Adapa komentáře u knih
(SPOILER) Tuto knížku mi doslova vnutil na půjčení můj příbuzný, který byl překvapen, že jsem od Merleho četl jen Malevil (kterým jsem byl nadšen). Známý mi vysvětloval, že to je Merleho druhá nejlepší kniha, že ji četl snad desetkrát a pořád se k ní vrací.
Právě jsem ji dočetl a vím, že se k ní vracet nebudu a rád půjčenou knihu vrátím. Za mne zklamání. Asi jsem to měl číst v 70. letech, dnes mne to moc nebralo. Dost to zestárlo a vyčpělo, ta satira mne nebrala. Zajímavé je pouze číst o smrtícím viru v době covidové.
První kapitola mi přišla celkem dobrá, zdálo se mi, že se to bude celkem dobře číst, že to bude i takové realistické sci-fi. Pak se to změní v takovou francouzskou obdobu polské Sexmise, ale jen s tím rozdílem, že uplynul tak půl rok, rok od první nákazy. Muži po celém světě pomřeli, nechali se vykastrovat, přežívají v divočině a nebo jsou pod speciální ochranou. Ženy se za ten rok dokonale změnily, nepotřebují muže k životu, vládnou státům. Právě ta změna za ten půl rok, rok mi na tom neseděla. Najednou je tam vše satirou a parodií na feminismus.
Hlavní hrdina vyvíjí lék na encefalitidu 16, když se mu to podaří, zjistí, že o jeho vakcínu není zájem, že ženám současná podoba vyhovuje. Existuje zde ale skupina odboje, která o vakcínu má zájem, proto mu pomohou s emigrací do Kanady. Tam vakcínu představí a přichází nová doba. Mužů je málo a proto přichází volná láska, každý muž má několik partnerek, ženy jsou samostatné a muže nechtějí, potřebují je jen na plození dětí.
Tak nějak tam prosakovaly levicové myšlenky, odpor proti válce ve Vietnamu, skrytá podpora Castrova režimu na Kubě, odpor vůči americké politice ve světě… V 70. letech to mohla být skutečně bomba kniha, já se k ní dostal ale pozdě.
Knížku jsem si koupil krátce poté, co vyšla. Několik let ale jen tak byla v poličce a pořád jsem neměl čas se k ní dostat a teď po dočtení si říkám, že jsem o nic pořádně nepřišel. Lákavý název, ale obsah je zklamáním.
Ze začátku je napsaný zajímavě úvod, zhodnocení socialistické ekonomiky Československa. V jednu chvíli se zdá, že je to skoro až volání po starých časech, ale hned přijde studená sprcha, jak kde co bylo špatně, jak kde co nefungovalo, jak jsme zaostávali apod. Takže celkem vyvážený pohled. Ale pak přichází privatizace a v podstatě je to jen výčet toho, co Klaus udělal špatně. Po 25 letech víme, všichni co bylo špatně, jak to šlo udělat lépe. Ale v podstatě jediný, kdo to chtěl udělat lépe, na kom za celou knížku není nic špatného je ČSSD a Miloš Zeman.
Od druhé poloviny knížky je už viditelně vidět levicový pohled, kdy za všechny neúspěchy mohou pravicové vlády. Objevuje se zde varování před oligarchou Babišem – zde se autorka v roce 2014 dost trefila.
Paní Švihlíková upírá své naděje k Číně. Čína výborně transformuje socialistickou ekonomiku na státní kapitalismus. I v závěru doporučuje si vzít z Číny nejen příklad, ale také s Čínou výrazně více obchodovat, investovat do ní.
Správně paní Švíhlíková kritizuje ztrátu potravinové soběstačnosti, krachy českých průmyslových firem. Ale nevěřím tomu, že kdyby vládla levice včele s ČSSD bylo by to lepší. Asi jsme všichni v roce 1989 čekali něco lepšího, mysleli jsme si, že za pár let budeme jak Rakousko. Ale nemyslím si, že jsme se stali kolonií. Mimochodem, nikde není zmíněno, proč tou kolonií vlastně jsme, co definuje stát jako kolonii apod.
Závěrem jen mohu říci, že jsem rád, že jsem si knížku přečetl, ale velký dojem na mě neudělala. Naprosto nevyužila svého potenciálu.
Skvěle napsaný historický román výborného spisovatele Alexeje Pludka. Na stránkách knížky se dostáváme do exotické Indie, krátce po smrti Alexandra Velikého. Sledujeme vzestup šlechtice Rádhapurty v jeho čtyřech životních etapách, kdy po celou dobu Rádhapurta bojuje s Čánakijou, šedou eminencí v pozadí.
Na prvních stranách knížky Rádhapurta končí svá bráhmanská studia a přidává se k povstání proti právoplatnému králi. Po vítězství povstalců získává první moc a přitom zjišťuje sílu intrik, klamu a lží. Každý dialog je jak osobní souboj s druhým, kdy se musí odhalit, co si kdo myslí, proč si to myslí a co tím chce udělat. Rádhapurta se stává guvernérem pohraniční oblasti, zakládá rodinu a chce jen sloužit králi. Během let se mu podaří stát prvním rádcem vládce, dalo by se říci „premiérem“. Na vrcholu moci se všeho vzdává a odchází do dvacetiletého bezdomoví, kdy se stává poutníkem a asketou. Řízením osudu se pak vrací do královského paláce, opět se stává královským rádcem a změní volbu následníka z neschopného prince na Ašóku, který se stal největším indickým vládcem.
Kniha je podobná Faraonovu písaři a Nepříteli z Atlantidy. Stále zde vidíme naivního čestného dobráka, který má vliv, ale bojuje s temnými silami na pozadí. Je smutné, že Alexej Pludek byl tak skvělý spisovatel, mistr intrik, mistr dialogu, ale ve skutečném životě byl smutnou postavou, neschopným komunistickým poslancem, který nepochopil pád režimu v roce 1989.
Bez obav všem knihu doporučuji k přečtení. Rozhodně to stojí za to.
Drobná knížka s autobiografickými rysy. Sledujeme osudy tři generací německo-židovsko-české rodiny na venkově v Sudetech. Je to nezvyklý pohled na spokojený život za Rakouska, nedůvěra vůči Československu, vítání německých osvoboditelů, procitnutí za války a konec sudetských Němců v roce 1945.
Netradičně sledujeme vše z pohledu německého mladíka, který se stává vyhnancem a nikde nenachází domov…
Všem doporučuji přečíst si, aby poznali, že není jen náš český pohled na Sudety.
Jeden z nejlepších sovětských válečných románů, který jsem četl. Chybí oslavy neomylného Stalina, objevují se zde zbabělci, byrokrati, nevinné oběti Stalinových čistek, ale především vzorní komunisté.
Simonov mezi řádky obviňuje Stalina za nepřipravenost, za chaos.
Komunistická legitimace je zde důležitější jak člověk. Voják, který o ni přišel, je vyvrhel, dezertér… a jen v boji musí dokázat opak.
Chvílemi mi to až pripomínalo Solženicyna, který ale psal o desetiletí později.
Rozhodně doporučuji k přečtení.
Zajímavá knížka, od které jsem ale čekal asi více než tam je. Je poznat, že v originále vyšla už v první polovině 90. let a já se k ní bohužel dostal až v roce 2021. Takže hlavní slibovaný nový objev, že pyramidy jsou orientované podle pásu Orionu mi přišel naprosto běžný a dávno známý. Jinak je to zajímavě popsané, vše dobře vysvětlené, dobře propočítané… A hlavní můj nový poznatek, Egypťané považovali meteority za železné kosti bohů…
Doporučuji k přečtení.
Tento druhý díl Alenčiných dobrodružství mi v dětství unikl, četl jsem ho až po čtyřicítce své dceři na pokračování po večerech před spaním. Je to druhá knížka, která ji chytla. Místo toulání po vesmíru a setkávání se se spoustou mimozemských ras cestuje v této knize šesťačka Alenka časem. Nejdříve na jiné planetě a později se přesouvá do Moskvy 80. let 20. století a pátrá po ukradeném „mielofonu“, zatímco ji pronásledují dobře známí vesmírní piráti z prvního dílu.
Osobně mi přišel druhý díl méně záživný než první, ale osmiletá dcera mi tvrdí, že se nedá poznat, jestli první díl je lepší než lepší a chce po mně, ať rychle seženu třetí díl Alenčiných dobrodružství.
Jeden malý poznatek, v roce 2081 se Kolja zmiňuje v Moskvě o telefonní budce a v roce 2021 se moje dcera při čtení ptá, co to je telefonní budka. Je to zvláštní, že Kir Bulyčov si nedovedl představit, že v roce 2081 nebudou potřeba v budoucnosti telefonní budky.
Knížku doporučuji, snad se podaří i dnešní děti na ni nalákat… A já jdu shánět třetí díl ať mohu po večerech před spaním opět něco číst.
Velice zajímavě napsaná kniha, která ukazuje, že kořeny křesťanství jsou v Egyptě mnohem více, než by nás napadlo. Je to čtivě napsané, podložené důkazy a dobře argumentované. Nikde zde nejsou hledáni mimozemšťané nebo cestovatelé časem, vše co například Daniken nebo Sitchin vidí jako důkazy mimozemšťanů vidí Gilbert jako odraz postavení hvězd, souhvězdí, planet.
Po dočtení knížky si asi navždy budu pamatovat, že Ježíš Kristus se narodil 29. července roku 7 před naším letopočtem…
Všem doporučuji. Pár zajímavých střípků do velkého puzzle naší zapomenuté historie se zde najde.
Nejslabší díl trilogie, už jsem se ke konci těšil až budu mít dočteno. Všechny postavy se mi nějak vzdálily a jejich osudy přestaly zajímat. Dost se zde už objevuje rudá propaganda a nikdo z protibolševiků nemá snad jedinou dobrou vlastnost.
Vše se zde příliš tříští a přeskakuje se v místech a na postavách.
Jako celek mohu trilogii rozhodně doporučit.
Deset motivačních životopisů jedněch z nejbohatších lidí světa od 19. století po 80. léta 20. století a k tomu ještě motivační část mezi životopisy, jak se chovat, jak myslet, jak se nevdávat, jak plánovat apod. Celkem dobře napsaná knížka, kde se mi líbí, že vznikla už v roce 1985 a vynechává tak moderní internetové milionáře a rady jak vydělávat na internetu.
Čte se to dobře, na druhou stranu jsou to takové medailonky, že to nenutí ani přečíst si to rychle vcelku.
Kdo hledá inspiraci, kdo se chce nechat namotivovat, neměl by tuto knížku vynechat.
Ve druhém díle trilogie je vidět pokles kvality, nárůst sovětské propagandy a střípkovitost děje. Skvěle okomentovali knihu Marbo a zipporah pod mým komentářem.
Druhý díl se zaměřuje na rok 1918, Ivan Tělegin je rudým důstojníkem a jeho žena Dáša hledá sama sebe, nechává se ovlivnit, zaplétá se do dětsky prostého pokusu o atentát. Dášina sestra Káťa se odcizuje svému muži, bezcílně putuje chaotickým Ruskem. Její muž Vadim Roščin je bílým důstojníkem, ale má čím dál více pochyb o tom, zda je na správné straně.
Bělogvardějci, kozáci a jiné bojující proti bolševikům jsou zde popsaní skoro až směšně. Nemyslí na nic jiného než na alkohol, jak zbičovat mužiky, jak dostat nějakou hezkou ženu do postele, jak někoho podvést a okrást. A rudí naopak chtějí konec války, spravedlnost… Jen naši českoslovenští legionáři nejsou popsáni zase tak zle, jak by se dalo předpokládat.
Jak níže poznamenal Marbo, jedná se o jakousi rudou verzi Vojny a míru. Rozhodně stojí ale ta trilogie za přečtení. Dopíši tyto řádky a jdu na třetí závěrečný díl.
Knížku jsem četl podruhé, poprvé asi před 25 lety. Román není špatný, ale je psán těžším jazykem, spíš jak řečí básníka nebo filozofa než klasického autora románu. I tak se to ale čte dobře. Nahlížíme do života dvou sester, kdy každá je zcela jiná. Žijí v předrevolučním Rusku, odtržené od reality. Když vypuká první světová válka, Dáša nemůže pochopit, proč by se mělo bojovat s Němci. Sledujeme rozpad fronty, nevraživost vůči carovi a vládě, pokukování po dělnických myšlenkách. Připomíná mi to svým způsobem Tichý Don, ale ten mě dokázal posadit na zadek a neustále otáčet další a další stránku, i když jsem to četl třeba po páté.
Nedokázal jsem si najít v knížce žádnou hlavní postavu, která by mi byla zcela sympatická, se kterou bych se sžil. Všechny postavy jsou zavřeni ve svém vlastním světě, ve své intelektuální bublině, v době úpadku společnosti, odtrženi od běžného života. Psáno to bylo v sovětských dobách, takže je jasné, že postupně všichni budou sympatizovat s bolševiky, i když v prvním díle to zatím tak nevypadá.
Knížku všem doporučuji, pozná se z ní ruská duše.
Něco podobného jsem zatím nečetl, humoristické romány mne doposud míjely. Tak nějak nevím, pro koho tento román je určen. Je psán humorně, vtipně, jednoduchou formou jazyka – četl jsem verzi v tzv. KODovce, ale pro dnešní děti mi přijde knížka nepoužitelná, nečitelná.
Je to krátká novela, čte se dobře a rychle. Žvanilkin je dokonalým ruským baronem Prášilem, jen vypadá tak trochu uvěřitelněji a moderněji. Procestovává na plavbě kolem světa některé země, vtipně je popisuje a u toho zažívá on a jeho dva členové posádky neuvěřitelná dobrodružství.
Skvěle napsaná knížka, která mě připravila o řecké iluze. Tak nějak jsem roky, desetiletí předpokládal, že „ušlechtilí Řekové“ povstali proti tyranské turecké nadvládě a za pomoci romantických dobrodruhů po několika letech zvítězili a získali nezávislost… A najednou zjišťuji, že to všechno bylo jinak, že obě strany si nemají co vyčítat. Při popisu boje za nezávislost jsem si připadal, jak kdyby se popisovala některá z řady jihoamerických revolucí.
Naprosto dokonale níže popsal knížku uživatel jadran.
Všem doporučuji k přečtení.
Celkem dobře napsaná knížka o Krymské válce, před lety jsem četl obsáhlejší ruskou Krymskou válku od J. V. Tarleho – ta mě vtáhla do událostí, přečetl jsem ji rychle. Tady u české Krymské války jsem tam nějak „přešlapoval“ na místě. Nelákalo mě to příliš číst dále. Kniha je dobře napsaná, přibližuje vše, co tomu předcházelo, popisuje všechna bojiště i ta okrajová jako dobytí Karsu a nebo obranu Petropavlovsku.
Jak je níže zmiňováno, hlavním nedostatkem je absence map. Hlavně ve fázi, kdy se popisuje, kdo se kde vylodil, kudy byl veden útok na kterou baštu apod., hodila by se přehledná mapka.
Někdy mě mátly některé informace o britských velitelích. Na jedné stránce jsem například četl o admirálu Loydsovi, o dva odstavce dále se dozvídám o úmrtí kapitána Loydse a o další dva odstavce dále se píše, jak zkušený kontradmirál Loyds byl. Byl to jeden a ten samý člověk?
Každému, kdo má rád historii knížku doporučuji Pomůže i pochopit, proč Rusové pořád považují Sevastopol za svůj.
Tuto knížku jsem dostal kdysi dávno jako sedmiletý kluk a byl jsem z ní nadšený. Poprvé jsem zjistil, že existuje slovo "století" a záviděl jsem Alence, že ona žije ve 21. století a já jen ve 20. století. Knížku jsem v dětství četl několikrát, rozpadla se a změnila se v salátové vydání. Po 35 letech, kdy jsem ji četl poprvé jsem ji našel ve sklepě u rodičů a odvezl si ji domů a začal po večerech číst osmileté dceři před spaním... Bylo to čtení asi na dva týdny po večerech, kdy jsme se toulali po celém vesmíru a já byl rád, že jsem u ní probudil zájem o knížky. Ještě nikdy ji žádná knížka nebavila tak jak tato Alenka. A já si zavzpomínal na své dětství. Jen Tři kapitáni mi najednou nepřišli tak úžasní a profesor ze ZOO, ten strašně dospělý člověk, je najednou mladší jak já... Je to první knížka v mém seznamu přečtených a hodnocených knih, kterou jsem četl nahlas a fungoval vlastně jak audio přehrávač :)
Anatomie lži, to je klasický Dan Brown a přitom zároveň i jiný Dan Brown. Oproti jiným knihám zde chybí nádech tajemna a záhadných symbolů. Je to svým způsobem politický thriller, kdy důležitá část se odehrává v Arktidě. Překvapilo mě, že na tolika serverech a v tolika anotacích se píše, že se děj odehrává v Antarktidě. Jak kdyby knížku ani někdo nečetl. Také spousta komentářů zde píše o Antarktidě a ne o Arktidě.
Český název knížky je dokonalý. Jedna lež a konspirace překrývá druhou. Nikomu se nedá věřit, každý zde má své zájmy. Cca v polovině knihy mě napadlo, kdo je skutečně tajemný patron, kdo tahá za nitky a nařizuje vraždy.
Knížka má kratší kapitoly, které se velmi dobře čtou. Každá kapitola končí nedopovězeným příběhem a láká to tak začít číst hned další kapitolu a dozvědět se, co bude dál.
Bezproblémová oddechová literatura pro vyčištění hlavy.
Výborně napsané sovětské sci-fi z 80. let a asi nejlepší knížka od Bulyčova, co jsem zatím četl (pokud pominu Alenku z planety země, které mě dostala někdy před 35 lety). Jedinou nevýhodou této knížky je její krátká délka.
Na stránkách knihy se dostáváme do vzdálené hvězdné soustavy, kde jsou dvě planety. Jedna obydlená rozvíjející se civilizací, druhá zničená globální válkou. Lidská civilizace je na vysoké úrovni, vysílá na neobydlenou planetu archeology a na obydlené planetě má svůj konzulát a kosmodrom, snaží se nezasahovat více do vývoje planety. Nejprve sledujeme takřka detektivní příběh, kdy jeden z archeologů zmizí, a všichni přemýšlí, co se mu mohlo stát. Pak přichází pokus o rebelii, únos lidského vesmírného korábu primitivní civilizací a zjišťujeme, že skoro každý zde hraje svou falešnou hru a je mistrem intrik.
Rozhodně všem doporučuji, knížka vtáhne do děje a nedovolí odložit dokud není dočtena.
Velmi dobře napsaný román pro kluky tak od deseti do patnácti let. Nejvíc ho mohli ocenit asi přímo kluci z Ruska v době, kdy vyšel poprvé. Dnešní generaci dětí asi už moc neřekne. Sám jsem se k této knížce dostal až pár let po své čtyřicítce a četl jsem to tak nějak z nostalgie.
Román je dobře napsaný, čtivý. Bohužel dalšího vydání se asi nedočká a nové čtenáře nezíská. Svým způsobem je to škoda.
Druhý díl je ještě lepší jak první. Objevují se nové postavy, nové faktory a mladá krev. Objevuje se zde Kazik, ještě divočejší než Dick z prvního dílu, který i zde je jednou z hlavních postav. Kazik je znalec lesa, divoch, ale touží po Zemi, sní o Indii, Everestu.
Uběhl jeden rok, čtyři roky pozemské. Opět přichází jaro a trosečníci se chtějí znovu dostat ke korábu. Inteligentní Oleg se celý planetární rok připravoval na novou výpravu, pod dohledem stařešiny studoval příručky z korábu. Přichází s nápadem postavit balón a tak cestovat ke korábu. Při jednom ze zkušebních letů posádka balónu spatří pozemskou sondu a pochopí, že na planetě se nachází pozemská vědecká expedice. Místo výpravě ke korábu se trosečníci rozhodnou najít pozemskou expedici a dostat se tak z planety.
Čekal jsem od románu minimálně to, co od prvního dílu. A nejen že jsem se toho dočkal, ale toto pokračování první díl překonalo. Setkání trosečníků a vědecké expedice je jak setkání dvou rozdílných vesmírných civilizací. Vše skvěle popsané. Ani se nechce věřit, že toto sci-fi vzniklo v 80. letech v SSSR.
Skvělá četba. Všem rozhodně doporučuji.