3497299 komentáře u knih

Mám za to, že společenské problémy, které Sandel pojmenovává, mají co dočinění s absencí nějakého věrohodného společenského programu, který by přinášel sjednocující vizi, kam nebo za jakým účelem by měla společnost kooperativně směřovat. Takovou vizi v minulosti tradičně přinášelo náboženství (např. vize spásy v křesťanství) a je pravděpodobné, že jakýkoli společensky sjednocující program s tímto potenciálem musí mít náboženský charakter (přesvědčivost hodnotového programu odvisí od jeho cíle: pokud se nezaobírá transcendencí, pak vyznívá přinejmenším provizorně). Pokud se takový společensko-kulturní rámec rozpadne – přestane být pro většinu lidí věrohodný – a nic podobně silného jej nenahradí, pak se primární motivace snadno přesune na úroveň prosperity jedince (individualismus) nebo nějaké nadpersonální identity (nacionalismus). Spolupráci v utváření "přesahujícího božího díla" nahrazuje soutěž (individualistický liberalismus). Humanismus coby aktuální obecný ideový rámec zřejmě není natolik přesvědčivý, aby si individualistické touhy a přání dostatečně podmanil. Vzniká tedy Sandelem kritizovaná meritokratická arogance a spolu s ní frustrace, stres atd. (Sandel ovšem ve své knize popisuje specifické, kulturně společenské podmínky v USA, kde je situace možná vyhrocenější než jinde, jak několikrát sám tvrdí.)

Sandelova argumentace mi však připadá pochybná, jelikož autor na místo liberalismu nepřináší žádnou lepší, tj. přesvědčivější ideovou náplň, která by absenci účinnější sjednocující společenské "ideologie" kompenzovala. Kritizuje individualistický liberalismus (a meritokracii jako jeho ústřední nástroj), ale hodlá jej nahradit čím? Relativizací individuálních výkonů a důslednějším zhodnocováním příspěvků k obecnému dobru…

Existují protikladné interpretace, jakou autonomii má morální činitel. Jedna důvěřuje tomu, že člověk je plně autonomní a svobodná bytost, a tudíž si může za své úspěchy i neúspěchy sám. Druhá naopak tvrdí, že autonomie a de facto i svobodná vůle jsou pouhou iluzí, každý je tedy determinován svým okolím. V prvním případě vyvstává meritokratická zpupnost u těch, kteří v rámci pravidel společenské soutěže vyhráli (přestože jsou jejich zásluhy na vítězství nejspíš mnohem menší, než si sami myslí), a naopak frustrace u těch, co v soutěži neuspěli, přičemž jim společenská víra v individuální autonomii naznačuje, že si za selhání mohou vlastně sami. Sandel tuhle nezdravou meritokratickou soutěž navrhuje nahradit opakem: interpretací, že úspěch je věcí náhody a obtížně ovlivnitelných vnějších skutečností.

Sandel si tedy myslí, že lidé budou šťastnější tehdy, když soutěž a víru sama v sebe, která však často přináší stres a frustraci, nahradí fatalismus a všeobecná rezignace na individuální úsilí. Možná by to fungovalo, kdyby snad právě existoval nějaký věrohodný sjednocující kulturně-společenský program, který by lidem přinesl sdílené uspokojení v něčem přesahujícím – nic takového ovšem neexistuje, respektive pokud ano, ani zdaleka nezastiňuje hodnotu individualistického liberalismu. Domnívám se, že za takových okolností lidé chtějí soutěžit a chtějí věřit ve vlastní úspěch, i s negativy, které se s tím pojí. Společnost plná individuí, která přestala věřit ve vlastní úsilí, by podle mého názoru byla ještě frustrovanější než ta stávající.

Sandel kritizuje Rawlsovu teorii spravedlnosti proto, že Rawls v ní sice nespojuje legitimní nároky a morální zásluhy, ale prakticky k tomuto spojení ve společnosti stejně dochází (lidé mají dle Sandela nesprávný pocit, že kdo něco legitimně získal, ten si to morálně zasloužil). Rawls se snaží předejít tomu, aby byl určitý životní styl společensky apriorně preferovaný – Sandelovo "obecné dobro" je dle Rawlse teprve výsledkem společenské interakce. Dle Sandela je to špatně, neboť se v tomto rádoby neutrálním liberálním systému spojuje dobro právě s legitimním úspěchem (tj. například s úspěchem dle pravidel trhu), který ovšem není skutečnou zásluhou úspěšného jedince. Tento všeobecně rozšířený omyl pak vede k meritokratické aroganci na jedné a frustraci z vlastního selhání na druhé straně společenského spektra. Sandel ovšem na rozdíl od Rawlse předpokládá, že obecné dobro apriorně poznatelné je a že máme činy hodnotit dle toho, kterak právě k obecnému dobru přispívají. I Sandel si však uvědomuje, že přesně stanovit obecné dobro ve všech ohledech je velmi obtížné – tvrdí tedy, že je třeba vést diskuzi, jaké činy k dobru přispívají a jaké už méně atd. Což je taková drobná podlost v jeho argumentaci: předpokládá, že obecné dobro už nějak známe (už teď dokážeme podle kritérií obecného dobra lidské činy posuzovat), ale protože jej zároveň neznáme dost dobře, musíme se jej snažit průběžně poznávat. Je to vlastně situace, kterou lze lehce zneužít a prosadit právě takové pojetí obecného dobra, které nese dílčí hodnoty samozvaných morálních autorit – tedy přesně to, čemu se ve své teorii Rawls brání.

Shrnuto a podtrženo, i když má v mnoha věcech pravdu, přijde mi, že je Sandel demagog, který prosazuje svoji konzervativní, dokonce bych řekl kvazi-náboženskou agendu (prosazuje "milost", které se nám odkudsi dostává, proti "zásluhám") a tváří se při tom dobromyslně a svobodomyslně.

1 14.10.2024

(SPOILER) Druhá polovina Fosilie je slabší, protože se postupně smrskává na dialogické rozvíjení vztahů, přičemž stylistická vynalézavost a překvapivá intelektuální kontextualizace je tatam.

Závěr je sice zajímavý v tom smyslu, že se Kašpárek snaží ukázat čtenářům s pomocí nadsázky nepředstavitelné jako reálnou možnost (podobně jako fantastický závěr Zábranského knihy Logoz, který je ale protikladně cynický a společensky zcela nepříkladný), ale právě tím se z Fosilie stává spíš agitační text - všechno se na konci přetváří a omezuje na didaktickou hru, což je škoda. Místo aby Kašpárek nechával prostor pro vlastní myšlení, vnucuje interpretaci ideálního/nezbytného přístupu ke světu, kterým je pro něj odmítání individualismu v rámci pravidel kolektivně civilizačního či mezidruhového dialogu.

S blížícím se závěrem jsem měl ostatně čím dál silnější dojem, že autor dělá stejnou chybu jako jeho hrdina Vladimír – předpokládá nějakou apriorně platnou etiku a politickou filozofii, k níž musejí dobří a chytří lidé dojít, tudíž se jeho představy pravidel nutného světa rýsují podle plánů téhle implicitní konstrukce (v případě Vladimíra je to neoliberalismus).

SPOILER:
O nějakou přísnou realističnost tady samozřejmě nejde, ovšem z řady námitek, co autor ve svém konceptu trestuhodně opomenul, je třeba jmenovat alespoň vliv GAI, která jako by v jeho budoucím světě neexistovala – patrně proto, že se vlivem války, epidemie a globálního oteplování její vývoj zastaví (haha). To, že lze svět s tímto zápočtem jen obtížně predikovat, rozhodně není omluva, jelikož svět lze obtížně predikovat tak jako tak, a když už se o to autor zodpovědně pokouší, měl by být důslednější.

Závěrečná futuristická variace na pohádku o Červené Karkulce je místy poměrně zábavná polemika mezi deontologickou a konsekvencialistickou etikou. Bohužel však autor – možná v rámci svého didaktického skluzu – zůstává příliš na povrchu a z diskuze vylučuje jakékoli obtížnější a tím pádem zajímavější nuance, k nimž přitom předváděný dialog sám vybízí. Kupříkladu je zvláštní, když ve světě, kde je běžné pohřbívat lidské ostatky na buddhistický způsob a vracet tedy maso koloběhu přírody (jako potravu dravcům), se holčička pozastavuje nad tím, že její babička dělá nemístné rozdíly mezi člověkem a zvířetem (pro moderní holčičku je tahle pseudodarwinistická hierarchie pasé). Zároveň však holčičku pohoršuje jakákoli historická zmínka, že lidé byli někdy masožravci – tedy že obětovali zvířata pro vlastní potravu. Buďto by ji to ovšem pohoršovat nemohlo, jelikož zvíře-dravec je obvykle carnivora a v parku se válí ohlodané lidské ostatky (obětované) a mezi člověkem a zvířetem přece není morálně nadřazený vztah, nebo by ji to pohoršovat mohlo, ale pak není jasné, jak by se právě vyrovnávala s tímto neúprosným faktem ze zvířecí říše a zároveň si držela mezidruhový egalitářský postoj. Lze samozřejmě namítnout, že holčička je ještě malá (11 let) a tudíž ji nekonzistence nedochází – jenže autor už zase tak malý není a dialog vnučky a babičky používá ve zmiňovaném didaktickém poučování čtenáře, co a jak je možné myslet.

Autor si s tím ovšem poradil šalamounsky: zvířátka v závěrečné kapitole papkají zřejmě pouze maso právě z lidských pohřebišť, ovšem o tom, zda se pak namlsané šelmy pustí i do svého fyzicky slabšího přírodního kolegy, raději taktně pomlčí (nebo snad nějaká paternalistická umělá modifikace přírodních instinktů ?!).

Zdá se mi to jako logická chyba v konceptu a takových tam prostě pár je – což je problém proto, že jde o příběh především konceptuální.

Snad dá tedy autorovi budoucnost za pravdu a nebude jeho text působit spíše jako kuriozita – zábavný doklad toho, jak si v dvacátých letech 21. stol. někteří naivní intelektuálové představovali ne/funkční společenské vztahy a jejich možná řešení.

3 11.09.2024

Zajímavé téma je rozpor mezi tělesností a duchem, který se projevuje v erotickém vztahu. Plus Kunderova typická témata: osamělost, neschopnost přiblížit se k druhému (totožnost je zrazována proto, že o druhém máme mylný dojem - tvoříme si falešné obrazy atd.). Kundera se coby implicitní autor štítí světa, štítí se společnosti, sdílení, růstu i rozpadu. Vlastně se štítí jakékoli proměny a sdílení - je duchem trochu jako Platón, protože považuje za úctyhodné pouze to, co je nehybné, neměnné a osamělé. Zároveň jej ovšem tělesnost vzrušuje, takže k tomu přistupuje s libertinským étosem: jeho hrdinové (v tomto případě hrdinka) využívají sex perverzně - odmítají jeho plodivou a vztahovou funkci a přijímají ho v jakési osamělé, melancholicky tragické slasti (melancholicky tragické proto, že vědí, že jim vykoupení nepřinese).

Kundera je zajímavý autor. Vychází z určitých existenciálních předpokladů – ztráta objektivního smyslu a hodnot, nepřekročitelná hranice mezi subjektem a světem – a na základě toho sem tam vyvozuje nečekané spojitosti. První polovina knihy se mi v tomhle smyslu líbila a nevadilo mi, jak moc je nepřátelská k tělesnosti a že její morálka je taková, že by si sice přála být libertinská, ale nakonec spíš připomíná sv. Augustina. Specifikum Kundery je, že na základě několika postřehů utváří docela radikální zobecňující závěry. Což by vlastně nebyl problém, kdyby nešlo o jednoduché a opakující se rámce, takže ve výsledku čtenáře kniha nejprve baví a zajímá, ale záhy přestane překvapovat a začne být trochu banální. Přijde mi, že Kundera nějak pojal svět, interpretoval jej, načež byl se vším hotov a už tedy nebyl schopen nebo ochoten svůj pohled příliš rozšiřovat, takže jej v pozdním díle pouze opakuje – proto se možná Totožnost tolik podobá povídce Falešný autostop – nepřijde mi ovšem, že by měl autor od té doby na srdci něco příliš nového: Lidé mají falešné představy – o sobě i o tom druhém + žárlivost, manipulace aj.

Druhá polovina knihy mi přišla jako psychologicky vachrlatý a stylisticky plochý text dejme tomu jako od slabšího Miloše Urbana (i když Kundera chtěl asi spíš napsat něco jako Eyes Wide Shut, respektive Snovou novelu). V příběhu se nejprve rozvíjejí zajímavé motivy a souvislosti (např. reklama, která vizuální hříčkou spojuje sex a mateřskou lásku ke kojenci – to je jak od D. F. Wallace!). Kundera však hrdince přisoudí vyhrocené a podle mě nesmyslné jednání – Chantal je vlastně strašně neživotná a děsivá kreatura. Vlastně nesnáší tělesnost a sex (představuje si, že je vůně růže, která proniká světem mužů, tj. bez náležitého tělesného dotyku – což se konkrétně projeví v několika jejích reakcích odporu), je zcela uzavřená do sebe, iracionální a necitelná. V jednu chvíli si uvědomí, že má vlastně radost ze smrti svého syna, protože díky ní může mít láskyplný vztah s Jeanem-Marcem. Pak však dojde na ony tajné dopisy a když se vyjeví, že jejich autorem byl Jean-Marc a že s ní vlastně hraje jakousi hru (a že se jí hrabal v podprsenkách, stejně jako ti rozmazlení spratci od její švagrové…), Chantal se cítí zrazena a rozhodne se tenhle skvělý vztah bez diskuze ukončit a z trucu odjede do Londýna na orgie – tam si ovšem uvědomí, že je raději onou vůní a že ji vlastně děsí sliny, což je na orgiích trochu problém, a začne panikařit. Nedokážu si moc představit, že by se tak nějaký člověk zachoval, pokud by netrpěl psychózou. Jenže samozřejmě nejde o realistický koncept, je to vlastně nakonec jen sen atd. Takže vůbec nejde o psychologický román, nýbrž o román filozofický – jde o ideje samotné, nikoli o realističnost jejich vtělení do jednání hrdinů. Bohužel se zde však demonstrují pouze ony Kunderovy základní existenciální východiska, z nichž vycházejí za vlasy přitažené konsekvence, které samy o sobě nejsou intelektuálně kdovíjak poutavé – člověk k druhým nepronikne, tělesnost je hnusná, svět je hnusný, spojení ducha a těla je však paradoxně vlastně vzrušující, takže vznikají urč. perverze atd. Celek vyznívá nihilisticky, což je za mě ok. V rámci autorovy stylistické stručnosti však jde o teze, jejichž vtělení do uměleckého textu nepůsobí příliš přesvědčivě.

Shrnul bych to tak, že Kundera byl zajímavý člověk (jeho interpretace světa byla intelektuálně zajímavá), který nebyl schopen svoji vizi dostatečně zajímavě umělecky zpracovat – alespoň tedy co se týče téhle jeho francouzské fáze. Oproti autorům jako Houellebecq, Céline nebo C. McCarthy, jejichž východiska byla v mnoha ohledech podobná, napsal Kundera spíš průměrný text s několika pozoruhodnými prvky a s poutavým námětem. Taky musím říct, že mě ta jeho stručnost a úsečnost vlastně docela sere (ano, nikoli irituje – sere mě, protože já nejsem žádný platonik ;-) ) – ono to funguje, když nechává autor interpretaci na čtenáři, ale u Kundery takto každá jeho zobecňující myšlenka působí jako jednoduchá a absolutní pravda, která přináší dojem, že svět je vlastně jednoduše pochopitelný a vysvětlitelný – což je ovšem tak trochu kýč, kterého se on sám tolik štítil.

Jinak doslov Jakuba Češky je vlastně korespondujícím způsobem průměrný – pár pěkných postřehů; neurazí, ani nenadchne.

7 25.07.2024

Strašlivá závrať má pozoruhodnou melancholicko tematickou spojitost se dvěma knihami – s nedávno vydanou Stellou Maris C. McCarthyho a se Saturnovými prstenci W. G. Sebalda. Tahle spojitost se projevuje tedy i poměrně přímočaře: u Stelly je to zejména postava Alexandra Grothendiecka a Saturnovy prstence Labatut explicitně uvádí jako jeden z lit. zdrojů. Zvláštní (a netriviální) je ovšem názor, že za maniakálně vášnivou racionalitu číhá temný objev nicoty jako základního principu bytí a že rozumově poznatelný svět spočívá v její náruči. Jde nezpochyby o názor šířeji sdílený (sám jsem o jeho pravdivosti přesvědčen), který se blýská i v komplexněji utvářených filozofiích (třeba u Nietzscheho nebo Deleuze). Nicméně u výše zmíněných prozaiků je fascinující shoda v tematizaci skrze postavy, které jsou schopny matematického chápání skutečnosti na hraničně abstraktní úrovni (myslím, že v tomhle směru lépe uspěl Labatut než McCarthy), a dále v jakémsi ohledávání a rešeršování melancholických struktur nebo spíš sedimentů historie (zde je Sebald jen obtížně dostižným vzorem).

2 28.06.2024

Zábranský je v české lit. něco jako rodinné stříbro.

24.06.2024

Část povídek působí, jako by je napsal předvádivý gymnazista. Zbytek působí tak, jako by tentýž gymnazista udělal kariéru středoškolského učitele a v důchodu, na stará kolena si řekl, že si udělá radost a napíše si několik pěkných, eroticky zasněných literárních vzpomínek na svoje mládí.

1 12.06.2024

S některými názory souhlasím více (např. s užitečností "odkouzlit" technologii a zviditelnit její procesy) s některými méně. V tom samozřejmě není problém.
Bowles ovšem k etice přistupuje s arogancí naivního technokrata, který si nepřipouští, že věci nejsou takto jednoduché – etické teorie používá, jako by to byly návody na opravu pračky. Tři hlavní etické směry (deontologie, utilitarismus a etika ctnosti) jsou pro něj samoobsluhy s volným výběrem principů, které užívá podle momentální potřeby. Přitom zcela přehlíží, že jde do velké míry o nesouladné, konkurenční teorie. Bowles se tváří, jako by zaujímal jakési nadřazené hledisko, z nějž je možné všechny tři přístupy bez problémů sloučit. Z žádné takové nadřazené pozice ale ve skutečnosti nevychází (na jednom místě pak o sobě prohlašuje, že je deontolog, aniž by mu dělalo nejmenší problém brát argumenty kdekoli jinde). Je pak ovšem otázka, zda je jeho hledisko vůbec "etické". Přes tuhle nekonzistenci v dílčích ad hoc použitích konkurenčních principů neváhá čtenáře ujišťovat, že ten a ten argument jsme si již dokázali v té a té kapitole – např. tzv. deontologickým testem atp.

O jeho chápání zmiňovaných přístupů mám také pochybnosti. Utilitarismus (respektive konsekvencialismus) má ještě celkem správně. Nejsem si ale jistý, jestli dobře rozumí Kantovým maximám zobecněného jednání. Bowles si Kanta vykládá jednoduše tak, že si může vzít jakékoli dílčí jednání a představit si, zda by bylo ok, kdyby se tak choval každý. Ne každé jednání samo o sobě je však maximou, jinak by bylo možné vyvozovat docela nesmyslné závěry – např., že není správné kupovat tuňáka, protože kdyby každý kupoval tuňáka, poptávka po tuňácích by byla tak velká, že by následný výlov způsobil vymření druhu; nebo že není správné chodit každý den do divadla, protože pokud by každý chodil denně do divadla, ostatní volnočasové instituce by zanikly, což by byla zřejmá společenská ztráta. Bohužel k tomu Bowles takhle přistupuje.
Jeho interpretace etiky ctnosti jako subjektivního kritéria, s jakými ctnostmi by chtěl člověk žít + test, že se máme chovat tak, jako by se každé naše jednání mělo octnout na stránkách novin, je už úplně zavádějící. Mám z toho pocit, že se s touhle teorií autor výkladově popasoval tak nanejvýš na stránkách wikipedie. Celkově mám pak dojem, že Bowles etice příliš nerozumí, což ovšem u knihy o etice vnímám jako docela závažný nedostatek. Autorovo alibistické prohlášení: "nejsem ekonom ani opravdový etik" pak moje podezření příliš nemírní.

Bowlesovy závěry se tedy příliš vážně brát nedají. Kromě toho kniha obsahuje řadu pošetilých tvrzení až úplných blábolů. Sepsal jsem některé z nich, jelikož se ovšem jejich výčet nevleze to tohoto komentáře, viz "Diskuzi" ke knize.

4 20.05.2024

Na rozdíl od Pasažéra mi tenhle dvousetstránkový rozhovor přišel trochu na sílu. Aliciiny myšlenky a náhledy jsou zajímavé, ale celé je to podáno s mnohem větší přímočarostí, než by člověk čekal – jako by to ani nenapsal tentýž autor. Vlastně si moc nejsem jist, proč to napsal McCarthy takto – rozumím tomu, že je autor skeptický vůči psychologii a psychiatrii (kdo by taky nebyl) a že jej příliš nezajímá psychologizování (jak jinak), ovšem coby beletrizovaná filozofická disputace text působí rozpačitě – nejde o to, že dr. Cohen pro Alicii není rovnocenným diskuzním protějškem, ale on v podstatě neustále působí prakticky jako úplný pitomec (jak ostatně naznačuje v doslovu i L. Nagy). Oproti tomu Alicia sice říká zajímavé věci, ale coby postava nevychází z rozhovoru až tak geniálně, jak by dle všeho vycházet měla.

Autorův skeptický pohled na svět a jeho subverzivní kritika intelektuálních konceptů jsou mi sympatické atd. Ovšem většina hardcore filozofických témat, které se v knize probírají, odpovídají svojí úrovní podání dejme tomu bakalářskému semináři na filozofii – očekával bych tedy, že dr. Cohen bude přinejmenším na téhle rovině reagovat jako inteligentní a vzdělaný psychiatr, přitom se neustále projevuje jako ignorant & nechápavý imbecil. Je to součástí hry? Hraje to na Alicii? Hraje to McCarthy na čtenáře? Ale proč tak křiklavě a za jakým účelem? Vždyť i se subtilnějším, dejme tomu realističtěji podaným způsobem by autorský záměr vynikl – domnívám se, že dokonce mnohem lépe.

Vlastně mě jeden důvod napadá: McCarthy v některých svých knihách parafrázoval populární žánry a vytvořil tak jejich svérázné antiverze – v tomto případě by tedy mohlo jít o pervertovanou variantu na Sherlocka Holmese, kdy superinteligentní Holmes dojde k mezím lidského chápání (které je vlastně omezené už samotným intelektuálním nástrojem – tedy jazykem, jenž svět "pouze" zrcadlí a jejž Alicia/McCarthy ironicky označuje jako prastarou nákazu), načež rezignuje na úplné a konzistentní poznání, přičemž natvrdlý dr. Watson se prostě nemění – přes veškeré své vzdělání a zkušenosti je zkrátka neustále úplně mimo...

Kromě toho jsou v knize drobné nekonzistence, které spolu s až příliš jednoduchými efekty, jak působit na čtenáře (či na dr. Cohena?), vedou k nejistotě ohledně dotaženosti (třeba nechápu, proč když Alicia mezi svými intelektuálními vzory uvádí Hypatii, tak na další dotaz, zda má mezi oblíbenci nějakou ženu, zmíní jen Emmy Noetherovou).

Řada detailů mě ovšem opravdu pobavila: např. jak vtipným způsobem relativizuje hrdinka vliv J. von Neumanna na přijetí Gödelových vět (John prostě jen potřeboval dát všem nahlas vědět, že Gödelovu přednášku pochopil).

6 19.02.2024

Fascinuje mě způsob, jakým se McCarthy dívá na svět. Asi bych Pasažéra neoznačil za typický "závěrečný meisterstück" stárnoucího autora – na to je málo ukázněný, má příliš rozvolněnou strukturu, příliš (záměrně) otevřený koncept. Ve vrstevnatosti a otevřenosti je ovšem jeho síla, protože svět je jako celek nepochopitelný a vše ústí do entropické smrti a alternativou je jen nějaká forma armageddonu. Pure Love.

9 19.02.2024

Nevím no, Zuzana Boehmová v nedávném sloupku v Respektu psala, že největší hrozbou pro chodce v NY jsou poslíčci na elektrokolech - rodinám s dětmi prý dělají ze života každodenní peklo a už byli i nějací mrtví. Možná by o tom taky měla napsat beletrizovaný pamflet. Vždyť strčit klacek do špic jedoucího cyklisty, aby si hubou trochu poryl v zemi, to je přece touha každého spořádaného chodce... Takže: fuck all bikers and let's burn them in hell!

2 09.02.2024

To, že existují takové knihy a že je můžu číst, zvyšuje kvalitu mého života o jeden celý level.
Na základní rovině děj chápu tak, že jde vlastně o svéráznou variaci na Ellisonovu povídku Nemám ústa a musím křičet – rozvedenou na stovky stran, prodchnutou autorovou poťouchlostní a samozřejmě: místo všemocné ďábelské AI je tady Kaufman sám.
Mravenci se svojí koncepcí řadí do specifické postmoderní prozaické linie (hystericko-realistické, dalo by se říct), jejíž styčné body jsou Nabokov-Pynchon-DeLillo-Wallace. Svým propojením ad nauseam dovedených überintelektuálních pasáží, četných narážek, perzifláží a montypythonovských cirkusiád ve mě kniha dosáhla euforického efektu. Tím mi Kaufman také silně připomínal Pynchona, i když jsou nakonec oba autoři stylisticky docela jinde.
Některé zahr. recenze pochvalně zmiňují surreálnost textu. Přijde mi, že Kaufman volí vlastně docela odpovídající způsob, jak zrcadlit svět – přinejmenším ten současný.
Samozřejmě je otázka, zda je stávající rozsah knihy tomu všemu uměřený – ovšem právě uměřenost je něco, co kniha po všech stránkách záměrně popírá. A je to jedna z těch knih, které čtenáře buď nudí, takže se nezačte, nebo jej naopak zcela pohltí, takže ji může číst nekonečně dlouho (jako Wallaceho Nekonečný vtip).
A ano: přes veškerou vtipnost je to smutná kniha.

2 15.12.2023

Závěr je strašný, ale zejména cca první dvě třetiny jsou skvělé.
Nemám pocit, že ta fiktivní, nejmenovaná nemoc v kompozici příběhu působí ústrojně (je zřejmé, že její příznaky jsou endogenní deprese nebo melanchiolická deprese, ale má to být jakože něco jiného, co je sice nabíledni, ale přitom to ne každého napadne atd. – v příběhu to působí jako zbytečně znejišťující prvek).
SPOILER:
Absolutně nedává smysl, když se na konci charakter matky najednou změní a všichni se stanou jakoby lepšími lidmi a všechno pochopí a vše se svým zp. v dobré obrátí a podobně – působí to, jako by hrdinka spíš v urč. chvíli propadla nějaké iluzi a její vědomí ji propojilo s virtuálním světem, kde nepravděpodobně vyhrává dobro. Což tak samozřejmě není, ale o to křiklavější rozpor ve mně ta závěrečná vztahová transformace vyvolala – tohle autorce prostě ani v nejmenším nevěřím.

4* dávám navzdory téhle kritice, protože z prvních přinejmenším 200 stran jsem byl nadšený a řadil bych je mezi to nejlepší, co jsem letos četl.

3 16.10.2023

Pro mě osobně v tuhle chvíli formativní práce. Z velkého množství komentářů a poznámek, která by se ke knize daly napsat, se omezím jen na jeden srovnávací postřeh:

Přijde mi pozoruhodné, že MacIntyre dochází k podobnému závěru jako Nick Bostrom. Bostrom ve své klíčové knize Superinteligence velmi zevrubně argumentuje, že jakýkoli apriorní soubor etických pravidel a zákonů je vysoce rizikový, pokud bychom jej měli použít pro omezení silné, univerzální AI. Zdaleka nestačí pouze Asimovovy zákony robotiky, neboť potenciální riziko je dvojí:
1. Soubor pravidel nemusí být úplný, protože je nemožné dopředu počítat se všemi situacemi, které mohou nastat.
2. I kdyby byl soubor úplný, lze pravidla dezinterpretovat, vyložit je subverzivně a splnit úkol způsobem, který rozhodně nebude žádoucí (ve smyslu např. požadavku "zařídit, aby byl každý člověk šťastný" a řešení: odpojit všechny lidi smyslově od vnějšího světa a napojit jejich mozek na stimulační okruh slasti).


Bostrom z tohoto důvodu nepovažuje za šťastné stanovit pro AI apriorní pravidla ani obecně či konkrétně stanovené utilitaristické cíle. Coby relativně méně rizikový přístup, jak dosáhnout bezpečné univerzální silné AI, vidí ve formulaci podmiňujících etických maxim na způsob: "Chovej se vždy v souladu s tím, jak rozumíš tomu, že lidé jako celek chápou svůj vlastní smysl a cíl(e)."
Výhoda takové maximy je ta, že aproximativní výpočet řešení nevede ke skrytým, subverzivním splněním zadaných úkolů, ale naopak taková jednoduchá řešení neustále zpochybňuje skrze hlubší poznání smyslu a cílů, které právě nikdo nedokáže jasně formulovat. Čili Bostrom vlastně požaduje, aby "superinteligence" vnímala společnost jako systém narativů s otevřenou interpretací, a vlastní činnost pak chápala jako další narativ, který by měl být s oním systémem v maximálním souladu.

MacIntyre se pak ve své práci z roku 1981 analogicky vymezuje jak vůči deontologické etice (systém apriorních pravidel), tak vůči utilitaristické/konsekvencialistické etice (zvolené cíle s tím, že jejich naplnění je věcí pragmatické volby) - také v jeho velmi zevrubné argumentaci jsou oba tyto aktuálně přijímané, protichůdné etické systémy nekonzistentní a v mnoha ohledech problematické. Navrhuje pak vlastní pojetí etiky ctností, které vychází z Aristotelské teleologické etiky, přičemž u MacIntyra je podstatné právě vnímání morálky a ctností v rámci subjektivního životního narativu, který je součástí širšího společenského narativního rámce (tradice, kultura, historie). Přičemž na tomto základě je třeba souladně hledat "dobro" a vlastní cíle těchto narativů.
Zásadní rozdíl je ten, že MacIntyre nepředpokládá, že "špatně zvolená" etika může mít okamžité fatální následky tak, jako si to myslí Bostrom (respektive fatální možná ano, ale v pozvolnějším působení), protože lidé nejsou AI.

6 17.04.2023

V poslední části asi nejlepší kritika utilitarismu, s jakou jsem se doposud setkal.
Celkově skvělá kniha - úvod do etiky přesně v tom smyslu, že chytře rozebírá základní vymezení, principy a rozpory na takové rovině, že po jejím vstřebání může každý o etice relevantně přemýšlet a diskutovat.

2 01.04.2023

Určitě kniha, jaká tady chyběla.
Petra Hůlová se v poslední době autorsky proměnila (proměňuje). Nejnovější próza koresponduje s jejími sloupky - zjednodušuje styl a dává větší důraz na myšlení, na subverzivní relativizaci urč. myšlenkových konceptů, společenských představ. Taky se v tomhle ohledu přibližuje Davidu Zábranskému. V Nejvyšší kartě zazní komentář na TV diskuzi se Sylvií Novak (protagonistkou, která představuje známou českou spisovatelku) a jejím kolegou Davidem - ten je v něm (v komentáři) označen za chytrého trolla, který předstírá postoje, s nimiž tak úplně nesouhlasí, ale lze z nich pak vyvodit absurdní závěry. Téhle argumentační figuře se říká reductio ad absurdum, přičemž lze říci, že na ní kompozičně v Nejvyšší kartě v nezanedbatelné míře staví i autorka samotná. Zároveň však netvrdím, že je takto postavená celá kniha. Naopak mám za to, že mnohé vyjadřované kritické postoje jsou ve svém rámci upřímné - tedy že upřímně pramení v Petře Hůlové a skrze Sylvii Novak se meandrující kamufláží vlévají do moře čtenářů (kterých má Hůlová po zásluze asi relativně dost - vzhledem ke kontextu doby a specifikům literárního trhu).

Zajímavý je pak prvek satirické nadsázky v charakterizaci postav. Protože některé postavy jsou opravdu jen takové karikaturní figurky - zejména Sylviina nesnesitelná dcera, která v souladu se svým ignorantským woke světonázorem (ignorantským proto, že nic nečte, nic moc nezná, jen přebírá radikální postoje ze své kulturní třídy) je v textu vlastně ta, kdo hrdinku explicitně šikanuje, manipuluje, shazuje a je tedy navýsost toxickým elementem v jejím životě (přitom ji nutí vyrovnat se s tím, že ji dle jejího názoru kdysi manipuloval a zneužil Jan Síra, slavný stárnoucí básník a spisovatel, atd.).

V tomto směru se nabízí číst knihu jako nadsazenou společenskou satiru (v podobném duchu, jako právě třeba Zábranského romány Logoz nebo Republika). Zároveň však nemám dojem, že je Nejvyšší karta stavěna takto - její úmysl totiž není gogolovsky karikovat, protože ve většině ohledů zůstává v realistickém (tj. realisticky popisném a analytickém) literárním modu. Postava dcery ovšem touto karikaturní zkresleností vyjadřuje určitou výpověď ve zkratce, která by nebyla v důsledněji dodržovaném realistickém podání možná (bylo by to asi celé komplikovanější, možná zastřenější co do významu a tedy i působnosti - prostě nutně úplně jiné). Přestože tím kniha čtenářsky netrpí (nevytrhával mě ze čtení dojem nějaké zásadní nekonzistence), je otázkou k diskuzi, nakolik je Nejvyšší karta celkem - nakolik svými nástroji autorka došla k literární celistvosti. Myšlenkové celistvosti se to ovšem netýká, protože v tomto směru je román podle mě záměrně heterogenní a neuzavřený, což je ovšem tematicky zcela adekvátní. A pochopitelně - jak myšlenková, tak domnělá literární celistvost není žádnou povinností nebo nutností. Vždycky je ovšem adekvátní se ptát, nakolik byl výsledný tvar skutečným tvůrčím cílem a nakolik naopak představuje kompromis. Takže zásadní aspekt v hodnocení Nejvyšší karty je tohle nejisté, nejasné spojení mezi (záměrnou?) karikaturou a realistickou věrností.

7 23.03.2023

Povídky Pavla Drozda jsou skrytý poklad.

15.03.2023

Podobně jako se někdy říká, že historii filozofie tvoří komentáře k Platónovi (a období před Platónem zabírají presokratikové), bylo by možné analogicky tvrdit, že veškeré moderní hard SF je komentářem k Lemovi (a předtím máme v tomto směru co do činění s jakýmisi "prelemovci"). Dokonalá prázdnota se pak autorovu oblíbenému žánru většiny zahrnutých textů zcela vymyká - za tuhle knihu by si Lem jistě zasloužil čestné členství ve skupině OULIPO.

2 12.03.2023

Až na pár zajímavých postřehů poněkud banální. Což činí knihu vlastně typickou pro současnou českou literární kritiku nebo recenzování obecně - kritik uvede autora a jeho dílo, popíše stručně děj, pak vybere některý ze zjevných motivů a konstatuje, že tam je. Následně do analýzy přimíchá 200 g dojmologie spolu s poučeným ignorantstvím, díky čemuž předpokládá, že se s textem patřičně vypořádal. V Bělíčkově případě (který svoji knihu sestavil na základě svého kritického lit. podcastu) pak z toho všeho vyrobí knihu.

Pár příkladů:

Bělíček nás seznamuje s tím, jak aktuální a novátorský je Knausgård, Tao Lin či Ben Lerner ve svém chaotickém, případně maniodepresivním detailismu, který záměrně postrádá celistvost - jako by tady dávno neexistovali autoři jako Pynchon, DeLillo nebo D. F. Wallace. Nehledě k tomu, že jím popisovaný styl je jedním ze stěžejních prvků manýrismu coby protipólu klasicistního pojetí (jak jej popisuje Hocke v návaznosti na Curtia), přičemž záměrná neucelenost, vč. stylistické nekonzistence, je také konstitutivním prvkem "modernistické" literární avantgardy (viz např. R. Murphy - Teoretizace avantgardy).

U Houellebecqa pak triumfuje s náhledem, že MH píše hlavně o lásce, jako by to nebyl pro každého čtenáře, který Houellebecqa alespoň otevřel, celkem zjevný fakt. Přitom si Bělíček zřejmě rozvzpomene na svá studia filozofie a prohlásí v geniální zkratce, že motiv metafyzické lásky máme v naší západní kultuře díky Platonovu Symposion, který dále vylepšili novoplatonikové spolu s Augustinem. Když pominu ne zcela přesné tvrzení, že pro Sokrata/Platóna byl člověk ve své existenci konečný (Bělíček asi na hodinách antické filozofie nedával moc pozor - možná byl trochu napřed a četl si pod lavicí Marxe), tak se zcela opomíjí v tomhle metafyzickém panství lásky vliv křesťanství, protože on to třeba ten Augustin taky asi neměl jenom od Platóna, spíš ten platonismus s křesťanstvím zfúzoval, takže křesťanské ctnosti, ke kterým má Houellebecq ve svém myšlení afinitu, tedy víra, LÁSKA, naděje, nelze redukovat na dialog Symposion. Nehledě teda k tomu, že ona láska (eros) v Platónově pojetí se od té křesťanské, natožpak od té sekularizované Houellebecqově dost podstatně pojmově liší - taky se jedná o zcela odlišné kulturní rámce, o různá epistémé, které tady Bělíček šmahem háže do jednoho košíku, jako by se to všechno stalo včera (možná měl pod lavicí číst raději Foucaulta). Ale to je samozřejmě detail - důležité totiž je, že "Extrémně konzervativní myšlenková linka usilující o panství vášně a pudů se vine celou Houellebecqovou tvorbou". Tak určitě - o nic jiného než o celosvětové panství vášně a pudů Houellebecqovi nejde: Michel pro to dělá maximum a dokud nedosáhne celosvětového pudového pokrytí, nebude mít klid.

V části týkající se Sally Rooney pak Bělíček zase překvapivě tvrdí, že hrdinové Normálních lidí interpretují nejjemnější hnutí coby komunikačně podstatné díky vlivu internetové komunikace - jistě, když člověk chatuje, mailuje, používá všechny ty ambivalentní, stupidní emoji a GIFy, není si pak naživo jistý vůbec ničím. Hrdinové tedy vše "detailně pozorují a jednoznačný význam pro ně nenese už ani tón hlasu nebo nonverbální projevy". Protože "vše má význam, vše může znamenat něco úplně jiného podle toho, na co zrovna svým pohledem klademe důraz".
Ano, to vše nám přinesl internet, protože v blahé předinternetové době měl hlas vždy zcela určitý, čitelný tón a nonverbální gesta střílela své ucelené významy k vědomí svých protějšků jako šípy do terčů - co nonverbální gesto, to plných sto bodů!! Ach, jaká to byla naivní a krásná doba, před internetem, a jak nám ta Sally Rooney teď pěkně ukázala, jak se to všechno neuvěřitelným způsobem změnilo...

A tak dál, a tak podobně. Přemýšlím, komu je V chapadlech murmuru vlastně určeno - možná nekriticky empatickým die-hard fans A2larmu.

Když už interpretačně nic moc zajímavého, pouze humbuk s tím, že lit. by měla držet s dobou, přičemž prvky, které si Bělíček vytyčil coby charakteristické pro soudobá díla, se celkem běžně nacházejí v nejrůznějších příkladech starších tvůrčích počinů (což ostatně sám dokládá, když do svého souboru zařazuje např. Tvář toho druhého Kobo Abeho z roku 1964), tak alespoň seznámení s pár zajímavými autory, na které člověk nemusí nutně narazit.

3 07.03.2023

Zajímavá paralela mezi etikou samuraje a britským majordomem, jak jej líčí Ishiguro v Soumraku dne – jeho pan Stevens se s Šigesukeho ideálem zacíleného, věrného a vzhledem k zadanému úkolu až za hrob oddaného bojovníka překrývá do takové miry, že to imho není jen tak náhodou.

Pak je tady taky paralela se služebnictvem, jak jej podábá Emily Brontëová v románu Na větrné hůrce – zde, stejně jako v Bušidó, se podobně tematizuje, že strohý život oddaný službě je zdravější a pokud jeho vlákno nepřetne nesplnitelný úkol či prostě osud (nemoc, nehoda), trvá déle než život rozmazleného rozmařilce a je také naplněn jakýmsi vnitřním štěstím. Oproti tomu je existence panstva jaksi křehčí – jejich psychika je náchylnější k depresím a sebedestrukci, jejich celková konstituce nemá pevný charakter a jelikož smrt je pro ně něčím děsivým a obávaným, naopak paradoxně umírají brzy (srovnejme průměrný věk, jakého se ve slavném románu dožijí hrdinové z řad služebnictva, s průměrem dožití panstva – bez ohledu k pohlaví). Šigesuke tohle ve svém etickém kodexu podává jako výhodu, které jeho ideální bojovník může dosáhnout (pochopitelně tedy v dobách míru, kdy je šance na fyzický střet řádově nižší než ve válce). Není to v jeho podání nutně odměna, protože tou je samotná služba, respektive každý dobře vykonaný úkol, ale rozhodně možný dlouhý a šťastný život samuraje zmiňuje právě v téhle “brontëovské” kontradikci.

22.12.2022

Z hlediska přístupu ke světu by se lidé dali rozdělit na dva typy – ti, kdo jsou otevření k věcem, pro které je svět množinou výzev, kteří se tedy vypořádávají s věcmi kriticky teprve poté, co je důkladně poznají, a pak ti na opačném pólu. Tj. ti, kteří si rychle utvářejí konzervativní postoje v závislosti na subjektivně pojímaných tradičních přístupech, aniž by o věcech měli potřebu uvažovat skutečně otevřeně a s maximalizovaným množstvím úhlů pohledu (ano, těch je řádově víc, takže vzácnější je ten první typ).

Myšlení je únavné, je energeticky vyčerpávající a je tedy snazší (a člověk k tomu ve své snaze o úspornost přirozeně inklinuje) si rychle utvořit přesvědčení a to pak do omrzení opakovat bez potřeby kriticky hodnotit a zpochybňovat vlastní postoje. V některých případech je pak tohle lpění na svých postojích doprovázeno zajímavou suitou více či méně zjevných rozporů, neboť dotyčný člověk srdceryvně napadá fantómy, stíny imaginárních protivníků, tepe přitom do všeho, o čem nic moc neví, přičemž argumentuje s tím, že jej detaily netankují, protože v jeho věku už zná vlastně všechno.

Köcher je přes veškerou svou životní skepsi zřejmě spíš tím prvním případem a Nápravník naopak až karikujícím způsobem naplňuje onen druhý typ. Naplňuje jej takřka dokonale – může v tomto ohledu sloužit coby subjekt ukázkové případové studie. Člověk má tendenci se v tomto ohledu zatvrzovat s postupujícím věkem, jelikož čím je starší, tím je potřeba energetické úspory z myšlení + lenost větší, ale mnozí k tomu intenzivně tíhnou již od mládí, jelikož si jinak těžko představit, že by se octli na prahu života a smrti s takto zdeformovaným intelektem, jako se to stalo panu Nápravníkovi (i když nikdy pochopitelně nelze také vyloučit organickou příčinu). Co se nicméně týče obou korespondenčních přátel who meet again, jejich věk není tolik rozdílný, aby právě tento povahový dipól krásně nevynikl.

V případě Nápravníka pak celá věc nabývá vskutku tragikomických kontur. Člověk si po padesáté čte, že jde celý svět doprdele, protože nikdo nemá v úctě renesanční vzdělání (které Nápravník definuje poněkud stipulativně – totiž tak, že renesanční Evropan stojí svou kulturou výš než fauna…), že nikdo není dost inteligentní, hlavně teda žádný Američan, že všichni současní spisovatelé jsou hlupáci a blbové, proto jej nezajímají a nikoho z nich nečte, a podobné, argumentačně často vnitřně rozporné odsudky. Člověk se tedy sice shovívavě usmívá nad gerontickou pošetilostí, ale zároveň si říká, že je to vlastně smutné, když někdo dojde v osamělém stáří k takové míře mimóznosti. Prostě něco jako když člověk poslouchá takového Dominika Duku nebo Maxe Kašparů a podobné lidi – s nimiž je Nápravník coby levičák a zapřísáhlý kritik náboženství v přímém ideovém rozporu, ale strukturou a kvalitou svých úvah je s nimi paradoxně v překvapivé shodě. Kniha je tedy v urč. ohledu zajímavá také jako jakýsi apel nebo odstrašující příklad pro čtenáře: dávej si pozor, jak přemýšlíš, nebo z tebe jednou bude Nápravník Kašparů!

Nápravníkovy mailové příspěvky (o nichž dle redakční poznámky uvažoval pro vydání, takže pro něj neexistuje omluva ve smyslu, že soukromé by nemělo být posuzováno coby veřejné) lze motivicky rozdělit do třech skupin:
1. banality (samozřejmé postřehy a myšlenky, které autor vydává za geniální vhled)
2. nesmysly (úvahy nad věcmi, o nichž toho autor ví málo, tudíž se dopouští úsměvných omylů)
3. žlučovitá kritika všech okolo + komplementární lezení do zadku K. Köcherovi.

Třetí motiv je obvyklým zaříkáváním mantry, že kromě nich dvou na světě neexistují vlastně žádní inteligentní a vzdělaní lidé + zřejmě tvoří důvod, proč Köcher tuhle nanicovatou korespondenci udržuje – prostě Nápravníkovo řiťolezectví dělá jeho egoismu dobře a navíc se nemusí příliš snažit, což se tedy projeví hned na začátku. Zpočátku jsou totiž témata zajímavá, ale záhy KK sezná, že nemá smysl tlačit na pilu a spokojí se s málem.
Výsledek: Škoda, že Köcher neměl chytřejšího a erudovanějšího partnera do diskuze – možná by se čtenář dočkal nevšednějších myšlenek.

A ještě poznámka stran Köcherovy potřeby zvyšovat hladinu dopaminu skrze zpětnou vazbu (trocha svévolného psychologizování): Köcher na jednom místě píše, že se mu nechce psát knihu či prostě delší text, protože to dá moc práce a nemá vlastně jisté publikum (čtenářstvo). Raději by přednášel. Ano, přímý kontakt se skupinou (nejlépe mladších) obdivovatelů patřičné intelektuální úrovně přináší rychlejší uspokojení. Něco psát, publikovat, pak čekat na nejistou reakci, to může být docela skličující. Akorát by se tenhle poměrně pochopitelný motiv neměl skrývat za kritiku českého čtenářstva s tím, že by snad bylo lepší napsat kupříkladu jisté memoáry anglicky – to je nanejvýš zástupný důvod, jelikož pokud vím, od roku 2007, kdy byla tahle úvaha svěřena e-mailu, se tak dosud nestalo.

7 13.12.2022