Akana | Komentáře u knih | Databáze knih

Akana Akana komentáře u knih

Paměti agenta FBI Paměti agenta FBI Scott Frost

Cooperovský dodatek k seriálu mě bavil podstatně víc, než Lauřin deník od Jennifer Lynchové. Myslím, že Frost junior uspokojivě vystihl Cooperovu postavu, jeho náhled na svět, tu neodolatelnou směs skautské zvídavosti, empatie i naivity. Objasňuje, někdy jen naznačuje, a ještě jindy tajuplně vynechává jednotlivé etapy jeho životní pouti. Mimo jiné se dozvíme, kdo je Diane, adresátka jeho diktafonových reportů, i jak se ke své záznamové posedlosti dostal. Především v první půlce, než se Dale dostane k FBI a na scénu dorazí temnotě propadlá figura Windoma Earla, je kniha navíc nečekaně zábavná, třeba pokud jde o Cooperovy první sexuální zážitky. Kombinace tajemna a děsu s humorem je ostatně vlastní i seriálu, takže i v tomhle bodě se Frost do vkusu fanouška Twin Peaks trefil.

10.05.2017 4 z 5


Dívka, která si hrála s ohněm Dívka, která si hrála s ohněm Stieg Larsson

Stejně strhující a napínavé počtení jako první díl. Stránky se obracejí skoro samy. Snad jen ta atmosféra je o něco řidší. Mrazivý ostrov Hedeby nahradily po většinu času všednější stockholmské reálie a osamělé pátrače teď doplňuje celý houf vyšetřovatelů, přičemž spletitost vztahů vyvažuje pár adrenalinových pasáží. Můj dojem už není tak absolutní, ale chuť na poslední díl se nezmenšila.

07.03.2017 4 z 5


Černobílý svět Černobílý svět Kathryn Stockett

Ale jo, pěkné. Za padesát let si na tu knihu asi nikdo nevzpomene, ale koho to trápí? Odpočinková četba, která se v člověku snaží vzbudit pocit, že čte něco hlubokého, to byl vždycky dobrý recept na úspěch. Ale dost ironie, příběh je to hezký a dojemný, zručně odvyprávěný a bez zbytečného patosu. Vtáhl mě do děje, budil zvědavost na další stránky, moje sympatie i antipatie si získávaly ty správné postavy, tak jak podle autorky měly. Jen bych jí jako spisovatelce přál více odvahy a méně vzpomínek na kurzy tvůrčího psaní. Trochu krotké, ale jinak zdařilé.

12.12.2015 4 z 5


Srpnové světlo Srpnové světlo William Faulkner

Rád bych dal i plný počet hvězdiček, protože je to opravdu mistrovská záležitost, ale Faulknerův styl, jakkoli obdivuhodný, je na mě přeci jen asi příliš těžký. Ne nesrozumitelný, ale jaksi až starozákonně pochmurný, osudově těžkotonážní (ale ne těžkopádný). Slovo, které ve mně evokuje nejvíc, je dusno. Jižanské dusno prostupující dějem, nitrem postav i stylem vyprávění, které je chvílemi spíš zolovsky nelítostnou analýzou našeho živočišného druhu. Rasistické dědictví Jihu je určitě silným motivem románu, ale nakonec není zdaleka jediným. Líbí se mi, že i když se zdá být hlavní postavou Joe Christmas, dalších čtyři, pět figur (i dějových linek) se postupně ocitá ve stejně pečlivém hledáčku autorova zkoumavého oka, a přece se jednota nerozpadá. Faulkner je fenomenální vypravěč a pozorovatel, ale aspoň pro mě je těžké se s ním víc sblížit. Snad z úcty, snad díky mojí povrchnosti?

26.11.2013 4 z 5


Milostný dopis klínovým písmem Milostný dopis klínovým písmem Tomáš Zmeškal

Na debut hodně vyzrálé. Stylisticky, myšlenkově i kompozičně vrstevnaté, přitom čtivé a přístupné. Takhle sebevědomě napsaných románů u nás moc nevychází. Nejsem z toho nadšený od začátku do konce, ne všechny meziřádkové souvislosti mezi dějovými linkami jsem pochopil, ale to je právě ono - když knize zůstane trochu tajemství.

31.05.2012 4 z 5


Deník kastelána Deník kastelána Jan Bittner (p)

Slátanina je zbytečně silné slovo. Není to sice literární skvost, ale hloupé to taky není. A především se to čte jedním dechem, o napětí tu není nouze. škoda jenom, že závěr jde trochu do ztracena.

15.10.2011 4 z 5


Preludia & nokturna Preludia & nokturna Neil Gaiman

Otevírám dveře do snu, rozhlížím se, seznamuji se s jeho pánem. To všechno obezřetně, s vědomím že ty skutečné noční můry asi teprve přijdou. Proto zatím jen čtyři hvězdy a můžu prozradit, že u Domu pro panenky už jsem šel bez váhání na pět. Moje nadšení tlumí určitá (vědomá?) stylová roztříštěnost jednotlivých částí, ale potenciál je cítit obrovský.

31.10.2024 4 z 5


Santiniho jazyk Santiniho jazyk Miloš Urban

Daleko za Ecem, ale zase daleko před Brownem. S Urbanem zůstávám, podobně jako v případě Sedmikostelí, někde mezi zdvořilým zájmem a spikleneckým pobavením. Ta nejistota, nakolik je to celé míněno vážně a nakolik jde o přestřelený pastiš, je přitažlivá, a právě ta dává Urbanovi náskok před zmíněným Brownem, jehož romány se "záhadami" okázale ohánějí, na nich samotných ale není záhadného nic.

31.10.2024 4 z 5


Bílý Láma Bílý Láma Alejandro Jodorowsky

Snad to ode mě nebude předčasné a troufalé, ale zdá se, že si s komiksovým médiem pomalu začínám rozumět a učím se rozpoznávat, co a jak v něm funguje nebo nefunguje. Na Bílém lámovi oceňuju především stoprocentní soulad mezi slovem a obrazem, elegantní plynulost vyprávění, přestože příběh je poměrně košatý a zpracovává spoustu motivů. Snad ani jednou jsem netápal ohledně návaznosti a smyslu jednotlivých panelů nebo sekvencí, všechno je srozumitelné a přitom zdaleka ne triviální. Pro Jodorowského příznačný koktejl spirituálna a často brutálního násilí tu není takovým šíleným bolehlavem jako u Incalu (mojí předchozí a první zastávky v Jodoverzu), má svoji integritu a řád. Protiklad duchovní cesty k osvícení a pozemské malichernosti, hrabivosti a podlosti není demonstrován jen na střetech s křesťanskými misionáři a čínskými okupanty, ale i uvnitř buddhistického Tibetu, který Jodorowsky nevykresluje nijak idylicky. Strhující, nemám, co bych vytkl.

26.07.2024 5 z 5


Čarodějky na cestách Čarodějky na cestách Terry Pratchett

Dekonstrukce pohádkových pravidel za přispění magie nápadně připomínající louisianské voodoo. Všechny tři čarodějky opět perlí, každá svým svérázným způsobem, a kocour Silver nezůstává pozadu. A zase: s jak nenápadnou lehkostí umí Pratchett čtenáře zaplétat do sítě nejrůznějších kulturních i popkulturních odkazů. To mě nepřestane fascinovat.

08.03.2024 5 z 5


Evoluce svým vlastním tvůrcem: Od velkého třesku ke globální civilizaci Evoluce svým vlastním tvůrcem: Od velkého třesku ke globální civilizaci Miroslav Veverka

Slušná zatěžovací čtenářská zkouška. Velmi hutný text, tematicky rozkročený do šířky, dotýkající se filozofických zobecnění, štědré dávky odborných termínů, z nichž některé jsou přímo autorovými vynálezy, soustředěné úsilí vyjádřit se co nejpřesněji, ale ne bez ohledu na běžného čtenáře. Jako široce přístupnou nebo populárně naučnou knihu bych sice Evoluci rozhodně neoznačil, na druhou stranu ani pro smrtelníka mimo odborné kruhy není nestravitelná. Samozřejmě s určitou dávkou snahy. Pan Veverka má neuvěřitelný rozhled po mnoha vědeckých oborech a dokáže bravurně a věrohodně zobecňovat. Někdo "pro stromy nevidí les", jiný má naopak schopnost vnímat spíš ten celek. To je právě případ autora a jelikož se dlouhodobě považuji za podobně "postiženého", jeho přístup i závěry mi dost imponují. Především jeho teorie o samovolném, nekauzálním vzniku nových zákonitostí v nadřazených systémech, mi výrazně rozšířily perspektivu. Smekám před autorem a vlastně tak trochu i před sebou, že jsem to přelouskal celé a z větší části snad i správně pochopil.

04.07.2023 5 z 5


Pokrokem k zániku Pokrokem k zániku Mnislav Zelený-Atapana

Pan Atapana možná není úplně brilantní stylista a občas se skutečně nechá svést ke zjednodušujícím zkratkám, ale to nemění nic na faktu, že jeho pohled na současný stav naší civilizace se do značné míry kryje s mým. Už jen samotný titul je mi sympatický - termín "pokrok" si soukromě řadím mezi obzvlášť neslušná slova.
Jelikož se jedná o soubor článků, někdy se v knize nevyhneme opakování téhož. Nečekejte tedy nějaký souvislý a hloubkový kulturně-antropologický rozbor, spíš sérii reportáží, zamyšlení a postřehů na různá témata, z nichž ty z prostředí latinskoamerické politiky jsou kupodivu stejně zajímavé jako po čase trochu jednotvárná porovnávání indiánského a našeho pohledu na svět.

31.03.2023 4 z 5


Velké říše kočovníků Velké říše kočovníků Milan Škoda

To, že Milan Škoda není žádný velký spisovatel, je zcela podružné. Podstatné je, že v této knize zpřístupňuje českému čtenáři informace z oblasti, která skutečně zůstávala na našem trhu bílým místem. A přitom se jedná - historicky i geograficky - o tak ohromný prostor. O mnoha národech, kterým se autor věnuje, jsem v životě neslyšel a přitom měly na dění na eurasijském kontinentu srovnatelný vliv jako známější Skythové, Hunové nebo Mongolové. Čtenář si taky může udělat pořádek v často zkresleném vnímání etnických a jazykových souvislostí. Informacemi je kniha prostě nabitá a sušší vypravěčský styl tu vlastně nijak zvlášť nevadí.

11.06.2020 4 z 5


Plochozemě Plochozemě Edwin A. Abbott

Kdo si čas od času rád počte v knihách o kosmologii, kvantové fyzice, časoprostoru a podobně, asi dříve či později na odkaz k téhle knize narazí. Je pozoruhodné, jak málo tenhle "román mnoha rozměrů" za těch víc jak sto třicet let zestárl. Jak málo se za tu dobu změnila naše schopnost představit si nepředstavitelné. Pravda, první část je spíš satirou na tehdejší (ale zčásti určitě i současné) společenské předsudky, ta druhá, zajímavější, jde víc po matematicko-fyzikální stránce příběhu. Těžko existuje názornější a taky zábavnější vysvětlení, proč si nedokážeme představit čtvrtý nebo jakýkoli další rozměr ("Nahoru, ne na sever") a proč tyto nejsou o nic méně pravděpodobné než rozměry, co důvěrně známe. Kolikrát se z toho člověku až točí hlava, ale všechno je to podané srozumitelně, s vtipem a dalekým přesahem za hranice matematiky a fyziky.

11.10.2019 5 z 5


Svaté války: Dějiny křížových výprav Svaté války: Dějiny křížových výprav Christopher Tyerman

Tenhle objemný špalek budí respekt, který během četby ještě roste. Autor zkoumá fenomén křížových výprav ze všech úhlů a v širokých souvislostech, pečlivě analyzuje jejich místo a proměny v duchovním i materiálním světě středověku. Největší pozornost věnuje samozřejmě výpravám do Levanty, ale neopomíjí ani Pobaltí, Pyrenejský poloostrov nebo protikacířská tažení. To, že jsou mezi nimi husité jen letmo zmíněni, by nás nemělo překvapit, člověk si aspoň zase jednou připomene, že nejsme a nebyli jsme pupkem světa.

Trochu mě zmáhaly pasáže rozebírající přípravy jednotlivých křížových výprav (financování, kazatelské kampaně), které mi jako laikovi přišly stereotypní, ale je mi jasné, že historik v nich naopak nachází cenné detaily a jemné vývojové posuny. Přes nemalé nároky, které kniha na čtenáře klade, je to ale skutečně impozantní a informačně přebohaté dílo.

05.08.2017 5 z 5


Dámy z Grace Adieu a jiné povídky Dámy z Grace Adieu a jiné povídky Susanna Clarke

Román Susanny Clarkové o dvou anglických gentlemanech oživujících na počátku 19. století pozapomenuté umění magie mě před pár lety jednoznačně uchvátil. Myslím, že dost z toho kouzla proniklo i do souboru povídek, v nichž se autorka do svého originálního světa vrací. I ty krátké příběhy voní jedinečným spojením starosvětské elegance a uhlazenosti s šibalským humorem ale i zlověstnými, temnými tóny. To všechno prosakuje do seriózně se tvářící reality z přízračného světa Férie, jejíž vládcové - elfové nejsou vznešení a ušlechtilí jako jejich tolkienovští bratranci, ale spíš nevypočitatelní, lehkomyslní, sobečtí, zábavní a krutí.
To všechno už víme z příběhu pánů Norrella a Strange, ale je milé si to připomenout - Clarková je velmi poutavá vypravěčka. Zároveň mám ale dojem, že její síla je především ve větších plochách. Její rozvážný, humorem půvabně nadlehčovaný styl a postupné budování napětí jsou jako stvořené pro rozsáhlejší útvary. Proto považuju za nejlepší povídky právě ty nejdelší (Paní Mabbová, Pan Simonelli aneb Elfí vdovec), kde se u mě stačila rozvinout ta dychtivost po dalších zákrutách děje, jakou si pamatuju z četby románu. Roztomilé jsou i ty kratší, stejně ale doufám, že Clarková ještě přijde s něčím tak okouzlujícím jako byl Jonathan Strange a pan Norrell. Tuhle knihu beru jako vydatnou ale přeci jen svačinku na zahnání hladu.

27.03.2015 4 z 5


Vrač Vrač Martin Ryšavý

Ano, s-readerův příměr ke žvanivé sousedce beru, Ryšavého vypravěč ostatně sám přiznává slovy klasika "neschopnost udržet myšlenku + neschopnost myšlenku opustit". Jeho žvanění mě ale většinou dokázalo upoutat a sledovat tok jeho myšlenek mi nedělalo problém. Autorovi se podařilo vytvořit myslím velmi věrohodný, i když nutně fragmentární obrázek Ruska uplynulého půlstoletí, včetně současné podoby toho, čemu se říká "široká ruská duše", s její existenciální přecitlivělostí i bohatýrským požitkářstvím. Jen tak mezi řečí vyplouvá na povrch nejedna trefná myšlenková perla, ojedinělé nejsou ani kritické komentáře k ruské současnosti (Putin to schytává hned několikrát a dnes můžeme vidět, že v něm autor imperátorské choutky rozpoznal správně). Hodně se probírá prostředí divadla, kterým se vypravěč v minulosti zabýval, jindy se otřeme o různá podezřelá esoterická hnutí nebo tarotové výklady, nechybí typicky ruské anekdoty, ale hlavně historky a historky, které se prolínají, překřižují, navzájem přerušují. Člověk lehce nabude dojmu, že Ryšavý má ruské reálie i způsob myšlení hodně hluboko pod kůží, ale zároveň dokáže být sdělný i v nadnárodním měřítku. Zajímavé a originální.

18.04.2014 4 z 5


Zdroj Zdroj Ayn Rand (p)

Je to impozantní román. Tradiční formou, ale nekompromisní svým poselstvím. Čte se to báječně, délka tu není problém. Problém je v tom, že po jeho přečtení (i během něho) má člověk pocit, že se právě o životě dozvěděl něco zcela zásadního, nevyvratitelného, univerzálního, ale ten pocit neroste sám od sebe, ale je promyšleně a účelově budovaný autorkou.
S její životní filozofií můžete souhlasit nebo ne. Spousta myšlenek zde nastolených mi mluvila z duše (definice bulváru, str.463 nahoře), s jinými bych polemizoval, některé odmítám, záleží na úhlu pohledu. Ayn Rand ale podřizuje svému úhlu pohledu fungování všehomíra s přehnanou sebejistotou. Zápas jednotlivec versus kolektiv má v jejím podání naprosto jasně vymezené role a morální hodnocení. Ve světle jejího výkladu je všechno kolektivistické ve společnosti nanejvýš opovrženíhodné a vůle jednotlivce naopak tím božským Zdrojem. Jenže o to právě jde: Rand si všechno nasvěcuje právě tak, aby jí vyšel kýžený výsledek, aby její filozofický systém neměl ani trhlinku. V proslovech hlavních postav se to hemží kategorickými soudy. Závěrečná obhajoba Howarda Roarka obsahuje takové množství slov jako "nikdo", "žádný", "jediný", "všechno", "nic", že to skeptik ve mně prostě nesežere. Takhle jednoznačně polarizovaný, takhle černobílý svět není. Americký patos (s příznačnou totální absencí humoru) je tady představený ještě ve své relativně nevyprázdněné, hrdinské formě, ale je tam, a s ním jsem se nikdy neztotožnil.
Ale budiž, názory jsou různé, nemusím se vším souhlasit, aby se mi román mohl líbit. A Zdroj se mi líbil a přes všechny ideové výhrady bych ho mohl ohodnotit nejvyšší známkou. Ale co mi v tom brání, je způsob jakým autorka svůj světonázor do díla hustí. Urputně a pod tlakem, takže se z něho stává spíš manifest. Hlavní postavy se svojí vševědoucí empatií se stávají nereálnými nadlidmi, i když je to, pravda, nezbavuje sympatií nebo odporu. Všechno míří neochvějně za svým cílem, a cokoli by mohlo ten cíl zamlžit nebo relativizovat, je pomíjeno.
Z předchozího by mohl vzniknout dojem, že mě Zdroj odpuzuje. Vůbec ne. Málokterá kniha ve mně zanechá tolik semínek ke klíčení, tolik návodů k zamyšlení. Hodně věcí si budu ještě dlouho v hlavě přemílat a něco mě snad i ovlivní, a román, který zanechá takovou stopu, stálo za to přečíst. Jen se prostě snažím myslet vlastní hlavou (tak jak to po mně Ayn Rand chce) a o vznešenosti (a obecné platnosti) velkých slov si myslím svoje.

26.09.2013 3 z 5


Únava materiálu Únava materiálu Marek Šindelka

Šindelka si mě získal povídkami plnými jemné a přitom nesmiřitelné psychologické drobnokresby, na větší příběhové ploše už nemá takovou sílu. Výrazný humanistický rozměr je chvályhodný, i když pro někoho může být až agitační, to podle vkusu. Každopádně některé pasáže dokážou čtenářem skutečně otřást. Za mě třeba popis pašování běžence slisovaného v útrobách auta, z toho fakt mrazí. Atmosféra bezmoci a opuštěnosti v cizím prostředí je vykreslená také velmi působivě, přesto si myslím, že Šindelka je myšlenkově i výrazově pronikavější v rozborech našeho všednodenního hemžení.

31.10.2024 4 z 5


Nevolnost Nevolnost Jean-Paul Sartre

Nemyslím si, že by existencialismus byl dnes vyčpělý myšlenkový proud, spíš naopak. A Sartre nepochybně patří k jeho hlavním budovatelům. Nicméně způsob, jakým ho v tomto románu artikuluje, ten už mi poněkud zastaralý připadá. Nějak si za tím mikroskopickým rozborem Roquentinových úvah a duševních hnutí nedokážu představit živého člověka. Podobné pocity odcizení, znechucení světem a lidmi, nesmyslnosti všeho, to asi tu a tam zažívá každý přemýšlivější jedinec. Ale takovéhle sebenimrání, to mi přijde až příliš svázané s intelektuálním ovzduším své doby. To třeba Kafka, jehož dílo údajně mělo na Nevolnost vliv, mi přijde nadčasovější, živější, sugestivnější. Tady slyším šustit papír.

26.04.2024 4 z 5