3497299 komentáře u knih

Výchozí předpoklady jsou rozhodně zajímavé. Autor na mnoha příkladech ukazuje, že intelektuálové ponoření do vlastního svévolného elitářství mají krajně odmítavý vztah k masám – a že pojmy „masy“ a „kultura mas“ používají k jednoduchému nálepkování všeho lidového, co v nich vyvolává přirozený odpor. Jedná se však spíš o jejich vlastní slabost, neschopnost rozlišovat, vidět a chápat, tedy o zásadní nedostatek citlivosti. V důsledku čehož je umění intelektuálů, v pojetí Johna Careyho, záměrně matoucí a nesrozumitelné, aby si udrželo odstup od těch, kteří nemají patřičné vzdělání a tedy intelektuální status. Jedná se o značně tendenční práci, která odráží dobu vzniku (raná devadesátá léta), ovšem v současné „rozdělené společnosti“ tenhle konflikt hoří novým jasným plamenem (mezi tím chvíli jen tak doutnal, ačkoli sotva kdy vyhasl). Knihu má smysl číst ze dvou důvodů:
1) proto, že je v ní shromážděno množství zajímavých faktů a názorů, které jsou sice roztroušeně známy, ale jen málokdy je tolik elitářské špíny shromážděno na jednom kompaktním místě;
2) proto, aby se mohl čtenář názorově vymezit, případně si naopak ujasnit kontury souznění.
Carey předvádí demagogii na mnoha úrovních a občas se krásně střelí do vlastní nohy. Jen tak namátkou několik kritických postřehů:
–Autor nikde nevymezuje, kdo je to intelektuál – zdá se, že tuhle nálepku používá prostě pro všechny své ideové nepřátele, kteří zároveň píší a vydávají knihy. Jím postižená množina je jinak dost heterogenní. Tímhle hrubým škatulkováním se paradoxně příliš neliší od jím nenáviděných elitářů a jejich pohrdlivým popelníkem pro vše „davové“ a „demokratické“.
–Podtitul knihy nicméně zní: Pýcha a předsudky v kruzích literární inteligence 1880-1939. A jak každý čtenář záhy pochopí, kritický osten míří především na britskou literární modernu a širší okolí – tedy Woolfová, Clive Bell, Wyndham Lewis, Pound, Forster, Yeats, Joyce, ale také Wells, či Huxley. Čili intelektuálové jsou někteří píšící Angličané, kteří měli něco zejména proti: novinám a časopisům, demokratickým volbám, masovému vzdělávání, feminismu, televizi, cyklistice, předměstí a konzervám (jedny z mála čestných výjimek jsou A. C. Doyle a Arnold Bennett, které pro kontrast Carey spíš chválí).
–Nejzábavněji to schytal Joyce s Odysseem, který to sice už už vyhrává, protože jej neměla ráda posh girl Virginie Woolfová (ozn. Joyce jako příklad sprosťáckého polovzdělance). Joyce protagonistu vybírá právě z řad lidových vrstev (Leopold Bloom čte Tit-Bits a vůbec je to vulgární chlap), přičemž mu věnuje plně detailní pozornost, ovšem nakonec se stejně dostaví zklamání. Joyce onu knihu napsal tak, že by si ji právě takový Bloom nikdy nepřečetl, takže o co mu šlo? Dělat ramena? Tady se vyjevuje imho jeden z Careyho nejtragičtějších omylů, totiž, že všechny ty pisatele náročné prózy skutečně motivovalo něco tak malicherného, jako je snaha o nečitelnost pro plebs. Tak určitě – člověk nevolí formu proto, že se s ní chce dostat do specifických zákoutí, ale proto, aby mu nebylo rozumět. Well done, Mr. Carey – brilantní úvaha.
–Když pomineme značné zaujetí, jež se odráží v pikantní expresivitě (někdy to Carey nevydrží a nechá se tak trochu unést), autor dělá, že je nad věcí, že pouze neutrálně snáší jakési důkazy a s formulací vlastní pozice se nemusí obtěžovat. Jenže by měl, jinak se totiž plácá v alibismu, kdy se staví jednou za dělníky, jednou za buržoazii, pálí to do aristokratické Bloomsbury i levicových elitářů franktfurtské školy, ale sám je jakoby nenapadnutelný. V horším případě pak jen odsuzuje určité úvahy a vysmívá se jejich původcům, jak nejsou schopni dohlédnout, že vysoké umění není nic než „sociální konstrukt“. Přitom je schopen mnohem méně než oni: „elitáři“ se alespoň snaží argumentovat. Carey své pozice neobhajuje vůbec, neboť se domnívá, že jím mezi řečí proklamované hodnoty jsou automaticky a bez pochyby správné – vidí konstrukt v oku svého bratra, ale trámu v oku svém si nevšímá.
–Názory některých "intelektuálů" jsou vskutku k sežrání a jsem zcela pro, aby se v biografiích nijak nepotlačovaly, protože člověk by měl znát pravdu a mít co možná nejúplnější obraz. Ale domnívám se, že není správné dopouštět se kýčovitých ideologických anachronismů a je naopak nutné brát všechny ty myšlenkové bouře v kontextu jejich doby. Carey navíc až příliš aplikuje metodu „najít kal, který potřebuji, a postavit z něj mozaiku“, a na můj vkus se až moc často dopouští spekulací na způsob „tohle sice říká literární postava, ale myslí si to určitě i autor sám“.
–Ke konci už se Carey neudrží a odkryje své ambice naplno. Bez ohledu k časovému i tematickému vymezení se prostě začne pouštět do svých aktuálních názorových souputníků. Jak jinak si vysvětlit, že se mezi vším tím modernismem do r. 39 náhle octla kniha Georga Steinera Skutečné přítomnosti z r. 1989. Carey navíc zapojí nejtěžší kalibr: reductio ad Hitlerum. Steinera skutečně srovnává s Hitlerem, a to z toho důvodu, že v dané knize Steiner tvrdí, jak veškeré umění, které lze nazývat „velké“, nějak souvisí s ideou Boha (ať už se k transcendentu staví kladně, nebo kriticky). V úplném závěru se rozparádí a pustí se do Derridy a Rolanda Barthesa. Tentokrát ovšem autor netvrdí, že dotyční odmítají přijmout a tematizovat masovou kulturu, jelikož uváděné Barthesovy Mytologie se jí naopak přímo zabývají. Přesto se jedná o odporné elitáře, neboť píší schválně nesrozumitelně (!) a navíc obyčejnému chudákovi, co doma kouká v papučích na fotbal, oblíbené hračky zcizují, protože v nich nacházejí jakési skryté významy, které náš normal guy nenahlíží (!!). Zlý intelektuál, kterému se v zrcadle odráží hitlerovské rysy, je tedy ten, kdo se pokouší tvrdit, že by v umění mohla být nějaká vyšší hodnota, stejně jako ten, kdo je natolik troufalý, že chytračí a odhaluje v řádu věcí skrytý smysl.

7 18.02.2021

Co se týče hypotetické originality, je třeba rozlišovat mezi základním námětem jako takovým a samotnou knihou se vším všudy. Knih a filmů o androidech vznikly stovky, ale McEwanův román je docela jedinečný. Vedle způsobu, jakým autor celé téma promýšlí a podává, kupříkladu takový (v tomhle kontextu zřejmě často zmiňovaný) Asimov působí jako poněkud těžkopádný chrlič přímočarých nápadů. Uznávám, že to není úplně spravedlivé srovnání, protože McEwan má širší pole, z nějž může těžit. A navíc je oproti téhle SF legendě nejenom chytrý, ale taky skutečně dobrý spisovatel. I když používá osvědčené, klasické stylistické postupy, rozhodně má co říct a ví, jak na to. Vzato kolem a kolem, jedna z must-read knih tohoto roku.

14 12.02.2021

Jeden z vzácnějších případů, kdy kniha podnítila smysluplnou filmovou adaptaci. Smysluplnou proto, že Kaufanův (patrně) známější film rozvíjí přítomné motivy, ale zůstává autonomní – netvoří obvyklou banální audiovizuální analogii textu. Reidova kniha je nápaditým příspěvkem k žánru psychologického hororu. Stojí přitom na natolik svébytných nápadech, že pro ni žánrové škatulkování nemůže být adekvátní. Reida budu určitě sledovat, protože je autorem, který nekopíruje, ale staví vlastní. Lepší být uzavřen v solipsistické ulitě, než se nudit na procházce nekonečnými kilometry monokulturního lesa – alespoň tedy z hlediska čtenáře.

7 08.02.2021

Žánrový cross-over není samospasitelný. Autorka dělá tu chybu, že není dostatečně důrazná ve svém vlastním stylu a nepřomýšlí své nápady důvtipněji. Uranova tak zábavně překvapuje, ale ne dost: charaktery i motivy jsou bizarní, ale ne dost, jazyk je hravý, ale ne dost, dějové zvraty jsou střelené, ale utápí se v těle průměrnosti. Lence Elbe chybí důmyslnější koncept a větší fantazie – hraje si, ale v mezích, svoji obrazotvornost nepouští z vodítka utaženého nakrátko. Stejně jako imaginární pes jejího románového alterega, který je neustále odháněn, takže jeho veškerý potenciál je snížen na občasné náhodné interference, ale jinak čtenář moc nechápe, proč tam vůbec musí být.

8 08.02.2021

Stejně jako impresionismus byl z určitého pohledu realismus zbavený naivity, že objektivní skutečnost lze jen tak prostě a jednoduše překreslit na plátno, i na Simonův Příběh se lze dívat jako na analogickou tendenci literárního realismu dovedeného k radikální formě. Mikrookamžiky vědomí, asociativní unikavost a nestálost, přesto je tady nástin struktury skrze opakující se motivy (možné vynořování potlačovaného traumatu) a určitá flow, stream of consciousness, na kterou není vždy jednoduché se naladit. Respektive text od sebe čtenáře do značné míry záměrně odstrkuje. Řazení Simonova textu odpovídá tomu, jak mysl plyne ve vypravěčově hlavě – často se ihned vytrácí někam pryč, neulpívá, ztrácí se. Což je proces, který je zásadně v rozporu s podstatou toho, co obvykle činí text textem: formulace, strukturování a tím pádem zachycování, ukotvování vnímané reality. Tudíž se domnívám, že specifická Simonova forma není manýrou, ale jakýmsi kompromisem mezi realistickým uchopením toho, co se pod drobnohledem děje v lidské mysli, když je zaměstnána sama sebou (psychol. to popisuje coby implicitní/defaultní systém), i se vší tou unikavostí a divergentním bordelem, a potřebou literární fixace. Co se týče spojení s francouzským novým románem, manifestem Alaina Robbe-Grilleta a podobně, přišlo mi dost zajímavé, že výše řečené se děje převážně skrze důsledně povrchové ohledávání tvarů, struktur, barev, ploch, včetně ornamentálně detailních popisů, přičemž samotné „psychologizování“, zachycení myšlenek v jejich abstraktní formě, se omezuje na naprosté minimum. Bezpochyby jeden z mezníků v historii literární formy.

3 08.02.2021

motto:
Já snad toho Kunderu ještě začnu mít rád.

Experimentální komentář č. 3.: Komentář tak zvaně z břicha za poslechu bájného hukotu (pro všechny Novákovy die-hard fans). (Předchozí komentáře byly přesunuty z nějakého neznámého důvodu do Diskuze.)

To je pitomec tohle to. Ten si vůbec nevidí do huby! Nadhled sem, nadhled tam, velká analýza a přitom se chytá kdejaké číčoviny. Jak šikanované mládě, na které nevyšlo: tuhle neumí Kundera ani řídit auto, tamhle je jeho angličtina sotva pohlednicová a k tomu jestli náhodou není ještě latentní homosexuál. Homosexuál! Jako by na tom sešlo. Naprostá zoufalost, protože kdyby rozuměl psychologii, kterou se furt ohání jak kráva ocasem... Psychologie… to jo. Tak možná plácačka na mouchy – vzít, praštit, vzít, praštit a tak dál. Prej že prošel každej detail – nic mu neuniklo. Hlavně, že když narazí na Xenakise a Varèse, zmůže se nanejvýš na nějaký to obviňování z nihilismu. Soudruzi, tenhle Xenakis, tenhle Varèse, to když někdo poslouchá, to když má někdo rád, tak to nemá už jinak rád vůbec nic! Celej svět nenávidí! Celej vesmír chce zničit! Vyzmizíkovat! To je hrůza, tadyhle takový lidi! A jinak? Jinak k těm dvěma už nic… proč asi! Protože na to vůbec nemá tohleto… no hlavu! Prostě nemá. Nemá a nemá. Nedává to vůbec. Můžou si kecat novináři, co chtějí. Nedává, je to pravda. Já to vím – říkal to i AAA Bílek se Slačálkem...

Spolu s Neapolskou tetralogií možná autorčin vrchol a zároveň pěkná ukázka zrádnosti literárního hypu - být populární je pro některé autory cosi jako nemoc - průvodních příznaků v podobě čtenářských reakcí se pak není vůbec snadné zbavit.

3 29.04.2020

Demagogická srágora vydávající se za exaktní esej. Kulka se v každé kapitole kouše do vlastního ocasu.

Temné léto, ač se rozhodně nejedná o autorův nejlepší román, je ve srovnání s přeceňovaným Kingem (TO) mnohem lepší knihou: chytřejší, konzistentnější, lépe fungující na vytyčených rovinách vyprávění.

5 10.02.2019

Queer variace na Pninovské téma.

1 24.01.2019

Palahniuk správně pochopil, že se stal parodií sebe sama, která se hroutí ze svých zvyšujících se nároků uspokojit očekávání fanoušků. Takže se do toho pořádně opřel a stvořil groteskní lunapark vtipně variující své omšelé spisovatelské nástroje. Zřejmě snaha o osvobození - místo anarchistického poselství pro romantické nihilisty je tady muž z Acapulca. Palec nahoru.

5 09.08.2018

No jo, Pynchon prostě není literatura pro muly.

12.07.2018

Esej konzervativního myslitele, v níž se její autor dopouští chyby apriorního stanovení toho, co dokazuje. Autor kritizuje sociální stát švédského střihu, jelikož zabraňuje dosahovat občanům “hlubokého uspokojení”. Zabraňuje jim to z toho důvodu, že toto naplnění dle Murraye čerpá ze čtyř zdrojů, kterými jsou víra, povolání, rodina a společenství. Pokud sociální stát přebírá určitý díl z role některé z těchto institucí, pak tím tato instituce vadne a občan z ní nemůže čerpat, díky čemuž upadá jeho vitalita a pocit životního štěstí a naplnění.

Není jasné, jaký je pro autora přesně rozdíl mezi rodinou a společenstvím, jelikož u rodiny zřejmě nejde jen o zajištění reprodukce, ale také o vazby mezi členy. Tyto vazby jsou ovšem také důležité v rámci společenství, tudíž se rodina a společenství coby smysluplné zdroje hlubokého uspokojení (dále jen HU) překrývají. Naopak povolání je kategorie až příliš široká, jelikož dle autora zahrnuje nejen práci, ale také záliby či například uměleckou tvorbu. První vážné chyby se autor dopouští tehdy, když tvrdí, že společenství a rodina mají přirozený původ, zatímco stát přirozený původ nemá. Jenže nevysvětluje rozdíly. Stát je svého druhu společenství. Pakliže jde o míru organizovanosti, pak je otázka, zda společenství či dokonce rodina, v níž hrají roli autority stanovující zákony, které ubírají jednotlivcům jejich svobodu v rozhodování a životnímu směřování, respektive že toto rozhodování přebírají z jedince na sebe, nemohou být stejně škodlivé, jako je pro autora sociální stát. Autoritativní a rozhodovací role státu by se tak jen posouvala na nižší úroveň, ale k jedinci by se přes rigidní společenství nebo rodinu stejně nedostala. Ten pak může v důsledku omezení rodinou či společenstvím stejně tak trpět neschopností dosáhnout HU.

S tím se pojí i to, že autor ve svém velebení role společenství a rodiny zcela opomíjí jejich potenciální negativní stránku, která může jedince svazovat a zabraňovat mu ve svobodné a kreativní činnosti a naplnění. Např. konzervativní rodina či společenství může takto omezovat ženy na historicky dané role. Sociální stát a jeho emancipační potenciál se zde zcela opomíjí.

Další problematický bod je samotný koncept HU, kterým autor nahrazuje rovněž problematický pojem štěstí. Murray až příliš nekriticky spojuje HU s prací pro společnost, s vysokou morálkou a individuální zodpovědností za společnost i prostředí. Kdyby vycházel z toho, že víra, rodina, práce a společenství jsou základní pilíře pro rozvíjení společnosti, nikoli jednotlivce, čemuž je třeba individualitu naopak podřídit, pak by to dávalo lepší smysl. Jenže tím by se dostal do oblasti totalitně-levicového smýšlení, které je pochopitelně jeho pravicovému chápání, v jehož středu je svobodné dosahování osobního štěstí, odporné. Tím ovšem přehlíží zásadní nekonzistenci, jelikož mezi tím, co je dobré pro společnost, a individuálnímu HU ze smysluplně naplněného života, nemusí být nutně pozitivní vztah. Pro mocensky myslícího člověka může být uspokojivým naplněním životního běhu maximalizace míry a rozsahu, v jakých ovládá a využívá ostatní, či v jakých shromažďuje moc a movitosti. Murray ve své argumentaci v podstatě automaticky počítá s tím, že HU v rámci smysluplného naplnění života je mít děti, vychovávat je, pěstovat přátelské vztahy a co nejusilovněji budovat osobní blahobyt v korespondenci s blahobytem celé společnosti, spolu s pěstováním a předáváním zodpovědnosti za naplňování těchto cílů. Ten, kdo se tomu vymyká, v autorových očích dosáhnout HU nechce. Čili se jedná o tautologii, jelikož se zde dokazuje, že rodina, společenství, povolání a víra jsou základní pilíře pro budování rodiny, společenství, povolání a víry.

Druhá polovina eseje je už jen blábolení o tom, že exaktní věda v budoucnu jistě dokáže, že jeho předpoklady jsou pravdivé + povinné odkazování se na Tocquevilla.

5 11.06.2018

Pro mě osobně největší tuzemská literární událost tohoto roku. Wallace je evidentně velmi nadaný a schopný autor, u nějž je formální stránka součástí výpovědi v silném slova smyslu. Některé postupy, které vynalezli nebo alespoň zdůraznili např. členové OULIPO či jiní postmodernisté, a které v jejich případě často zůstaly spíše na rovině formální hry, Wallace používá s tím, že při tom akcentuje větší hloubku vyjádření. Jde o ten typ autora, který vytváří nové způsoby vidění. U některých povídek se svým smyslem pro detail a jazykovou ekvilibristikou dostává na úroveň Vladimira Nabokova. Jindy dosahuje skrze perecovský popis (vršení deskriptivních detailů) míry odtažitosti, která specificky koresponduje s přítomným tématem. Jistým společným prvkem jinak velmi rozmanitých povídek je zřejmě zrcadlení. Je zde fyzické zrcadlení, kdy kluk napodobuje výrazy svého sourozence, který se z této nevyžádané reflexe může zachránit jedině zmrtvěním a rezignací na vlastní expresi. Což vlastně slouží coby metafora pro většinu dalších povídek v souboru. Jejich tématem je často vlastní zrcadlení toho, co protagonisté kriticky vnímají na ostatních – často zrcadlení jimi zároveň reflektované, ovšem paradoxně touto reflexí naopak o to více zesílené. Stejně právě jako v případě expresivního napodobování tváře druhou osobou, při jejímž sledování je tak obtížné přerušit smyčku a opustit nechtěný afektovaný sled výrazů. Jedná se o neurotický kruh, v němž reflexe neurózy celý okruh posiluje. K tomu jsou Wallaceho texty často velmi vtipné, a to dosti nečekaným a těžko napodobitelným způsobem.

9 11.06.2018

Jedna ústřední hrdinka z pera tří autorek. Stylisticky není poznat, že se na textu podílely různé osobnosti. Rub tohoto experimentu je ten, že je kniha napsaná poněkud neosobitým způsobem. Hrdinku sice sledujeme od jejích dětských let až po čtyřicítku, ovšem žádná proměna v důsledku dospívání a stárnutí na stylistice, resp. způsobu vyjadřování (ich-forma) znát není. Kniha není napsaná nijak neobratně, ale zřejmě v důsledku potřeby sladění různých způsobů psaní ani nijak originálně. Jinak je to takový příběh normálního člověka – něco na způsob snímku Childhood od Richarda Linklatera. V některých aspektech má Johana tematicky blízko k Petře Soukupové, která je ovšem svá témata většinou schopna postihnout do větší hloubky a tudíž lépe. Johana vůbec celkově příliš klouže po povrchu. Sledujeme dívku, která je krásná, chytrá a nakonec i celkem vzdělaná, ale její a matčiny malé vzestupy a pády korespondující s opakovaně neuspokojivými vztahy s muži, nakonec vedou k melancholii z životní nenaplněnosti a mizérie průměrnosti. Pocit nanicovatosti je samozřejmě dán zejména průběžně aktualizovaným rozdílem mezi původní představou a aktuálním kompromisem. Johana není neúspěšná, ale ani nijak zvláště skvělá – ostatně stejně jako většina lidí, kteří jsou kolem ní (až na výjimky, kteří jsou na tom výrazně hůře). Prožívá to, co zřejmě v různých variacích zná každý. Od literatury tohoto druhu bych ovšem čekal právě schopnost postihnout věc v nějakém komplexu či spojitosti, které zvnějšku nelze postřehnout. V Johaně je ovšem naopak všechno docela průhledné – všechny konflikty a události, které si čtenář představí, že by se mohly stát (aniž by je bylo nutné hnát do nějakých katastrofických důsledků), se také stanou. Po přečtení se vnucuje shrnutí: ano, tak nějak to asi v životě chodí. Tento povšechný názor se ovšem zřejmě nijak nebude lišit od toho, který má čtenář před otevřením knihy. Co se týče ústředního bodu, jímž je chybějící otec a z toho vzniklé trauma, díky němuž hrdinka (a její matka) ve svém životním postupu neustále klopýtá, ani v tomto ohledu se zajisté nejedná o žádný převratný objev. Pochválit Johanu lze snad alespoň za bezútěšný závěr. Završené pátrání po svém otci, od nějž si hrdinka slibuje lepší ukotvenost, nepřináší do řešení labyrintu jejího života naprosto nic konstruktivního – žádný pevný bod, jehož by se mohla chytit. Spíše naopak, dezorientace a plíživá rezignace se tím ještě posílí.

4 05.06.2018

Zápletka je sice do značné míry sofistikovaná, ale působí příliš vykonstruovaně. Greene své postavy používá spíše jako proměnné ve svých teologicko-filosofických funkcích než živé bytosti. V horším případě jsou to jen chodící klišé (literární kritik). Autor vrší paradoxy, aby dokázal relevanci víry. Během čtení mě přitom čím dál tím silněji přepadal pocit, že se všechno točí kolem nějakého viru. Na scéně máme různé hrdiny, kteří se víře více či méně brání – někteří dokonce velmi urputně, jako třeba kazatel ateismu, který přesvědčuje kohokoli, kdo naslouchá jeho pravidelným přednáškám v parku. Jakoby se mezi nimi nicméně šířila epidemie, jelikož čím více vzdorují, tím účinněji je postupně jednoho po druhém víra přepadá, včetně ateistického kazatele. Na konci prakticky žádný ateista nezbude (i sucharský úředník Henry se mi zdál nalomený). Zajímavé je, že tento pocit musel mít ze svého románu i autor, neboť hlavní hrdina ke konci věc komentuje ve stejném smyslu: je to jako nějaká nákaza. Jeho komentář se týká faktu, že ústřední femme fatale byla coby malé děvče pokřtěná a přesto, že si na to nepamatovala, naprosto propadla tenatům křesťanské víry, až si z rozporu mezi touhou po nemanželském sexu a slibem Bohu uhnala smrt. Konec dobrodružství tak lze číst jako svého druhu epidemic thriller zobrazující středně pokročilé stádium šíření. V hypotetickém dalším díle by na autora navazující epigon mohl popsat, kterak víra zachvátila celý západní svět, v podobném duchu jako dnes tolik populární horory s námětem zombie apokalypsy. Dle názoru některých molekulárních biologů či neurologů má navíc víra co dělat s určitou genetickou výbavou. Pokud tedy platí, že exprese specifických genů značně přispívá k pravděpodobnosti, že bude dotyčný navštěvovat kostel, pak by Konec dobrodružství bylo možné číst také jako svéráznou kritiku anglické třídní společnosti, v níž pozorujeme jasně viditelné následky důsledné třídní endogamie.

2 05.06.2018

Klasická práce Elisabeth Kübler-Ross, která u nás vycházela už za komunismu v samizdatových překladech a přepisech. Nemohla vyjít oficiálně, jelikož člověk budující socialismus by se myšlenkami na smrt neměl stresovat. Autorčino určení postupných fází reakcí na blížící se konec u terminálně nemocných (šok – popírání – hněv – smlouvání – přijetí a nad tím střídající se fáze naděje) je poměrně známé. Kniha by se ovšem měla spíše jmenovat O smrti a umírání praktikujících křesťanů, jelikož autorka sice v poslední části tvrdí, že se dané schema týká všech de facto stejně – ateistů, věřících i kohokoli mezi tím – ovšem pak je těžko pochopitelné, proč když tři čtvrtiny knihy tvoří kazuistiky doprovázené doslovnými přepisy rozhovorů, z nich většina pacientů dokládá, že hlavní sílu čerpají z toho, že se odevzdali Bohu. Ateismu má tak paradoxně asi nejblíže pacient, který sděluje, že i když je myslím praktikující protestant (nebo katolík, teď nevím), on na modlení zase tak moc není a modlí se za něj spíš jeho žena. Celá kniha tak nepůsobí příliš všeobecně platně. Ostatně teoretická část se mi jeví spíše jako taková zobecňující dojmologie doprovázená hojnými citacemi z Rabíndranátha Thákura (btw, to je ten spisovatel, jehož básněmi prý záměrně iritoval členy Vídeňského kroužku na svých přednáškách Ludwig Wittgenstein, když měl dojem, že jsou úplně mimo – což bylo zřejmě dost často). Na druhou stranu je práce Kübler-Ross za prvé průkopnická (jedná se o šedesátá léta v USA) a za druhé jistě prakticky velmi prospěšná, neboť zásadně změnila přístup především pomáhajících profesí k pacientům, pro něž již nelze léčebně mnoho vykonat. Kübler-Ross vycházela z neutěšené situace, kdy se smrt brala jako něco, co je třeba maximálně potlačit, jelikož jsou před ní všichni profesionálové v koncích (vyjma kněží pochopitelně). Komunikace mezi pacienty a doktory či ošetřujícím personálem se proto většinou odbývala na úrovni pozorování a vyhodnocování dat z přístrojů a mnohdy i sérií zbytečných testů, která měla zakrýt omezenost moderní medicíny. Lidskost nikde; empatie a schopnost pochopit a naslouchat potřebám nemocných minimální – a to často i ze strany příbuzných. V tomto ohledu se práce dosti podobá knize Atula Gawandeho Nežijeme věčně, v níž se v roce 2014 popisuje situace v americkém kontextu dosti podobně – z toho plyne, že díky Kübler-Ross se těmto pacientům a jejich rodinám nyní věnuje vyškolený psychiatr či psycholog, ale společnost je ve svém vytlačování smrti za okraj pozornosti prakticky ve stejné křeči. A to včetně příslušníků lékařského stavu. Ostatně právě personál nemocnic – doktoři a sestry – jsou těmi, kdo na autorčiny průkopnické semináře reaguje s hysterií, která nemá s racionálním přístupem mnoho společného. Pacienti i jejich příbuzní byli u rozhovorů Kübler-Ross vždy velmi vstřícní, doktoři a sestry občas reagovali jako sociopaté. Dlužno dodat, že mnoho z nich jen dočasně – jakmile její seminář osobně navštívili, jejich přístup se často změnil. Proto asi autorka přes průběžně uváděné peripetie na konci knihy ne zcela uvěřitelně tvrdí, že na její seminář reagovali pozitivně ÚPLNĚ všichni.

29.05.2018

Kniha se v originále nazývá En finir avec Eddy Bellegueule, jelikož se Bellegueule jmenuje protagonista, a protože jde o autobiografický text, jmenoval se tak i její autor, než si nechal jméno úředně změnit. V češtině se z jeho příjmení v titulu stalo B. zřejmě proto, že nutnost vyslovit obtížné slovo před knihkupcem zřejmě snižuje prodejnost, jiný důvod v tom nevidím. Eddy Bellegueule je kluk, který se stydí za to, že je homosexuál, protože na francouzském venkově ho za to každý šikanuje. Jakmile se odstěhuje do města, je to trochu lepší. Tolik k jejímu faktickému obsahu. Kniha k tomu samozřejmě poskytuje řadu víceméně zábavných detailů, u nichž pochopíte, že Bruno Dumont ve svých filmech zdaleka nepoužívá tolik nadsázky, jak se zdá. Jinak je to text, jakých je spousta – přiměřeně zajímavý a celkem dobře napsaný, cenný jako nositel svědectví, ovšem bez nějakých zásadních kvalit.

Autor sám podotýká, že jeho rodiče (a s nimi všichni příslušníci jejich kulturní třídy) si ve svých postojích často protiřečí: svoje příkoří mimo jiné svádí na bohaté elity, které pro ně tak představují nepřátele, ale když má někdo z nich šanci se k těmto elitám přidružit, jsou na něj patřičně hrdí. Podobně se u nich např. všeobecně pohrdá homosexualitou a zženštilostí, ale pokud v daném okamžiku tento motiv převýší nějaký jiný (třeba konkrétní sympatie), osoba, která by jinak homosexuála zesměšňovala, jej bude bránit, třebaže jen krátce, dokud motiv nevymizí a dotyčný se nevrátí k obvyklé šikaně spolu s ostatními. Podobně u rasismu: je zde všeobecný odpor k rasové odlišnosti, ale existují výjimky, kteří představují jedince, jež ten který příslušník spodiny přijal s tím, že např. tento konkrétní “Arabáč” je náš. Autor k formující síle kulturních stereotypů trefně dodává historický příklad, že když se v roce 1789 vesničané bouřili kvůli nedostatku potravy a šli demonstrovat před královský palác ve Versailles, jakmile spatřili krále, převážil přeci jen silněji imprintovaný vzor reakce a lidé začali spontánně volat: Ať žije král! Plyne z toho obraz kulturní třídy, která je do značné míry nesvéprávná – její reakce a rozhodnutí určují emocionálně silně podmíněné stereotypy, k nimž si teprve ex post vytváří jakési chatrné racionální odůvodnění (např. mlátím ženu, protože mi nedává dostatek lásky – kdyby mě měla ráda, nebyl bych takovej rapl). Podobně třeba mnoho voličů Miloše Zemana jej imho volilo na základě jednoduché emoce a z ní plynoucího názoru (mám rád to, co znám, nemám rád to, co neznám – Zemana znám), k němuž si poté vytvořilo slabé odůvodnění (mnoho pro nás udělal, ochrání nás před vnějším nepřítelem). V neurologii se něčemu podobnému říká konfabulace – člověk vytváří smyšlené vysvětlení nějaké reakce, jejíž příčinu nezná, ale jíž si potřebuje nějak přisvojit, aby si uchoval dojem, že se má pod kontrolou a ví, co dělá. Existuje příklad lidí, kteří mají např. porušené propojení mezi hemisférami (corpus callosum) a kteří dostávají do každého oka jiný obraz, přičemž jen jedna polovina mozku dokáže ten “svůj” obraz vědomě zpracovat a popsat (každá hemisféra zpracovává jeden zrakový vstup). Na jejich příkladu lze tento fenomén pozorovat velmi zřetelně - levá hemisféra, která ovládá řeč, tvoří falešné vysvětlení podmíněné a neuvědomované fyzické reakce na obraz, který zpracovává pravá hemisféra (viz třeba práce V. S. Ramanchandrana). U obyvatel světa vylíčeného v knize Skoncovat s Eddym B. je tento rozpor mezi reakcemi a jejich odůvodněním často jen o něco méně křiklavý. Tudíž by se mohlo lehce říci, že existuje zásadní rozdíl mezi třídou nevzdělaných a hloupých lidí, kteří jednají dle aktuálních pocitů a příslušných stereotypů, přičemž zvesela konfabulují absurdity – jak je popisuje Édouard Louis – a třídou poučených, vzdělaných a racionálně uvažujících občanů, kteří jsou schopni stereotypy nahlížet, bránit se jim a lze je přesvědčit logickými argumenty. Jenže to by bylo moc jednoduché, neboť se pochopitelně na základě téhle zkratkovité úvahy nabízí otázka, zda ve velké míře téhle iluzi neodléhají všichni a zda vzdělání a rozum pro většinu není jen od toho, aby vytvářela u některých lidí přesvědčivější a komplexnější a u jiných naopak prostší pseudovysvětlení jejich jednání. Tedy zda prostě nejsou knihy, jako je Skoncovat s Eddym B., šokující pro jejich vykreslení zaostalého venkova (nebo nějakého jiného „vzdáleného“ a “cizího” prostředí), ale jsou děsivé proto, že ukazují reálnou tvář naší všeobecné ubohosti.

8 29.05.2018

Podnětná a zejména v českém kontextu dosti originální studie vycházející ze spinozovsko-deleuzovské teorie afektu, s níž přes současnější teoretické přístupy (např. Brian Massumi) zkoumá afekt v audiovizuálním umění – v avantgardě, mainstreamových melodramatech i žánrových dílech. Především tedy ve filmu a se speciálním zaměřením na díla Wernera Schroetera, jež jsou prodchnuty Schroeterovou celoživotní fascinací operou.

2 29.05.2018

Román s Rothovým typickým tématem – intelekt a racionalizace vs. sex a vášeň. Hrdina se neustále nachází mezi dvěma póly, přičemž mu nijak zásadně nepomáhá, že svoji záležitost dokáže reflektovat – reflexe jej naopak vede k větší úzkosti a beznaději, jelikož si uvědomuje, že z ďábelského kruhu neunikne. Spousta dialogů, literárních narážek, ale všechno pracuje jasně a soustředěně. Roth je vůbec velmi soustředěný autor, který dokáže dané téma pojednat velmi minuciózně. V tomto ohledu určitě jeden z nejvýznamnějších současných spisovatelů. Signifikantní je hned počáteční expozice, v níž se dualita v dětském věku zjevuje ve zdánlivě nevinné touze vyniknout po vzoru staršího kamaráda v imitaci zvuku, přičemž největší důraz je kladen na velmi obtížné napodobení ruchů, které se týkají hygienických procesů, jež obvykle, kromě nejsprostších vtipů, zůstává v dobré společnosti za okrajem zájmu. Hned v úvodu tedy do celé věci zajímavě vplouvá komplementární téma, totiž společenské konvence – očekávání ostatních, resp. jejich požadavky na to, co je hodno pozornosti a co je tzv. nízké. Hrdina jako malý kluk nechápe, proč by jej neměly zajímat nuance ve zpodobení zvuků trhání toaletního papíru a utírání zadku, když v tom lze dosáhnout mistrovství, jako v čemkoli jiném.

Roth je jako autor posedlý sexem, jelikož dualita mezi intelektem a vášní, dobrým vychováním a společenským postavením a voláním „nízkých neřestí“ tvoří ústřední téma celé řady jeho děl, přičemž jej ovšem v každém z nich pojímá v trochu jiných ohledech (alespoň z toho, co jsem zatím četl), tudíž nemám dojem, že by se nějak nepřístojně opakoval. Protagonista – literární vědec David Kepesh zabývající se Kafkou a Čechovem – nikdy nebude šťastný. Femme fatale pro něj po krátké době bude představovat tyranskou megeru a hodná a krásná intelektuálka se mu omrzí tím, že s ní není myslitelná žádná transgresivní rozpustilost. Nezbývá, než utrpení, jelikož psychoanalýza nepomáhá – odhalení komplexu problém neřeší.

3 29.05.2018