2mig1 komentáře u knih
Když jsem si přečetl anotaci a nahlédnul na zdejší hodnocení, měl jsem na knihu děsnou chuť. Ovšem ta se během stránek změnila téměř na pachuť. Opět se totiž ukázalo, že lidem evidetně stačí závažnost tématu, aby dílo vynesli do nebes. Ale ono jen téma skutečně nestačí. 700 stránek je úmorná délka. Jelikož děj připomíná strukturou seriál Vyprávěj, kdy se hlavní hrdinové až násilně připletou ke všem důležitým událostem historie, napětí se vytrácí. Někdy se člověk cítí až trapně. Vážně si autor myslel, že někdo skočí na hru "hodný pak doktor Mengele"? Ani snaha jít na dřeň v popisu násilných scén úplně nefunguje a zavání až parodií (onanující mafián s kanibalistickými sklony). Alespoň nějaké tempo nabral příběh na posledních cca 100 stranách, ale i tak jsem spíš než čtenářské uspokojení cítil úlevu, že tu nudu mám za sebou. Prosim vás, ještě ti, kteří se tu dojímají nad tím, co s člověkem dokážou hrůzy války. Víte, že je to fikce? Ač byla válka nepochybně drsná a hrůzná, tohle s postavami Karla a Viktora udělal autor, nikoli válka :) Závěrem - snaha tu byla cítit, ale tak úplně se nezadařilo.
Dějově možná ne příliš obsáhlé, vlastně možná ani ne moc záživné. Ale rozhodně mrazivé a neuvěřitelně prorocké.
Jako sorry, ale Becky Albertalli se se svým pisálkovstvím může jít bodnout. Theo jí to nandal na plný čáře. (Ale i tak pro mě zůstává Simon jedním z nejlepších filmů tohoto roku, to zas jako jo.) Chytře zvolený styl vyprávění, kdy se střídá Danielův a Kitův pohled na věc, nutí číst dál, aby se člověk dozvěděl, jak danou situaci vnímá ten druhý z hrdinů. Díky tomu přimhouřím oko i nad snad až příliš idylickým světem Kita a nad snad až příliš velké ignoraci traumatického světa Daniela. Mimo areál školy. Mimochodem ta pro mě byla velkým zjevením. V dobrém slova smyslu. Netuším, zda nějaká taková škola u nás skutečně existuje, ale fascinoval mě mikrosvět školních pozemků, který v sobě mísil takové to, co známe z amerických seriálů, s českým prostředím. Takové až bezmístí, kde Dawsonův svět potkává Nás všechny školou povinné.
Prakticky celou dobu, co jsem knihu četl, mi v hlavě naskakovalo srovnávání s Dej mi své jméno. Zaujalo mě, jak dějově podobný příběh, může mít naprosto odlišné pocitové zabarvení. Vedle prosluněného vyprávění z italského venkova kontrastuje plavec mdlým šedivým socialistickým Polskem, kde podmínky pro vztah dvou mužů jsou nulové. Ruku v ruce s tím jde opět dvojice charaktérů, kde jeden je připravený jít do vztahu navzdory obvyklým konvencím, zatímco druhý je okolím svázán a uvězněn v maskování svého skutečného já. Příběh je napsán svižně a čtivě a stejně jako jeho italský protějšek dokáže věrohodně přenést emoce na čtenáře.
Předvídatelný děj, kdy závěr je jasný už v druhé kapitole. Ale co, jak skončí Pretty Woman, taky poznáte už z plakátu. (Jasně, do týhle klasiky má Julie Caplin daleko). Důležité u tohoto žánru je ale to, že výsledek není debilní třeba jako padesát odstínů čehokoliv, že děj je zaplněn vcelku sympatickými postavami a odehrává se ve fajn prostředí. Všeho zmíněného se v tomto dánském výletu dočkáme, takže s čistým svědomým hodnotím jako prima čtivý průměr a zkusím absolovat i další výlety.
Rowling umí vytvářet pohádkové světy jako nikdo jiný. A umí taky skvěle ždímat emoce. A obojího se čtenáři ve Vánočním prasátku dostane ve velké míře.
KDO JEŠTĚ NEČETL, AŤ NEČTE ŽÁDNÝ KOMENTÁŘE!!! Ani ten můj!
Příběh vraždy chlapce začíná velmi dynamicky. Prolínání scény veřejného zatčení a výpovědí očitých svědků je neskutečně sugestivní. Zápletka je dokonale zamotaná a naprosto jsem se zabral do vymýšlení té správné varianty, jak a co se vlastně stalo. King vás v tuto chvíli nechá detektivní zápetkou natolik pohltit, že přestanete myslet na to, že vlastně čtete Kinga. Napomáhá tomu i fakt, že King nepíše jen ryze horové příběhy. A pak přijde ten zlom, kdy vás King zaskočí obratem ve vyšetřování a vy se vrátíte do doby, kdy jste hltali Akta X (jsem rád, že jsem o tom před čtením nevěděl). Postupně do sebe začíná všechno zapadat, King opět skvěle profiluje všechny postavy a dokáže se vcítit do jejich mysli (červená brčka místo očí - geniální podání dětského vnímání reality). Byl bych dal nejvyšší hodnocení, nebýt však finálního aktu. Přestože i nadále je popis působivý (vstup do jeskyně, kde čekal On), tak celkové tempo si hodně sedne na zadek a čekal jsem od závěrečné konfrontace přece jenom víc. Poznámka na konec - skutečně nechápu rozhodnutí ponechat český název Outsider, když je v překladu celou dobu jmenován Cizinec.
To jsou osobní zážitky Andrého Acimana? Pokud ne, opravdu těžko chápu způsob, kterým se propojil se svou hlavní postavou. Ten tok myšlenek, opravdovost, hloubka, téměř hmatalená atmosféra italského letního venkova. Vrcholem je pro mě dialog Elia s otcem na konci příběhu. Jedna z nejpůsobivějších knih, kterou jsem četl.
Dýchací metodě a Ritě jsem sice nedal plnej počet, ale asi spíš jen proto, abych je alespoň trochu odlišil od Nadaného žáka a Těla. Pokud by byla ta možnost, prvním dvěma zmíněným bych dal pět a druhým dvěma šest hvězd. Famózní soubor povídek, jedno z nejlepších čtení (a to nejen v rámci Kingovy tvorby), které jsem v životě absolvoval. Nadaný žák má v sobě neskutečný napětí, kdy netušíte, jak se situace zvrtne v další větě. Tělo, v jehož putování party kámošů za mrtvolou jsem vlastně moc nevěřil, netušil jsem, co v tom King dokže najít, mě ve svém finále naprosto rozložilo. Prostě neskutečný.
Je smutné, jaký podprůměr se může stát bestsellerem. Přehled všemožných klišé snad Třeštíková okoukala v telenovelách (její obraz zlé šéfky ve mně vyvolával salvy smíchu), postavy už snad plošší být ani nemůžou. Od třetí kapitoly jsem začal ztrácet v tomhle vynuceném propletenci přehled a letmo načrtnuté osudy aktérů mě absolutně nezajímaly. Jedinou povedenou scénou bylo setkání manželky a milenky a ověřující telefonát. P.S. : Radko, je to Spongebob. Žádný dítě mu neříká Houba, proboha. Spongebob!
Mé první setkání s komiksem. V grafickém vydání. Filmů mám nakoukáno dost. Takže jsem se prvních pár sešitů spíš učil tento žánr číst a vnímat. Musím přiznat, že jsem si k tomu nevybral zrovna tu nejlehčí látku. Ale ten temný příběh plný postav mě vlastně pomáhal překonat první nesnáze s tím, abych komiksu jako takovému porozuměl, a dodával mi sílu číst dál a dál. A nakonec jsem díky postavám a zvratům přestal dumat nad tím, že čtu text v bublinách, přestal jsem vnímat přemítání nad tím, jestli čtu bubliny ve správném pořadí... a to je znakem toho, jak dobrý tento příběh je,
Dalo by se říct, že ono je to vlastně celý tak nějak naivně napsaný. Ale co na tom. Vyvažujou to sympatický postavy, kterým člověk fandí a ke kterým se s chutí po prvním dílu vrátí. A vyvažujou to i emoce, který člověkem chvilkama až neskutečně cloumají. Ano, řeč je o konfrontacích Daniela s otcem a kapitola s koncertem (tu scénu jsem úplně živě viděl na filmovým plátně). Zaujme i spiknutí přátel z okruhu hlavní dvojice, který vás tak trochu vrátí do dětství ke hrám o nalezení bájného pokladu. Možná zváštní přirovnání, ale já při tom takový pocity měl. Na začátku jsem sice měl trochu pochybnosti, kam se bude příběh Kita a Daniela ubírat, a trochu jsem se bál, zda, bude-li autor dál pokračovat v zavedením stylu vyprávění z prvního dílu, bude tento styl nadále funkční a zajímavý. Ale pochybnosti nebyly na místě - se zavedeným stylem si Theo pohrál a zápletka vyplynula přirozeně z nastavených kolejí předchozí knihou.
Musím bohužel konstatovat, že jsem se právě prokousal prozatím nejslabší Kingovou knihou. Jsem u něj zvyklý, že se ve větším prostoru věnuje popisu postav a prostředí. Nevadí mi to, přispívá to k opravdovosti a máte pocit, že ti hrdinové jsou skutečně lidi z masa a krve. Zároveň ale byly zatím Kingovy příběhy taky plné dynamiky a napětí, případně nostalgie. A to je problém Žhářky. Dynamika a napětí zde úplně chybí. King opakuje myšlenky a zmiňuje opakovaně různé detaily a způsobuje tím, že se těch 400 stránek neskutečně vleče. A vždycky, když si už myslíte, že se stane NĚCO, King navazuje atmosféru osudovosti, tak se vlastně nestane vůbec nic (výpadek proudu během bouřky). Za mě tedy u Kinga poněkud zklamání.
Musím přiznat, že jsem asi čekal trochu něco jinýho. Filmovou verzi s Arnoldem Schwarzeneggerem jsem sice neviděl, ale podle fotek jsem si představoval něco velkýho. Jasně, adaptace je adaptace :) No a dostal jsem vlastně vcelku komorní příběh, jehož některý detaily mi až nepříjemně přípomínaly dnešní svět. Ta komornost ovšem platí jen do finále. Který je ve velkým kontrastu k předchozímu ději a King se na něm skutečně vyřádil.
Škoda pomalejšího rozjezdu. Čekal bych, že se mrtvoly dočkám dřív než v polovině příběhu. Ovšem druhá polovina je svižnější a mordy se nešetří. Pro mě až trochu překvapivě. Opět jsem měl menší problém se orientovat ve větším množství postav, ale ustál jsem to se ctí.
Překvapilo mě, jak málo prostoru zde slečna Marplová má. A jen co přijde, tak ví. Ale v tom vlastně asi vězí to kouzlo. Příjemně staromilské. A zatím mi anglická dáma přirostla k srdcí víc než její belgický kolega.
Je zde vidět snaha napsat něco velmi hlubokého. Ale bohužel na mě působí celý příběh až moc mělce a celá Namiho cesta po jezerní hladině spíš jen tak klouže. Hodně se zde sází na náhodu a věci nedořečené. A na erekci. A přestože většinou nemívám nic proti ní, tak zde mi přišla až moc častá a bezúčelná. Za mě velký potenciál bez naplnění.
Příběh o tom, jak se postavit tváří tvář strachu a čelit realitě. Emocionální dopad síly Armageddonu, kterému Bruce Willis nedokázal zabránit.
Dočetl jsem Broučky a cítím se asi jako Phoebe, když dokoukala skutečný konec Věrného Reka.
Můj první Nesbø mimo sérii Harryho Holea. A taky tedy poněkud zklamání. Sice tradičně skvělý a syrový popis prostředí i charakterů. Ale jinak se vše děje tak nějak nuceně, tváří se osudově, aby vše na konec vyplynulo tak nějak do ztracena.