3497299 komentáře u knih

Povídky Pavla Drozda jsou skrytý poklad.

15.03.2023

Podobně jako se někdy říká, že historii filozofie tvoří komentáře k Platónovi (a období před Platónem zabírají presokratikové), bylo by možné analogicky tvrdit, že veškeré moderní hard SF je komentářem k Lemovi (a předtím máme v tomto směru co do činění s jakýmisi "prelemovci"). Dokonalá prázdnota se pak autorovu oblíbenému žánru většiny zahrnutých textů zcela vymyká - za tuhle knihu by si Lem jistě zasloužil čestné členství ve skupině OULIPO.

2 12.03.2023

Až na pár zajímavých postřehů poněkud banální. Což činí knihu vlastně typickou pro současnou českou literární kritiku nebo recenzování obecně - kritik uvede autora a jeho dílo, popíše stručně děj, pak vybere některý ze zjevných motivů a konstatuje, že tam je. Následně do analýzy přimíchá 200 g dojmologie spolu s poučeným ignorantstvím, díky čemuž předpokládá, že se s textem patřičně vypořádal. V Bělíčkově případě (který svoji knihu sestavil na základě svého kritického lit. podcastu) pak z toho všeho vyrobí knihu.

Pár příkladů:

Bělíček nás seznamuje s tím, jak aktuální a novátorský je Knausgård, Tao Lin či Ben Lerner ve svém chaotickém, případně maniodepresivním detailismu, který záměrně postrádá celistvost - jako by tady dávno neexistovali autoři jako Pynchon, DeLillo nebo D. F. Wallace. Nehledě k tomu, že jím popisovaný styl je jedním ze stěžejních prvků manýrismu coby protipólu klasicistního pojetí (jak jej popisuje Hocke v návaznosti na Curtia), přičemž záměrná neucelenost, vč. stylistické nekonzistence, je také konstitutivním prvkem "modernistické" literární avantgardy (viz např. R. Murphy - Teoretizace avantgardy).

U Houellebecqa pak triumfuje s náhledem, že MH píše hlavně o lásce, jako by to nebyl pro každého čtenáře, který Houellebecqa alespoň otevřel, celkem zjevný fakt. Přitom si Bělíček zřejmě rozvzpomene na svá studia filozofie a prohlásí v geniální zkratce, že motiv metafyzické lásky máme v naší západní kultuře díky Platonovu Symposion, který dále vylepšili novoplatonikové spolu s Augustinem. Když pominu ne zcela přesné tvrzení, že pro Sokrata/Platóna byl člověk ve své existenci konečný (Bělíček asi na hodinách antické filozofie nedával moc pozor - možná byl trochu napřed a četl si pod lavicí Marxe), tak se zcela opomíjí v tomhle metafyzickém panství lásky vliv křesťanství, protože on to třeba ten Augustin taky asi neměl jenom od Platóna, spíš ten platonismus s křesťanstvím zfúzoval, takže křesťanské ctnosti, ke kterým má Houellebecq ve svém myšlení afinitu, tedy víra, LÁSKA, naděje, nelze redukovat na dialog Symposion. Nehledě teda k tomu, že ona láska (eros) v Platónově pojetí se od té křesťanské, natožpak od té sekularizované Houellebecqově dost podstatně pojmově liší - taky se jedná o zcela odlišné kulturní rámce, o různá epistémé, které tady Bělíček šmahem háže do jednoho košíku, jako by se to všechno stalo včera (možná měl pod lavicí číst raději Foucaulta). Ale to je samozřejmě detail - důležité totiž je, že "Extrémně konzervativní myšlenková linka usilující o panství vášně a pudů se vine celou Houellebecqovou tvorbou". Tak určitě - o nic jiného než o celosvětové panství vášně a pudů Houellebecqovi nejde: Michel pro to dělá maximum a dokud nedosáhne celosvětového pudového pokrytí, nebude mít klid.

V části týkající se Sally Rooney pak Bělíček zase překvapivě tvrdí, že hrdinové Normálních lidí interpretují nejjemnější hnutí coby komunikačně podstatné díky vlivu internetové komunikace - jistě, když člověk chatuje, mailuje, používá všechny ty ambivalentní, stupidní emoji a GIFy, není si pak naživo jistý vůbec ničím. Hrdinové tedy vše "detailně pozorují a jednoznačný význam pro ně nenese už ani tón hlasu nebo nonverbální projevy". Protože "vše má význam, vše může znamenat něco úplně jiného podle toho, na co zrovna svým pohledem klademe důraz".
Ano, to vše nám přinesl internet, protože v blahé předinternetové době měl hlas vždy zcela určitý, čitelný tón a nonverbální gesta střílela své ucelené významy k vědomí svých protějšků jako šípy do terčů - co nonverbální gesto, to plných sto bodů!! Ach, jaká to byla naivní a krásná doba, před internetem, a jak nám ta Sally Rooney teď pěkně ukázala, jak se to všechno neuvěřitelným způsobem změnilo...

A tak dál, a tak podobně. Přemýšlím, komu je V chapadlech murmuru vlastně určeno - možná nekriticky empatickým die-hard fans A2larmu.

Když už interpretačně nic moc zajímavého, pouze humbuk s tím, že lit. by měla držet s dobou, přičemž prvky, které si Bělíček vytyčil coby charakteristické pro soudobá díla, se celkem běžně nacházejí v nejrůznějších příkladech starších tvůrčích počinů (což ostatně sám dokládá, když do svého souboru zařazuje např. Tvář toho druhého Kobo Abeho z roku 1964), tak alespoň seznámení s pár zajímavými autory, na které člověk nemusí nutně narazit.

3 07.03.2023

Zajímavá paralela mezi etikou samuraje a britským majordomem, jak jej líčí Ishiguro v Soumraku dne – jeho pan Stevens se s Šigesukeho ideálem zacíleného, věrného a vzhledem k zadanému úkolu až za hrob oddaného bojovníka překrývá do takové miry, že to imho není jen tak náhodou.

Pak je tady taky paralela se služebnictvem, jak jej podábá Emily Brontëová v románu Na větrné hůrce – zde, stejně jako v Bušidó, se podobně tematizuje, že strohý život oddaný službě je zdravější a pokud jeho vlákno nepřetne nesplnitelný úkol či prostě osud (nemoc, nehoda), trvá déle než život rozmazleného rozmařilce a je také naplněn jakýmsi vnitřním štěstím. Oproti tomu je existence panstva jaksi křehčí – jejich psychika je náchylnější k depresím a sebedestrukci, jejich celková konstituce nemá pevný charakter a jelikož smrt je pro ně něčím děsivým a obávaným, naopak paradoxně umírají brzy (srovnejme průměrný věk, jakého se ve slavném románu dožijí hrdinové z řad služebnictva, s průměrem dožití panstva – bez ohledu k pohlaví). Šigesuke tohle ve svém etickém kodexu podává jako výhodu, které jeho ideální bojovník může dosáhnout (pochopitelně tedy v dobách míru, kdy je šance na fyzický střet řádově nižší než ve válce). Není to v jeho podání nutně odměna, protože tou je samotná služba, respektive každý dobře vykonaný úkol, ale rozhodně možný dlouhý a šťastný život samuraje zmiňuje právě v téhle “brontëovské” kontradikci.

22.12.2022

Z hlediska přístupu ke světu by se lidé dali rozdělit na dva typy – ti, kdo jsou otevření k věcem, pro které je svět množinou výzev, kteří se tedy vypořádávají s věcmi kriticky teprve poté, co je důkladně poznají, a pak ti na opačném pólu. Tj. ti, kteří si rychle utvářejí konzervativní postoje v závislosti na subjektivně pojímaných tradičních přístupech, aniž by o věcech měli potřebu uvažovat skutečně otevřeně a s maximalizovaným množstvím úhlů pohledu (ano, těch je řádově víc, takže vzácnější je ten první typ).

Myšlení je únavné, je energeticky vyčerpávající a je tedy snazší (a člověk k tomu ve své snaze o úspornost přirozeně inklinuje) si rychle utvořit přesvědčení a to pak do omrzení opakovat bez potřeby kriticky hodnotit a zpochybňovat vlastní postoje. V některých případech je pak tohle lpění na svých postojích doprovázeno zajímavou suitou více či méně zjevných rozporů, neboť dotyčný člověk srdceryvně napadá fantómy, stíny imaginárních protivníků, tepe přitom do všeho, o čem nic moc neví, přičemž argumentuje s tím, že jej detaily netankují, protože v jeho věku už zná vlastně všechno.

Köcher je přes veškerou svou životní skepsi zřejmě spíš tím prvním případem a Nápravník naopak až karikujícím způsobem naplňuje onen druhý typ. Naplňuje jej takřka dokonale – může v tomto ohledu sloužit coby subjekt ukázkové případové studie. Člověk má tendenci se v tomto ohledu zatvrzovat s postupujícím věkem, jelikož čím je starší, tím je potřeba energetické úspory z myšlení + lenost větší, ale mnozí k tomu intenzivně tíhnou již od mládí, jelikož si jinak těžko představit, že by se octli na prahu života a smrti s takto zdeformovaným intelektem, jako se to stalo panu Nápravníkovi (i když nikdy pochopitelně nelze také vyloučit organickou příčinu). Co se nicméně týče obou korespondenčních přátel who meet again, jejich věk není tolik rozdílný, aby právě tento povahový dipól krásně nevynikl.

V případě Nápravníka pak celá věc nabývá vskutku tragikomických kontur. Člověk si po padesáté čte, že jde celý svět doprdele, protože nikdo nemá v úctě renesanční vzdělání (které Nápravník definuje poněkud stipulativně – totiž tak, že renesanční Evropan stojí svou kulturou výš než fauna…), že nikdo není dost inteligentní, hlavně teda žádný Američan, že všichni současní spisovatelé jsou hlupáci a blbové, proto jej nezajímají a nikoho z nich nečte, a podobné, argumentačně často vnitřně rozporné odsudky. Člověk se tedy sice shovívavě usmívá nad gerontickou pošetilostí, ale zároveň si říká, že je to vlastně smutné, když někdo dojde v osamělém stáří k takové míře mimóznosti. Prostě něco jako když člověk poslouchá takového Dominika Duku nebo Maxe Kašparů a podobné lidi – s nimiž je Nápravník coby levičák a zapřísáhlý kritik náboženství v přímém ideovém rozporu, ale strukturou a kvalitou svých úvah je s nimi paradoxně v překvapivé shodě. Kniha je tedy v urč. ohledu zajímavá také jako jakýsi apel nebo odstrašující příklad pro čtenáře: dávej si pozor, jak přemýšlíš, nebo z tebe jednou bude Nápravník Kašparů!

Nápravníkovy mailové příspěvky (o nichž dle redakční poznámky uvažoval pro vydání, takže pro něj neexistuje omluva ve smyslu, že soukromé by nemělo být posuzováno coby veřejné) lze motivicky rozdělit do třech skupin:
1. banality (samozřejmé postřehy a myšlenky, které autor vydává za geniální vhled)
2. nesmysly (úvahy nad věcmi, o nichž toho autor ví málo, tudíž se dopouští úsměvných omylů)
3. žlučovitá kritika všech okolo + komplementární lezení do zadku K. Köcherovi.

Třetí motiv je obvyklým zaříkáváním mantry, že kromě nich dvou na světě neexistují vlastně žádní inteligentní a vzdělaní lidé + zřejmě tvoří důvod, proč Köcher tuhle nanicovatou korespondenci udržuje – prostě Nápravníkovo řiťolezectví dělá jeho egoismu dobře a navíc se nemusí příliš snažit, což se tedy projeví hned na začátku. Zpočátku jsou totiž témata zajímavá, ale záhy KK sezná, že nemá smysl tlačit na pilu a spokojí se s málem.
Výsledek: Škoda, že Köcher neměl chytřejšího a erudovanějšího partnera do diskuze – možná by se čtenář dočkal nevšednějších myšlenek.

A ještě poznámka stran Köcherovy potřeby zvyšovat hladinu dopaminu skrze zpětnou vazbu (trocha svévolného psychologizování): Köcher na jednom místě píše, že se mu nechce psát knihu či prostě delší text, protože to dá moc práce a nemá vlastně jisté publikum (čtenářstvo). Raději by přednášel. Ano, přímý kontakt se skupinou (nejlépe mladších) obdivovatelů patřičné intelektuální úrovně přináší rychlejší uspokojení. Něco psát, publikovat, pak čekat na nejistou reakci, to může být docela skličující. Akorát by se tenhle poměrně pochopitelný motiv neměl skrývat za kritiku českého čtenářstva s tím, že by snad bylo lepší napsat kupříkladu jisté memoáry anglicky – to je nanejvýš zástupný důvod, jelikož pokud vím, od roku 2007, kdy byla tahle úvaha svěřena e-mailu, se tak dosud nestalo.

7 13.12.2022

Anna Cima svojí druhou knihou jasně potvrdila to, co jsem si myslel už u její prvotiny – je to autorka young adult lit.

3 03.12.2022

Braunstein je šašek. Čím je jeho argumentace slabší, tím častěji se pouští do svých nepřátel urážkami ad hominem. Abych mu tedy v tomto ohledu složil plnohodnotnou poctu, která jeho hystericky zacyklený rétorický styl věrně odráží, nemůžu, než to ještě jednou zopakovat: Braunstein je šašek.

Překladatelka Martínková se posrala v kině. Všechny postavy v jejím překladu mluví jako hrdinové Čtyřlístku. Např.:

‘Oh, for fucksake! You can’t bloody do this to me.’ = "No kurňafix, takhlenc mě přece vyšplouchnout nemůžete!"

Thank fuck for that. = Z prkna klika.

Janis twists a string ofamber beads around her little finger. ‘I – lost – my – shit.’ = Omotá si šňůru jantaru okolo malíčku. "To sem si teda cákla do bombarďáků."

A tak podobně to jde celou dobu.
Kapela Utopia Avenue se zde mimochodem z nějakého důvodu, který jsem kurňafix doprkna úplně nepobral, jmenuje Cesta do Tramtárie (!!). Kytary jsou zde "kejtry", v kapele řádí neustále nějaký "bicák", agentura Whalemoan se zde nazývá Prima brumendo atd. Možná se překladatelka sjela kyselinou, aby získala odpovídající flow, ale vyšla jí z toho spíš volná fantazie ve stylu Vorlíčkových komedií, v níž si pouliční gangsteři ve vypjatých chvílích při přepadení říkají "Ty bambulo!" (sic!)

V českém překladu se nenacházejí žádná sprostá slova a proto by jej neměl nikdo číst.

15 23.10.2022

Málokdy čl. narazí na tak chytrou a podnětnou prózu. Mezi Ballovy přednosti patří propojování – na hraně bezbřehé manýry (nevázanost), ovšem vždycky sleduje další interpretační plán (inteligence). Některé z povídek jsou docela fascinující.

1 17.03.2022

Kniha, která nemá žádnou slabou stránku. V podstatě geniální dílo. Vážně.

1 18.01.2022

Všechny Peheho romány jsou, jako by je psalo přemoudřelé děcko.

28.11.2021

Nářky smutných/zuřivých štěňátek nemá smysl poslouchat. Nejsem si úplně jist českým překladem, ale sama o sobě je Ve službách spravedlnosti značně zajímavá a originální kniha. Víc žen do SF!

1 23.11.2021

To nekonečné otálení s vydáním bylo celé věci dost na škodu. Vznikla tak zcela přehnaná očekávání. Kunderova fr. tvorba tady měla vyjít už dávno, měla být zařazena do střízlivého kritického a interpretačního diskurzu, čímž by taky Nevědění nemuselo dostávat natolik polarizovanou reflexi. Náměty jsou zajímavé, jeho zpracování spíš nedotažené – u řady paradoxů jsem měl pocit, že by si zasloužily hlubší rozpracování. Takto je výsledek příliš tezovitý – někde na půli cesty mezi nadhozenými myšlenkami a nápady z výborů Kunderovy esejistiky a jejich adekvátním zpracováním v románové formě. V tomhle případě Kunderova snaha o maximální úspornost nevede imho k tomu nejlepšímu výsledku. Trochu to celé působí jako rozpracovaný koncept – dobré nápady, občas zajímavé scény, ale když začne být některý rozpor u postav zajímavý, text jej utne a poněkud křečovitě symbolicky ukončí, jakoby to celé už chtěl mít rychle za sebou. Nedořečenost je v tomhle případě slabostí, protože se nezdá, že by už nebylo co k věci říct. V rámci toho vyvstává pozoruhodný nesoulad mezi Kunderovou tendencí věci relativizovat, vztahovat k sobě rozpory, a jejím kolapsem v kýčovitě jednoznačné řadě významů (např. hudba vs. hluk – hluk = eklekticismus = nevědění = ignorace = opak kultury a paměti). Protože věci nejsou takto jednoduché a autor, jakým je Kundera, to nejspíše dobře ví/věděl (nebo vědět měl). A k tomu se příliš vysvětluje (např. odysseovské analogie jsou fajn, ale jsou zde zbytečně omílány furt dokola).

Co se týče doslovu Sylvie Richterové, tak u něj platí přesně ta nesmyslná a směšná vyhrocenost. Richterová vlastně ani nenapsala doslov, ale jakési zaříkávání (to samé platí pro její předchozí doslov u Slavnosti bezvýznamnosti) – opakuje banální myšlenky stále dokola v podstatě prázdné formě, přepjatě hovoří o mistrovství a transcendentním významu a fuze témat, a do toho občas vykřikne Kusánský! Hölderlin! Husserl! Heidegger!, aniž by z odkazů plynulo cokoli zajímavějšího než slovní pěna. Stačí si po dočtení vytvořit myšlenkovou mapu, co k celé věci Richterová vlastně říká, a čtenář nutně dojde k tomu, že vlastně nic moc (v podstatě vůbec nic, než co není nabíledni, akorát k tomu přidává 200 kg exaltace). Adekvátnímu kritickému přijetí tak dělá medvědí službu.

13 17.11.2021

Četl na základě recenze na iLiteratuře – byl jsem zvědavý, co se za tím skrývá.

Dejme tomu, že je všechno přesně tak, jak se to tváří: vzdělaná mladá polská právnička píše jednu knihu za druhou pro upřímné potěšení – vlastní i svých nadržených čtenářů. Z tohoto hlediska je na jejích knihách pozoruhodný kontext:

Mladá, vzdělaná žena píše knihy, v nichž ztvárňuje dokonalý vlhký mužský macho sen, zcela bez ironie, do nějž se zasněně noří téměř výhradně ženské čtenářstvo ve věku cca 17+.

Co to vypovídá? Vzpomněl jsem si při tom na nedávnou diskuzi, v níž se obezřetný kulturtrégr Jan H. Vitvar zamýšlel nad šovinistickým vyzněním románů Milana Kundery s tím, že pokud si je dneska bude číst nějaká mladá holka, asi nebude chápat, jak si mohl dovolit takto deformovaně a reduktivně vztahovat k ženám – totiž jako k objektům hry, manipulace a slasti. No… možná by si měl Vitvar přečíst Chobotnici + například zdejší komentáře, aby vylezl z té své bubliny.

Takže:
Chobotnice je velká legrace, ale na úplně jiné rovině, než se zpočátku zdá – podezřívám autorku, že si ze čtenářů prostě utahuje, protože takhle přepálený škvár asi nelze psát bezelstně. O krimi thrilleru bych nemluvil, protože tahle rovina je zoufale nudná. Takže zbývá erotika a popkulturní hlášky, které se v jakési nápodobě chandlerovské drsné školy snaží celou knihu vytáhnout vzhůru taháním za vlastní cop – zcela v autorčině stylu lze dodat: jenže vlasy jsou příliš mastné a prášilovská snaha končí pádem na ukrutně těžkou prdel.

Přišlo mi zajímavé, že všechny postavy (úplně všechny, bez výjimky) se mezi sebou bavily jako třináctiletá děcka. V jedné chvíli také Lilka sdělí Michalovi, že se chová jak třináctiletej fracek, ale tohle chvilkové prozření okamžitě odpluje do zapomnění, stejně jako celá zápletka pár hodin po dočtení. Jinak lze charaktery jen obtížně rozlišit – všichni používají stejně debilní vtípky, mají rádi stejné věci a na podněty reagují stejným způsobem. Jakoby se jeden otravný pubertální smrad inkarnoval do celé právnické, policejní i zločinecké sféry. Jelikož se v knize rychle střídají ich-formy mezi hlavní femme fatale a jejím nadsamcem, místy tak dochází ke zmatení, která replika patřila komu – pomáhají jen mluvnické rody. I tak se ovšem přinejmenším na jednom místě překladatel (nebo rovnou autorka/redaktor, těžko říct) dopustil vtipné záměny a nezáměrně snad naznačil non-binární podvědomé jádro skórujících macho figur. Čili lze knihu číst také symptomaticky jako skryté poselství o hlubší identitě překonávající gender.

Linie rozlišení je zde naopak striktně vedena na sociologicko-kulturně-fyzickém poli: všechny postavy definované jako silné a krásné jsou zároveň i proklamativně vtipné, chytré a sympatické (proklamativně, protože z jejich chování to nelze poznat). A naopak: loseři jsou oškliví, zakomplexovaní, hloupí a často také zlí a podlí (skutečně tomu tak je – taky se mi to nejprve zdálo jako podvratná hra).

Jeden zábavný detail nadto: protagonista, který splňuje prakticky všechna kritéria psychopatické škály – jakoby přepáleně inspirovaný Andy McNabem nebo někým podobným – se naváží do jiné postavy a označuje ji jako „normální psychopatku“, která „už žádnou jinou chorobu nemá“ (legrace veliká, opravdu).

Ostatně je otázkou, zda vůbec nějaká Paulina Swist existuje – vzhledem k její poloutajované identitě bych se nedivil, kdyby šlo o marketingovou zástěrku.

Má to v sobě takové kahudovské outsiderství, které si kolem sebe buduje sebestřednou jazykovou autonomii. Také cosi jako pro Kahudu typický aspekt multiverzní nadreality, která je zde ovšem ve skryté a pro samotného hrdinu-pozorovatele obtížně nahlédnutelné formě, jež je v textu vyjadřovaná spíše apofaticky. V záměrném lpění na povrchu věcí ad nauseam spolu s radikalitou nenarativního přístupu ve zpřístupnění subjektivní zkušenosti to pak má něco z Clauda Simona. Zároveň je to docela specifická a ve své (místy pravda trochu vyčerpávající) zanícenosti velmi svébytná literatura.

2 26.09.2021

Stockholmský syndrom v kulisách mírného odporu.

2 26.09.2021

Ne všechno, co Byung-Chul Han tvrdí, jsou nesmysly (např. interpretace Trierovy Melancholie je dost zajímavá), ale většina ano. Ovšem i relevantní postřehy, které autor průběžně trousí, jsou zasazeny do demagogické kostry.

Byung-Chul Han v souladu se svým zjednodušeným nazíráním skutečnosti nemyslí dialekticky. Stanoví si abstraktní pojem “negativity”, jemuž nasází atributy, které jej rajcují, pak stanoví nepřítele: stejně abstraktní “pozitivitu”, kterou může krmit v podstatě libovolným obsahem toho, co jej naopak irituje, a tím to hasne. Žádný další krok, který by ukázal, že na vyšší rovině jsou věci komplikovanější, že rozpory lze nahlížet diferencovaněji a že existuje souladná pozice. Je to zkrátka špatný filozof (nebo dobrý manipulátor, jak se to vezme), jelikož je neschopen myslet. Respektive opravdu myslet, tedy skutečně zajímavě, do hloubky. Což je trochu překvapivé, vzhledem k tomu, jak se v knize myšlení zastává. Ostatně se celý jeho diskurz podezřele podobá konspiračním narativům, které také ukazují na jednoho nepřítele, vyprsknou patřičně zjednodušené vztahy, moc se neserou s tím, aby to všechno bylo konzistentní, a vypustí to ven mezi lidi. Jediný rozdíl je ten, že Byung-Chul Han je vzdělanější a tudíž cílí na jiné publikum, než je v tomhle ohledu obvyklé. Ovšem: o to větší fuj.

Pojmy používá dost povrchně a zmateně. Je to taková pop filozofie, která má za úkol inteligentní čtenáře (nebo čtenáře, kteří se považují za inteligentní) ubít opakováním několika jednoduchých názorů ad nauseam. Autor dost radikální teze staví především na svých pocitech (typické je použití argumentačních konstrukcí jako “Slýcháme také stesky, že…”), přičemž se je nepokouší nijak rozvést, odůvodnit, zasadit do širšího a třebas i věcnějšího kontextu nebo nedej bože důsledněji analyzovat – jeho základní rétorickou figurou je totiž opakování. Pojmy přitom používá natolik vágně, aby jimi mohl své podezřelé teze vystýlat – staví si takové intelektuální matrace, na kterých pak jak dítě poskakuje a zkouší, co to dá, než to pod ním praskne. To celé zřejmě v duchu, že myšlení je narativní a tudíž nevychází z informací, respektive z dat, které totiž umožňují pouze aditivní kalkulaci vývoje. Byung-Chul tudíž vezme (často dost neústrojně) prostě to, co se mu hodí do krámu – tuhle napíše, že Carl Schmitt by kritizoval Facebook, protože člověk může mít nanejvýš jednoho přítele i nepřítele. Celou dobu točí o tom, že situace je nevídaná, věci nabraly zcela nových konsekvencí, máme tady přemíru informací, pozitivitu všude, samé lajky atd. Není se čemu vymezit, všude hledáme “stejné”, nikde žádné “radikálně jiné”, jen “vystavování” a “narcismus”, který teda občas popisuje jako hraniční poruchu osobnosti, ale to nevadí. Protože ono to tady prý bylo už za Rousseaua. Pěkné. A jak to teda souvisí? Jak se to propojuje? To je asi buřt, hlavně že se zaplní stránky, protože opakovat těch několik hypotéz bez ničeho dalšího furt dokola taky není žádná sranda. Jsme pány i raby, nikde žádná vnější moc, vlastně to vůbec není mocenská hra – foucaultovský diskurz se proměnil v něco zcela nového. Najs. Ale nějak se zapomnělo dát to do souladu s kapitolou na konci, kde autor píše ve stejném aranžmá o psychomoci, která nás ovládá – takže jak je to s tou mocí? Je vnější, nebo vnitřní? Je vůbec, nebo není? Tedy je vlastně “pozitivní”, nebo “negativní”? Nevíme. Nejspíše je i není, ovládá nás zvnějšku, protože jak si jinak vysvětlit tu mediálně zmanipulovanou masu (no? jak si to vysvětlit? co?), ale zároveň jaksi i zevnitř, protože už tady máme tu pěknou figuru pána a raba v jednom, člověka nesvobodného, co si to neuvědomuje, protože je v dobrovolném kalupu a hlavu má v pejru (respektive v pornu), takže to prostě necháme tak. Náznaky dialektiky by tady tedy byly, ale kdo se s tím má srát, že. Stejně by to cílový čtenář nepobral, nebo mu to takhle prostě stačí. Koneckonců, myšlení nemá stavět na datech, ale na negativitě a na narativu, a to už tady tak nějak máme. Pornografie je antikulturní, protože nic nesděluje, její obrazy nic neskrývají a tudíž je není možno vůbec ani číst (OK, boomer, porn studies dostávají pěkně na prdel! A to ještě ani pořádně nezačaly…). Jinak teda lacanovské symbolično je virtualita, která je nekonečně transparentní, a reálno je fyzický, prý neprůhledný svět – no ty vole, to jsem rád, že to vím, protože tuhle mě vyděsil Max Tegmark s tím, že celé univerzum je výsledek matematického výpočtu zažívaný vnitřními pozorovateli jako “skutečnost” (Tegmark je určitě na zlé straně pozitivity, ale stejně) – až se za pár desítek let někteří z nás ponoříme do digitální, simulované reality, lacanovské reálno bude mít tudíž zcela po ptákách a můžeme na něj zapomenout – budeme průhlední jak éter, nebudeme myslet, jen počítat, a budeme se vzájemně vystavovat až do skonání narcistního světa.

Až na těch pár podnětných postřehů, které musí člověk dolovat, je to jedna velká do sebe zahleděná marnost. Měl raději zůstat u té metalurgie.

Tak si říkám, jestli tahle Vyhořelá společnost není taky jenom takové prázdné simulakrum, prostě jen další variace na populární téma “vzdělanci proti digitalizaci”, které prostě má u jisté sorty konzervativců svoje odbytiště a u nějž mám podezření, jestli už je dávno nepíše nějaká patřičnými pojmy nabrífovaná umělá inteligence, aby uspokojila poptávku vyprahlých apokalyptiků. Ostatně celou tu technofobní hysterii dostatečně vystihuje verš mašíbloidního básníka Václava Plumplovského: “V dálce slyšet mamuta, pozor, jedou auta!”

A s tím Heideggerovým rolníkem, jehož ruka myslí, protože nešmejdí po displeji, nýbrž drží hrábě, ať mi políbí prdel. Opravdu: v některých chvílích se ty jeho cancy nedají číst s chladnou hlavou.
Pokud někdo chce lepší analýzu narcismu západní společnosti, doporučuju spíše (dnes již klasickou) knihu Kultura narcismu Christophera Lasche.

5 15.09.2021

Unikátní osobní svědectví a zároveň evidentně stále ještě dost potřebná dekonstrukce jednoho (pseudo)génia. V mnoha ohledech podnětná kniha. Ostatně je možné, že právě i v intelektuální rovině jedna Horáková vydá za deset Juráčků.

4 27.07.2021

Papoušek Žako představuje tvora, který disponuje hlubším chápáním vztahů – člověk jej díky řeči a rozumu, tedy kategorizaci a strukturovanému myšlení ztratil (prý k němu má možná ještě přístup dítě, než si jej řeč podmaní). Jak se tahle vlastnost u papouška projevuje reálně? Vůbec nijak – Žako má plný zobák lidské řeči, je nadmíru chytrý (protože jej autor takového chtěl mít), ale zcela v lidských mezích – jeho vnímání je prakticky nerozeznatelné od člověka. Dokonce, navzdory jeho proklamované zvířecí jinakosti, jej nic jiného než lidský svět ani nezajímá. Je to podivné, ale takhle v Peheho románu funguje prakticky vše – bezpečné a omezující kategorie bez fantazie pohlcují vše. Včetně toho, čemu má být vlastní neuchopitelnost a překračování (kéž by...). V knize se tak prakticky nic neděje – až na několik málo poutavějších scén vše plyne nudně, nepřekvapivě a těžkopádně, a to přes několik stupňů fikčních rovin (tradiční schéma vyprávění ve vyprávění). Problém ovšem rozhodně není v námětu. Autor má vůbec podivuhodnou schopnost převzít množství zajímavých témat, myšlenek a postupů a banalizovat je, vyprázdnit, zbavit potence. Místo toho text napustil myšlenkovými floskulemi, otřepanými variacemi tradičních střetů a boomrovským patosem.

2 31.05.2021

Četl jsem kdysi anglicky. Jedna z klíčových aspergerovských autobiografií. Tammet je nadaný naboostovanou formou synestesie, což v jeho případě představuje nevídaný praktický fenomén.

3 24.02.2021