3497299 komentáře u knih

Tomáš Sedláček po vzoru mnohokrát uváděného Feyerabenda přistupuje ke svému textu dle kréda "anything goes", tedy cokoliv se hodí. Ve výsledku je pak Ekonomie dobra a zla místy celkem slušný mišmaš. Analogie jsou sice chytré a podnětné, autor však občas navozuje tak arbitrární spojení, že se vytrácí ukotvení smysluplnosti významu. Tento nepředpojatý přístup, který ve své esejistice hojně užívá např. Stanislav Komárek, mám osobně rád, neb je osvobozujícím způsobem inspirativní. U Sedláčka mám však místy podezření, že se spíše honosí svojí sečtělostí a schopností propojovat cokoliv s čímkoliv, aniž by tím nutně dosahoval hlubšího náhledu. Proč: protože celá kniha se nese v duchu zjednodušování a opakování sice originálních myšlenek, ale v přístupném a všeobecně povrchovém hávu (přes značné množství přesně uváděných citací). Nehledě k tomu, že se mnohé informace zbytečně opakují - někdy i v jedné kapitole či dokonce odstavci - jakoby kniha neprošla řádnou redakční stylistickou úpravou (četl jsem první vydání z roku 2009, nakl. 65. pole). Kniha zpočátku připomíná velmi subjektivně pojaté dějiny myšlení vybraných osobností a směrů, na nichž autor ukazuje proměnu statutu ekonomického uvažování (však také často cituje různé úvody do filosofie a její dějiny - Rádla, Anzenbachera, Störiga, Liesmanna a Zelaznyho) a svéráznou interpretaci literárního kánonu. Na konci pak autor dochází k zajímavé syntéze či osobnímu příspěvku k ekonomickému myšlení, přičemž se nebojí ani vstupu na pole matematické logiky a neurologie. Opět ovšem spíše v obecném a povrchnějším rámci, v němž uvedené myšlenky opakuje stále dokola (těžko říci, zda je to přístup k širokým masám čtenářů nebo autorova obava z nepochopení jeho idejí). Kromě uvedeného Feyerabenda lze autorův tvůrčí koncept vztáhnout také na myšlení Nelsona Goodmana a jeho Způsoby světatvorby, v nichž klade na rovnocennou úroveň umělecké a exaktně i "volněji" vědecké obrazy světa.

Nemůžu si odpustit také jednu věcnou výtku týkající se poznámky pod čarou č. 441 na straně 196: Gödelovy věty se netýkají ani tak "teorie množin", které jsou dle autora "jedním z nejsilnějších důkazních prostředků současné matematiky", nýbrž "teorie čísel" - Gödel je uváděl v roce 1931 na příkladu Russelovy Principii Mathematica - a ani není tak docela pravda, že "nikdy v ní nedokážeme vše, co je v ní pravdivé", nýbrž "nikdy v ní nedokážeme vše, co je pravdivé" (mimo ni, ne v ní - tedy v oné teorii). Not everything goes.

Ale abych zase jenom nekritizoval, Ekonomie dobra a zla vůbec není špatná kniha. V mnohém je podnětná a dokazuje sympatickou nespoutanost, otevřenost a ve velké míře také podvratnost autorova myšlení ve spojení s celkem slušnou erudicí. Také její čtivost a přístupnost, díky které se z ní stal na poli esejistiky nebývale úspěšný bestseller schopný ovlivňovat názory širší než odborné veřejnosti, lze hodnotit pozitivně. Vytýkané nedostatky tak beru jako neduhy debutujícího autora-myslitele, jehož je dobré dále sledovat.

9 22.11.2012

Jde o poměrně podrobný výklad postupu známého Gödelova důkazu. Text neobsahuje původní Gödelův článek, ale krok za krokem jej vykládá pokud možno s maximální srozumitelností. Jde tedy ve své podstatě o popularizační knihu (Nagel a Newman nejdou do hloubky všech detailů, ale rozhodně nezůstávají na povrchu) určenou spíše odborné veřejnosti (např. filosofům). Na rozdíl od knihy Neúplnost R. Goldsteinové je zde důraz na samotnou podstatu důkazu, mnohem méně na jeho řekněme filosofický přesah, i když i ten je v poslední kratičké kapitole autory pojímán. Pokud se chcete dozvědět něco o Gödelovi, historickém pozadí a širších souvislostech jeho vět o neúplnosti na vědecký (především matematický či matematicko-logický) diskurs, doporučuji text R. Goldsteinové. Alespoň z toho, co vyšlo česky. Pokud vás zajímá samotná podstata, pak doporučuji tuhle knihu, či mnohem rozsáhlejší a mnohovrstevnatější Gödel, Escher, Bach Douglase Hofstadtera. Kromě toho v českém kontextu existují ještě asi dvě vydané Gödelovy monografie (jedna z nich obsahuje celý Gödelův původní článek z roku 1931) a Filosofické eseje samotného Gödela vydané nakl. OIKOYMENH.

S jmenovanou Hofstadterovou knihou tento text úzce souvisí: jde v podstatě o iniciační knihu, která autora k sepsání mega-díla Gödel, Escher, Bach zásadně podnítila již za jeho studentských let. Díky čemuž později drobně revidoval další vydání, které opatřil i předmluvou. České vydání čerpá z této revize a jak lze zjistit již z obálky, Hofstadterovu předmluvu rovněž obsahuje. Navíc je zde v příloze uvedena i původní klíčová Hofstadterem neupravená kapitola věnující se samotnému jádru důkazu. Vydavatelství VUTIUM (Vysokého technického učení v Brně) lze však vytknout nepozornou redakční práci. Za všechno lze uvést větu ze strany 39: " Konečně axiomy kalkulu (v podstatě ty z Principia) jsou následující čtyři formule:...", která ovšem stojí až za těmito formulemi, které má uvozovat, a za níž následuje místo toho další výkladový text.

3 22.10.2012

Neil Postman na začátku knihy uvádí, že svět se neřítí do dystopické katastrofy Orwellova 1984, nýbrž do společnosti Huxleyho Brave New World, v níž je Velký bratr "velkým bavičem" a společnost intelektuálně atrofuje v křečích smíchu. Veškeré vzdělání a seriózní debaty jsou redukovány přes zábavný mustr. Nejde o to, že kniha vznikla v osmdesátých letech v prostředí Spojených států, kdy věřím, že velmi ubíjející televizně-estrádní zábava nabývala vrchu, tedy, že jde o z tohoto hlediska již poněkud irelevantní intelektuální vyhrazení, ale že Postmanovy argumenty často podléhají podobným nešvarům, které sám kritizuje. Jde tedy z jeho strany o postoj intelektuálně pobouřeného konzervativce, který vnímá mediální situaci značně zjednodušeně v jakémsi dualistickém souboji text vs. pohyblivý obraz. Situaci poměrně dobře charakterizovala v předmluvě k českému vydání (Mladá fronta) Ivana Reifová. Postmanovy knihy či články byly v akademickém prostředí považovány i v jeho době spíše za zjednodušené a společensky přístupné práce než za objevné a bystré sondy do mediálních témat. Dokážu si představit, že text velmi konvenuje řadě intelektuálům samolibě si libujícím ve svých elitářských pozicích odmítání mainstreamové kultury, ovšem bez hlubšího náhledu a sebereflexe. Přestože má Postman nejspíše v jádru pravdu, styl knihy je tedy značně emfatický a argumentačně povrchní. Často jde spíše o dojmologii než smysluplnou argumentaci.

Neustálé omílání jedné myšlenky, že informace v textovém diskurzu mají vyšší hodnotu než v obraze, že s textem lze polemizovat o jeho pravdivosti, lze jím formulovat a prezentovat abstraktní myšlenky, kdežto obrazem nikoliv, je spíše úsměvné. Autorovo vymezení umění fotografie na čistě realistické prezentace fragmentů světa je svojí naivitou zarážející. Dokazování, že propojením zábavy a učení nutně vzniká trivializace hodnot a naopak (!!) oslabování schopnosti paměti a kontextualizace, přičemž jediným argumentem je pro něj to, že prozatím nebyl zcela věrohodně dokázán opak, spolu s řadou edukativních excesů typu "Sezamové ulice", je podobně nedůsledné. Autor navíc tvrdí, že doposud žádný vlivný intelektuál učení a hru nepropojoval - co by asi řekl na Komenského didaktiku. Podobně problematické je ohánění se tím, že mediální zpravodajství lidem neposkytuje žádné relevantní informace, které by se bezprostředně týkaly jejich praktické existence - jakoby toto knihy a všeobecné vzdělání v nějaké výrazné míře poskytovaly. Zajímavější je analýza fragmentarizace a vytrhování z kontextu, jež u diváků vede k neschopnosti udržet pozornost a propojovat, zobecňovat; v tomto směru ovšem opět chybí hlubší vhled. Vše je pouze neustále konstatováno a opakováno. Zajímavé je, že určitý protiklad k Postmanovu skepticismu tvoří jiný vlivný americký intelektuál - Timothy Leary. Learyho provokativní chvála klipovitosti a obrazové nahuštěnosti v některých esejích (viz například Největší hity Timothyho Learyho I) je samozřejmě stejně demagogická a lze ji snadno napadnout, ovšem určitou progresivní radikalitou je imho podnětnější. Neil Postman bohužel podléhá příliš mnoha předsudkům, než aby byl schopen ve své kritice skutečné hloubky a objevnosti, chybí mu břitkost a nadhled. Ve své eseji se svými větrnými mlýny pouze bojuje, aniž by byl schopen jakéhokoliv kreativního přístupu. Jeho postoje jsou čirou negací statutu quo. Lze jej vnímat jako naštvaného čtenáře, který apriorně pohrdá čímkoliv jiným, než písmenky. Psané slovo považuje za naprostý vrchol lidského myšlení a přechod z orálního na písemný projev (na rozdíl od revoluce audiovizuální) za zcela zásadní v pozitivním slova smyslu. Neříkám, že nemá v tomto pravdu, není ji ovšem schopen dostatečně obhájit.

7 19.10.2012

McCarthy už ve své prvotině ukazuje, že je skutečným mistrem. Text je sice méně čtivý a nerozvíjí příběh, na jaký jsou čtenáři patrně zvyklí z jeho pozdějších knih, především z jeho populárnější a přístupnější "hraniční" trilogie a románu Cesta, ale zato to dohání úžasnými popisy, zaměřenými na detail, které pro mě rozhodně nebyly nudné, a metaforickou vynalézavostí. Román je percepčně obtížnější, ale domnívám se, že není po formální stránce samoúčelem, tedy v tom smyslu, že by formální hutností zakrýval jiné spisovatelské nedostatky nebo absenci výraznějšího tématu. Ve Strážci sadu se ukazují nejen autorovy později k dokonalosti rozpracované postupy, ale i charakteristická symbolika a jakýsi "mccarthyovský světonázor". Ve srovnáním s jeho pozdějšími díly jistě nejde o vrchol ani o "bezesporu geniální dílo", ale autorovu genialitu kniha poměrně sebejistě zjevuje.

Poznámka k jedné zdejší čtenářské reakci: Co se týče doslovu, nemyslím si, že by v něm Alena Dvořáková čtenáři své interpretační stanoviska vnucovala jako "správný" návod ke čtení. Naopak jsem jej vnímal jako velmi chytrou a podnětnou analýzu a výklad v širším, ale konzistentním rámci, který je tudíž zcela oprávněný.

Více v recenzi:
http://www.knihozrout.cz/blog/cormac-mccarthy-zivot-jako-smrtelna-choroba_b4.htm

6 19.08.2012

Souostroví Gulag je jedna z těch knih, které by měl číst každý. Její síla je mimojiné v mohutnosti počtu stránek. Nikde nejsou líčení totalitních zvěrstev tak naléhavá jako zde, a to právě díky pocitu nekonečného proudu dalších a dalších hrůzných svědectvích, výčtech mučení, absurdních obvinění, výslechů, trestů, poprav (především první části knihy mi svým neustávajícím výčtem připomněly 120 dnů Sodomy markýze de Sade - Souostroví sice působí v jiném smyslu než de Sadeho transgrese, nicméně do jisté míry analogicky). Solženicyn popisuje věci, které jsou dnes již sice různě umělecky či dokumentárně zpracované v jiných textech či filmech, ale namnoze spíše jen parciálně, nikde v takovéto ucelené rozsáhlé a přes autorovy omluvy za nedostatečnost dalších informací a za nedotaženost textu psaného za "bojových podmínek" velmi komplexní podobě. Kvantita čtenáři poskytuje svébytnou kvalitu zážitku. Rozsáhlost Solženicynových rešerší (neboť zde zdaleka nepíše jen o sobě a o tom, co on sám viděl nebo zažil) je udivující - na podobný text by za jiných okolností byl třeba kolektiv autorů. Nicméně Solženicyn zde nejen na tvůrčí rovině dokazuje, čeho je jedinec s vypětím vůle schopen dosáhnout. Souostroví popisuje skutečnost v níž je dokonale naplněn smysl Kafkovy povídky V kárném táboře.

31 20.07.2012

Patrně jedna z nejvýraznějších a nejpromyšlenějších moderních sci-fi. Troufám si tvrdit, že Stephensonův Anatém se dočká statusu klasického díla žánru. Autor zde v mnohém překonává svoji předchozí tvorbu, jak tematicky tak schopností vystavět příběh. Navíc tentokrát jde o kvalitní český překlad Petra Kotrleho, takže podobné překladatelské katastrofy vydavatelství Talpress, jako byla ta v případě Rtuti, se bát nemusíte. I když upozorňuji, že ani tentokrát není tento český vydavatel bez viny: na každém vyobrazení (asi až na jednu výjimku), které v knize najdete, se jakýmsi tiskovým nedopatřením dostala zkratka FPO. Jest se obávati, že jde o tohle: http://en.wikipedia.org/wiki/For_position_only . Nápis je vždy uprostřed obrázku a poměrně velkým fontem.

Jinak tahle kniha na mě působila pozvolna. Tím chci říct, že jsem se přibližně každých sto stránek blížil víc a více nadšení, které kulminovalo někde kolem str. 500 (z celkových 726 stran textu i s výkladovým slovníkem pro orientaci ve fikčním světě a přílohami). Doporučuji Anatém doplnit čtením Grega Egana, zejména jeho románem Karanténa.

6 27.06.2012

Patrně nejslabší detektivka, jakou jsem v poslední době četl. Vypadá to, jakoby šlo o rychlokvašku, která pateticky vykrádá názory skupiny Greenpeace, aby vyznívala jako "více než pouhá krimi". Laciná snaha o to, vyvolat u čtenáře pohnutí na způsob: Jaké hrůzy nás to čekají, když nebudeme šetrnější...naštěstí to ještě můžeme odvrátit třeba tím, že začneme jezdit metrem místo autem. Nebo jak píše Sofi Oksanen - díky Léčiteli si začnete více vážit věcí kolem vás. Pokud vás podobné banality po přečtení napadají a cítíte se přitom dobře,pak jste zřejmě cílovým čtenářem. Vypadá to, jakoby se autor nechal financovat Stranou zelených (nebo se spíš jen vezl na anti-globalizační vlně), bohužel kromě této bohulibé agitace text nenabízí nic moc dalšího. Vlastně se ani nedá říct, že autor na těchto "zelených" názorech svůj svět "staví", přesnější by bylo napsat, že se o ně při své tvorbě alibisticky "opírá". Fikční svět je banální a nerozpracovaný, všechno je zde postavené na rychlém a ne příliš pracném efektu (odmyslete si tu blízkou budoucnost, tedy agitační rozměr textu, a co vám zbude? - pro zajímavost doporučuji srovnat s Flashbackem od Dana Simmonse, který s podobným prostředím pracuje na trochu jiné úrovni). Dodávám, že bych byl nerad, kdyby moje kritika byla nesprávně interpretována, jako pranýřování či naopak obhajoba čehokoliv kromě textu a jeho kvalit - o správnost či nesprávnost těchto souvisejících idejí mi rozhodně nejde.

O konstrukci postav a "napínavé" zápletky bych raději ani nemluvil - autor si vycucává z prstu zvraty typu: detektiv honí zločince, ale aby nebyl v příští scéně, tak si zlomí nohu o položený kufr, nebo v pravou chvíli zasáhnuvší taxikář se zbraní v ruce uvede vše na pravou míru větou: "Nebyl jsem vždycky taxikářem...". Tyhle scény vyznívají trochu jako ve stylu dua Tarantino/Rodriguez, bohužel v Léčiteli žádná subverze není (nebo je tak hluboko, že ji nepochopil žádný z hodnotících finských novinářů, jejichž pochvaly jsou zveřejněny na obálce knihy). Doufám, že si tímto Finsko nekompenzuje potřebu literárního trhu vytvořit rychle nějakého současného autora detektivek a povozit se na aktuálním skandinávském boomu. Jelikož za tuhle knihu dostal Tuomainen ocenění "Nejlepší finský krimi román roku 2011", jest se toho obávati...

7 10.06.2012

Celkový dojem mi kazila jen přílišná polopatičnost a doslovnost autorova výkladu problematiky vůle jedince v historickém dění, konfliktu svobody a omezení, intencionality. Tolstoj v druhé půli díla vrství jednoduché metafory, jež říkají stále dokola to samé, téměř na začátku každé nové části, jakoby se obával, že jeho autorský záměr zůstane nepochopen. Nebo aby zajistil pochopení všech čtenářů? - to sotva, jelikož svým rozsahem Vojna a mír rozhodně nesměřuje k "user´s friendly" masové literatuře. Tyto nadbytečné úvahy, jež danou problematiku omílají, kazí jinak dokonalou kompozici. Snad by stačil jen závěrečný epilog, jehož posledních padesát stran je právě filosoficko-sociologicko-historickou úvahou nad postavením historické vědy a člověka v dějinách. Tolstého metafyzický "světonázor" je přitom zajímavý a přes svoji prostotu a jednoduchost není nijak banální.

Co se týče zmiňované kompozice, její genialita spočívá právě v její nenásilnosti a prostotě v popření autorských tendencí konstruovat umělou zápletku. Tolstojova kompozice je imho poměrně nadčasová. Na rozdíl od jemu současných evropských realistů Tolstoj nevytváří lehce rozklíčovatelné fabulační struktury. Vstup nové postavy na scénu nic neříká o její důležitosti pro nadcházející dění ani o jejím dalším vlivu na ostatní. Autentičnost života tak v knize vystupuje s intenzivní silou. Jediné, čeho se autor přesně drží, jsou historické souvislosti, popisy bitev, tažení, politické machinace. Děj knihy odráží plynoucí bytí, které není strukturované - naopak ono samo strukturuje příběh. Vzorce vyvstávají z popsaného dění, místo aby dění vyvstávalo z narativních vzorů. Tolstoj popisuje především charaktery hrdinů, jejich vnitřní život a prostřední, v němž se nacházejí. Z jejich setkávání pak přirozeně vyvstává jejich komunikace a konfliktní situace. Napínavé dramatické pasáže doplňují dlouhé popisy všednosti. Čtenářský zážitek zbavený předsudků z očekávání "nudné"/"zábavné" literatury je výjimečný.

10 24.04.2012

Pro mě bylo relevantní číst Annu Kareninu jako Bildungsroman Konstantina Dmitriče Levina (jehož Jiří Honzík v doslovu vydání z roku 1964 označuje jako autorovo alter-ego). Levin je jediná postava, která se v textu skutečně vnitřně vyvíjí, ne pouze reaguje na nově vzniklou situaci v rámci již uceleného a neměnného charakteru, jako de facto všichni ostatní. Anna Karenina, Vronskij, Levinův bratr, Oblonskij a ostatní jsou vždy poplatní vlastnímu vnitřnímu statutu quo a jako takoví by na konflikty, s nimiž se v románu setkali, reagovali vždy stejně. Levin prochází od začátku textu sérií výrazných proměn, jeho osobnost je otevřená a tvárná, je zrcadlem svého okolí, které introjikuje a nechává jej utvářet. Je smysluplně tvůrčí reflexí svého světa. Je idealistou, který chce měnit, ale měnit se zpětnou vazbou otázky-pochyby-pochopení. Proto odmítá na konci diskuzi se svým bratrem Sergejem Ivanovičem a Katavasovem, když si myslí, že zatímco oni jsou v brnění, on je nahý. Přes brnění jejich pevně utvořených intelektuálních konceptů nelze proniknout, zatímco jeho zpochybňující "živý" intelekt pevně propojený s emocionální složkou je natolik odlišný, že produktivní názorový konflikt není téměř možný. Zároveň mu jeho tvárnost dává jako jedinému možnost vysvobození z nesmyslnosti materiálního koloběhu života, pochopení a přijetí existence na iracionální rovině. Nedává mu "lásku" či "štěstí", ale možnost jejich dosažení.

Z tohoto hlediska není nesnadné "číst" samotnou Annu Kareninu jakožto symbol tehdejší ruské šlechty, která již dosáhla svého konečného stádia. Je za vrcholem svého vývoje a jelikož není schopna proměny, je odsouzena k vnitřní zkáze. Její uzavřený ideový systém ve vší své sofistikovanosti není konzistentní, je neschopen dostát svým tužbám a potřebám a tudíž se hroutí v hysterické reakci (Anna se svým vysokým intelektem a emocionálně i sociálně vyspělou osobností selhává a hroutí se). Anna - na rozdíl od Levina - nedokáže své šance na spasení využít. Takto podaný výklad jistě není všeobsáhlý a v jednotlivých bodech je snad příliš mechanický a zdaleka nevystihuje mnoharozměrnou genialitu Tolstého díla, ale tak už to s interpretacemi chodí... Proto nelze než doporučit číst, číst kriticky, číst v souladu sama sebe a s otevřenou myslí.

Á propos, Vronskij zdaleka není tak špatným a povrchním člověkem, jak je často vykládán - možná je v něm část Valmonta, který ještě nedošel na mez "nebezpečných známostí".

14 09.04.2012

Vzhledem k tematické mnohočetnosti i široké škále obtížnosti jednotlivých příspěvků (od kratších úvah či časopiseckých kritik přes rozhovory, pamflety po záznamy z odborných filosofických diskuzí) jsou Pusté ostrovy dobrým vstupem do díla a myšlení Gillese Deleuze. Jeho osobnost, náhledy, uvažování se tady zjevují v dostatečné šíři, aby to mohlo čtenáře navnadit či naopak odradit od dalšího ponoření. V rámci této esejistické sbírky lze nahlédnout většinu známých Deleuzových pojmů a koncepcí, či nahlédnout dílo jiných autorů jeho očima.

13.03.2012

Jde o výbor ze dvou básnických sbírek Neřkuli (1996) a Anebo (1992) plus dalších dvacet dosud nepublikovaných kratších textů či básní. Ouředníkova poezie je jazykově velmi hravá, silně ovlivněna francouzskými experimentátory. Nepůsobí však samoúčelně pouze jakožto literární hra - působila na mě jako esence existenciálních pocitů (absurdno lidské existence, nemožnost či zbytečnost komunikace) a transgrese (sexualita a násilí). Něčím připomíná například slavné Šibeniční písně Ch. Morgensterna. V Ouředníkových kratších textech asi nejvýrazněji vynikne specifičnost a osobitost jeho stylu. Koneckonců i jeho nejznámější novely Europanea a Ad acta jsou dosti fragmentární. Doporučuji.

1 04.01.2012

Menší práce jednoho z otců neurologie A. R. Luriji, ve které popisuje známý případ mnemonika pana Š., jehož neuvěřitelná paměť měla tak fanastické důsledky na jeho myšlení, poznávání a vývoj osobnosti, že se ani nechce věřit jeho reálné existenci. Případ pana Š. připomíná postavu Funese z Borgesovy povídky "Funes, muž se zázračnou pamětí". Důkaz, že realita kopíruje fikci.

02.01.2012

Prý filosofický comics... Ve skutečnosti se jedná o obskurní parafrázi Božské komedie plné freudismu a vyčpělé esoteriky s podprůměrnou kresbou. Tato první část "velkého díla" je o něco zábavnější než prolog: občas nechává čtenáře osvítit zábavným nadhledem, když mu samotné postavy dávají poznat jeho statut čtenáře a jejich statut loutek comicsového světa (trochu na způsob filmu Svatá hora Alejandra Jodorowského) a sem tam je zábavná svojí odvážností ve vykreslení sexuálních fantazií, ale jinak pro mě bylo čtení takřka utrpením.

Dílu markýze de Sade se věnuje jen málo seriozních studií a ještě méně jich existuje v českém překladu – tohle je jedna z nich a troufl bych si tvrdit, že Klossowského Sade můj bližní patří mezi ty vůbec nejvýznamnější knihy, které o filozofii libertinsky smýšlejícího markýze pojednávají. Koho zajímá teorie transgrese, Francouzská revoluce a 120 dnů Sodomy, neměl by studium Klossowského opomenout. Tento jediný překlad Klossowského díla do češtiny je typický případ u nás ignorovaného významného spisovatele a filozofa. Filmová poznámka: Pierre Klossowski je autorem předlohy k avantgarnímu filmu Raoula Ruize – L´Hypothèse du tableau volé.

02.12.2011

Opus magnum velikána české okrajové literatury - Jana Křesadla. Autor sám své dílo obhajoval jako projev tzv. "odvaznictví" - tzn. výkon hodný obdivu, jehož vykonavatel jím předvádí něco nevídaného, jako např. výstup na Mt. Everest nebo přeplavání La Manche apod. V tomto případě se jedná o velkolepý sci-fi epos, psaný ve starořeckých hexametrech s paralelním autorským překladem do češtiny, řádek po řádku na způsob Otmara Vaňorného. Formálně by kniha zřejmě spadala do kategorie space opera. Děj knihy představuje kosmickou odyseu za vesmírnou ovcí, kdy hlavní hrdina, podobně jako Gulliver, navštěvuje spolu s bojovým robotem Železným Ivem (narážka na Iva Železného - vydavatele a přítele Jana Křesadla) a vesmírným skunkem Frantou, který slouží jako překladatel do všech známých jazyků a který je fiktivním autorem samotného starořeckého textu, nejrůznější bizarní světy v zapadlých koutech univerza. Autorova mystifikační předmluva tvoří organickou součást díla: představuje fikční meta-svět, do kterého vstupuje sám autor, který díky svým jazykovým a překladatelským schopnostem přeloží čapkovskému archiváři Divíškovi řecký originál vesmírného skunka do češtiny. Svým rozsahem i obsahem by předmluva mohla tvořit samostatnou povídku a pro leckoho by mohla být nejzajímavější součástí díla. Těm, kdo nejsou s tvorbou Jana Křesadla dostatečně seznámeni, doporučuji začít s nějakou známější autorovou beletristickou knihou, protože typická křesadlovská literární hra je zde díky náročné formě značně omezená a zploštělá (až na předmluvu), což by mohlo leckoho odrazovat.

4 02.12.2011

Kniha představuje šest Borgesových přednášek na různá témata z oblasti literatury, přednesených v letech 1967-1968 na Harvardově univerzitě. Zvukový záznam byl nějakou dobu ztracený, až dlouho po Borgesově smrti byl opět nalezen a hojně vydáván. Soubor představuje inspirační zdroj a vzor pro pozdější sérii šesti přednášek Umberta Eca (rovněž na Harvardu), který vyšel česky pod názvem Šest procházek literárními lesy.

2 02.12.2011

Goreyho povídky jsou minimalistické a plné vtipných náznaků. Milovník bizarního hudebního seskupení Tiger Lillies a pokleslé kabaretní zábavy, Edward Gorey, pracuje se skrýváním významu – nutí diváka pro plné porozumění pečlivě studovat jednotlivé kresby, ve kterých se občas skrývá překvapivý detail – a s nevyřčeností – samotný děj se odehrává mimo zobrazené pole, je tudíž vyprávěn inverzně, spíše samotným čtenářem, který si musí domýšlet, tvořit z poskytnutých vodítek fikční svět. Titulní povídka Kuriozní lenoška představuje skrytý řetězec erotických scén, aniž by zde byl některý z jejích prvků explicitně uveden. Pomocí důmyslných a vtipných dvojsmyslů, které vyzývají ke „špatnému čtení“ – k řadě záměrných přeřeků – zahrnuje do své hry určitou provinilost čtenáře, plynoucí z pocitu, že si "scény“ sám domýšlí (srdce freudisty musí zaplesat). Vše je drženo na uzdě jemné poetiky, podporované výbornou autorovou kresbou, jež sděluje mnohem více než krátké doprovodné texty. Je škoda, že se mezi české čtenáře dostal prakticky neznámý Gorey s takovým zpožděním (chvála Cílkovi) a že přesto nyní zůstane většinou z nich téměř nepovšimnut.

4 02.12.2011

Zásadní dílo logického dogmatika Ludwiga Wittgensteina s hlubokým zenovým potenciálem, který těm, kdo mu nerozuměli, přednášel na truc verše Rabíndranátha Thákura. Jenom ten, kdo vydrží z dechem až do konce, může odhodit žebřík a aniž by potřeboval dodat jediné slovo, obsáhne svět za hranicí exaktního vyjadřování.

5 01.12.2011

Nejvtipnější text, jaký jsem četl. Aluzivní struktura knihy je místy natolik hustá, že se jí čtenář musí doslova prodírat a leckterá pasáž může svou hypertrofovanou duchaplností někoho utýrat k smrti. Tohle není zábavná literatura, pane Jamek, tohle jsou galeje!

6 01.12.2011

Nehodnotím samozřejmě překlad, který je zcela nedostačující originálu, ale knihu jako takovou (tj. její koncept, fikční svět, narativní strukturu). Vzhledem k předchozí tvorbě autora, který zřejmě tenduje k pojetí moderního polyhistorismu, a především vzhledem k celkovému kontextu "historické" beletrie, je Rtuť, potažmo celý Barokní cyklus, velmi neotřelý a zajímavý projekt. Doufám, že si vydavatel dá říct a náročnou překladatelskou práci zaštítí někdo protřelejší, než Sichinger duo, protože odfláknuté vydání Stephensona je převeliká škoda. Kromě toho jsem přesvědčen, že kdyby se vydání Stephensona ujalo nějaké prestižnější vydavatelství - např. Argo - byl by z něho rázem intelektuální objev roku.

3 01.12.2011