3497299 komentáře u knih

Pokud bych měl srovnat obtížnost či přístupnost jeho beletristických textů, pak by Baudolino patřil mezi ty lehčí/přístupnější, ovšem nikoli na úkor obsahové a formální kvality – ta je tradičně u Eca hodně vysoká. Zdařilá kombinace historické prózy (období vlády Fridricha Barbarossy) a specifického magického realismu (cesta do říše kněze Jana) s typickými autorskými odbornými digresemi, psanými lehkou, ale bezchybně přesnou rukou, odrážející stejně lehké, ale bezchybně přesné myšlení. Překročte řeku kamení Sambation a poznejte bájné ušatce, jednonožce, kyklopy, satyry, nymfy i jednorožce – cesta je to náročná, ale za to dobyté čtenářské bohatství za to jistě stojí.

11 01.12.2011

Nádherná ukázka textové a myšlenkové hravosti. Tolik vodítek všude kolem, že člověk neví co s nimi. Nezměrnost arbitrárního kosmu poskytuje nekonečně mnoho možností - nekonečně mnoho cest, nekonečně mnoho pokračování, nekonečně mnoho cílů a nekonečně mnoho konců.

7 01.12.2011

Ulf Palmenfelt sebral hororové a často dosti morbidní příběhy vyprávěné dětmi. Je zajímavé, že dětská fantasie často připomíná syžety povídek E. A. Poea. Kniha je ilustrovaná a doporučená pro děti od 10. let...

2 01.12.2011

Měrkovy krátké texty jsou mnohdy vtipné a nápadité, má smysl pro jistou absurdní poetiku, pro nečekané zvraty, úhyby atp., ale bohužel se nikam dál nevyvíjejí a u této (často poněkud pubertální) poetiky sebestředně vytrvávají bez jakékoliv hlubší vrstvy. Petr Měrka chrlí obrovské množství krátkých povídek - všechny jsou víceméně stejné - nevnímám v nich žádný vývoj. Stal se z něj ve své originalitě sebestředný a ustrnulý řemeslně zručný slovní konstruktér, který má šanci stát se u mladšího publika "undergroundovým" autorem, jenž se dobře čte po hospodách. Ke geniálním a vrstevnatějším literárním hrám Daniila Charmse mu chybí hodně a s Bukowským má společnou maximálně jistou tendenci k estetice hnusu, která je ovšem u podobných autorů standardem.

2 01.12.2011

Vasiljevova hlídka je výrazně slabší. Nejen, že do fikčního světa Lukjaněnkova cyklu nepřináší nic nového, ale ještě jej dost trivializuje a deformuje jeho pravidla – v Temné hlídce se jednání postav zdá často poněkud nekonzistentní, charaktery (i velkých a „vážených“ mágů) jsou trochu přiblblé a podivně naivní, hrubé, nebo zvláštně dětsky uvažující. Vasiljev využívá prvků a vyprávěcích postupů Lukjaněnkových hlídek, ale jeho snaha připomíná spíše fanouškovskou prózu, snažící se neumětelsky napodobit styl svého literárního vzoru. Poměrně jednoduchý příběh s ne příliš nápaditou zápletkou je vyplněn řadou vatového textu, který slouží asi jenom k nastavení délky knihy a infantilní jaksi zenové úvahy v závěru vzbuzují spíše úsměv na rtech. Suma: sérii hlídek by prospělo, kdyby byly pouze čtyři, bez druhořadých příměsků.

3 01.12.2011

Rozsahem sice menší, ale přesto jedna z nejlepších knih Jana Křesadla. Popis dvaceti snů obsahuje nejrůznější bizarní témata, ať už se jedná o lehčí záležitosti na způsob Jana Weisse nebo téměř mrazivé sny s metafyzickou pointou a všechno mezi tím - větší sny, zvířecí inkarnace, bizarní teologické zápletky, gangsterské únosy spojené s vandalismem muzejních exponátů, transcendence, marxismus - věrno křesadlovu popisu vlastního psaní: obsahuje vše (stejně jako svět sám o sobě), čili "od Boha až po hnůj" (tzv. integrální realismus). Jedinečná možnost nahlédnout hlouběji do auktorova podvědomí ;-). Navíc psané nádherným hravě-poetickým stylem, který je ovšem pro Křesadla typický.

3 01.12.2011

Čechovy veršované povídky oslavující prostý lid a lásku k rodnému kraji, se skvějí ve své prostotě (mnohdy ovšem dost zábavné prostotě) vřelostí místy téměř vražedných rozměrů. Struktura je celkem jednoduchá: veselé historky "ze života" s roztomile lehtivým nebo histriónsky fanfarónským obsahem se otrocky střídají s vážnými lidskými dramaty lásky a chudoby (v těch vážných vždycky objekt lásky zemře, ale ve smrti je šťastný, protože spočine v rodné hroudě). Ovšem je třeba vyzdvihnout jednu podstatnou věc, že se jedná o povídky ve vázaném verši, což není zase tak jednoduchý počin.

01.12.2011

Někde jsem četl, že právě tahle kniha je v díle Linhartové určitým mezníkem mezi (ještě) narativní prózou s experimentálními prvky (hraní si s formou) a mezi úplnou roztříštěností a čistě formální hrou. Text je ovlivněný Weinerovou Hrou doopravdy. Lze jej využít jako dramatický text, k čemuž ponouká na konci sama autorka. Je zde na začátku důraz na to, že autor komunikuje se čtenářem - na začátku jsou jediné postavy autor a čtenář - a z toho je postupně vykreslován fikční svět a jeho postavy - nejprve docela staticky (v úvodu) a později i dynamicky - narativně (v druhé části - "ději"). Absurdita celého textu a tendence ke svobodné tvůrčí hře skrze roztříštěnost a zcizovací prvky se blíží třeba S. Beckettovi (Nepojmenovatelný), který šel ovšem podle mě mnohem dál a hlouběji, v některých popisech lze najít analogii s ani-romány A. Robbe-Grilleta - s jeho ne-psychologizováním a pouze čistým popisem věcí. Celkově jsem byl trochu rozpačitý, ale jsem zvědav na její další práce a na Weinerovu Hru doopravdy. BTW: o zdviži to moc není ;-).

1 01.12.2011

Poměrně eklektický soubor populárních "článků", souvisejících s pamětí. Kdo čeká ucelený vědeckopopulární spis na téma autobiografická paměť, bude zklamán - Draaisma napsal (sestavil) spíše dílo na úrovni dokumentárního seriálu BBC. Některé kapitoly se zabívají obecně známými fenomény, některé se zabývají konkrétními osudy známých i neznámých lidí - manžele Wagnerovi, pořizující si každoroční autobiografickou fotografii Štědrého večera, budou pro čtenáře jistě zcela neznámými, zatímco Solomon Šereševskij je pro všechny, kteří četli Luriju nebo Sackse celebritou. Nutno dodat, že pokud má někdo přečteného Luriju, Sackse atp., tak mu Draaisma v oblasti savantů, eidetiků a synestetiků nic nového neřekne.

01.12.2011

Kašpárkův konec poodkrývá spisovatelský talent předčasně zesnulého potenciálního českého Morgensterna Tomáše Hrácha, jehož originální hra se slovy, obsahující obvykle v textovém útvaru několik zauzlených významových rovin, se pohybuje v rozpětí od utajené geniality slovního eskamotéra po hořký pocit osamění, nabízející eschatologickou náruč. Považte sami.

1 01.12.2011

Jedná se o velmi zábavnou a podnětnou knihu plnou zajímavých informací (podobně jako dnes již kultovní Jitro kouzelníků), která se z tendenčního okruhu literatury o UFO vymyká už jenom tím, že ji napsal geniální polyglot a polyhistor Jakov Berger (1912 - 1978, v mladém věku odcestoval s rodiči do Francie, kde nadále vyrůstal a přejmenoval se na Jacquese Bergiera). Tento racionalista a vědec s eidetickou pamětí, který údajně jakožto "prodigy" od svých tří let načítal denně množství knih v několika jazycích (a tudíž si pravděpodobně přečetl a zapamatoval všechny knihy na světě ;-)), je na jedné straně natolik "šílený", aby nám (téměř) s vážnou tváří předestíral interpretace nejrůznějších fenoménů na základě hypotézy, že jsme součástí experimentu mimozemské vyspělé kultury (lze také říci, že jako vědec oplývá nestandardním způsobem uvažování, který prostě odmítá Occamův břit ve prospěch kreativního myšlení), na druhé straně tak činí poměrně poutavě a s širokým záběrem (od vymření dinosaurů, přes záhadné libanonské město Baalbek či trosky civilizace Nazca až po podivnou osobnost fyzika a chemika sira Henryho Cavendishe). I když Bergiera nemůžu brát tak docela vážně (je otázka, nakolik tuto knihu bral vážně sám Bergier - sám ji jednou přímo v textu označuje za "pošetilou"), musím se přiznat, že jsem jeho obdivovatelem.

5 01.12.2011

Hálkova kratší próza s romantickým nádechem vypráví příběh milostného trojúhelníku prostých lidí (Liduška, čiperný muzikant Toník a zákeřný a egoistický Krejza), jejíž tragédie spočívá v tom, že se nedokázali pořádně domluvit. V textu je explicitně vysloveno, že Toníkova a Liduščina komunikace založená především na očním kontaktu, se ukázala v zásadním okamžiku jako zcela nedostačující z hlediska Toníkova pochopení Liduščiných duševních pochodů - není se ostatně čemu divit, neboť "eye-contact", jenž tvoří spolu s jinotajným referenčním rámcem zpěvu sedmihláska pod bezem hlavní komunikační rovinu mladých vesnických milenců, je obvykle spojován především s první fází flirtování, těžko tedy může někomu vystačit až "do svatby" bez dalších trvalých následků.

Nerad bych ale text interpretoval ze strany tohoto "morálního ponaučení" - text je zajímavý především z hlediska módu narace: zatímco zpočátku nás vypravěč uvádí přímo do meritu dění a od vypráví lineárně celý tragický příběh nepochopené lásky klasickým způsobem "vševědoucího tvůrce", v závěru se nejenže sám stává jednou z postav, ale navíc se stává postavou, která se prostřednictvím zestárlé bláznivé Lidušky celý příběh teprve dozvídá, přičemž je odkázán pouze na její značně zkreslenou interpretaci. Tím je čtenář nutně značně znejistěn ohledně konzistence celého fikčního prostoru. Buď text obsahuje dva vypravěče, kteří na sebe ovšem jaksi plynule navazují vydávajíce se za jednoho, nebo jde o přibližnou konstrukci jedné z postav příběhu, která je tímto zcizovacím efektem vydávána za samotný "hlas autora", který ve skutečnosti zůstává zcela skryt. Text z první poloviny devatenáctého století tedy překvapuje svou moderností po stránce narativu. Překvapivá hra se čtenářem je vedena i v rovině stylu - nevinně se tvářící romantický text tragické lásky se spolu se vstupem vypravěče do fikčního světa jakožto jeho postavy mění na jakousi "případovou studii" bláznivé Lidušky - nezávislý vypravěč se mění v klinického psychologa (což není v textu explicitně řečeno, ale lze si domyslet), který pomocí rutinních postupů tahá z psychotické Lidušky (na základě hudebních motivů, na které muzikantská Liduška reaguje) její zasutý komplex a načrtává tedy v závěru určité "intro" do samotného příběhu, který by bylo lze po této psychologické konstrukci teprve retrospektivně odvyprávět.

4 01.12.2011

Rozhodně zajímavá futurologicko-sociologická sonda. Knize Alvina Tofflera, tohoto "kyberpunkového filosofa", a jeho manželky Heidi Tofflerové, jejichž zásadní a dnes už klasické dílo Třetí vlna v českém vydání stále ještě chybí, by ovšem bylo lze vytknout jistou tendenci k zjednodušení skrze neustálé opakování téhož, což je ovšem určeno tím, že se jedná o asambláž z předchozích děl manželů Tofflerových, byť je to asambláž autorská a tudíž zcela záměrná.

1 01.12.2011

Nejedná se ani tak moc o beletrii jako spíš o svéráznou investigativní gonzo žurnalistiku. S Heslovovým filmem má společný především název a několik témat týkajících se "tajných dějin" americké armády, které jsou sami o sobě dost absurdní a groteskní na to, aby jim jen tak někdo neuvěřil...

1 01.12.2011

Geniální hra vystavěná na paradoxu fikčních světů, ve kterých hrdinové nemají jiný background než ten, který je ve scénáři. Co se děje v Hamletovi mimo scény napsané Shakespearem? Kdo jsou Guildenstern a Rosencrantz? Proč museli zemřít? Jaký je jejich ontologický status? Nikdo neví...

4 01.12.2011

Divocí detektivové mají tři části - prvních 130 stran tvoří deníkové vyprávění jednoho z hl. hrdinů, pak následuje hlavní rozsáhlá část tvořená výpovědí velkého množství postav, které víceméně měly co do činění s dvojicí hlavních hrdinů - Odysseou Limeme a Arturem Belanem (jedno z autorových fikčních altereg) - v období následujících dvaceti let. Vtipné je, že v celé téhle části se o postavě vypravěče z první části vůbec nic nedozvíme, jakoby vůbec nikdy neexistoval, ačkoliv na konci první části lze předpokládat, že měl s dvojicí "divokých detektivů" hodně co do činění Jedna z postav dokonce tvrdí, že tento člověk vůbec neexistoval, jelikož je historik, který se zabývá bludrealismem n. tzv. žaludečním realismem (aluze na Bolaňovu skupinu infrarealistů - umělecká anarchistická skupina na pomezí beatniků a surrealistů) a tohle jméno nikdy neslyšel (téma zmizení je pro latinskoamerickou prózu poměrně typické - viz třeba Cortázarovy povídky). Následuje třetí část, která přímo navazuje na první a je vyprávěná opět stejnou postavou formou deníkových záznamů a která dodává předchozímu určitý nejasně uchopitelný rozměr. Co mi připadá na Bolaňovi nejzajímavější je jeho jakási neuchopitelnost - není jasné, co je ve velkém množství textu pro vyprávění relevantní a co ne, některé zřejmě podstatné věci se vůbec nedozvíme, některé zavádějící redundantní informace a drobné digrese zde naopak jsou, takže výsledek tvoří určitou mozaiku, ze které vystupují určité vzory, ovšem je třeba aktivního percepčního přístupu - čtenář je autorem neustále uváděn v pochyby. Pokud bych jej k někomu chtěl přirovnat, napadá mě Michael Haneke - některé jeho filmy jsou taky takové mozaiky, ze kterých narativní struktury vystupují a zase se v nich ztrácí (Caché, Code inconnu, Das Weiße Band).

8 01.12.2011

Na rozdíl od jiskrně hravého a nápaditého slovního eskamotérství s existenciálním nádechem, které Morgenstern zanechal ve svých nejznámějších sbírkách (těch, kterých si samozřejmě on sám nijak zvlášť nevážil), jeho deníkové záznamy nejsou než lehce sentimentální a naivní dojmologií protkanou víceméně banální reflexí filosofie Nietzscheho, Schopenhauera a Steinera. Jistě, je to pochopitelné, jedná se o osobní deník citlivé duše umělce se silně podlomeným zdravím, což tedy ovšem otevírá otázku, zda je nutné publikovat úplně vše z autorovy pozůstalosti (málokdo by asi za svého života chtěl publikovat osobní deníky...snad s výjimkou Ladislava Klímy, který publikoval úplně cokoliv, jelikož, jsa sociopatický, potřeboval peníze na alkohol a jídlo) a když, tak v jaké formě a jakým způsobem k tomu pak kriticky přistupovat.

1 01.12.2011

Metafyzicko-anarchistický manifest. Les je poslední výspa svobody ducha. Lesní chodci jsou obyvatelé bezčasého prostoru, tudíž nesmrtelní (beze strachu ze smrti - smrt je proces rozkladu v průběhu času). Jsou to partyzáni ducha odolávající a vynikající za všech podmínek, odolní vůči jakékoliv totalitě.

5 01.12.2011

Výborná "alternativní historie" - jak formálně tak obsahem - ve které je sice velmi rychle jasné o co jde, ale těžiště románu rozhodně neleží v překvapivé pointě. Zavádějící tajemný obal s otázkami "kdo jsme, odkud přicházíme a kam kráčíme" v kombinaci s názvem "Neopouštěj mě" je klamavá reklama - o žádnou slaboduchou meditativní slátaninu na způsob P. Coelha se naštěstí nejedná, takže se toho nebojte.

8 01.12.2011

Poměrně komplexní a zábavná studie, zahrnující statistický průzkum čtení z různých pohledů a jeho interpretaci. Jedná se o první takto komplexní průzkum čtenářské kultury a čtenářských návyků u nás. Zajímavé je srovnání s ostatními zeměmi EU, USA a Kanady. Co se týče určitých často opakovaných klišé, jež se objevují v hodnotících soudech "čtenářů", s těmi je v závěru na základě zjištěných výsledků zábavně polemizováno.

1 01.12.2011