3497299 komentáře u knih

Patrně jedna z nejvýraznějších a nejpromyšlenějších moderních sci-fi. Troufám si tvrdit, že Stephensonův Anatém se dočká statusu klasického díla žánru. Autor zde v mnohém překonává svoji předchozí tvorbu, jak tematicky tak schopností vystavět příběh. Navíc tentokrát jde o kvalitní český překlad Petra Kotrleho, takže podobné překladatelské katastrofy vydavatelství Talpress, jako byla ta v případě Rtuti, se bát nemusíte. I když upozorňuji, že ani tentokrát není tento český vydavatel bez viny: na každém vyobrazení (asi až na jednu výjimku), které v knize najdete, se jakýmsi tiskovým nedopatřením dostala zkratka FPO. Jest se obávati, že jde o tohle: http://en.wikipedia.org/wiki/For_position_only . Nápis je vždy uprostřed obrázku a poměrně velkým fontem.

Jinak tahle kniha na mě působila pozvolna. Tím chci říct, že jsem se přibližně každých sto stránek blížil víc a více nadšení, které kulminovalo někde kolem str. 500 (z celkových 726 stran textu i s výkladovým slovníkem pro orientaci ve fikčním světě a přílohami). Doporučuji Anatém doplnit čtením Grega Egana, zejména jeho románem Karanténa.

6 27.06.2012

Patrně nejslabší detektivka, jakou jsem v poslední době četl. Vypadá to, jakoby šlo o rychlokvašku, která pateticky vykrádá názory skupiny Greenpeace, aby vyznívala jako "více než pouhá krimi". Laciná snaha o to, vyvolat u čtenáře pohnutí na způsob: Jaké hrůzy nás to čekají, když nebudeme šetrnější...naštěstí to ještě můžeme odvrátit třeba tím, že začneme jezdit metrem místo autem. Nebo jak píše Sofi Oksanen - díky Léčiteli si začnete více vážit věcí kolem vás. Pokud vás podobné banality po přečtení napadají a cítíte se přitom dobře,pak jste zřejmě cílovým čtenářem. Vypadá to, jakoby se autor nechal financovat Stranou zelených (nebo se spíš jen vezl na anti-globalizační vlně), bohužel kromě této bohulibé agitace text nenabízí nic moc dalšího. Vlastně se ani nedá říct, že autor na těchto "zelených" názorech svůj svět "staví", přesnější by bylo napsat, že se o ně při své tvorbě alibisticky "opírá". Fikční svět je banální a nerozpracovaný, všechno je zde postavené na rychlém a ne příliš pracném efektu (odmyslete si tu blízkou budoucnost, tedy agitační rozměr textu, a co vám zbude? - pro zajímavost doporučuji srovnat s Flashbackem od Dana Simmonse, který s podobným prostředím pracuje na trochu jiné úrovni). Dodávám, že bych byl nerad, kdyby moje kritika byla nesprávně interpretována, jako pranýřování či naopak obhajoba čehokoliv kromě textu a jeho kvalit - o správnost či nesprávnost těchto souvisejících idejí mi rozhodně nejde.

O konstrukci postav a "napínavé" zápletky bych raději ani nemluvil - autor si vycucává z prstu zvraty typu: detektiv honí zločince, ale aby nebyl v příští scéně, tak si zlomí nohu o položený kufr, nebo v pravou chvíli zasáhnuvší taxikář se zbraní v ruce uvede vše na pravou míru větou: "Nebyl jsem vždycky taxikářem...". Tyhle scény vyznívají trochu jako ve stylu dua Tarantino/Rodriguez, bohužel v Léčiteli žádná subverze není (nebo je tak hluboko, že ji nepochopil žádný z hodnotících finských novinářů, jejichž pochvaly jsou zveřejněny na obálce knihy). Doufám, že si tímto Finsko nekompenzuje potřebu literárního trhu vytvořit rychle nějakého současného autora detektivek a povozit se na aktuálním skandinávském boomu. Jelikož za tuhle knihu dostal Tuomainen ocenění "Nejlepší finský krimi román roku 2011", jest se toho obávati...

7 10.06.2012

Celkový dojem mi kazila jen přílišná polopatičnost a doslovnost autorova výkladu problematiky vůle jedince v historickém dění, konfliktu svobody a omezení, intencionality. Tolstoj v druhé půli díla vrství jednoduché metafory, jež říkají stále dokola to samé, téměř na začátku každé nové části, jakoby se obával, že jeho autorský záměr zůstane nepochopen. Nebo aby zajistil pochopení všech čtenářů? - to sotva, jelikož svým rozsahem Vojna a mír rozhodně nesměřuje k "user´s friendly" masové literatuře. Tyto nadbytečné úvahy, jež danou problematiku omílají, kazí jinak dokonalou kompozici. Snad by stačil jen závěrečný epilog, jehož posledních padesát stran je právě filosoficko-sociologicko-historickou úvahou nad postavením historické vědy a člověka v dějinách. Tolstého metafyzický "světonázor" je přitom zajímavý a přes svoji prostotu a jednoduchost není nijak banální.

Co se týče zmiňované kompozice, její genialita spočívá právě v její nenásilnosti a prostotě v popření autorských tendencí konstruovat umělou zápletku. Tolstojova kompozice je imho poměrně nadčasová. Na rozdíl od jemu současných evropských realistů Tolstoj nevytváří lehce rozklíčovatelné fabulační struktury. Vstup nové postavy na scénu nic neříká o její důležitosti pro nadcházející dění ani o jejím dalším vlivu na ostatní. Autentičnost života tak v knize vystupuje s intenzivní silou. Jediné, čeho se autor přesně drží, jsou historické souvislosti, popisy bitev, tažení, politické machinace. Děj knihy odráží plynoucí bytí, které není strukturované - naopak ono samo strukturuje příběh. Vzorce vyvstávají z popsaného dění, místo aby dění vyvstávalo z narativních vzorů. Tolstoj popisuje především charaktery hrdinů, jejich vnitřní život a prostřední, v němž se nacházejí. Z jejich setkávání pak přirozeně vyvstává jejich komunikace a konfliktní situace. Napínavé dramatické pasáže doplňují dlouhé popisy všednosti. Čtenářský zážitek zbavený předsudků z očekávání "nudné"/"zábavné" literatury je výjimečný.

10 24.04.2012

Pro mě bylo relevantní číst Annu Kareninu jako Bildungsroman Konstantina Dmitriče Levina (jehož Jiří Honzík v doslovu vydání z roku 1964 označuje jako autorovo alter-ego). Levin je jediná postava, která se v textu skutečně vnitřně vyvíjí, ne pouze reaguje na nově vzniklou situaci v rámci již uceleného a neměnného charakteru, jako de facto všichni ostatní. Anna Karenina, Vronskij, Levinův bratr, Oblonskij a ostatní jsou vždy poplatní vlastnímu vnitřnímu statutu quo a jako takoví by na konflikty, s nimiž se v románu setkali, reagovali vždy stejně. Levin prochází od začátku textu sérií výrazných proměn, jeho osobnost je otevřená a tvárná, je zrcadlem svého okolí, které introjikuje a nechává jej utvářet. Je smysluplně tvůrčí reflexí svého světa. Je idealistou, který chce měnit, ale měnit se zpětnou vazbou otázky-pochyby-pochopení. Proto odmítá na konci diskuzi se svým bratrem Sergejem Ivanovičem a Katavasovem, když si myslí, že zatímco oni jsou v brnění, on je nahý. Přes brnění jejich pevně utvořených intelektuálních konceptů nelze proniknout, zatímco jeho zpochybňující "živý" intelekt pevně propojený s emocionální složkou je natolik odlišný, že produktivní názorový konflikt není téměř možný. Zároveň mu jeho tvárnost dává jako jedinému možnost vysvobození z nesmyslnosti materiálního koloběhu života, pochopení a přijetí existence na iracionální rovině. Nedává mu "lásku" či "štěstí", ale možnost jejich dosažení.

Z tohoto hlediska není nesnadné "číst" samotnou Annu Kareninu jakožto symbol tehdejší ruské šlechty, která již dosáhla svého konečného stádia. Je za vrcholem svého vývoje a jelikož není schopna proměny, je odsouzena k vnitřní zkáze. Její uzavřený ideový systém ve vší své sofistikovanosti není konzistentní, je neschopen dostát svým tužbám a potřebám a tudíž se hroutí v hysterické reakci (Anna se svým vysokým intelektem a emocionálně i sociálně vyspělou osobností selhává a hroutí se). Anna - na rozdíl od Levina - nedokáže své šance na spasení využít. Takto podaný výklad jistě není všeobsáhlý a v jednotlivých bodech je snad příliš mechanický a zdaleka nevystihuje mnoharozměrnou genialitu Tolstého díla, ale tak už to s interpretacemi chodí... Proto nelze než doporučit číst, číst kriticky, číst v souladu sama sebe a s otevřenou myslí.

Á propos, Vronskij zdaleka není tak špatným a povrchním člověkem, jak je často vykládán - možná je v něm část Valmonta, který ještě nedošel na mez "nebezpečných známostí".

14 09.04.2012

Vzhledem k tematické mnohočetnosti i široké škále obtížnosti jednotlivých příspěvků (od kratších úvah či časopiseckých kritik přes rozhovory, pamflety po záznamy z odborných filosofických diskuzí) jsou Pusté ostrovy dobrým vstupem do díla a myšlení Gillese Deleuze. Jeho osobnost, náhledy, uvažování se tady zjevují v dostatečné šíři, aby to mohlo čtenáře navnadit či naopak odradit od dalšího ponoření. V rámci této esejistické sbírky lze nahlédnout většinu známých Deleuzových pojmů a koncepcí, či nahlédnout dílo jiných autorů jeho očima.

13.03.2012

Jde o výbor ze dvou básnických sbírek Neřkuli (1996) a Anebo (1992) plus dalších dvacet dosud nepublikovaných kratších textů či básní. Ouředníkova poezie je jazykově velmi hravá, silně ovlivněna francouzskými experimentátory. Nepůsobí však samoúčelně pouze jakožto literární hra - působila na mě jako esence existenciálních pocitů (absurdno lidské existence, nemožnost či zbytečnost komunikace) a transgrese (sexualita a násilí). Něčím připomíná například slavné Šibeniční písně Ch. Morgensterna. V Ouředníkových kratších textech asi nejvýrazněji vynikne specifičnost a osobitost jeho stylu. Koneckonců i jeho nejznámější novely Europanea a Ad acta jsou dosti fragmentární. Doporučuji.

1 04.01.2012

Menší práce jednoho z otců neurologie A. R. Luriji, ve které popisuje známý případ mnemonika pana Š., jehož neuvěřitelná paměť měla tak fanastické důsledky na jeho myšlení, poznávání a vývoj osobnosti, že se ani nechce věřit jeho reálné existenci. Případ pana Š. připomíná postavu Funese z Borgesovy povídky "Funes, muž se zázračnou pamětí". Důkaz, že realita kopíruje fikci.

02.01.2012

Prý filosofický comics... Ve skutečnosti se jedná o obskurní parafrázi Božské komedie plné freudismu a vyčpělé esoteriky s podprůměrnou kresbou. Tato první část "velkého díla" je o něco zábavnější než prolog: občas nechává čtenáře osvítit zábavným nadhledem, když mu samotné postavy dávají poznat jeho statut čtenáře a jejich statut loutek comicsového světa (trochu na způsob filmu Svatá hora Alejandra Jodorowského) a sem tam je zábavná svojí odvážností ve vykreslení sexuálních fantazií, ale jinak pro mě bylo čtení takřka utrpením.

Dílu markýze de Sade se věnuje jen málo seriozních studií a ještě méně jich existuje v českém překladu – tohle je jedna z nich a troufl bych si tvrdit, že Klossowského Sade můj bližní patří mezi ty vůbec nejvýznamnější knihy, které o filozofii libertinsky smýšlejícího markýze pojednávají. Koho zajímá teorie transgrese, Francouzská revoluce a 120 dnů Sodomy, neměl by studium Klossowského opomenout. Tento jediný překlad Klossowského díla do češtiny je typický případ u nás ignorovaného významného spisovatele a filozofa. Filmová poznámka: Pierre Klossowski je autorem předlohy k avantgarnímu filmu Raoula Ruize – L´Hypothèse du tableau volé.

02.12.2011

Opus magnum velikána české okrajové literatury - Jana Křesadla. Autor sám své dílo obhajoval jako projev tzv. "odvaznictví" - tzn. výkon hodný obdivu, jehož vykonavatel jím předvádí něco nevídaného, jako např. výstup na Mt. Everest nebo přeplavání La Manche apod. V tomto případě se jedná o velkolepý sci-fi epos, psaný ve starořeckých hexametrech s paralelním autorským překladem do češtiny, řádek po řádku na způsob Otmara Vaňorného. Formálně by kniha zřejmě spadala do kategorie space opera. Děj knihy představuje kosmickou odyseu za vesmírnou ovcí, kdy hlavní hrdina, podobně jako Gulliver, navštěvuje spolu s bojovým robotem Železným Ivem (narážka na Iva Železného - vydavatele a přítele Jana Křesadla) a vesmírným skunkem Frantou, který slouží jako překladatel do všech známých jazyků a který je fiktivním autorem samotného starořeckého textu, nejrůznější bizarní světy v zapadlých koutech univerza. Autorova mystifikační předmluva tvoří organickou součást díla: představuje fikční meta-svět, do kterého vstupuje sám autor, který díky svým jazykovým a překladatelským schopnostem přeloží čapkovskému archiváři Divíškovi řecký originál vesmírného skunka do češtiny. Svým rozsahem i obsahem by předmluva mohla tvořit samostatnou povídku a pro leckoho by mohla být nejzajímavější součástí díla. Těm, kdo nejsou s tvorbou Jana Křesadla dostatečně seznámeni, doporučuji začít s nějakou známější autorovou beletristickou knihou, protože typická křesadlovská literární hra je zde díky náročné formě značně omezená a zploštělá (až na předmluvu), což by mohlo leckoho odrazovat.

4 02.12.2011

Kniha představuje šest Borgesových přednášek na různá témata z oblasti literatury, přednesených v letech 1967-1968 na Harvardově univerzitě. Zvukový záznam byl nějakou dobu ztracený, až dlouho po Borgesově smrti byl opět nalezen a hojně vydáván. Soubor představuje inspirační zdroj a vzor pro pozdější sérii šesti přednášek Umberta Eca (rovněž na Harvardu), který vyšel česky pod názvem Šest procházek literárními lesy.

2 02.12.2011

Goreyho povídky jsou minimalistické a plné vtipných náznaků. Milovník bizarního hudebního seskupení Tiger Lillies a pokleslé kabaretní zábavy, Edward Gorey, pracuje se skrýváním významu – nutí diváka pro plné porozumění pečlivě studovat jednotlivé kresby, ve kterých se občas skrývá překvapivý detail – a s nevyřčeností – samotný děj se odehrává mimo zobrazené pole, je tudíž vyprávěn inverzně, spíše samotným čtenářem, který si musí domýšlet, tvořit z poskytnutých vodítek fikční svět. Titulní povídka Kuriozní lenoška představuje skrytý řetězec erotických scén, aniž by zde byl některý z jejích prvků explicitně uveden. Pomocí důmyslných a vtipných dvojsmyslů, které vyzývají ke „špatnému čtení“ – k řadě záměrných přeřeků – zahrnuje do své hry určitou provinilost čtenáře, plynoucí z pocitu, že si "scény“ sám domýšlí (srdce freudisty musí zaplesat). Vše je drženo na uzdě jemné poetiky, podporované výbornou autorovou kresbou, jež sděluje mnohem více než krátké doprovodné texty. Je škoda, že se mezi české čtenáře dostal prakticky neznámý Gorey s takovým zpožděním (chvála Cílkovi) a že přesto nyní zůstane většinou z nich téměř nepovšimnut.

4 02.12.2011

Zásadní dílo logického dogmatika Ludwiga Wittgensteina s hlubokým zenovým potenciálem, který těm, kdo mu nerozuměli, přednášel na truc verše Rabíndranátha Thákura. Jenom ten, kdo vydrží z dechem až do konce, může odhodit žebřík a aniž by potřeboval dodat jediné slovo, obsáhne svět za hranicí exaktního vyjadřování.

5 01.12.2011

Nejvtipnější text, jaký jsem četl. Aluzivní struktura knihy je místy natolik hustá, že se jí čtenář musí doslova prodírat a leckterá pasáž může svou hypertrofovanou duchaplností někoho utýrat k smrti. Tohle není zábavná literatura, pane Jamek, tohle jsou galeje!

6 01.12.2011

Nehodnotím samozřejmě překlad, který je zcela nedostačující originálu, ale knihu jako takovou (tj. její koncept, fikční svět, narativní strukturu). Vzhledem k předchozí tvorbě autora, který zřejmě tenduje k pojetí moderního polyhistorismu, a především vzhledem k celkovému kontextu "historické" beletrie, je Rtuť, potažmo celý Barokní cyklus, velmi neotřelý a zajímavý projekt. Doufám, že si vydavatel dá říct a náročnou překladatelskou práci zaštítí někdo protřelejší, než Sichinger duo, protože odfláknuté vydání Stephensona je převeliká škoda. Kromě toho jsem přesvědčen, že kdyby se vydání Stephensona ujalo nějaké prestižnější vydavatelství - např. Argo - byl by z něho rázem intelektuální objev roku.

3 01.12.2011

Nekonvenční text plný originálních jazykových her, slovních hříček a zcizovacích prvků (časté oslovování čtenáře, reflexe vlastního textu a samotné postavy spisovatele), hledání zajímavých spojení v kontextu formy (konotace číslic u kapitol 88 a 100 ) atd. Přes všechny ty jurodivé lúdické hry, kterými autor na čtenáře neustále pomrkává, jsem se nemohl zbavit převažujícího dojmu povrchnosti a lacinosti jazyka a jeho metafor. Autor na nás neustále vytahuje z rukávu levné literární triky, kterými strhává pozornost především sám na sebe, ovšem pod ostrými světly varietních reflektorů se neukazuje jako hlubokomyslný a zároveň vtipný filozofující nekonformní mistr intelektuálních kozelců, do jakého se s velkou chutí stylizuje, ale spíše jako řemeslně zručný eskamotér, schopný automaticky bezchybně provádět naučená literární kouzla v libovolných kombinacích, a který se přežvykováním známých myšlenek (a navíc jejich příliš explicitnímu vysvětlování) snaží vzbudit především u mladšího publika nadšený obdiv hodný vypočítavého profesionála. Kdo si chce užít formálních literárních hrátek na trochu jiné úrovni, než jakou předkládá populární Tom Robbins, nemusí chodit příliš daleko do světa: doporučil bych např. tvorbu Václava Jamka (alias Eberhardta Hauptbahnhofa) nebo Petra Rákose.

1 01.12.2011

Vhodné především jako klasická literatura pro příznivce Žambochovy a Procházkovy série Agent JFK ;-). Nejsou to sice paralelní vesmíry jako ve světě Miroslava Žambocha, ale analogií se zde najde hodně. Vzhledem ke konceptu a historickému kontextu lze přehlédnout i určité nekonzistence (ty jsou ale vlastní každému syžetu obsahujícímu cestování v čase a tenhle se s nimi alespoň snaží originálně vyrovnat).

01.12.2011

Americký problém – Zajímavý koncept, kniha místy spadá do satiry, místy do tragédie a na konci se úplně rozplyne do snových koutů alternativní reality á la Brazil, akorát, že bez probuzení. Spojení paradigmatu žabomyší předrozvodové manželské hádky a reálné newyorkské tragédie 11. září 2001, kde má střídavě navrch mužský a ženský element, přičemž celkově působí oba genderové archetypy moderního (rozuměj současného) člověka stejně uboze a fraškovitě. Měl jsem pocit, že je Americký problém trochu nedotažený – zůstává na půli cesty.

1 01.12.2011

Soubor esejí slavného psychiatra a gurua alternativní kultury Timothyho Learyho na jeho oblíbené témata: psychedelie, kyberpunk, moderní technologie, sex, politika atd. Vše prostoupeno lehce úsměvným rebelstvím, pozitivním přístupem ke světu a krédem "každý je sám sobě kormidelníkem", aneb zapni se, nalaď se a leť. Leary je podivuhodně sofistikovaný vizionář, který se mnohdy trefil do černého, ale přesto jej nelze brát moc vážně (ostatně on sám se vážnému nazírání vlastních názorů brání). Learyho vize směřují od duševní extáze a dokonalého orgasmu přes anti-militarismus k vizím nesmrtelné digitální osobnosti a jako referenční rámce mu slouží Tibetská kniha mrtvých, Joyceovy Finnegans Wake i texty Williama Gibsona. Kniha bohužel trpí nedostatečnou koncepčností - eseje či články na jednotlivá témata jsou tématicky řazeny poněkud povrchně a celku chybí hlubší sjednocující koncept (i když je pravda, že vzhledem k nosnému pojetí kyberkulturního světa jako chaosu, toho snad ani není třeba). V knize není úplně rozlišena hranice mezi fikcí, faktografií a publicistikou a na jedno téma tak vedle sebe čtenář nalezne rozhovor, úryvek z povídky a populární esejistiku. Některé texty z Chaosu a kyberkultury u nás vyšli i v jiných publikacích (Největší hity Timotiho Learyho 1., Politika extáze), což nemálo přispívá tomu, že obsah knihy nebude pro znalé díla Timothyho Learyho nicím příliš novým. České vydání navíc trpí nedostatečně kvalitním překladem, díky kterému se text místy kostrbatě zadrhává, a dosti zhůvěřilou grafickou úpravou, ze které čiší přílišný spěch a těžkopádný vydavatelský kalkul.

2 01.12.2011

Stopy paměti lze brát jako rozsáhlou „případovou studii“ nebo jako moderní americký román o „společenských nemocech“. Postava „slavného neurologa“ dr. Webera je dle mého skromného názoru inspirována skutečnou postavou známého a populárního neurologa a spisovatele dr. Olivera Sackse (viz knihy Na čem si stojím; Muž, který si pletl manželku s kloboukem; Antropoložka na Marsu), k čemuž navádí i úvodní citát A. R. Luriji, ke kterému se „skutečný“ Sacks často odkazuje. Případ hlavního hrdiny je poměrně zajímavý, ale pro sčetlé znalce Sacksova popř. Lurijova díla (nebo jiných případových studií ostatních známých neurologů) nemá po „patologické“ stránce čím překvapit a jeho rozvláčnost může být příliš rozptylující. Přesto se domnívám, že Richard Powers patří mezi nejzajímavější současné americké autory a jako takového jej hodlám i nadále sledovat.

2 01.12.2011