8422 komentáře u knih
Dobře se to čte, děj odsejpá, ale ten plán zločinu je pro mě strašně komplikovaný. Dost vyumělkované.
Asi by mě nikdy nenapadlo přečíst si staré noviny. Nedělám to, protože svět jde dopředu a není čas se ohlížet. Chyba, velká chyba. Tahle kniha to dokazuje. Kniha je kompilací starších článků, které vyšly v Deníku N. Ten mám předplacený a je dost pravděpodobné, že jsem některé z těch článků četl. Ale to vůbec nevadí! Jejich autory jsou opravdu špičky naší současné žurnalistiky a inteligence (Petr Pithart, Michael Romancov, Martina Viktorie Kopecká, Jiří Padevět a mnoho dlaších).
Pozorujte co se dělo, jak se to dělo a položte si otázku, co bylo důležité a co bylo zbytečné, co se řešilo jen kvůli politickým bodům a co se dělalo pro skutečné řešení krize. Pro mne ta četba byl skutečný zážitek, protože v ní ostře vystupuje, jak se politik ve většině případů chová iracionálně, protože si neustále klade otázku: "Jaký bude mít vliv na moji politickou kariéru, když se rozhodnu tak a jaký vliv bude mít, když se rozhodnu opačně?" Samozřejmě, že nechce spáchat "politickou sebevraždu".
Pro mne to byla zajímavá exkurze do světového námořnictví se všemi historickými souvislostmi. Ten, kdo ovládá moře, ten ovládá svět.
Náš nejpopulárnější psychiatr Radkin Honzák někde napsal, že když se zeptal svého známého, proč volil za prezidenta Miloše Zemana, známý mu odpověděl: "Když ten Drahoš byl takovej nevýraznej…".
Je vidět, že voliči chtějí "výrazné osobnosti". Nejvýraznějšími osobnostmi 20. století byli Adolf Hitler, Josif Stalin a Mao Ce-tung. Druhou světovou válku chtěl pouze Adolf Hitler, kolektivizaci zase Josif Stalin, Mao Ce-tung vymyslel Velký skok. Tyhle zvrácené myšlenky dokázali díky své moci, kterou získali, zrealizovat. Výsledkem bylo 55 milionů, 20 milionů, respektive 40 milionů ztracených životů.
Kniha se zabývá i dalšími "výraznými osobnostmi" aktuálního dění: Nicolás Maduro (Venezuela), Rodrigo Duterte (Filipíny), Vladimir Putin (Rusko), Viktor Orbán (Maďarsko). Nejvíce pozornosti věnuje pochopitelně Donaldovi Trumpovi na němž lze nejlépe prezentovat charakteristiky jedince s konfliktní poruchou osobnosti HCP (High Conflict Personality).
Publikace vznikla nepochybně před osmým lednem 2021, kdy se důsledky Trumpovy osobnosti stoprocentně potvrdily útokem jeho příznivců na Bílý dům.
Autor samozřejmě v době psaní netuší, že jeden ze jmenovaných HCP politiků Vladimir Putin se rozhodne napadnout Ukrajinu a nikdo není schopen mu v tom zabránit. Kniha se zaměřuje na analýzu HCP politiků, jejich společné rysy, způsob, jak se dostali k moci a jak se tomu mohlo zabránit. V tom je kniha nesmírně aktuální.
Knihu jsem si užil dvakrát jako audio v podání Jiřího Dědečka. Ten je skvělý jak vypravěče a hlavní postavu Mersaulta vystihuje. Mersault je sice vrah, ale ke svému činu přišel náhodou. Ale o to se tu ani tak nejedná, soud jeho čin neposuzuje podle skutkové podstaty, ale podle konvencí. Při čtení tohoto příběhu se vynořuje řada otázek:
Co je špatné na tom, že Mersault zařídí matce pobyt v ústavu s pečovatelskou péčí? Je odsouzeníhodné, jak chladně a odevzdaně reaguje na smrt své matky? Čím se provinil, když na rovinu sdělil, že už si s ní neměl co říct a předpokládal, že tam o ni bude lépe postarané? Místo truchlení po pohřbu se jde koupat s partnerkou a pak zajdou do kina na veselohru, zatímco podle konvencí by měl dávat najevo smutek a žal. On to tak necítí, jak by měl, jak by se od něj očekávalo. Alespoň to mohl předstírat, že?
Musím přiznat, že i mě to připadlo jako vrcholně necitelné, ale v jeho postojích není nenávist, jen nezájem. A je nezájem trestný? Mersault je člověk povrchní s nízkým prahem emocí. Tuto vlastnost však musel nějak získat. Prostě se s ní nenarodil. Ale koho to zajímá? Takových po světě běhá… Obžaloba se okolnostmi vraždy příliš nevěnuje a navrhuje trest, který spíše odpovídá požadavkům dodržování morálních konvencí.
V souladu se svým životním postojem Mersault svůj trest přijímá. Já jsem tam cítil jeho poslední přání: "Už abych to měl za sebou".
Opravdu krátká historie mýtu. Hodně stručné, je to jen takový úvod. Koho problematika zajímá, může si najít další zdroje a pokračovat ve studiu. Mě to stačilo. Knihy se čtou, aby se člověk pobavil, anebo poučil. Tahle je poučná, ale mám pocit, že to asi brzo zapomenu.
"Potichoučku jsem zjišťovala, kde se nachází městská příroda, jako kuřák žebrající o cigaretu."
Autorka má bolavou duši. Ztroskotal jí vztah, což ji asi zasáhlo nejvíce, ale jak se z toho sama snaží dostat, objevují se další bolístky ze vzpomínek, ze současného světa i z obav o vlastní budoucnost i o udržitelnost světa. Nevěří si, testuje se, hledí sama do sebe, hledá si své vlastní místo. Začne nový vztah, ale má z něj strach, aby ji nezranil ještě více, jako ten předešlý. Možná se to zdá banální, možná to vypadá tak, jakoby si autorka psaním jen ulevovala, ale ne, není to tak, ona hledá cestu jak z toho svého prokletí ven. Našla ji ve svém vztahu k zeleni. Má ráda svůj balkon, bez balkonu by nikdy nechtěla bydlet. Bez péče o rostliny si neumí představit život.
Při procházkách Londýnskými parky si všímá jak se mění v cyklech jaro, léto… leden, únor, březen… a jak se v podobných cyklech mění i život. Kniha se mi líbila, i když jsem se musel mnohokrát vracet, protože se mi nedařilo držet pozornost k textu.
Zajímavým způsobem napsaný válečný příběh ze Slovinska a bývalé Jugoslávie. Celý děj se poskládá během vyprávění jednotlivých účastníků a pozorovatelů. Kniha má spád a díky té dávkované dramaturgii je skvěle čtivá. Ten nešťastný konec jsem sice očekával, ale i tak mě zasáhla ta zbytečnost toho násilí. Kdy už se lidé poučí? Musím říct, že ten konec mě spíš naštval.
Kniha není jen pro botaniky, dobře se čte, neboť popisuje nebezpečné rostliny. Tomu odpovídá i grafické zpracování. Je varováním pro všelijaké experimentátory, kteří rádi ochutnávají kdo co. Jediné co mi na knize vadí, že je zasažena do amerického prostředí, takže se dozvíme, že rostlina je vysoká až deset stop, každý den povyroste o pět palců, anebo že semena vystřelí rychlostí až šest set mil za hodinu. Takže to musíte číst s kalkulačkou...
Tato kniha má pro mne zvláštní příběh. Vyndal jsem ji z police, otevřel a na třetí straně čtu:
Přeji Vám Leoši, a také sobě, aby Vám v životě bylo blízké prohlášení starého Solóna: "Stárnu a ještě se vždy mnohému přiučit chci". A blahopřeji k úspěšnému zakončení studia 1. ročníku CHTT.
Červen 1974. Pak následuje podpis třídního profesora, kterého nebudu jmenovat.
Bylo mi šestnáct let. Pana profesora jsem si velmi vážil a knihu jsem si tehdy přečetl. Byla zvláštní: Chlapík přijede do Švýcarska a při pasové kontrole se zjistí, že jde o několik let nezvěstného Stillera. Samozřejmě ho zavřou do fešáckého kriminálu, ale chlapík svou identitu statečně zapírá. Je postupně konfrontován se životem Stillera, ale stále trvá na tom, že je někdo jiný.
Kniha je velmi komplikovanou sondou do lidské individuality, obsahuje velmi dlouhá souvětí, text je často několik stran v jednotném bloku, aniž by byl oddělen do odstavců. Věty jsou složité, po přečtení celého souvětí se často musíte vrátit zpět a zkusit pochopit celou myšlenku. Dalo mi to zabrat i nyní po 48 letech a to hlavně proto, abych vzdal hold svému třídnímu profesorovi a naplnil slova starého Solóna.
Tohle je ta kniha, která ze mne udělala celoživotního závisláka na pokojových rostlinách. Když jsem si ji na konci osmdesátých let koupil, byl jsem ohromen tou variabilitou možností, co lze doma pěstovat. Za mimořádně povedené považuji ilustrace, které byly v té době mnohem lepší volbou jak fotografie. Miluji tuhle knihu.
Když v devatenáctém století probíhala velká průmyslová revoluce, začaly stroje nahrazovat práci dělníků. Ti se začali bouřit a stroje rozbíjet. Jednou z možností byla regulace pokroku. Jaké byly její důsledky?
Po zavedení elektrického osvětlení v New Yorku přišlo o práci šest tisíc lampářů. Zajímavé na tom je, že nikoho nenapadlo, aby šel rozbíjet žárovky. Proč?
Prezident Trump sliboval voličům, že vrátí Americe zase práci, že uvalí cla na dovoz a opět naplní továrny proletariátem. Proč se mu to nepodařilo?
Proč zmizely některé profese? Kam vede automatizace a robotizace? Jakmile se rozšíří využití autonomních automobilů, přijde o práci několik milionů profesionálních řidičů. V USA je to jedno z nejčastějších povolání. Profese řidič zmizí ze světa stejně jako lampář, spojovatelka, výhybkář a další. Jsme na to připraveni?
Tohle není kniha, která baví, ale učí. Některé technické objevy práci ubírají a některé zase naopak vytváří možnosti dalšího rozvoje. V tomto měnícím se světě obstojí společnost, která se umí vzdělávat.
Byl jsem rád, že jsem měl možnost si knihu přečíst
Není moc "roztomilých" hmyzáků. Slunéčko sedmitečné, které si klidně necháme procházet po ruce, anebo čmelák. Ten ale na nějaké blízké kontakty není zvědavý. Musí se činit. Pokud nemáte čmeláky, musíte si opylovat rajčata ručně se štětečkem v ruce. Prý se to tak dělá v Austrálii, protože tam mají obavy ze zavlečení cizích živočichů. Kdyby zmizeli čmeláci, zmizel by jetel. Kdyby zmizel jetel...
Ačkoliv je to kniha přírodovědná, je velice čtivá. Jsou tam příběhy a je tam i děj. Autor založil nadaci k záchraně čmeláků a podařilo se mu získat neuvěřitelnou podporu. A čmeláci mají možná naději!
Jedna zahrada, jeden zahradník a jedna udržitelná životní filozofie. Chcete se těšit z každého dne? Rozhlédněte se okolo sebe. Tahle kniha je až k slzám naplněná dobrotou.
Je to spíše motivační kniha, rozhodně nečekejte, že tam dostanete návod, jak o rostlinky pečovat. Naopak, zjistíte, jak vám mohou pomoci. Kupte si nějakého chudáčka polochcíplého, zachraňte ho a budete z toho mít radost. Zjistěte si o rostlině kde žije, kde je její domov a obohatí to vaše znalosti. Starejte se o ně a ony se vám odvděčí svým růstem nebo kvetením. Dejte jim co potřebují, zálivku, kvalitní půdu, hnojivo a hlavně lásku. A ony vás budou milovat...
Bez hub by nebyl život. Houby si nás ochočily. Je fascinující, jak hlenka najde cestu z bludiště IKEA, jak houba přesvědčí mravence, aby udělal přesně to, co ona chce, jak funguje lesní Internet. Proč houby vytvořily takové složité substance, které nás mohou přenést do "jiných" světů? Jaké z toho mají výhody? Kniha se čte jako sci-fi.
Kniha se mi dobře četla, evokovala mi vzpomínky na šedivá osmdesátá léta, kdy jste vůbec netušili, kdo vás špicluje. Vyhýbali jsme se cedulkám "Pozor padá omítka", stáli fronty na knížky a v podstatě na všechno. Všechno muselo být povolené. Nebyl to moc veselý život až na ty televizní estrády. Srovnávat se to nedalo, protože vás nikam nepustili. Věděli, že by se lidi nevrátili.
Mark Baker mohl porovnávat a napsal o tom zajímavou knihu z pohledu Američana, který žil ve Vídni a do toho marastu sem jezdil služebně. Po revoluci se to změnilo, přijíždělo sem spousta dobrodruhů, kteří chtěli být u toho, jak se tato země mění a jak prožívá svou demokratickou pubertu.
Mark Baker se v roce 1994 vrací domů do USA, ale už je tím tak nasáklý a vrací do Česka a žije tu dodnes. Už to tu má rád, už tu má víc vzpomínek než v Americe.
Očekával jsem klasickou motivační knihu, z které polovina obsahuje popis toho, jak to dělám blbě a druhá polovina obsahuje rady, jak to mám dělat správně. Byl jsem mile překvapen, že se mi autor nijak nevnucuje se svými skvělými radami, ale naopak mi vysvětluje, jak moje tělo funguje a jak reaguje na podněty. I když nejsem biochemik, abych některým detailům úplně rozuměl, dokážu pochopit, že tělo pracuje komplexně a tím je myšleno, že propojené je vše, fyzický i duševní stav. No není to žádný objev, že když se dobře najím, mám skvělou náladu, ale logicky pak musí vycházet známé skautské heslo: "Ve zdravém těle, zdravý duch". V knize je to potvrzeno.
Vše je neskutečně vzájemně provázáno, organismus se učí zvládat stres a je až neuvěřitelné, co je možné jej cíleným tréningem naučit. Tělo funguje jako stroj, který, když se o něj pečuje, je schopno neuvěřitelných výkonů. Pavel Kolář je především sportovní lékař a kniha je tím velmi ovlivněna. Pokud někdo v knize hledá nějaké rady nenajde je. Nechte se inspirovat: sledujte své tělo a naučte se mu rozumět. Každý jsme jiný, obecné pravdy nemusí být vždy pravdami absolutními.
Na knize mne nejvíce zaujala ta komplexnost. Sám si dobře pamatuji, že když mě zlobil žlučník, bolelo mě v zádech. Nevylučuji, že si knihu ještě jednou prolistuji, třeba se zaměřím jen na některé kapitoly, abych si je zopakoval.
Kniha srozumitelným jazykem popisuje co se děje a proč se to děje. Z několika výpisků, které jsem si udělal cituji tento, který ji charakterizuje asi nejlépe:
"Já tomu říkám Desinformační exploze. Informací je čím dál víc, jejich zdroje jsou čím dal nejasnější a skoro ke každé informaci najdeš informaci opačného významu." Autorem tohoto postřehu není nikdo ze slavných mediálních teoretiků, nýbrž Jan Haubert, zpěvák a frontman skupiny Visací zámek, který se o své pozorování podělil ve filmu Knoflíkáři z roku 1997.
V Rusku je těžké si najít smysl života. Všechno je tam ovlivněné těmi katastrofami od říjnové revoluce, přes stalinismus, druhou světovou válku, studenou válku až po Putina. Ze začátku jsem si myslel, že mě autor chce pobavit nějakou vtipnou nadsázkou. Až později pochopíte, že tam není nic k smíchu. Kniha se mi velmi líbila.