Agatha84 komentáře u knih
A po tomto společném dílu Mickeyho a Harryho mám nezpochybnitelné jasno!
Autora zařazuji na seznam oblíbenců a pokusím se vykoupit vše, co je ještě na trhu dostupné :-)
Abych tu mohla fundovaně rozhodnout, potřebovala jsem se nezbytně nutně znovu podívat i na filmovou adaptaci knihy...
Ono mi tam k tomu plnému počtu hvězd pořád něco chybělo. Příběh dokáže držet pozornost čtenáře, po celou dobu je o čem přemýšlet, přítomné postavy odrážejí pestrou společenskou mnohovrstevnatost, jsou zajímavé, uvěřitelné...
A po prvních pár minutách filmu mi to secvaklo. U Mickeho v knize postrádám to, co má Mike ve filmu. Protože charisma Matthewa McConaugheyho je nepopiratelné a tak nějak jsem přesně takovou jiskru při čtení postrádala.
Nic to ovšem nemění na tom, že mám připravený další díl :-)
Vše se podařilo vysvětlit tak, abych i já nakonec pochopila.
Ano, cítila jsem napětí, chtěla jsem vědět, co je "pod povrchem" toho všeho, byla jsem zaujatým čtenářem. Přesto všechno ty plné hvězdy neudělím. Pokud se autorovi nepodaří vytvořit vztah mezi mou maličkostí a přítomnými postavami, vždycky tomu plnému prožitku "něco" (a za mě to zcela podstatné) chybí.
Ano, jsem zcela nekritickou fanynkou, takže znovu musím udělit plný počet. Domnívám se, že zcela právem :-) I při svém životním stylu jsem v tomto případě trhla svůj "čtecí" osobák.
Kéž bychom se tímto dílem s Joem neloučili. Necítím se být připravená...
Už dva dny přemýšlím, co tu napsat za postřehy a jak knihu ohodnotit.
A i po těch dvou dnech ve mně opakovaně trčí jakýsi neurčitý pocit, že pět * s čistým svědomím udělit nemůžu; protože ač byl příběh po formální stránce zpracován opravdu bravurně a u některých vět jsem se zastavovala opakovaně, abych jim dovolila rezonovat, vyprávěním těch Tří jsem prostě zůstala zasažená jen málo... I když jsme společně strávili většinu jejich života, nijak blízcí jsme si nezůstali... Neumím vysvětlit, kde se stala chyba.
Pokud by tímto série Sila začínala oficiálně, pak by mne nejen úspěšně minula, ale navíc bych s s tímto příběhem skončila ještě v první třetině knihy. Nevím, jestli trpím úbytkem inteligence, ale příliš dobře jsem se neorientovala... vadily mi přítomné náznaky toho, co se asi děje nebo bude dít, do poslední stránky jsem tedy nebyla schopna pochopit, jakéže konkrétní úmysly s jednotlivými sily to slavné vedení vlastně má. Jednotliví přítomní mi nikterak k srdci nepřirostli a čas s nimi nepovažuji za příjemně strávený.
Dávám si pauzu a moc bych si přála, aby závěrečný díl vše uzavřel více důstojně, čtivě a v mém případě nejspíše i více polopaticky :-)
Z lehce přehaného a na můj vkus příliš urychlého závěru jsem sice byla znepokojena, ale zbytek knihy mi to bohatě vynahrazuje.
Jasně, chvílemi je to zbytečně ukecané, příliš podrobné, k postavám je potřeba mít nějaký tahák, ale já jsem opět maximálně spokojená.
Možná nekriticky, ale vem to ďas.
Vždyť jsem se vzdala i spánku...
Nedařilo se mi uvěřit stěžejní myšlence příběhu... nechci nijak zpochybňovat existenci anterográdní amnézie a její důsledky, ale autorce se to pro mě nepodařilo podat tak, abych se stala zaujatou.
Naopak, po celou dobu čtení mi nebylo dobře, chudák Flora mě pouze strašně znervózňovala.
A protože nějaké emoce v tom tedy byly, dávám za tři.
Určitě se mi to líbilo, moc, ale zároveň jsem si jistá, že kdyby se autor vykecával na menším množství stránek (cca o 200), byla bych spokojenější. Mám pocit, jakoby příběh utahal sám sebe a úměrně s počtem listů jen klesala hladina napětí a můj zájem dozvědět se, jak to celé vlastně bylo ...
Nevím, jestli bych kdy po Johnu Greenovi sáhla dobrovolně, což by zjevně byla značná chyba...
"Želvy" jsem dostala vypůjčené od jedné své náctileté klientky, a i když mě příběh samotný nikterak více neoslovil, neb působil opravdu dosti jednoduše a přímočaře (chápu, že cílovka je jiná), jsem naprosto ohromená a nadšená z toho, jak dokonale mi autor dokázal zprostředkovat úzkostné přemítání dospívajícího v pekle OCD.
Říkám si tedy, že jsme se panem Greenem asi neviděli naposledy :-)
Před Vánoci jsem měla možnost zkouknout 1. sérii seriálu a byla jsem tak nadšená, že Ježíšek donesl knižní podobu všech tří dílů.
A přestože je děj seriálu samotné knižní předloze vzdálen opravdu hodně (už bych se tomuto měla přestat konečně divit :-) , bavila jsem se i tentokrát.
Co mě asi trochu chybělo byla bližší charakterizace postav, a že jich tam bylo poměrně hodně. Na druhou stranu nevím, co mi přinese díl dvě a tři, takže se třeba ještě nějakého překvapení dočkám.
Pokud máte rádi postapo, k přečtení vám doporučím!
Krásné zakončení roku v přítomnosti tak trochu "jiného" Kalmanna.
Náhled na islandskou vesničku, život jejich obyvatel a vyšetřování zmizelého.
Autor má můj hluboký obdiv za (alespoň pro mě) dokonalé přiblížení k myšlení a prožívání člověka s PAS. Věřila jsem mu každé slovo.
Děkuji za milý čtenářský zážitek (jeden z těch, co rezonují fakt dlouho).
Do série Armanda G. jsem beznadějně zamilovaná od prvního dílu.
Některé příběhy se líbí více, některé méně, ale ten hřejivý pocit po společně stráveném čase je přítomný pokaždé!
Přestože nedávám plný počet (těch náhod a přeslazených konců bylo prostě už příliš), jsem znovu maximálně spokojená!
Celkové pojetí knihy jako dílčích příběhů, závěrečný rozhovor s autorkou a Olive, náměty k diskusi/hloubání jsou rozhodně originální, přesto však mi k větší spokojenost nestačily.
Nejsem povídkový typ, potřebuji více omáčky a času k poznání a pochopení, čehož se mi tu nedostávalo. A i když mi Olive bylo hodně líto, blíže k srdci mi nepřirostla.
Doporučím k přečtení těm, kteří mají chuť na trochu toho obyčejného, každodenního lidství.
Kdysi v dobách dávných, něco mezi mou pubertou a pozdní pubertou, jsem se rozhodla býti za kulturního jedince a jen tak (protože na nějaký smysluplný důvod si opravdu nevzpomínám) jsem se rozhodla, že "začnu číst Irvinga" Něco jsem tedy zakoupila, něco přečetla, drahnou dobu pak všechny milé knihy odpočívaly na půde.
A asi se teď v rámci jakési polopozdní krize středního věku chystám zjistit, co mě k této volbě kdysi vedlo...
Irving je mistrný vypravěč, je to vrstevnaté, je to úsměvné, je to čtivé, ale já jsem už nejspíše na takový slušný bizár stará, nebo co. Postavy pro mě byly příliš vzdálené a nemoci se s žádnou více sblížit, nemohu hodnotit více než za ty tři hvězdičky. Nebo prostě jen nejsem správně naladěna.
Nevzdávám se.
Maximální spokojenost - hodně sprosťáren, hodně vtipu, hodně nadsázky, spousta mrtvol.
Tahle nějak jsem se potřebovala s Geraltem a Marigoldem rozloučit a zároveň smýt tu podivnou pachuť, která mi tam někde vzadu po posledním dílu s Ciri stále zůstávala...
Před dávnými a dávnými lety jsem se pokusila přijít na to, co lidi na tom Nesbovi vidí.... Přečetla jsem první díl HH a řekla si, že tímto směrem rozhodně nepůjdu, nepochopila jsem, proč bych měla sdílet onu oblibu ostatních.
Po jistém období dalšího dozrávání jsem Harrymu dala šanci, přeskočila jsem první díl a byla jsem uchvácena, nadšena a stala další fanynkou v dlouhé řadě ostatních.
Dnes jsem se rozhodla vyzkoušet, co přesně mi tenkrát vadilo a jak moc jsem případně byla pomílená... Znovu jsem se ponořila k Netopýrovi...
Není to moc dobrý příběh, s tím souhlasím, nicméně znalá již Harryho povahy neodsuzuji jeho jednání, nevadí mi jeho závislost a souzním s jeho bolestí.
Jak říkám, příběh samotný má spoustu slabých míst, zdá se, že jen klouže po povrchu, nenechá nás nahlédnout hlouběji k samotným postavám, ale vím, že tohle se časem zlepší. Proto se už nemůžu dočkat toho, až si dám druhé kolo s Harry Holem a spol.
Tematicky mimořádně trefné, úzkost vzbuzující, neboť takováto realita přesně je. Nerozumím oblibě technologií, online sdílení sebe všude a děkuji tímto autorce za poskytnutí vhledu.....
Nicméně samotnou formou jsem zasažena nebyla, vadila mi jakási přílišná odosobněnost, nepodařilo se mi přiblížit ani k jedné z postav, a to mě mrzí.
Nebo to byl záměr??
Mohu se prohlásit za hrdého majitele všech dílů této série a zároveň za počínajícího závislého na příbězích autora.
I tentokrát hodnotím plným počtem (s vědomím, že se jedná o zkreslený pohled plně zaujatého čtenáře :-)
Esence bolesti, samoty, sebedestrukce, ale taky urputnosti, posedlosti, nezlomnosti.
Autorka šetří s dějem, vedlejší postavy a konkrétní události nejsou podstatné, stačí jen letmý náznak, zmínka....
Po celou dobu prodléváme jen v hlavě hlavní hrdinky a rozhodně to nejsou nijak pěkné chvíle...
Přestože paní Bolavá kouzlí se slovy tak, že mi zprostředkovává vjemy vůně i šustění bylinek, pro tu poslední hvězdu mi podstatnou měrou chyběly nějaké větší emoce, souznění s Annou, nebo aspoň pochopení jejího konání.
Jedinečný zážitek to ovšem byl, to zase jo.