adlenka komentáře u knih
Dle mého průměr. Většinu knihy jsem se nudila, autorka hodně záměrně navádí na falešné stopy, ale u pachatele ne, naopak důvod proč a jak popíše asi ve 3 větách.
Co mi přišlo asi nejzajímavější, reakce novin a veřejnosti na matku.
První třetina nuda, ve druhé se něco děje, ve třetí se jen plká o tom, jak to teda bylo, ač průměrný čtenář už to ví. Zkrátit na 100 stran a je z toho dobrá krimi povídka. Všechny postavy mi přišly moc “extrémní”, nikdo z nich nebyl normální člověk. A jsem alergická na detektivky, kde policajt jde chytit pachatele sólo bez pomoci. Tady už chybělo jen klišé s vybitým telefonem a tmou.
Za mě ne.
Taková oddechovka křížená s červenou knihovnou. Ale proč ne, neurazí, naopak, četla se dobře.
Na základě zdejšího hodnocení donesl Ježíšek 7leté dceři. Nějak se ale Ježíšek nekoukl na počet stran. Tak jsem jen tak nakoukla a po třech dnech to “dokoukla”. Moc hezká knížka. A zasloužila by si víc obrázků.
Autorka přiložila třísku k třísce a najednou stál celý les, krásně propletený větvičkami osudů. Moc se mi líbila, ač ani jednu z postav jsem si nedokázala oblíbit.
Čtivá, ale souhlasím s mnoha negativními komentáři zde. A jen přemýšlím, čím to. Jestli autorka tak “zrůžověla” celý příběh, nebo jestli sám Lale to sem tam přikrášlil při svém vyprávění, někde přidal a někde ubral, něco vytěsnil, něco si možná sám vsugeroval jinak... fakt nevím. Protože se mi nechce věřit, že by měl takovou z pr... kliku na všechno. Když v jiných knihách čtete, co se tam dělo... fakt je možné, že jemu se vše vyhnulo? Nebo jen to kruté sám vytěsnil?
Tak tohle bylo skvělé. Několikrát slzy a skoro pořád k slzám jen krok.
Tak. Téma z výzvy odškrtnuto. To je asi vše. Nejsem pro tuto knihu cílová skupina (ani náctiletá ani extrémně romantická duše). Nenadchlo. Jediný, kdo mě zajímal, byl alobalák. O něm bych četla radši.
Ze začátku jsem měla pocit, že čtu poznámky ke scénáři, ten půjde tam, na stolku bude to a to, přijde dveřmi vpravo, za dveřmi bude ten, bude mít v levé ruce to... pak se ten styl lehce zlepšil a dalo se to číst. Ovšem třeba nějaké napětí se nějak nedostavilo. Například hlavní hrdina skáče ze střechy na střechu na nebezpečném místě a já mám chuť otočit stránku a říkám si, tak kdy už tam bude?
Pak mi dost vadilo, že tam úplně není vysvětlena Hyena, důvody proč a jak... a ten konec vzal taky dost hopem. Jako by mu někdo řekl, že už má volné jen 3 stránky k popsání a musí být konec.
Ach ta jména, ta mi dala zabrat, k tomu ty jejich funkce, ke konci už jsem tušila, kdo je kdo. Ale tak to k tomuto žánru patří, kdyby to byl Pepa a Anička, asi by to nefungovalo :-)
Příběh celkem zajímavý, dalo se.
Je mi to líto, ale za mě ne. Klouzala po povrchu, všechny postavy jsem nesnášela a upřímně doufám, že mé děti budou mít lepší vztahy, jak mezi sebou, tak se mnou.
Ale jako ano, pár pasáží k zamyšlení, ale to mi nestačí.
Druhý díl se mi líbil ještě o malinko víc, přemýšlím, zda nepřihodit hvězdičku. Stále mám ale stejný problém jako poprvé. Věk. V mé hlavě jim je pořád cca o 10 let víc. Jsou knihy, které přečtu, a říkám si, jaké by byly zfilmované, kdo by koho mohl hrát, jak by asi vypadalo které místo či město. A jsem přesvědčená, že ve zfilmované podobě by to jejich mládí nefungovalo.
Super. Ale mám jedno ale, které mi to tak trochu celé kazí. A sice věk jednotlivých postav. Prostě mi k tomu věku nesedí vystupování.
Ano, je to děravé jak ústa staré ženy, ale stejně jsem to luskla za noc.
Vedlejší postavy naprosto nevyprofilované, nevíme, jak a proč se znají, co dělají, jak často a kde se vídají...
Taky nechápu, proč je horší varianta ústav než sestěhování? Což je vlastně důvod toho, že mu to trpí.
V podstatě ihned víme, že je něco špatně, autorka to nedávkuje pomalu, ale jednoduše to vybalí skoro hned.
Důležitá osoba je okamžitě rozpoznána, jen čekáme, jak pomůže.
Finální vzpoura je tak banální a skoro snadná, že psychopat měl asi zrovna výpadek.
Zkrátka to má díry. Obrovské. Jenže já byla ochotná je přejít a neřešit, protože jinak mi to přišlo skvěle napsané a napínavé a musela jsem číst dál a dál, až najednou byl konec.
Renčín vyčnívá! Jeho příběh vůbec nezapadá do žánru, který běžně čtu, ale byl skvělý. Určitě se poohlédnu po dalším jeho díle.
V rozhovoru s autorem jsem četla, že původně napsal jednu knihu, ale po spočtení stran ji rozdělil na zatím 3. Na jednu stranu dobře, že tak. Vždy od půlky dílu u mě nadšení opadá a jsem trochu přehlcena stylem humoru, vše už mi přijde předvídatelné. Na druhou stranu to rozdělení je znát - druhý díl je tak trochu odnikud nikam.
Neříkám, že jsem se nebavila, ale hlasité výbuchy smíchu to nebyly. Označila bych to jako fajn knihu na přejezdy mhd. Kapitolka sem, kapitolka tam.
Já ji přečetla za dva večery a bylo toho příliš najednou.
Skvělá. Dá li se to říct o knize s tímto tématem. Psaná z pohledu dospívající dívky, možná proto se někomu zdá plochá, nebo málo popisující fungování tábora. Ale o to nešlo. Já to utrpení cítila, aniž bych věděla, v kolik měli večerku a v kolik vstávali. Za mě je to kniha o síle rodiny, mateřské lásky, vzdoru a víře v lepší zítřky. Celou knihu jsem si říkala - co kdyby to někdo udělal mé rodině? Co kdyby mě naložili hned po porodu. Dokázala bych já to, co Jelena? Stály by mé děti tak při sobě? Jak by se s tím vypořádali moji rodiče? Jak silní ti lidé museli být, aby přežili. A kam se poděla lidskost.
Jediné, co mě mrzelo, byl opravdu useknutý konec, mohla bych číst dál a dál.
Asi by bylo lepší dávkovat po kouskách. Zatímco po prvních stránkách jsem místy smíchy nemohla číst, tak ke konci jsem mohla věty sama dokončovat, jelikož je humor založený na stále tomtéž. Čímž neříkám, že jsem se nebavila, nebo že to bylo špatné. Jen příliš jednoduché a trochu bez příběhu. Ale další díl si přečtu, protože kniha účel plní a pobaví.
Srdcová záležitost. V dětství jsem četla mnohokrát, teď čtená dětem. Musím říct, že nahlas se čte trochu hůř, než sama pro sebe, ale dětem se v mém podání líbila :-)