3497299 komentáře u knih

Na Freudovu práci se dívám spíše se značným podezřením, jelikož si myslím, že je poplatná příliš schematické a do značné míry kulturně podmíněné mysli svého tvůrce. Přesto nelze Freudovi nepřiznat mnoho originálních náhledů a velmi důmyslné a zevrubné zpracování daných témat. Zvláště když se vezme v potaz, že šlo ve své době o dosti průlomové náhledy. VTIP je na prvních cca 100 stranách podrobnou typologií a kategorizací vtipů, přičemž Freud celkem důmyslně rozlišuje mezi vtipem jako takovým a komičnem, naivnem či humornem (i když to není zcela relevantní poznámka, je třeba dodat, že některé vtipy - asi tak tři nebo čtyři - mi přišly celkem dobré a při jednom jsem se dokonce uchechtl nahlas - kupříkladu: Ta dívka mu připomíná Dreyfuse - armáda nevěří na její nevinnost. Nebo: Pročítal Homéra s takovým nasazením, že četl Agamemnón všude, kde stálo angenommen). Freud nejprve sveřepě vysvětluje každý uvedený vtip (což je samo o sobě docela zábavné), rozebírá jeho podstatu a odvozuje tak příslušné zařazení pod utvořené kategorie, přičemž trvá na tom, že je třeba vycházet ze stavby vtipu samotného, nikoli jeho účinku. Oddaluje přitom to, co je celkem jasné od začátku - že pokud se na vtip díváme fenomenologicky, lze dojít k společnému základu. Tím je dle mého názoru to, že mysl sleduje jednu cestu, přičemž se mu nečekaně ukáže jiná, která vede k odlišnému významu skrze překvapivé postupy a spojení, přičemž skok mezi nimi je vtipný dle jeho velikosti, dle míry redukce původní závažnosti a dle dalších okolností (rozpoložení, kontext). V tomto ohledu mě napadlo, že samotný Freudův spis by bylo lze brát coby svého druhu vtip: čtenář si myslí, že čte knihu o vtipu, ovšem nakonec zjišťuje, že je to o podvědomí - bohužel to tak úplně nefunguje, protože Freud „překvapivou“ pointu prozradil již v předmluvě... K něčemu podobnému, tedy co se týče struktury účinků vtipu na člověka, nakonec dochází i autor, přičemž je tedy třeba přiznat, že jeho rozbor je i v tomto ohledu nakonec poměrně chytrý, vnitřně celkem konzistentní a vede k některým překvapivým poznatkům. Čili ať je člověk freudovec nebo ne, VTIP stojí za pozornost. Už jenom proto, že Freud svým myšlením samozřejmě ovlivnil prakticky celou západní kulturu, přičemž jeho teorie mohou být mylné, ale nejsou hloupé.

1 29.01.2018

Vybrané eseje Kazimira Maleviče mají rozsah od uměleckého manifestu až po ontologické úvahy založené na dualitě mezi volní silou, která spolu s myšlenkou tvoří nadpřirozenou sféru, a materií. Smyslový svět je pro Maleviče zdáním - je utvářen snahou vůle a představy dát mu vnímatelnou formu. Neměnná a věčná materie, která je základem bytí, je přitom nedosažitelná a nepoznatelná. Malířství by se pak mělo osvobodit od prostého principu znázorňování skutečnosti dle stanovených kritérií věrnosti, naopak by mělo směřovat k vlastnímu autonomnímu světu forem, jemuž je suprematismus vývojovým vrcholem. Suprematismus je při tom Malevičův abstraktní, zcela nepředmětný styl, v kterém se umění dotýká původních forem bytí před vůlí a představou zformovaným světem. Malevičova filozofie zajisté není příliš originální, ale coby myšlenkový background jeho umělecké tvorby je velmi zajímavá. Texty je třeba vnímat vzhledem k době svého vzniku, kdy byly jeho manifesty za nepředmětnou tvorbu skutečně radikální (zábavně provokativní je jeho poznámka, že Michelangelo svým Davidem poškodil kvádr a konkrétní sochou ve službách věrného zobrazení postavy zmařil jeho potenciál). Zajímavé mi také přišlo, že Malevičův způsob uvažování mi připomenul některé kapitoly z Deleuzových TISÍCI PLOŠIN - zejména tam, kde Malevič popisuje různé malířské kultury a jejich ohniska (město a venkov), jejich okraje, návaznosti a možnosti propojování. Autor odmítá eklekticismus - malířské kultury nelze ovládat a volně přetvářet či kombinovat (třeba že byly vynalezeny určitými uměleckými génii). Řešení se nalézá v novém stylu či v regresi. Novou kulturu, zejména ve vyhroceném vztahu města vs. venkova, popisuje v pojmech nákazy a jejího šíření, které při překonání určitých mezí vytvoří novou dominantní normu.

1 29.01.2018

Angela Merkel je výjimečně schopným politikem, což jí snad neupírají ani její odpůrci. Qvortrupův životopis poměrně detailně rozebírá v zásadě každý krok, jenž ji vedl od studentských let až po uprchlickou krizi. Nebrání se subjektivnímu hodnocení, ani psychologickým rozborům, které ovšem mohou interpretaci snadno svést na scestí. Celkově jde o dosti zevrubnou a slušně erudovanou biografii. Jestliže někdo, tak jako já, čeká zejména hodně detailních analýz poválečné historie německé politiky, pak knihu nejspíše ocení.

4 29.01.2018

Perecova prvotina. Zdánlivě nezúčastněné popisy plné věcných detailů, ohledávání povrchů, jenž je příznačné zejména pro Robbe-Grilletův nový román, skrze nějž autor důmyslně buduje nové způsoby vidění skutečnosti. Předurčují už zde jeho specifický styl. Melancholickým bludným kruhem, v němž hrdinové nikdy nedojdou uspokojení, se mimo jiné v některých aspektech podobá jeho do velké míry zřejmě dosti osobní novele MUŽ, KTERÝ SPÍ.

1 29.01.2018

Konečně u nás někdo napsal SF, které je zajímavé. Tedy jde o křížence utopie, kyberpunku, osobní kroniky a alegorie. Zajímavé také je, že ústřední pointa je vlastně shodná s tou, která je v Kahudově předchozí knize VÍTR, TMA, PŘÍTOMNOST, tudíž lze obě knihy vnímat jako spojitou výpověď - asi v tom duchu, jako jsou spojitou výpovědí třeba všechny romány Daniely Hodrové. Koneckonců Kahuda má k autorům, jako je Hodrová (nebo třeba jako je Arno Schmidt), určitou afinitu - silný důraz na autobiografičnost a osobní reflexi;, jazykovou ekvilibristiku, spojování na první pohled nesourodých prvků v jakési holistické literární stavbě. Kahudův zestárlý kyborgizovaný vypravěč - autorovo alter ego – se nachází v roce 2080, v předvečer svého konce (a zároveň nového začátku, čase velkých změn, zásadního kvalitativního skoku dejme tomu na způsob Kurzweilovy singularity) a skrze své bohaté vzpomínky a probíráním se svojí rozsáhlou knihovnou usouvztažnuje Kosmovu kroniku, americké tajné služby, kulturní český underground 80. let, schizofrenii a perverzi, strunovou teorii a Penroseův pokus o propojení lidské mysli s univerzem na základě kvantového provázání skrze vlastnosti mikrotubulí (kontroverzní teorie uznávaného vědce, které se, pokud vím, stále nevzdal). A i když kniha např. vyhraněné čtenáře čistokrevného sci-fi bavit nebude, u Kahudy to celé dává smysl. Jedná se imho o poměrně výjimečného autora. Ještě mě napadla během čtení jedna analogie. Takto nějak by mohla vypadat DÁNSKÁ OBČANSKÁ VÁLKA 2018 – 2024 Kaspara Collinga Nielsena, kdyby to ovšem byla dobrá kniha. Neboť BYTOST s ní nese - ať již vědomě, nebo ne – značnou tematickou podobnost. Tak schválně, jestli ji také někdo přeloží do cizího jazyka : -).

1 29.01.2018

Co všechno se skryje pod důstojnou rouškou pravdivého svědectví. Boris Razon ve svých 29 letech prodělal poněkud hrůzný a nečekaný kolaps organismu, během nějž byl přibližně měsíc na jednotce intenzivní péče v blízkosti smrti, jehož příčinu se doktorům s jistotou nepodařilo vysvětlit. Po většinu času bylo jeho vědomí v říši horečnatých fantazií a během vzácnějších okamžiků probuzení bylo uzavřené v neovladatelném těle. V tomto rámci je Razonova kniha na prvních 100 stranách poměrně zajímavá svojí výpovědí o počátcích nemoci. Zbytek tvoří nebetyčně nudné fantasmagorické popisy, v nichž se jazykem spisovatele young adult dobrodružství autor grafomansky probírá každou minutou svého deliria. Styl odpovídá svému obsahu – japonské striptérky, ohniví mágové, komiksoví superhrdinové, ptačí lidé, vědmy a trocha soudobých událostí v podobě teroristů a násilných nepokojů na francouzských předměstích, to celé vznášející se na obláčku patetického kýče (toužil po dítěti a po lásce své krásné ženy, s níž byl ještě nedávno na pláži u moře, místo toho asi umře a čím si to zasloužil…). V tomto PALLADIUM skrývá pro některé snad relativní přednost, neboť text tak vyjma své stylistické a většinou i obsahové tuposti nevytváří vůbec žádné překážky a lze jej tedy číst velmi snadno a rychle. Zřejmě každý měl někdy v životě horečku a poté se podivoval nad tím, jaké roztodivnosti se mu při tom míhaly před očima; ovšem zdaleka ne každý poté považoval za nutné jakoukoli pitominu svého průměrnou obrazností obdařeného mozku zachytit na věčné časy a ještě to nazvat „palladiem“. Razon i řada kritiků se evidentně snaží, seč jim síly stačí, dát celému textu auru jakéhosi hlubokého svědectví a nejmdropují při tom Homéra, Lewise Carolla, Junga, Kafku, Borgese i kabalu. Bohužel zde žádné hodnotné analogie ve skutečnosti nejsou, čemuž napovídá i to, že zůstává jen u výčtu slavných jmen a u rady, aby si čtenář knihu nejlépe nějak jako zajímavě interpretoval sám. Kdyby se kdokoli předávkoval houbičkami či LSD a zažil bad trip, pravděpodobně by byl schopen zplodit něco na podobné úrovni – pokud by to byl navíc mladý a hezký intelektuál a octnul by se v blízkosti smrti, možná by se i jeho výplod dostal do užšího výběru Goncourtovy ceny. Jestliže bychom PALLADIUM považovali čistě za beletrii, pak se jeho halucinogenní vize od tisíců stránek fantastického braku liší zejména tím, že postrádají klasickou zápletku. PALLADIUM je ovšem prý cenné proto, že ukazuje „realitu“ – Razon tvrdí, že tohle všechno ve své mysli opravdu prožil a zachytil co nejvěrněji. Je-li tedy zachycení obsahu blouznivé mysli samo o sobě hodnotou (Razon tvrdí, že ve své knize odkrývá tajné světy, které mají reálnou existenci svého druhu a do nichž se ve svém stavu dostal), pak je cenná skutečně jakákoli fantazmagorie, jelikož přinejmenším střípky z tohoto „skrytého světa“ může stejně tak dobře obsahovat. Pokud jde jen o to, že při tom autor málem umřel, pak se zde oceňuje pouze patos. Kupříkladu W. S. Burroughs tenhle „tajný svět“ popsal mnohem lépe a radikálněji ve svém NAHÉM OBĚDĚ – prý si vůbec nebyl vědom toho, že jej napsal, jelikož se tak celé stalo pod vlivem heroinu – i z tohoto hlediska tedy Razon nic nového nepřináší, spíš naopak. Nehledě na mnohé jiné, kterým se do temnot lidského vědomí podařilo proniknout geniálně (jejichž některá jména se s Razonem neoprávněně pojí), dokonce často bez nutnosti skrývat se nešikovně za nároky autentického svědectví. Dále se s PALLADIEM často vzpomíná kniha SKAFANDR A MOTÝL, jejíž autor Jean-Dominique Bauby zažil podobně nepříjemný zdravotní stav. Jak známo, zcela enervovaný a tudíž nepohyblivý Bauby byl schopen komunikovat v čase mezi objevem, že vnímá, a svou smrtí, pouze mrkáním – celý román tudíž musel doslova namrkat. Domnívám se, že kdyby měl i Boris Razon svoji knihu namrkat, nejspíše by svoje PALLADIUM ještě dost přehodnotil.

3 06.01.2018

Postmoderní román s mimikry tradičního realistického vyprávění. Prostředí špionážní služby v MI5 s programy tajných vládních podpor vůči komunistické levici kritickým umělcům je vyprávěné dívkou, jejíž matematické nadání je pro ni zátěží, která jí brání oddávat se své poměrně naivní a přímočaré čtenářské vášni. Hned několik témat, kterým se dostane dosti zajímavých obrysů: 1. společenská kritika, v jejímž rámci je žena sice zdánlivě osvobozená (např. r. 72 MI5 blahosklonně přijímá i ženy), ale reálně je její role do značné míry pevně předurčená, její možnosti omezené a v posledku se nelze divit, že i přes patrnou inteligenci se nakonec chová do značné míry jako slepice, za níž ji většina mužů považuje; 2. zajímavě řešený konflikt mezi tradičním románem a literárním experimentem; 3. propast mezi exaktním (matematika) a humanitním vzděláním – rozdílné myšlení, předsudky, zdánlivé přemostění v podobě hrdinky či „jejího“ spisovatele naopak ukazuje některé hlubší rozdíly; 4. zajímavý a vlastně docela zábavný pohled na Monty Hallovu úlohu…

03.01.2018

Kniha JAK JSEM PSAL DOKTORA FAUSTA je sice v podtitulu označena coby román románu, ale jde o autorsky upravené deníkové záznamy hýřící větami: „Večer četl to a to“, „Mluvil s tím a tím“, „Odpoledne procházel a přemýšlel o tom a o tom“. Doktor Faustus vyvolal ve své době nemalou pozornost – pozdní autorovo dílo o geniálním skladateli Leverkühnovi, kvůli němuž se Mann po sedmdesátce pustil do zevrubného studia hudební teorie, historie a načítání biografií různých skladatelů; faustovské téma ukazuje propojení nelidských výšin génia s ďábelskou mocí na pozadí posledních záchvěvů nacistické říše. Geneze románu ovšem není zajímavá jen z hlediska ideologicko-historických či z hlediska Mannova zpracování známého motivu, ale také použitím dvanáctitónové hudby Arnolda Schönberga, vlastně počátku seriální techniky a od toho se odvíjející dominantní linie moderní hudby. Schönberg byl údajně Mannovým románem poněkud uražen – jednak proto, že se ve své vztahovačnosti ztotožnil s postavou Adriana Leverkühna, za druhé z toho důvodu, že Mann se v prvním vydání ke Schönbergově dodekafonii nechtěl v textu odkazovat explicitně, jelikož považoval tuto teorii umělecky přetvořenou za do značné míry za svůj autorský vklad. Od druhého vydání se nicméně román vydává s autorským doznáním a odkazem na hlavní inspirační zdroj. S genezí Doktora Fausta Mannovi zejména významně pomáhal filosof Theodor Adorno, který byl sám hudebním teoretikem a skladatelem, jenž studoval kompozici u Albana Berga (Schönbergova žáka) – memoáry tudíž popisují jejich mnohá setkání.

2 03.01.2018

Šestý díl v dublinském cyklu - v něčem stejný jako předchozí, přesto nelze říci, že by se autorka opakovala a že by se její knihy stávaly zbytečnou variací na totéž. Její přístup je jednotný ve dvou věcech: každá kniha je vyprávěna z pohledu nespolehlivého vypravěče (s mírnou obměnou v pátém díle), který vystupoval v některém z předchozích dílů + motivy zločinu jsou většinou v principu banální, ovšem autorka dokáže banální motiv rozebrat na rovině motivací a zdánlivě jednoduchou psychologii značně zkomplikovat. Zápletka Vetřelce (v orig. The Trespasser) je jako z některého filmu Alfreda Hitchcocka. Kdo je viník se zde kupodivu zdá být již od začátku pro čtenáře jasné (ačkoli vyšetřovatelé mají, jako obvykle, pochopitelnou slepou skvrnu). Ovšem silná stránka autorky - schopnost podchytit nuance lidských pohnutek a drobných komunikačních her, které nakonec představují důležitý aspekt pro výpověď díla. Čtenář tudíž sice ví, ale přesto je na konci překvapen a paradoxně si je méně jistý, než na začátku - jeho nejistota dokonce stoupá s nabývající jistotou postav, která se projevuje na obou znepřátelených stranách. To celé, aniž by příběh působil vykonstruovaně či příliš nepravděpodobně. Frenchová svým postavám vdechuje život s takovou účinností, až má čtenář pocit, že vnímá projev každého jejich nervového vlákna. To celé jí medle dává slušnou šanci stát se v dobrém slova smyslu klasikem.

4 03.01.2018

Jako obvykle u Frenchové i zde nejde primárně o to, kdo je vrah, ale skrze detektivní žánr se dostává k subtilnějším tématům. Zde je jím přátelství – konkrétně síla a meze přátelství mezi dospívajícími dívkami prestižní irské internátní školy (ostatně je vypovídající v tomto směru i to, že kniha po odhalení a uzavření pátrání pokračuje ještě 20 – 30 stran, přičemž se nejedná o pouhý dovětek, ale právě o ten skutečný závěr vyprávění). Frenchová mi v některých ohledech dosti připomíná práci dnes již asi klasické švédské autorky Kerstin Ekman – zejména v precizním budování atmosféry, které nemá pouze dekorativní či únikový význam, ale tvoří podstatnou součást v tematickém utváření (viz např. román Černá voda). Místo pro tajnosti (The Secret Place) se v rámci autorčiny série ovšem dosti vymyká – jednak střídající se pozicí nevěrohodného a vševědoucího vypravěče, jednak větším důrazem na možné paranormální jevy v rámci hororového žánru (Ekmanová a doposud i Frenchová si jinak vystačí s mnohoznačnou evokací jakési posvátné pohanské hrůzy z přírody – z míst, která jsou civilizací nezpracovaná. Jinak se tedy Místo pro tajnosti právě tímto tematizováním skrytého „lovecraftovského“ násilí, které ovšem může mít pro jinak založené čtenáře stále ještě racionálnější či vědečtější řešení, upomíná na její první knihu V lesích. Téma přátelství v izolovaném spolku pak zase na její román Podoba.

2 03.01.2018

Autorovy paměti v samostatných obrazech. Mimo jiné zde autor odkrývá svůj inspirační prazdroj – mýty aktualizované coby „skutečné zážitky“ v burleskních variantách místních lidových vypravěčů. Vzhledem k autorovu komediantství a italským reáliím si člověk nemůže nevybavit některé Felliniho filmy apod.

1 03.01.2018

Jarryho strategie zveličení určité věci ad infinitum je sice poměrně přímočará, na druhou stranu mně osobně je jeho vtip docela blízký a text je mimo jiné zábavný skrze své četné parodické odkazy a drobné hříčky. Zejména scéna dálkového závodu cyklistů s vlakem je vynikající. Jeho manýristické hračičkářství ve spojení s precizní výstavbou dle šílených pravidel mi připomíná člena OULIPO Georgese Pereca.

2 03.01.2018

Bachtinův výklad Dostojevského jako umělce, který ne-li vynalezl, tak přinejmenším formu polyfonního románu dovedl do krajních mezí, je svojí originalitou nesmírně cenný a vůbec nezáleží na tom, nakolik ve svém zápalu snad svoje závěry přehání. Ostatně i historik Gurevič ve svých pamětech Bachtinovu práci o karnevalové kultuře na jedné straně chválí, na druhé straně vyjadřuje pochybnosti o tom, nakolik Bachtinův výklad historické návaznosti karnevalové kultury opravdu odpovídá studiu původních pramenů. Zde trvá Bachtinovi, než dojde k jeho oblíbenému tématu karnevalu, cca 150 stran. Po části, jež v zásadě stručně rekapituluje hlavní body jeho stěžejní práce Francois Rabelais a lidová kultura středověku a renesance, následuje nápadité včlenění Dostojevského díla do tradice tzv. menippské satiry a rozbor stylistických dvojznačností, kdy má slovo dvojí funkci - k předmětu a k jiné řeči – opět především s důrazem na D. dílo. Celé téma Bachtin přitom pojednává i v širší historické perspektivě.

2 03.01.2018

Bohužel méně zajímavé a slabší než O kolečko míň. Schovanec je sympatický, ale moc tlačí na pilu – chce být bavičem za každou cenu – mohl by si to odpustit a text tak zbavit křečovitosti. Co se týče jednotlivých fejetonů, tak většina jen povrchně naznačí nějaké téma, nahodí spojitost, ale nevydá se dál (až na pár výjimek). Aby bylo jasné: pořád je to v mnoha ohledech podnětný text, který stojí za jeho obsah číst, ale čekal jsem vzhledem ke schopnostem a rozhledu autora o dost víc.

2 20.12.2017

Zřejmě první kniha svého druhu v českém kontextu. Velmi hodnotná záležitost. Otázka, zda jsou hry institucionálně uznávány jako umění, nakonec není zase tak důležitá – koho zajímá, co je a co není umění? Bendová ovšem uvádí široké pole témat a spojitostí, včetně obstojného úvodu do estetické teorie, informativní a intelektuální zisk z knihy je tudíž docela významný.

1 20.12.2017

Je to opačně, než jak píše bejan: text není suchopárný a ve světle toho, co čtenáři dá, není množství šesti set stran ničím. Zajisté kniha neobsahuje takový druh pointy, která by čtenáře praštila do tlamy, tudíž se někomu může zdát text poněkud divergentní a přičítat to coby chybu na vrub autora. Témat je zde hodně. Všechno se ovšem točí kolem několika hlavních. Těmi jsou: emigrantství jako stav neklidné duše, třídní rozdíly, smysl a hodnota vzdělání, a především zastřešující téma kognitivní disonance, kdy – a to je obzvláště důležité – to, že o nějakém klamu víme, že víme o skrytém vztahu věcí, ještě neznamená nutně změnu našeho vnímání. Vědět neznamená nutně znát a chápat. Tedy vzdělání jakožto proces hlubší proměny vzhledem k životnímu postoji, který není jen pouhým stavem informovanosti. Chápání nějakého problému je vrtkavá a přechodná záležitost – často se stav „chápu to“ s časem proměňuje na „vím, že jsem to chápal“. Rozdíl mezi Musilovým racinoidním a neracinoidním myšlením? Možná. Každopádně jeden z románových vrcholů tohoto roku.

2 20.12.2017

V Zábranského novém románu je představena vize Evropy, která sní svůj sen, přičemž jaksi nedopatřením dostává nervové signály do svých končetin a pohybuje se jako somnambul. Jde o celkem pozoruhodný text, který ovšem na konci zklamává, neboť není schopen linii svých postav dotlačit do jejích krajních mezí. Díky tomu se celková výpověď nese v nijak zvlášť originálním duchu, přičemž tím nejzajímavějším zůstávají dílčí postřehy (Zábranský ve svých rozhovorech působí v něčem podobně – jako celek jeho světonázor moc nefunguje, neboť obsahuje mnoho nekonzistencí; dojem z románu je ovšem výrazně lepší). Cítím zde jistou snahu napsat "velký společenský román", jak po něm velice touží kupříkladu Eva "Zase-to-není-ono" Klíčová, na čemž tedy jistě není nic špatného - naopak. Český Houellebecq ovšem Zábranský medle tedy není.

Hodnotové spektrum díla (menší analýza románových postav v podobě rozvržení toho, co reprezentují):

Brutální arivisté:
1. Mathias – současný úspěšný západní člověk: psychopatické rysy osobnosti; sebestředný a arogantní ignorant; strach ze smrti a fetišizace mládí; pohrdání ostatními + skrývaný komplex méněcennosti; předstírání hlubších citů a falešná snaha o větší autenticitu v případě, kdy se cítí ohrožen
2. Clemens – úspěšný západní člověk druhé poloviny 20. století: ignorant, machistický hedonik a sadista; jednodušší člověk, nic nepředstírá, jako kormidlo používá svůj penis; myslí si, že je na vrcholu, ale záhy objevuje, že je na dosah konce; tragikomická postava
3. Adam – úspěšný imigrant ze socialistického Východu: nízká inteligence; malost, podlost a vychcanost; přizpůsobivost; člověk tvořící struktury podsvětních aktivit

Naivisté:
1. Jan – neúspěšný imigrant ze socialistického východu: pokrytec a slaboch; je sebestředný a není brutálním arivistou jen proto, že na to nemá schopnosti; snaží se napojit na disidentské struktury, protože není schopen se prosadit jinde – čili kritizuje ty, kterými by se rád stal, ale neumí to; hysterické reakce; když se mu nedaří, útočí na ostatní, aby se cítil morálně nadřazený, když se mu daří, je blahosklonný, aby se cítil morálně nadřazený
2. Frauke – současný neúspěšný západní člověk: slabost, nedostatek vůle, nerozhodnost, submisivita, nedostatek bystrosti, nízké sebevědomí; studium jakýchsi nejasných a nepotřebných humanitních oborů; svůj komplex méněcennosti a potřebu seberealizace vkládá do křečovité a fanatické snahy pomáhat ostatním, kupříkladu imigrantům
3. Maria – úspěšný západní člověk, který nemá pocit méněcennosti a není arivista: krásná a vzdělaná; je křehčí a přístupnější, než si o sobě myslí; snobství (poslouchá vážnou hudbu bez většího vhledu a zájmu – automatické přebírání hodnot od rodičů – zástupců vyšší třídy); falešné představy o sobě a o ostatních; naivita a ignorantství – předstírá zájem o cizí země a kultury, protože to odpovídá tomu, co od sebe sama očekává; od Frauke a Jana ji odlišuje de facto jen její vzdělání, krása a bohatství, díky kterým její aktivity nepůsobí křečovitě a hloupě

Nietzscheáni (jediná kategorie hrdinů, jež by bylo možné brát jako kladné):
1. Katharina – intelektuál bez růžových brýlí: uštěpačná kritická spisovatelka tepající postmileniální vývoj západní společnosti – nedostatek kritičnosti, vzdělání a inteligence mileniálů; milovnice síly a vůle – sadomasochistické sklony – ráda se poddává přímočarým a silným mužům, ale vůči slabším stejně ráda uplatňuje vlastní sílu; individualistka, svoji hodnotu objevuje a postupně se emancipuje; nesnáší pokrytce a všechny slabé a nízké, kteří očekávají výdobytky od ostatních bez dostatečné vlastní snahy; tendence nadhodnocovat dobu svého mládí a vynášet zjednodušené a ne příliš diferencované odsudky vůči současnosti, s níž se míjí
2. Piotr – brutální arivista s inteligencí a se srdcem ze zlata: skrze nevybíravé podnikatelské aktivity (obchod s bílým masem) a zkušenosti člověka z východu se dostane až k pravé lásce – díky tomu pozná empatii a překoná sebestřednost; silná a cílevědomá osobnost; naplnění Nietzscheova výroku: „Co mě nezabije, to mě posílí.“

Oběti (děvky):
1. a 2. Ilinca a Sylviane: rumunská a čadská dívka, které můžou arivisté z Východu i ze Západu zmermomocnit, kdy se jim zachce; metonymie zemí třetího světa a ještě „východnějšího“ Východu

Ostatní, ne zcela prokreslené postavy:
1. Rodiče Marie: Konzervativní kulturní snobové, co si připadají, že snobové nejsou; vystrašení ignoranti, kteří současnému světu nerozumí, což vydávají za vyzrálost věku
2. Hana: snob s vyšší třídy pohrdající vším, co nedosahuje jejich domnělých kulturních či rodových kvalit; strach a vnitřní frustrace
3. Katharinina polská kamarádka: neúspěšná snaha vzdorovat stárnutí; závist a samota
4. Mathiasova známost přes Tinder v Bio Oku: záhada sama; klame vším; neplní očekávání; jde neznámo kam a neznámo odkud, ovšem má ráda kulturu venkova a nemá ráda globalizovanou kulturu Západu

Ve vší té malosti, arivismu, závisti a frustracích jsou v Zábranského románu světlou skvrnou jen nietzscheáni, ovšem v jejich případech se jedná buď o zapšklé samodasochistické škarohlídy, kteří současné společnosti moc nerozumí, nebo o individualisty, jejichž „dobro“ je omezeno mírou osobní empatie, kterou krátkodobě nabydou skrze nějakou lepší zkušenost. Obraz je to vskutku neradostný a není z něj cesty ven – naprostý negativismus. Zbývá ovšem otázka, nakolik je vyčerpávající ve vztahu ke skutečnosti, zda je charakter západní a východní Evropy opravdu takto prohnilý.

Podotýkám, že román během čtení takto schematicky nepůsobí a tenhle rozbor tudíž není obviněním ze schematismu.

3 20.12.2017

Tohle chce nějaký polyvalentní blurb: Umberto Eco is back!

Nejhůře z toho vychází Althusser - chudák - jako vždycky (ale může si za to sám).

Literární událost roku. Samozřejmě jen pro toho, kdo je initié. A co na to Gary Shteyngart?

3 04.07.2017

Ach jo, to byla zase pitomost. Bohužel se opět potvrdilo, že celosvětový beletristický úspěch = nevalná kvalita. A to jsem Kalfařovi opravdu přál, aby tentokrát o nafouknutou bublinu nešlo. Srovnání s Faberem? Já bych to řekl takto: Kalfař píše sice lépe, než třeba takový Jiří Kulhánek, ale co se týče originálních nápadů, tak naopak výrazně zaostává (a to si o Kulhánkovi nemyslím, že by kreativitou nějak zvlášť oplýval). Ale jak řekl autor – sci-fi to vlastně sice je, ale doma se cítí být jinde. Kde? Ideologické vyznění je jakási oslava prostřednosti: důležitá je rodina, osobní život, láska, každodenní existence beze spěchu naplněná drobnými radostmi, nikoli sláva, moc, kariéra. Ano, hlavně ta láska, ta je nejdůležitější. Zvláště, když jde o lásku k vnadné hetéře, která ve volném čase kreslí překrásné západy slunce. Jeden z problémů knihy je ten, že se zde míchá jakýsi pateticky nadýchaný psychologický realismus s groteskně nadsazenými prvky, přičemž jedno s druhým spolupracuje jen do té míry, že když v první rovině cosi skřípe, řekne se, že je to přece jen jakási nadsázka. Jenže ono to skřípe opravdu hodně a čtenář má místy pocit, že čte nějakého nepovedeného Kulhánka nebo poněkud bludnou moralitu. Celý ten ústřední motiv českého kosmonauta v raketě, o mimozemském pavouku nemluvě, je vlastně vzhledem k ústřední zápletce zcela zbytečný a také v zásadě nesmyslný, neboť není jasné dokonce ani to, proč do kosmu musí cestovat akademický astrofyzik, špička v oboru studia kosmického prachu, aby na patřičném místě zmáčknul tlačítko, nabral vzorky a nechal se odvézt zase zpět do své univerzitní pracovny, kde bude vzorky v klidu studovat, a ne nějaký opravdový kosmonaut s patřičným výcvikem, který se případným rizikům a technickým komplikacím postaví lépe (podobných nesmyslů obsahuje příběh bohužel opravdu mnoho, a to i v samotných základech). Kdyby se hlavní hrdina místo vesmíru vydal řekněme na delší služební cestu, během níž by byl odkázán na skype, zápletka by mohla zůstat prakticky beze změn ¬– hrdinova hysterická dívka by několikaměsíčním odloučením trpěla nejspíše stejně, jelikož pointa je v tom (SPOILER!) že ji nevzal s sebou a navíc na ni příliš tlačil s dítětem, o kterém ona vlastně neví, jestli jej tak brzy chce. A co je nejhorší, během jejich posledního společného jídla před odletem odmítl její slaninu (byl nervózní a neměl hlad) a teď z toho bude mít až do smrti strašlivé výčitky v podobě makabrózních kulinářských nočních můr. Hrůza hrůzoucí. Že je sobecký parchant, který upřednostnil osamělý výlet do kosmu místo třeba společné dovolené k moři si bohužel uvědomí, až když už je pozdě – tak skvělou buchtu už v životě nenajde. Všechno to navíc nějak souvisí s jeho složitou minulostí, v níž byl jeho otec drsný estébák a on si tohle rodinné břemeno nese stále s sebou jako černé brýle, přes něž nevidí, jak je ta jeho holka vlastně nešťastná (voila, osobní konflikt na pozadí temné historie!). Ach ta tragédie složitých lidských citů. Když se to takhle pěkně vnímavému mladému autorovi povedlo vyjádřit, to by bylo, aby to nechytlo za srdíčko všechny lidi dobré vůle.

16 19.06.2017

V lepším případě banality, v horším případě naprostý krávoviny. Murakami je prosťáček, jemuž, pokud se některé věci povedly, tak sám neví proč. Tudíž jakýkoli jeho pokus o reflexi prakticky čehokoli nemůže skončit jinak než tristně.

Věci jsou samozřejmě ve skutečnosti trochu komplikovanější a Murakami zase takový prosťáček není - je to prosťáčkovská póza, která mu na jedné straně pomáhá pracovat a na straně druhé se za ni skrýt a stýskat se, že jsou lidé, co jej chudinku nemají rádi (co se dá dělat - už je velký kluk a dokáže se přes to přenést - ano, to je jedno z mnoha velkých myšlenkových odhalení, které nám autor přináší - heuréka: člověk se nemůže zalíbit všem). Problém je, když se Murakami-pozér stává Murakamim-myslitelem. Myslitel, který nemyslí? Libomudrun-jako-když-běhá plný pošetilostí a dětského žvatlání? Ale k čemu? Aby si vyléčil mindrák za Akutagawovu cenu, kterou "vůbec ale vůbec nepotřebuje" (o Nobelově ceně nemluvě)? Protože to lépe neumí? Obávám se, že ano...

6 07.06.2017