Akana
komentáře u knih
Únava materiálu
Marek Šindelka
Šindelka si mě získal povídkami plnými jemné a přitom nesmiřitelné psychologické drobnokresby, na větší příběhové ploše už nemá takovou sílu. Výrazný humanistický rozměr je chvályhodný, i když pro někoho může být až agitační, to podle vkusu. Každopádně některé pasáže dokážou čtenářem skutečně otřást. Za mě třeba popis pašování běžence slisovaného v útrobách auta, z toho fakt mrazí. Atmosféra bezmoci a opuštěnosti v cizím prostředí je vykreslená také velmi působivě, přesto si myslím, že Šindelka je myšlenkově i výrazově pronikavější v rozborech našeho všednodenního hemžení.
Preludia & nokturna
Neil Gaiman
Otevírám dveře do snu, rozhlížím se, seznamuji se s jeho pánem. To všechno obezřetně, s vědomím že ty skutečné noční můry asi teprve přijdou. Proto zatím jen čtyři hvězdy a můžu prozradit, že u Domu pro panenky už jsem šel bez váhání na pět. Moje nadšení tlumí určitá (vědomá?) stylová roztříštěnost jednotlivých částí, ale potenciál je cítit obrovský.
Santiniho jazyk
Miloš Urban
Daleko za Ecem, ale zase daleko před Brownem. S Urbanem zůstávám, podobně jako v případě Sedmikostelí, někde mezi zdvořilým zájmem a spikleneckým pobavením. Ta nejistota, nakolik je to celé míněno vážně a nakolik jde o přestřelený pastiš, je přitažlivá, a právě ta dává Urbanovi náskok před zmíněným Brownem, jehož romány se "záhadami" okázale ohánějí, na nich samotných ale není záhadného nic.
Jan Žižka
Petr Čornej
Hluboká úklona autorovi. Na věčnou otázku, jestli byl Žižka hrdina nebo řezník, nedává Petr Čornej podle očekávání jednoznačnou odpověď, protože legendární hejtman byl především člověk svojí doby. Třeba to často propírané lapkovství bylo tehdy pro člověka Žižkova sociálního postavení běžným, ne-li nutným způsobem obživy. Je s podivem, jak málo stoprocentně věrohodných faktů o Žižkovi máme, ale stejně tak je pozoruhodné, co všechno se dá se slušnou dávkou pravděpodobnosti dovodit z různých komunálních záznamů. Čornej je k takovému úkolu předurčen zkušenostmi a erudicí, pečlivostí, nezaujatostí ale i schopností předestřít čtenáři výsledky té mravenčí práce ve srozumitelné a čtivé podobě. Litera jednoznačně zasloužená.
Unknown Pleasures - Pohled do nitra Joy Division
Peter Hook
Hooky se na stránkách svých vzpomínek nijak netají tím, že není žádný intelektuál. Jeho přímočarost a neotesanost jsou sympatické a věrohodně zlidšťují mýtus, který se vytvořil kolem Joy Division a hlavně kolem Iana Curtise. Ta zpěvákova stránka, kterou znal a v knize zprostředkovává Hook, představuje obyčejného kluka, který měl rád muziku a umění, ale stejně tak balil holky a dělal bordel na šňůrách. Aspoň dokud mu psychiku nezačala rozhlodávat nemoc. Hook bez obalu přiznává, že on ani jeho kolegové nedokázali domyslet důsledky Curtisovy citlivosti v kombinaci s vyčerpávajícím životem muzikanta, stále častějšími záchvaty a hroutícím se manželstvím. Nesnaží se analyzovat zpěvákovy texty a hledat v nich klíč k jeho postupnému pádu, jen podává svědectví z první řady. Ostatně sám připouští, že Curtisovým veršům nikdy moc nerozuměl, zato na muziku a proces tvorby vzpomíná s opravdovou láskou a hrdostí.
Pořádnou ťafku by ale zasloužil editor (nebo snad už překladatel?), jehož vinou (překlepy, očividně defektní větná skladba) občas Hookovy vzpomínky působí prostodušeji než ve skutečnosti jsou.
Chirurg
Petra Dvořáková
Moc nerozumím komentářům, které postavu vypravěče šmahem odsuzují jako nesympatickou. To je mezi námi tolik ctnostných kamenovačů, kteří jsou bez viny a bez chyby? V přístupu k pochybným praktikám kolegů v nemocnici Hynek svůj charakter, myslím, dostatečně prokázal a i z jeho sebereflexe vlastních poklesků a průserů (alkohol, milenka) je znát, že morální kompas pořád má, jen se podle něho ne vždy dokáže řídit. A kdo z nás ano? Co ale zasluhuje jednoznačný obdiv, je způsob, jakým Petra Dvořáková ten příběh podává. Zdánlivě jednoduchý a přímočarý monolog, forma bez jakýchkoli artistních schválností, ale zároveň daleko od povrchnosti. Velká literatura tak nějak mimochodem.
Mr. Smith
Juha Seppälä
Nevadí mi prolínání časových rovin i postav, nevadí mi bezdějovost, nevadí mi, když to rozumově nepoberu. Ale potřebuju něco, cokoliv, co mě zaujme. Tohle byl projíždějící vlak. Vybavují se mi dva romány, v nichž jsem ohledně nějakého poselství tápal podobně (Bolañovi Divocí detektivové a Lékařský román od Seppäläho krajana Riku Korhonena), a přesto mě záhadným způsobem fascinovaly. Mr. Smith je mi prakticky lhostejný. Maximálně ocením, že autor psát umí a nebojí se experimentovat, předválečné pasáže byly relativně záživné a celkově mi stránky docela ubíhaly, ale to je tak všechno.
Bílý Láma
Alejandro Jodorowsky
Snad to ode mě nebude předčasné a troufalé, ale zdá se, že si s komiksovým médiem pomalu začínám rozumět a učím se rozpoznávat, co a jak v něm funguje nebo nefunguje. Na Bílém lámovi oceňuju především stoprocentní soulad mezi slovem a obrazem, elegantní plynulost vyprávění, přestože příběh je poměrně košatý a zpracovává spoustu motivů. Snad ani jednou jsem netápal ohledně návaznosti a smyslu jednotlivých panelů nebo sekvencí, všechno je srozumitelné a přitom zdaleka ne triviální. Pro Jodorowského příznačný koktejl spirituálna a často brutálního násilí tu není takovým šíleným bolehlavem jako u Incalu (mojí předchozí a první zastávky v Jodoverzu), má svoji integritu a řád. Protiklad duchovní cesty k osvícení a pozemské malichernosti, hrabivosti a podlosti není demonstrován jen na střetech s křesťanskými misionáři a čínskými okupanty, ale i uvnitř buddhistického Tibetu, který Jodorowsky nevykresluje nijak idylicky. Strhující, nemám, co bych vytkl.
Ke dnu
Anna Bolavá (p)
Návaznost na předchozí román Do tmy je jen volná a i struktura vyprávění je dost odlišná. Oproti jasné ústřední postavě tady máme několik souběžných, provázaných příběhů a stejně důležitých figur. Díky tomu působí kniha rozmáchleji, epičtěji, ovšem psychologická drobnokresba je stejně pečlivá a výstižná. Maloměstská přízemnost, staré křivdy a šrámy, každodenní šeď, nulové životní perspektivy ale i střípky naděje. V naší kinematografii se pro tenhle druh příběhů vžil nehezký termín "chcípácký film", převádět ho do literatury zrovna v případě Anny Bolavé by ale nebylo férové. Ve zpackaných životech svých hrdinů se nevyžívá, ale není ani chladná nebo odtažitá. Jej vyprávění vás strhne, aniž si hned uvědomíte, jak to dělá. Její prozaická prvotina je oceňovanější, ale já stavím Ke dnu na stejnou úroveň.
Mezi Terstem a Istanbulem: Balkánské národy ve 20. století
Jan Rychlík
Proč to nepřiznat, prokousával jsem se knihou dost ztěžka. Nejde o žádnou populárně naučnou záležitost, jednotlivé texty jsou pojaté vysloveně odborně a tím pádem jsou tak trochu suchopárné. S tím je třeba dopředu počítat. Informačně je to ale nabité, o tom žádná. Především dlouhá cesta k sérii tragických konfliktů zemí bývalé Jugoslávie v 90. letech je tady zevrubně a z mnoha úhlů prozkoumaná a zmapovaná. Leccos se mi ozřejmilo a leccos zase relativizovalo. Byly Titovy snahy semknout jednotlivá etnika v rámci Jugoslávie správné? Došlo by k dlouhodobému usmíření, kdyby měly delší čas na zakořenění? Nebo to bylo úsilí od začátku marné a tudíž nežádoucí? Ach, ta lákavá a jalová hra na kdyby...
Trhlina
Jozef Karika
Hrůza v této knize nepřichází ani tak z vnějšího ohrožení, jako spíš z možnosti rozpadu našeho vnitřního světa, vlastní duševní integrity. Zdá se, že jak vypravěč ztrácí svou lehkomyslnost, je čím dál méně odolný jakékoliv anomálii odehrávající se v jeho okolí. Je pro něho stále těžší rozlišit realitu od přeludu a to ho děsí víc než přeludy samotné. Stylisticky to není nijak oslnivé, ale to může být i záměr, protože autor vlastně jen tlumočí něčí (fiktivní?) svědectví. Až si od Kariky přečtu něco dalšího, budu v tomhle směru moudřejší. Ta záludná hra se čtenářem, který je opakovaně ponecháván v nejistotě nad poměrem skutečnost - fabulace, je ovšem velmi působivá.
Hudba ohně: Radikální hudba od jazzu po hip hop a dále
Karel Veselý
Pro mě nejpřínosnější byly kapitoly o počátcích hip hopu, techna a houseu, doprovázené poslechy na základě autorových doporučení. Čtenáři se tak krásně osvětlí, jak to vlastně celé vznikalo a že černá hudba skutečně měla na genezi těchto žánrů zásadní podíl. Nejen v případě hip hopu, tam se to rozumí samo sebou, ale i co se týče taneční elektroniky. Ta pak poměrně rychle "zbělala" a dnes už bychom ani neřekli, že jejími pionýry byli kdysi z velké části Afroameričané. Trochu mě mrzí, že bohatá a členitá historie jazzu je spíš jen načrtnutá, ale chápu, že všechno se do širokého záběru knihy vejít nemohlo a Karel Veselý vedl svůj výklad záměrně trochu jiným směrem. Na fenomén world music, v závěru rovněž jen zlehka naťuknutý, nahlížím trochu jinak než autor, ale k čemu by byla kniha, která jen potvrzuje čtenářovy názory a nevyvolá žádnou polemiku? Veselý znovu odvedl obdivuhodný kus práce.
Doupě
Jakuba Katalpa (p)
Přiznám se, že ke mně úplně nedoputoval smysl propojení ústřední linie s příběhem Akiko, ačkoli nepochybuji, že pro něj autorka svůj důvod měla. Zápletka i její průběh jsou určitě zajímavé, pro mě ale ne úplně strhující. Jako by na začátku stála otázka "Co by se stalo, kdyby se starší vdova odhodlala k takovému činu?", Katalpa šla poctivě a s empatií po stopě důsledků, cestou objevila spoustu zajímavého, ale celkově nedospěla k žádné ohromující katarzi. Možná to byl spíš námět na povídku.
Platejs
Günter Grass
Typicky košatým způsobem tu Grass účtuje s tisíciletími patriarchátu, a to dávno předtím než se z téhle debaty stalo jedno z ústředních témat woke generace. Jak je jeho zvykem, jde na věc velmi zeširoka, mnoha oklikami (původně zamýšlel něco jako historickou kuchařku), skrze groteskní ohýbání reality (třeba celý ten soudní tribunál) a s lexikální i stylistickou výbavou stejně velkolepou jako poťouchlou. Stejně tak je pro Grasse příznačná svědomitá snaha o objektivitu a neobcházení nepříjemných skutečností. Ve vztahu muži - ženy nepřiděluje jednoznačná plusová a mínusová znaménka a už vůbec ne rovnítko. Dobře ví, že každé ano má své ale a každé ne svoje ledaže.
Barbarella
Jean-Claude Forest
Je to stejně půvabně naivní, lechtivé a nemotorně emancipované jako ten starý Vadimův film s Jane Fondovou. Lehce zchátralá klasika, která vás nutí k úsměvu, ale ne k tomu škodolibému a povýšenému, ale k úsměvu shovívavému nebo dokonce okouzlenému. I když je pravděpodobné, že v tomto případě to pánové budou vidět trochu jinak než dámy.
Soumrak rytířstva
Jiří Kovařík
Kovařík nezklame. I závěrečný díl rytířské tetralogie je psaný stejně poutavě jako zasvěceně a i tentokrát si odnáším nejeden opravený dějinný mýtus. Konkrétně mám na mysli Richarda III., kterého jsme si jistě mnozí díky Shakespearovi a Laurenci Olivierovi zafixovali jako hrbatou bezcharakterní stvůru, což je obrázek skutečnosti na hony vzdálený. Geniální dramatik zkrátka nebyl zcela imunní vůči politickým tlakům a schopného panovníka vylíčil v těch nejhorších barvách prostě proto, že oba patřili k nepřátelským politickým táborům. Richard byl York a Shakespeare zase loajální Tudorům. Takhle se deformuje historie. A je to nikdy nekončící proces. Dnes si myslíme, že naše korekce jsou trvale platné a že odhalováním historických lží odhalujeme dlouho zastíranou pravdu, ve skutečnosti ale jen vytváříme jiné lži a jiná zkreslení, která nebudou po chuti zase příštím generacím. Cancel culture je sice současný pojem, jeho obsah tu ale byl s námi vždycky.
Apatie k ďáblu
Nick Kent
Strhující svědectví člověka, který byl v sedmdesátých letech, v těch bohatýrských, dekadentních a sebedestruktivních časech rokenrolu, přímo u zdroje. Kent musel být svého času asi dost nesnesitelný pičus, ego plus drogy je ničivá kombinace. Nicméně schopnost sebereflexe mu nechybí a s odstupem let si dokáže nasypat na hlavu slušnou porci popela. A samozřejmě nejen sám sobě. Není a nemůže být objektivní, ví to a nehraje si na nestranného soudce, servítky si ale nebere. Padni komu padni, hvězda nehvězda, upřímně a na rovinu. Mezi nejzajímavější pasáže určitě patří vyprávění o Kentově krátkém angažmá v začínajících Sex Pistols a vůbec o jeho často divokém obcování s britskou punkovou scénou. V té době už na feťácké spirále nabral slušnou rychlost, takže o to jsou ty historky šťavnatější. Na druhou stranu k rockovému bulváru mají Kentovy memoáry daleko. Tak jako uměl psát o hudbě s nadšením i poučeně, přistoupil poctivě i k vlastnímu příběhu.
V srdci Sahary. Cestování s Tuaregy
Jeremy Keenan
Zajímavý a poučený vhled do reality současných Tuaregů, která se v posledních desetiletích, tak, jako u většiny tradičních společenství, drasticky proměňuje. Tady autor ukazuje, jak jsou Tuaregové (sami se ovšem nazývají Kel Tamašek) nuceni opouštět původní kočovný a pastevecký způsob života a stávají se spíš závislí na turistickém ruchu. Jenže jakmile se vyhrotí politická situace - a o to v regionu není nouze -, turismus utichá a Tuaregové se ocitají bez možnosti výdělku. Proto je zase až tak netrápí osud prehistorických maleb v Tassili a jinde, které právě turisté nenávratně ničí. Tyhle rozpory autor hezky ukazuje a ačkoli ho ničení památek hodně skličuje, snaží se objektivně pochopit i lhostejný přístup Tuaregů. Za zmínku taky stojí poměrně dramatický popis výletu, který autor podnikl těsně před svým návratem domů, a během něhož nešťastně a málem fatálně zabloudil, ačkoli mu nechyběly zkušenosti i relativní znalost terénu.
Nevolnost
Jean-Paul Sartre
Nemyslím si, že by existencialismus byl dnes vyčpělý myšlenkový proud, spíš naopak. A Sartre nepochybně patří k jeho hlavním budovatelům. Nicméně způsob, jakým ho v tomto románu artikuluje, ten už mi poněkud zastaralý připadá. Nějak si za tím mikroskopickým rozborem Roquentinových úvah a duševních hnutí nedokážu představit živého člověka. Podobné pocity odcizení, znechucení světem a lidmi, nesmyslnosti všeho, to asi tu a tam zažívá každý přemýšlivější jedinec. Ale takovéhle sebenimrání, to mi přijde až příliš svázané s intelektuálním ovzduším své doby. To třeba Kafka, jehož dílo údajně mělo na Nevolnost vliv, mi přijde nadčasovější, živější, sugestivnější. Tady slyším šustit papír.
Život Toma Waitse
Barney Hoskyns
Tom Waits si hlídá soukromí víc než většina jeho kolegů. A Barney Hoskins je nucen to ve své knize často připomínat, aby vysvětlil, proč je jeho neautorizovaný životopis ochuzený o svědectví mnoha písničkářových souputníků, přátel a spolupracovníků. Inu, zkrátka proto, že si to nechtěli u kamaráda rozházet, kdyby při rozhovoru plácli něco, co by narušilo Waitsův pečlivě budovaný a střežený mýtus. Případně Hoskinsovi něco mlhavě přislíbili, ale po poradě s Mistrem vzali zpátečku. To je také doloženo ukázkami ze vzájemné komunikace. Za těchto okolností to jistě pro autora nebyla snadná práce, ale vyrovnal se s ní se ctí a dokázal Waitsův život a dílo vylíčit seriózně i barvitě, s respektem ale bez podlézavosti. Tam, kde chybí přímá svědectví, přiměřeně spekuluje ale nevymýšlí si bulvární senzace. Řekl bych, že pokud Waits jeho biografii četl, možná něco nevrle zabručel, ale jen těžko ho mohla urazit.
