3DD!3 komentáře u knih
Vtipy o hovínkách jsou pryč. Powell zde předestírá dvě hodně ponuré kapitoly Goonova života a v každé z nich je katalyzátorem žena. Minulost v čínské čtvrti je zdrcující konfrontací s realitou, kde štěstí mohou dosáhnout pouze krásní lidé (pasáž v zrcadle dohání i čtenáře téměř k slzám). Krom nebezpečných žen jsou na obou frontách představení respektuhodní protivníci. I když je každý jiný, dokáží Goona zasáhnout tam kde by to nejméně čekal. Milník v sérii. Opravdu.
Strohé, přímočaré, drsné. Gibsonův film patří k mým nejoblíbenějším a číst Lovce pro mě bylo jako návrat do starých dobrých časů. Stark vytvořil ikonu, Parker je přesně tím kým potřebujeme aby byl. Přesný, kalkulující, s emocemi co by se za nehet vešlo. Tihle hrdinové v dnešní změkčilé době chybí a o to jsou cennější.
Pěšáci na hrací ploše jsou rozestavění. Minulost se rozjasňuje. Jen na hru s kufříkem už nezbývá místo, zůstává pouze vyšší dívčí. Dilema, nejistota, smrt a kouzelná debata o nečistotě análního styku.
Vždycky jsem měl Hellboyovské povídky radši než ty košaté příběhy, kde má svět na kahánku. Ty drobné úlitby folklóru, úderné hlášky a rychlé řešení problému (jednou během osmi stran!) mají prostě své kouzlo. Hodně se mi líbili mexičtí wrestleři, naopak poslední kus s mimozemšťany a duchy krav byl už i na mě hodně trippy.
Výborné pokračování, stále stejně fantastická kresba a jedeme bez pomocných koleček Stephena Kinga. Dlouhá cesta domů poprvé mapuje pasáž Pistolníkova putování, která nebyla v knize. Prim zde hrají vedlejší postavy Bert, Alain a jeden retardovaný prosťáček, který na rozcestí zahnul tam kam neměl. Roland zatím uvnitř Maerlinova grapefruitu prožívá své nejhorší noční můry. Zatím je ale neprožívá stále dokola a dokola...
Promakanější příběhy a úchylnější sexuální polohy. Druuna to v životě nemá lehké, ale to neznamená, že si ho neužívá.
Výborný kus, který se dívá na superhrdinský mýtus zase trochu jinak. Hillova povídka je roztažena do plnohodnotného konfliktu, dobra a zla, kde zlo je až podezřele všední, obyčejné. Možná o to nebepečnější.
Velké finále přichází o knihu dříve... asi. Konflikt dospěl až ke krvavé bitvě a Lucifer je na pokraji svých sil. Precizní práce po všech směrech. Všechny linie se nádherně uzavírají a třešnička na dortu asi ještě přijde, přece jen bude ještě jeden díl.
Child si tady vytvořil podmínky pro finále trilogie, kdyby se mu o Reacherovi už nechtělo psát, ale všichni víme jak to dopadlo. Nástražný drát poprvé nastoluje možnost Reacherova domestikování (kdo by odolal Jodie), ba přihraje mu do klína i dům a auto. Padouch tentokrát hodně stylový a pátrání týkající se jeho minulosti je dost zajímavé na to aby urželo pozornost až do finále. Konec je dost přepálený, ale staly se i divnější věci. Klasika.
Svou vyprávěcí strukturou mi Sága začíná připomínat Ztracené. Navnadí a pak skočí kus před vnadící událost a hodí to všechno do jiného světla. Hazel roste jako z vody.
Kdo ví jak Kot píše nemůže být překvapený, že Zero ujel ze špionážního sci-fi někam do ezoterických výšin, filozofického přemítání o multiverzu a o tom špatném v nás. Přinejmenším zajímavé, ale chce to ještě minimálně jedno čtení. Takový komiks jsme u nás ještě neměli.
Brubaker, Larke a Rucka vyrukovali s trojtou detektivní pátračkou, přičemž je Baťa pouze v roli dotahovače. Cynické, realistické pojetí, kde hlavními hrdiny jsou obyčejní policajti v šíleném světě, kteří se musí potýkat s netradičními zločinci jako je chlap s mrazící puškou... známý pod přezdívkou Mr. Freeze. Zajímavé zápletky se drží v uvěřitelných mantinelech a i když vzdávají hold tradičním Batmanovským proprietám, věnují se spíše špinavému životu v ulicích ve dne, kdy netopýr spí. Vynikající, těším se na další díly.
Militarista Heinlein o lásce a porozumění. Zpočátku sci-fi pak spíše filozofické uvažování nad dogmaty, které z lidstva dělají to čím jsou. Grokování člověčenství přivádí čtenáře až k jádru problému. Vývoj Mika tomu napomáhá a finále, kterým odhalil krčky je přímo zdrcující. Cizinec v cizí zemi kritizuje církve a jejich uspořádání i to co hlásají. Nicméně je stále chápe jako nejednodušší systém rozšiřování Pravdy, kterou nakonec hlásá. Čtené s chutí a očekáváním. (Čteno v Pekingu 2016, při hledání kulturních rozdílů, aneb pravda je relativní.)
Upřímně jsem od Mrtvých prezidentů čekal trochu víc. Ten nápad je tak praštěný až budí příliš velká očekávání. Pořád je to zábava plná pitomých hlášek, neuvěřitelných výjevů a usekaných hlav, ale chybí tomu ta třešnička na dortu. Nebo možná nemám k americkým prezidentům takový vztah a kdyby Wade rozpáral střeva Havlovi a na férovku si to rozdal s Benešem bavil bych se líp.
Lepší než Liga spravedlnosti. Po tom co studio udělalo z filmem mě předloha už moc nepřekvapila (VĚRNOST KOMIKSU!). Je to přesně ta přisprostlá jízda pro děti, kterou už člověk očekává i přes to, že materiál má rozhodně navíc. Pokud, ale přistoupíte na hru docela se pobavíte. Nic moc se tu nevysvětlí a rovnou jdeme do akce. Nejlepší část je samozřejmě na konci, kdy se Harley vydá pro bílou tvářičku svého koblížka. Vzpomínkové sekvence patří k nejsilnějším v knize a pokud budeme podobným stylem pokračovat, tak se na pokračování opatrně těším.
Nápadité pojetí kombinující fantastiku a příběhy o zvířátkách. Petersen s přehledem vytváří živý svět plný hrdinů a nestvůr, ale i pletich, bitev, legend. Myší hlídka má sympatické postavy, každá je trochu jiná a dobře vyprofilovaná, takže čtenáře jejich cesta zajímá stejně jako to, která svině je zrádce. Dá se bez problémů číst dětem a dospěláka chytne taky.
Chybějící poetiku původní O'Barrovy Vrány vynahrazuje fantastická Malevova kresba. Přímé, jednoduché, úderné.
Vizuální orgie a to nejen v přeneseném smyslu slova. Druuna je slušně řečeno jednoduchá holčina, pasivní jako většina moderní mládeže (nedělá co nemusí) a to jediné co ji dovede vybičovat k aktivitě jsou drogy a sex. Serpieri tuhle bohyni strká do světa plného rozkladu a zmaru (někdy ten rozklad a zmar strká i do ní he he) a posílá ji na cestu plnou metafyzična, snů, monster a robotů. Čas neplyne podle zákonů fyziky, smrt není definitivní a jediné na co se dá spolehnout je těsnost Druuniny štěrbinky. Sem s pokračováním.
Přečtené jedním dechem. Heinlein tentokrát spíše o hraní a o politice než že by se nimral ve sci-fi. Budoucnost je pouze prostředím pro mílý příběh o síle osobnosti člověka. Působí až nečekaně optimisticky a je pln naděje.
King o smrti. O smrti náhodné, bezúčelné, osvobozující. Též uvidíme Věž v poli rudých růží. Povídky jsou dobré, ale těch které strhnou tak, že nemůžete jít spát než dočtete ubylo. Přesto Ur, Míle 81, Duna nebo Zelený bůžek agónie jsou tak dobré jako ty staré kousky kdysi. Vypravěč je strejda Steve pořád nepřekonatelný.