Adapa komentáře u knih
Ta knížka pro mě měla své kouzlo. Koupil jsem ji za pár korun, přišla bez obalu, krásně zažloutlá, cítící zatuchlinou.
První třetina knížky je výborná. Velká severní expedice, Amundsen aj. Vše velmi dobře popsané, nutí to člověka neustále se dívat na mapu, googlovat fotky z té oblasti.
Autor knížky sám vedl polskou polární stanici, je poznat, že má k Arktidě blízko, že dané oblasti rozumí. Bohužel je také poznat, že knížka byla napsaná v 50. letech. Ve chvíli, kdy se v knize popisují sovětské expedice, už mě to přestávalo bavit. Záchranu lidí z Čeljuskina znám i z jiné knížky a z jiných zdrojů. Zde je to popsané hodně oslavně, hodně sovětsky. A pak už to je jedna velká propaganda. Papininova výprava už mě nudí, což je škoda, protože polárníci odvedli kus práce.
Když autor popisuje přelety nad Arktidou, tak bych nejradši přeskakoval odstavce a celé stránky. Ztrácím se ve jménech a lituji, že se více nevěnoval objevům do 19. století.
I přes to vše vím, že se k té zažloutlé knížce budu často vracet, rád si některé kapitoly přečtu znova, rád si tam něco jen tak dohledám. Knížku doporučuji. Skvěle se čte po večerech, když je venku zima a popijí se k tomu čaj.
(SPOILER) Poslední díl trilogie právě dočten a jsem za to rád. Třetí díl se mi moc nelíbil, jsem rád, že autor již další nenapsal. Zcela souhlasím s komentářem Sarah01. Dějová linie se studiem a léčením je zajímavá, ostatní je moc překombinované. Postavy se chaoticky objevují a zase mizí.
Loutkář, krátce po padesátce, se v tomto díle rozhodne dokončit svá studia. Vydává se do na univerzitu mezi mladé studenty. Přivydělává si břichomluvectvím, je pro smích mladým společníkům. Se svou láskou Alenou jsou manželé, mění si příjmení, aby ukryl svůj židovský původ.
A do toho vstupuje spousta zbytečných odboček – dívka převlékající se za studenta, citáty z dizertační práce, plačka Alena od manžela odchází a zase se vrací, zatímco na spoustě nudných stran brečí na cizím pohřbu. Do toho tajemné vraždy, kdy pachatel je najednou úhlavní nepřítel, který koná naprosto nelogicky.
Kdybych měl znovu někdy číst celou trilogii, asi bych zůstal jen u prvního dílu.
Slabší pokračování předchozího románu, přesto ale čtivé a rychle vtáhne do děje. Břichomluvec Julis, který mi je nesympatický neustálými rozhovory s loutkami, se v Postupimi setkává s plačkou Alenou, kterou stále miluje a připlétá se k vraždám šlechticů. Břichomluvec se setkává s pruským králem, stává se oblíbencem madam Eve, u které je Alena jako sekretářka a u které se pořádají setkání vlivných šlechticů. Promíchejme zde vraždy, sex, politiku a 18. století a dostáváme hlavní obsah knížky.
Pachatelka vražd byla od počátku tak zřejmá, že jsem se říkal, že to nemůže být ona a čekal jsem stále zvrat. Zda přišel nebo ne, raději neprozradím.
Nevěděl jsem, co od knížky čekat. A hned v úvodu jsem udělal obrovskou chybu, která mi zkazila požitek ze čtení. Přečetl jsem si anotaci na obálce, prolistoval knížku, podíval jsem se na konec, zda tam není rejstřík apod., našel jsem tam poznámku autora, přelétl ji očima a hned v první větě poznámky, jsem zjistil, kdo je pachatelem všech vražd. Takže kouzlo pátrání se mi vytratilo.
Knížka mě do sebe vtáhla. Jednoduché čtení, napínavý děj, zajímavé prostředí. Jen mi nesedlo to neustále rozmlouvání Loutkáře se svými loutkami.
Nějak jsem se ale nedokázal sžít s postavami. Přišly mi nějak odtažité, zvláštní. Hlavní postava se někdy chová jak dvacetiletý klučina, přitom mu táhne na padesátku – a to v 18. století už musel být přeci jen větší věk.
Příjemné bylo propojení židovství k jednotlivým postavám. Dodalo to tomu zvláštní atmosféru.
Dočteno a sahám po dalším díle. Jen se už nebudu dívat na poslední strany, ať nepřijdu zase o pointu.
Hunové, Gótové, Vandalové, Frankové, Germáni… Spousta národů, která se spojuje spolu navzájem proti Západnímu a Východnímu Římu, hned vzápětí ale zase naopak stojí po boku jednoho z Římů proti svému dosavadnímu spojenci. Chaos, intriky, loupení, rozpad impéria – tak přesně to najdeme zde v románu.
Mielke se snaží ukázat na stránkách románu, že Hunové byli jako každý z jiných národů v té době v Evropě. Nebyli horší ani lepší. Attila je zde popsán jako cílevědomý a ambiciozní člověk, který jde za svým snem. Stává se velkokrálem, zabíjí svého bratra a stává se králem všech Hunů. Buduje velkou říši, diktuje si své podmínky… Ale po jeho smrti vše končí a Hunové mizí v propadlišti dějin.
Jak už bylo níže zmíněno, někdy autor neví, zda chce psát román a nebo naučnou publikaci obhajující Huny. Ale dá se to dobře číst. Nezbytnou pomůckou je ale přehled národů, osob, slovníček a chronologie na konci knihy – často jsem se tam musel dívat.
Všem doporučuji. Četl jsem to nyní podruhé, poprvé asi před patnácti lety. Rád se ke knize opět za čas vrátím.
Tenká kniha plná vojenských faktů a dat o dávno zapomenutém vojenském konfliktu, o kterém dnes v Česku skoro nikdo nic neví. Překvapilo mě, kolik je v knížce odkazů na Československo. Je zde uvedeno nejen, kolik a jakých zbraní jsme dodali, ale také je jedna celá kapitola věnována Československé vojenské misi v Bolívii. Kvůli tolika zmínkám o Československu jsem si byl skoro jistý, že autorem musí být Čech a příjemně mě překvapilo, že knížku napsal Argentinec.
Jak jsem se již zmínil, knížka je stručná a krátká, přesto se dozvídáme, co předcházelo válce, jak se válka vedla, kdo byli hlavní velitelé, politici apod. Také se dočteme jak válka skončila a co po ní následovalo. Smutné je autorovo konstatování, že dvě chudé americké země se po válce staly ještě chudšími.
Je zde plno fotografií, ilustrací, map a grafů. Pro milovníky vojenské historie je to skvělá kniha.
Mielke se rozhodl napsat knihu, která udělá z Attily vojevůdce, politika, zakladatele říše, stratéga a zbaví ho barbarského nánosu, který po staletí má. Román místy přechází v literaturu faktu, kdy není jisté, co je pravda a co autorská fantazie.
Na rozdíl od předchozích komentářů, mně se knížka líbila. I když jak píše eltondo níže, tak se v románu neustále někam cestovalo a vypadalo to chaoticky. Mielke mě ale dovedl vtáhnout do děje, do atmosféry té doby a za to mu patří můj pomyslný dík.
Knížku doporučuju a jdu hned na další díl.
Skvěle napsaný kratičký román o lidské kolonizaci vesmíru. Potomci pozemskych kolonistu se po 7 stoletich setkavaji s posledni pozemskou kolonizacni lod. Stret dvou odlisnych kultur, jedna pro druhou je mimozemska.
Skoda, ze Clark roman vice nerozepsal a nebo se k tomuto svetu nevratil v nejakem dalsim pokracovani.
Vsem doporucuji.
(SPOILER) Klasický sovětský román o oslavě kolchozu napsaný v době Stalinismu. Už touto první větou se dá nejlépe vystihnout, o čem román je a co od toho můžeme očekávat.
Než Synové, měla by se knížka spíše jmenovat Matka, protože právě tak je hlavní postavou, téměř by se dalo říci až jedinou postavou. Ostatní jsou tam spíše tak do počtu, jako kulisy. Na prvních stránkách se seznamujeme se čtyřicetiletou Annou Michajlovnou Stukovovou, je rok 1917 a její muž se vrací ze Světové války. Nemocemi a hladem v předchozích letech přišli o několik dětí, oba jsou chutí a manžel se doma dlouho neohřeje a odchází bojovat na straně bolševiků v občanské válce, kde padne. Po té krátké době, co byl doma, Anna Michajlovna přivede na svět dvojčata – dva syna. V pozdním věku, bez muže, nejchudší z celé vesnice. Odříká si a stará se o děti. Brání bolševiky před příznivci starých pořádků, jako jedna z prvních vstupuje do kolchozu, kde se stává jednou z nejlepších.
Zastánci starých pořádků nejen zrádně jednají, ale jsou popsáni i jako šilhaví, kulhající, hrbatí… Oproti tomu kolchozníci jsou švarní junáci a kolchoznice jsou krásné hrdličky. Prostě autor to musel vše dokonale vysvětlit od prvního pohledu
Kniha popisuje dvacet jedna let Anny Michajlovny Stukovové, která se osobně setká i s dobrým vůdcem Stalinem, který s ní povykládá, vyfotí se a všemu rozumí. Kult osobnosti z těch stránek číší dokonale.
Když se Anně Michajlovně daří, stěhuje se do nového velkého domu, diví se, jak jsou lidé najednou všichni bohatší, jak jsou upřímní, ušlechtilí a váží si druhých. Ptá se svých přátel, čím to, když dříve bohatí byli ti nejpodlejší. A předseda kolchozu ji vysvětluje, že za to vše může kolchoz, ten mění práci a mění lidskou duši… Přesto je to dobře napsaný román i když v podstatě bez pořádného děje.
(SPOILER) Po několika letech se mi dostal do ruky western, čekal jsem od toho četbu podobnou Rodokapsu, proto mne to nějak nelákalo. Ale tento krátký román příjemně překvapil. Netradičně je to vykládáno z pohledu malého chlapce Boba, který obdivně sleduje cizince, který vypadá jinak než všichni farmáři v údolí. Cizinec Shane vypadá slušně, s nadšením se vrhá do práce, ale vyzařuje z něho nebezpečí.
Shane se nechává zaměstnat na farmě Bobova otce, se kterým se spřátelí. Údolí se ale snaží ovládnout nejbohatší rančer, který zde chce mít pastviny pro svá stáda. Objevují se první hádky a Shane odhazuje slupku hodného a slušného rolníka. Nejprve ukáže sílu svých pěstí, pak si připne kolt a závěr je jasný a předvídatelný.
Na knížce je poznat, že byla psána ve 40. letech. Jsou zde obsáhlejší popisy, nespěchá se na akci, nestřílí se na každém rohu. A překlad je napsán tak newesternově, takže místo saloonu je zde hospoda, na farmě pomáhají rolníci a na ranči se o dobytek starají honáci.
Knížka mě inspirovala k tomu, abych se v nejbližších dnech podíval na film podle ní natočený – Shane. Předpokládám, že to bude typický americký western 50. let. A dokonale se mi tak starý film hodí k té knížce.
Kdysi dávno, jako desetiletý kluk jsem se pokusil tuto knížku číst, nikdy jsem se nedostal dál než za pár stránek, protože mne nudil popis přírody, žádný děj. O pár desetiletí později jsem po knížce zkusil znovu sáhnout a začetl jsem se do ní.
Popisy přírody nikam nezmizely, ale nyní mi nevadily. Kniha je románem, ale někdy zachází do takových podrobností, co se týče levharta nebo housenky, že s tím dovede „ztratit“ i jednu nebo dvě strany.
Putování Zachira a Petra nebylo tak zajímavé, jak vracení se do starých časů, kdy v horách řádili Basmači a pašeráci opia. Kdyby se pan Volák zaměřil jen na první roky SSSR byl by z toho skvělý román.
I tak se to velmi dobře četlo, rád jsem si k té knize našel cestu. Jen škoda, že dnešní děti a mládež už se k tomu nedostanou.
Tak tato knížka od Suvorova mi nějak nesedla. Předchozí komentáře knížku hodnotí kladně, že je čtivá, že se u ní člověk nenudí. Já to měl přesně naopak. První stránky knížky super. Popis toho, co voják dovede se svou polní lopatkou je dokonalý, pak to ale najednou začne chaoticky skákat z téma na téma. Je poznat, že knížka byla napsána v 80. letech, takže vlastně vše napsané je tam již dávno zastaralé.
Voják SPECNAZ je totální neschopný blb, který nemyslí na nic jiného, než se nechat v noci zmlátit a přes den dosahovat dokonalých sportovních výkonů a pokud přijde válka, tak hrdinsky padnout za SSSR.
Zaujalo mne porovnání afghánských a libanonských povstalců. Afghánští rebelové jsou chudáci masakrovaní Sověty, musí šetřit každý náboj, nemají podporu, nemají munici. Libanonští povstalci nemusí ani mířit, střílí chaoticky, protože díky podpoře SSSR mají dostatek munice a ví, že vždy dorazí další.
(SPOILER) Poprvé jsem tuto knížku četl někdy před třiceti lety jako kluk. Roky na mne koukala v poličce knihovny, tak jsem po ní z nostalgie sáhl. Pamatoval jsem si z toho po těch desetiletích jen, že někde na území dnešní Karélie byli dva bratři a jeden z nich byl kouzelník osady.
Nečekal jsem, že mě knížka po tolika letech tak chytne, hlavně když je určena pro mladší čtenáře, což už bohužel nejsem. Od první stránky jsem byl vtažen do děje, neustále jsem si říkal, že dočtu ještě jednu kapitolu a když jsem knížku dočetl, šel jsem googlovat, zda náhodou neexistuje druhý díl a nebo volné pokračování.
V knížce sledujeme dva bratry, starší z bratrů Bej je mladý lovec. Mladší Ljok od malička touží stát se také lovcem, ale protože existuje v kmeni pověra, že pokud se ženě narodí sedm synů, tak otcem toho posledního je duch a musí se stát šamanem, je proti své vůli sedmnáctiletý Ljok prohlášen za kouzelníka. Postaví se starým pořádkům, pokusí se bojovat s pověrčivostí, když se mu nedaří komunikovat s duchy, používá rozum a tím se vesnici daří. Obrátí proti sobě starce a musí uprchnout spolu se svým bratrem do jiné osady, kde se konečně stává lovcem a výrobcem zbraní a tím začíná život dle svých představ, ale jak zjišťuje ani to není jednoduché.
Škoda, že tato knížka není známější. Jako příjemnou oddechovku mohu jen doporučit.
Román z dalekého Čukotského poloostrova, který se ale tak nějak ani nesnaží být románem. Knížka v podstatě nemá žádný začátek ani konec. Nahlížíme do odlehlé čukotské osady, postupně se seznamujeme s jednotlivými lidmi v osadě. Sledujeme jejich příběhy na lovu, povídání o čukotské historii, kontakty s ruskými obchodníky, zanesení jejich lodě do Aljašky, příchod sovětských úřadů… Je to psáno již zastaralejší češtinou, je poznat, že to vyšlo v roce 1936.
Autor asi chtěl, aby čtenář poznal život v domorodé osadě, přikládá spoustu čukčských slov a zvyků. Je to tak něco mezi cestopisem a románem.
Nečetlo se to dobře ani špatně. Chybělo tomu jakékoliv napětí, jakýkoliv děj.
V dnešní době si bohužel asi další čtenáře nezíská a kniha nově vydána už nebude.
Skvěle napsaný román, který mne od prvních stránek chytil. Rozjezd je takový pomalý, podrobně popisující a pak to nabírá spád. Připadal jsem si jak hlavní hrdina John Tanner, taky jsem neměl sebemenší ponětí, kdo je kdo. Když jsem si vymyslel nějakou teorii, za chvíli to bylo jinak. V jednu chvíli jsem si říkal, že všichni jsou agenti Omegy, v další chvíli jsem si říkal, že nikdo z nich a vše je jen jeden velký omyl. Závěr pro mě byl překvapující a když se popisovalo, kde kdo udělal chybu a proto se dal odhalit, chytal jsem se za hlavu, že jsem to v textu přehlédl.
Velmi dobře je zde popsána atmosféra malého novoanglického městečka, čtyři rodiny z vyšší střední třídy a dokonalá manipulace.
Je poznat, že překlad vznikl v době, kdy se některé dnešní běžné věci ještě zde v Česku neznaly, takže slovní spojení jako „platba úvěrovou kartou“ nebo „vyndal nádobí z automatické myčky“ vypadají zvláštně.
Rozhodně doporučuju všem k přečtení a nemůžu než dát pět hvězd.
Dokonalý agitační sovětský román, plný bezchybných sovětsky smýšlejících lidí, kteří myslí jen na dobro své sovětské vlasti a na svého milovaného vůdce Stalina. Román byl napsán krátce po válce, v době největšího kultu Stalina, což je zde poznat.
Sledujeme život mladého, dokonalého Alexandra Matrasova. V sedmi letech přišel o rodiče, potuloval se, skončil v dětském domově a tam se změnil v dokonalého žáka, dokonalého komsomolce. Všem byl vzorem, všem pomáhal a pak odešel dobrovolně do války, kde všechny podporoval, motivoval a v 19 letech nalehl na kulometné hnízdo a tak se obětoval pro záchranu ostatních vojáků.
Čte se to snadno a je nutno se na to dívat s nadhledem.
A snad jen závěrem zmíním realitu. Krásný dokonalý modrooký Rus Matrasov byl ve skutečnosti šikmooký Baškir, neustále problémový, uprchlý z továrny, vymyslel si, že se narodil v Dnětropetrovsku, kde nikdy nebyl. Snad jen jeho hrdinská smrt je to jediné pravdivé a propaganda to dovedla dokonale zúročit.
Za přečtení ale knížka stojí.
Dmitrije Gluchovského mám rád, nepochopil jsem nikdy, proč se používá v češtině jeho poangličtěné jméno a ne klasický přepis z ruštiny.
Tato knížka se Gluchovskému nepovedla a nebo nejsem ta správní cílová skupina. Když jsem měl za sebou cca 150 stran, měl jsem za sebou snad deset pokusů knížku odložit, protože mě to vůbec nebavilo. Současnost, vzpomínky na minulost, halucinoidní sny – to vše se míchalo dohromady. Nuda, popisy sexu, vidin, snů. Nic se pořádně nedělo. Pak se začal objevovat trošku příběh. Ve chvíli, kdy Jan odcestoval do Barcelony a přišel popis slumů, jednotlivých skupin lidí, kteří tam žijí, připadal jsem si, že čtu Metro 2033 a navštívil jsem některou ze stanic.
Čím více se knížka blížila ke konci, začalo to mít logický děj, který byl ale předvídatelný. Jan na posledních několika stránkách najednou zjišťuje, kdo je jeho matka, kdo jeho otec. Je to podáno jak bombastické odhalení, hlavní hrdina to nemůže pochopit, ale dalo se to předvídat o dobrých 200 stran zpátky. A závěr je vyloženě v hollywoodském stylu, kdy všichni musí dostat naději.
Námět knížky je dobře zvolený, ale hodilo by se to zestručnit na cca 250 stran, kdy by to dostatečně stačilo. Tady Gluchovský uměle natahuje román na cca 640 stran a ta hluchá místa tomu neprospívají.
Být toto první knížka od Gluchovského, kterou jsem četl, po další už nesáhnu.
Tato kniha je pro mne velice příjemným překvapením. Koupil jsem si ji za pár korun v Levných knihách a trvalo několik let, než jsem si řekl, že si zaslouží, abych si ji přečetl. Obával jsem se toho, že pan Liška je ufolog a záhadolog, bál jsem se, že knížka bude až moc záhadologická, možná odkazy na mimozemšťany, paranormální jevy atd. Nic z toho zde není.
Autor přistupuje k nejstarší české historii seriozně a objektivně. Co je zastřeno mlhami staletí se snaží odkrýt, někde uvádí více variant, někde se zamýšlí, ale vždy to zní velice dobře. Knížka se také čte snadno a nalákala mě k několika turistickým výletům, abych viděl tajemná místa naší země.
Poprvé jsem knížku četl někdy před cca třiceti lety jako malý kluk, poprvé jsem se tehdy setkal hlavně s Jamesem Cookem, který mě nadchl, snad protože jím knížka začínala. Postupem let jsem ostatní tři kapitány zapomněl. Po mnoha letech jsem na knížku narazil v antikvariátu a z nostalgie jsem si ji koupil a znovu přečetl.
Nyní s odstupem mnoha let už klukovské nadšení pominulo, všechny čtyři kapitány dobře znám hlavně díky wikipedii, ale i díky jiným knihám. Dobře se to četlo, během pár hodin jsem se přenesl do 18. a 19. století do Tichomoří.
Kéž by i dnešní kluci mohli prožívat tu vůni dálek, kterou jsem tam kdysi měl já.
Rozhodně doporučuji.
Od pana Folletta jsem četl již skoro všechny jeho romány a s každým novějším vidím, jak „vykrádá“ sám sebe – šablonovité postavy, prakticky kýčovité motivy. S každým dalším románem mi přijde, že to už píše jako spisovatel z povolání, podle šablony a jen za účelem vydělání peněz… Ale daří se mu to. Hned v prvních větách komentáře kritizuji, odsuzuji, a přesto jsem knížku hltal a četl dále a dále.
Román Večer a jitro je výrazně čtivější než předchozí díl – Ohnivý sloup, kde se postavy rozběhly do celého světa a to románu škodilo. Držíme se zde Drengova přívozu a jeho okolí, sledujeme osudy stavitele lodí Edgara, normanské šlechtičny Ragny, mnicha Aldreda a jejich protivníků včele s biskupem Wynstanem. Je škoda, že postavy v románu jsou buď dokonale spravedliví (a k tomu krásní) a nebo podlí, zákeřní (a k tomu ještě oškliví).
I když kritizuji, musím dát pět hvězd a knížku všem doporučit. Jako oddechovka je to skvělé a těch cca 750 stran uteče a budete litovat, že jich není aspoň tisíc.