze se postupně zbavuje nadbytečných kil i černých myšlenek a po seznámení se sympatickými sousedy začne pomalu vylézat z tíživé ulity své samoty. Jednoho dne však i díky nim pochopí, co stojí za jeho celoživotním pocitem odcizení a proč je jeho naděje na šťastný život přinejlepším mizivá. Najde se někdo, koho Jaroslavovo děsivé tajemství neodežene? Kdo jej přijme takového, jaký je? A dokáže s tím on sám vůbec žít? Úspěšná tuzemská prozaička svou knihou otevírá jedno z nejtemnějších témat, jaké současná česká literatura nabízí.... celý text
Přidat komentář
(SPOILER) Autorku mám hodně ráda (nechápu, proč jsou lidé, kteří neustále omílají, že česká literatura nemá kvalitní autory, protože zrovna Petra Dvořáková psát umí). Kniha opět vtáhla do děje a nepustila. Nikdy jsem nemyslela, že dokážu mít soucit s člověkem, jakým je hlavní hrdina. A samozřejmě, knížka temná a depresivní - což je, za mě, super!
Četla jsem dvě knihy Petry Dvořákové ( ještě Chirurga). Na můj vkus je její styl psaní až moc hektický, jako by to vyprávění už už chtěla mít za sebou. Přitom ty příběhy zahrnují dlouhé a spletité úseky zajímavých životů hlavních postav, o kterých by si čtenář přál číst déle. Nicméně citlivé, zajímavé téma, napsané je to zručně, uvěřitelně a napínavě. Za přečtení a zamyšlení stojí určitě.
Zahrada není úplně lehké čtení. Kdo zná autorčinu knihu Vrány, může tušit, co čekat.
Pětatřicetiletý Jaroslav Havlát se vrací do domu svého dětství ve chvíli vážného životního zlomu. Jedinou laskavou náručí se mu stává zanedbaná zahrada a práce v ní. Postupně se seznamuje se sousedy a stále víc a víc začíná svému zvláštnímu odcizení přicházet na kloub.
Poznání sebe sama je děsivější, než dřív mohl snad jen tušit.
Dost děsivá anotace. Hodně toho ukrývá. Při čtení ucítíte tajemno. Tu tíživou atmosféru. Doslova na vás dýchne. A v půlce knihy vám dojde, co se děje. O co vlastně celou dobu jde. A bude jen na vás, zda Jaroslava odsoudíte nebo mu porozumíte. A budete zírat. Hodně, hodně zírat. A ten konec, ten vám vezme dech.
Stejně jako kniha Vrány. I když ta pro mě byla ještě o něco bolestivější.
Depka. Zase. Petra Dvořáková určitě moc dobře ví, proč psát tíživé knihy s rozsahem pod 200 stran. Ono to totiž bohatě stačí.
Hodnotím 4/5*, protože Vrány dostaly tehdy plný počet a jak jsem již zmínila, stále vedou.
(SPOILER) Příběh,který se vešel do této útlé knížečky je opět zajímavý. Vypráví o životě bývalého faráře,který se chce opět postavit na vlastní nohy a tak se z pohodlného života vrací do zchátralého domu po prarodičích,kde prožil dětství.K tomu mu pomáhá i právě zahrada,kterou dává do pořádku,tak jako se o ní starala jeho babička,zdá se ,že je vše v pořádku.Ale Jardovo náhlé zjištění,týkající se jeho osoby, jeho život změní a naruší i soužití se sousedy.
Když jsem se dozvěděla, že Petra Dvořáková napsala novou knihu, tak jsem si ani nečetla anotaci a už z principu jsem si ji chtěla přečíst. Než jsem knihu ale začala číst, tak jsem na ni zaznamenala rozporuplné reakce, a o to víc jsem na ni byla zvědavá.
První polovina knihy poměrně rychle odsýpá, s Jaroslavem odkrýváte jeho životní příběh, jeho důvody proč se vrátil do domu svého dětství, a proč je pro něj ta zahrada tak důležitá. Říkala jsem si, o co v příběhu asi půjde, a i když jsem to podvědomě tušila, tak jsem si to nechtěla úplně připustit. V druhé půlce knihy se to poté ve mně trochu bilo, protože postava byla pro mě napsaná tak, že mi byla od začátku sympatická a člověk pak neví, jak se k tomu postavit. Odsoudit ho? Litovat ho? A to je důvod, proč je ta kniha tak skvělá. Nutí vás na tím přemýšlet, dojmy z knihy se ve vás perou a děj si budete pamatovat i za pár let. Autorku musím pochválit jaké téma si tentokrát vybrala a jak jej podala. Opět se mi tak potvrdilo, že Dvořáková umí napsat silný příběh plný emocí.
Autorka si, jako vždy, našla dost závažné téma. Bravurně se s ním vypořádala. Tak útlá kniha a tolik emocí.
(SPOILER)
tolik jsem se těšil na novou Dvořákovou, že jsem se záměrně vyhýbal všem anotacím a rozhovorům, abych si užil překvapení - ty brďo, zhruba v polovině knihy bum prásk, jako blesk z čistého nebe tematický obrat, až mne horko polilo: z autorčiných charakteristických témat (1. kněz ztrácí víru v boha, ve zlém odchází z církve, vrací se s obtížemi do občanského života a snaží se "uspořádat" sám sebe = trefná alegorie zpustošené zahrady /Kristus/ a chátrajícího domu po zemřelých prarodičích + 2. alkoholismus) vyprávění přeskočí na nové, velmi kontroverzní, velmi naléhavé...
SPOILER: před časem jsem zhlédl s podobným šokem dokument V síti a ještě dlouho potom mi z toho bylo fakt divně, teď se mi po dočtení Zahrady tyhle myšlenky vrátily hodně zproblematizované, že ani na tak velký morální otazník nelze jít s předem jasným odsouzením - pořád jsem se ptal: jak má "ten člověk" dál žít s takovým údělem a ve vztahu ke společnosti?
román hodnotím jako aspiranta na knihu roku, nejen za literární-vypravěčské mistrovství Dvořákové, ale i za znovuotevření tohoto etického tabu
Dvouhodinová záležitost, jednohubka, ale pořádně sytá. Četlo se mi to moc dobře, téma knihy zvolila Petra zajímavé, ne úplně běžné. Doporučuji.
Smutek tíseň samota opuštěnost zoufalství stesk žal bolest nenávist pohrdání zloba...
A mnoho dalšího.
Čtivé a slzavé.
Co napsat a neprozradit pointu? Zpočátku si příběh plyne poklidně. Takový houpáníčko ve vlnkách. S jedním ALE. Jak se v podstatě nedělo nic zásadního, cítila jsem doslova mrazení v zádech, a čekala na ten megaprůser. Celou dobu ta zlověstná předtucha visela ve vzduchu. A najednou to spadlo a uhodilo jako blesk.
Jarek byl kluk, kterýmu život podrazil nohy už jako malýmu. Nyní pětatřicetiletý, nevzhledný, obtloustlý a bez lidí kolem sebe. Sám jako kůl v plotě. Nepočítám tátu, kterej chlastá první ligu ve svým zaneřáděným kutlochu. Babi s dědou již na věčnosti. Ale i máma, která to nedala ještě před nimi a kterou rakovina doslova sežrala. Možná i to byl důvod, proč se Jarek dal “na kněze” a zvolil službu církvi. Jednoho dne ale zjistil, že už nechce a “nemá to rád”. Vrací se domu nebo spíše do ruiny po prarodičích a snaží se vplout do civilního života. Nic nejde, jak by si přál a jediný v čem nachází útěchu, je kdysi krásná a všemi obdivovaná zahrada u domu. Jarek, který talent k zahradničení zdědil po svém dědovi, začíná zahradu zvelebovat a nová zelená kráska mu doslova vzkvétá pod rukama. Až jednoho dne se stane něco, co i samotnýho Jarka doslova srazí na kolena a ne úplně veselý život dostává až tragický nádech. Ještě větší samota, pohrdání a nenávist Jarka doslova požírají. Někdo možná ne, ale já Jarkovi děsně držela pěsti, aby to peklo uvnitř sebe, ale i venku ustál.
S každou novou knížkou P.D. jsem jako slintající pes, kterýmu předhodí kost. Chňapnu ji, nepustím a sežvejkám.
Autorka teda umí do tak útlé knížky vložit emocí! A klobouk dolů pustit se ještě i do takového tématu ... Krásně vystihla i význam zahrady.
Tak toto byl mazec. Utla knizka a pritom tak velke sousto. Dej si poklidne plynul a najednou rana, kdy se mi regulerne rozbusilo srdce. Budu ji vstrebavat jeste hodne dlouho.
Některé příběhy je potřeba nahlédnout i z druhé strany, a ne bez přemýšlení odsoudit. Je fajn, že literatura tohle tak bravurně zvládne.
Ze začátku jsem vůbec nevěděla, jakou bude mít kniha pointu a o co v ní půjde.
Začátek tak nějak plyne a pak přijde zvrat, naprostá pecka a nestíháte zírat.
Autorka si vybrala opravdu hodně těžké téma, není to vůbec lehké čtení.
Říkala sem si, jestli mám s hlavním hrdinou sympatizovat a stát na jeho straně, nebo jestli mám mít pochybnosti. Sám se s tím pral a odreagování našel ve zvelebování zahrady.
Skvělé a dojemné! Velmi emotivní zážitek! To, že zahrada a hlavně práce na ní dokážou pomoci v situacích, kdy je člověk psychicky na dně a život se sype, je pravda odvěká a také jsem si to osobně vyzkoušela. Zahrada dokáže ukonejšit a pohladit samotnou duši a hrabání v zemi a péče o rostliny dávají vždy aspoň nějaký smysl, když vše ostatní včetně lidí zklame. A právě popis sepjetí hlavního hrdiny s jeho zahradou v době psychické krize se podařil paní Dvořákové na jedničku .. nic dalšího nebudu prozrazovat, ale empatický čtenář hlavní téma uhodne velmi brzy...
Štítky knihy
česká literatura faráři tajemství katolická církev samota společenské romány české romány
Dle mého názoru zatím nejsilnějsí, nejbolavější a nejautentičtější příběh, který nám Petra Dvořáková předložila. A protože se hlásím právě k té církvi, v níž hlavní hrdina nenašel domov, a protože jsem pracovala v církevním prostředí, napadalo mě při čtení stále totéž: ano, tohle by se klidně mohlo stát, takhle by to opravdu mohlo vypadat. Příběh je skutečně silný, ale naštěstí ani titul nechce být senzační. A tak se nejen hrdina, ale také čtěnáři musí postupně prokousat k bolavé pravdě, která osvobozuje. Ostatně i Ježíš Kristus říkal, že pravda nás učiní svobodnými (Jan 8,32).