Akana
komentáře u knih
K hranici
Ondřej Štindl
První z trojice příběhů je brilantní. Silný příběh, působivé vykreslení dobových reálií, emocionálně vtahující vyprávění. Jednoznačně na pět hvězd. Pak jako by se to celé čím dál víc rozmělňovalo, ať už v závažnosti toho, co hrdinové řeší, nebo i vypravěčsky. Propojení povídek a jejich protagonistů na mě taky nezapůsobilo úplně stoprocentně. Možná kdyby laťka nebyla na začátku nastavená tak zatraceně vysoko, byl bych vstřícnější.
V zajetí geografie: Jak lze pomocí deseti map pochopit světovou politiku
Tim Marshall
Přínosnost knihy závisí samozřejmě na tom, jak hluboko se čtenář v tématu pohybuje. Pokročilý student politologie tady nic nového nenajde, běžný laik si ale může uvědomit spoustu souvislostí, které ho doteď nenapadly. Třeba už jen to, že i ve skrznaskrz propojeném světě mají pro dnešní státy pořád obrovský význam takové věci, jako je přístup k moři nebo velehory na hranicích. Při posuzování strategií a cílů jednotlivých světových hráčů jsou pak takové znalosti neocenitelné, stejně jako schopnost vyvodit z nich správné závěry.
Podvolení
Michel Houellebecq
Zdá se mi, že Houellebecq nevaruje ani tak před islámským záborem jako před degenerací západního intelektuálního světa, která ho umožňuje. V tomto směru je titul románu naprosto výstižný. Přesun moci tu probíhá v podstatě pokojně, v rámci demokratických principů. Islámské ideje nejsou děsivým strašákem, ale pro velkou (mužskou) část populace spíš zajímavou a příjemnou inovací. A ty křesťanské už jsou tak vyprázdněné a nejasné, že v podstatě chybí motivace je bránit. Takže jak to s tou evropskou civilizací nakonec dopadne? Možná nezkolabuje a prostě se promění. Otázka ovšem je, jak hodně ta proměna bude bolet. A koho.
Maus – Souborné vydání
Art Spiegelman
Dnes už nezpochybnitelná komiksová klasika. Možná právě pro ten všeobecný obdiv mě nestrhla tak, jak asi měla, ale to už je problém velkých očekávání. Ostatně ani o zklamání nemůže být řeč, příběh i jeho zpracování jsou mimořádně působivé. Přínosné je především střídání časových rovin, díky nimž se seznámíme nejen se "skutkovou podstatou" holocaustu, ale i s dlouhým psychickým stínem ležícím jak na přeživších, tak na jejich potomcích, na těch, kdo tu hrůzu přímo nezažili a přesto stále žijí s jejich důsledky. Zoomorfní zpodobnění jednotlivých etnik jako by trochu mírnilo děsivost popisované skutečnosti, zároveň si říkám, jestli to trochu nezavání nastolováním kolektivní viny. Být Polák, asi by mi moc nevonělo ztotožnění celého národa s obrazem vepře. A to i přesto, že si jsem jejich antisemitských excesů za války vědom. Hodně zajímavá a relativizující je americká epizoda, odhalující Vladkovy vlastní rasistické předsudky vůči černochům. Právě takové detaily, narušující očekávaná schémata, dělají příběh věrohodnějším, skutečnějším.
Průvodce husitskými válkami
Martin Pitro
Ideální pro základní orientaci. Členění textu s vkládanými medailónky a poznámkovými boxy přibližuje knihu formě příručky, kterou můžete číst souvisle, ale stejně tak si jen vyhledávat potřebné informace. Kdo nemá chuť do Čornejova špalku o Žižkovi, a přece chce mít v husitském období jasněji, tomu lze směle doporučit.
Čarodějky na cestách
Terry Pratchett
Dekonstrukce pohádkových pravidel za přispění magie nápadně připomínající louisianské voodoo. Všechny tři čarodějky opět perlí, každá svým svérázným způsobem, a kocour Silver nezůstává pozadu. A zase: s jak nenápadnou lehkostí umí Pratchett čtenáře zaplétat do sítě nejrůznějších kulturních i popkulturních odkazů. To mě nepřestane fascinovat.
Jiří Černý ...na bílém 1
Jiří Černý
Obrovský respekt. Dneska se hudební publicistika dělá samozřejmě jinak. Nezajímá ji, kolik oktáv obsáhne ten který zpěvák/zpěvačka, ale jestli reflektuje aktuální společenské problémy. Přesto jsem přesvědčený o tom, že "sebrané spisy" Jiřího Černého mohou být zdrojem inspirace a poučení pro hudební publicisty (a pochopitelně i pro běžné hudební fandy) napříč dekádami. Setkáme se u něj totiž nejen s řemeslnou zručností, ale i s věrností hodnotám, které na dobových trendech nejsou závislé. Erudice i vtip, svěží stylistika, úcta ke čtenáři, pokora, která vám dovolí žertovat ale nikdy urážet.
Spousta toho, o čem Černý v daném období psal, je mimo můj vkus (Zíma, Pavel Novák a jiní), jenže on by dokázal poutavě vyprávět snad i o růstu nehtů. Smekám třeba před tím, s jakou umanutostí se snažil kultivovat vkus mas prostřednictvím Houpačky. Jak šel s jasnými argumenty proti proudu doby obhajobou beatových kapel i Semaforu, u něhož mi názorně objasnil, jak radikálně tenhle fenomén proměnil vnímání populární písně u nás. Nebo jak přesně dokázal rozpoznat, v čem jsou slabiny Karla Gotta, a že by jeho nesporný talent mohly v budoucnu umělecky rozmělnit, což se také stalo. A bylo by toho ještě hodně, takže snad už jen: díky, pane Černý, těším se na druhý díl.
Druhé město
Michal Ajvaz
Okouzlující, omamné, ošidné. Naprosto chápu, že Ajvazova fantazie může být pro někoho i otravná. Mně ovšem pokaždé způsobuje v mozkových závitech příjemné chvění svou dráždivou nejednoznačností, rozplýváním reality, nepředvídatelností příběhové linie. Ve Druhém městě cítím "něco z Alenky" i něco z Lovecrafta, výsledná substance je ale zcela originální. K tomu přispívá i jedinečná atmosféra Prahy, přesněji řečeno obou Prah. Nikdy nevíte, co vás čeká třeba jen v protějším koutě místnosti a jestli je správné po tom pátrat nebo se radši držet známé každodennosti. Hrdina příběhu ale, zdá se, nemá už od nahlédnutí do jisté knihy na vybranou. Kdo jednou okusil, už z hlavy nevyžene.
Probudím se na Šibuji
Anna Cima
Nejsem bůhvíjaký znalec japonské kultury či popkultury, vlastně dlouhodobě zůstávám v tom autorkou nastíněném "murakamiovském" stadiu. Těžko tedy posoudím, nakolik a v čem je ovlivněný japonskou perspektivou samotný způsob psaní, vyprávění, výběru motivů, když už v rovině námětu je vliv jasný. Můžu jen konstatovat, že mě příběh bavil v reálné i "magickorealistické" rovině, i když mě přímo nestrhnul.
Hana
Alena Mornštajnová
Pokud jsou knihy Aleny Mornštajnové literární mainstream, pak za něj buďme sakra vděční. Současná masivní - a snad už i zvrácená - obliba uhlazených románů s tematikou holocaustu by neměla na Hanu vrhat negativní stín, protože příběh i způsob vyprávění Aleny Mornštajnové jsou z jiného těsta. V centru její pozornosti je především vnitřní svět hrdinek a hrdinů, tragičnost dějinných událostí nebo brutalitu prostředí koncentráku nezjemňuje nemístnou romantikou ale ani se v nich nevyžívá. Ostatně, událost nebo spíš shoda okolností, která rozehrává celé vyprávění, je naopak skoro banální, i když má fatální důsledky. Knih na toto téma bylo - a ještě bude - napsáno na stohy, ale pokud by se z nich dělal nějaký reprezentativní vzorek, Hanu bych určitě nominoval.
Evoluce svým vlastním tvůrcem: Od velkého třesku ke globální civilizaci
Miroslav Veverka
Slušná zatěžovací čtenářská zkouška. Velmi hutný text, tematicky rozkročený do šířky, dotýkající se filozofických zobecnění, štědré dávky odborných termínů, z nichž některé jsou přímo autorovými vynálezy, soustředěné úsilí vyjádřit se co nejpřesněji, ale ne bez ohledu na běžného čtenáře. Jako široce přístupnou nebo populárně naučnou knihu bych sice Evoluci rozhodně neoznačil, na druhou stranu ani pro smrtelníka mimo odborné kruhy není nestravitelná. Samozřejmě s určitou dávkou snahy. Pan Veverka má neuvěřitelný rozhled po mnoha vědeckých oborech a dokáže bravurně a věrohodně zobecňovat. Někdo "pro stromy nevidí les", jiný má naopak schopnost vnímat spíš ten celek. To je právě případ autora a jelikož se dlouhodobě považuji za podobně "postiženého", jeho přístup i závěry mi dost imponují. Především jeho teorie o samovolném, nekauzálním vzniku nových zákonitostí v nadřazených systémech, mi výrazně rozšířily perspektivu. Smekám před autorem a vlastně tak trochu i před sebou, že jsem to přelouskal celé a z větší části snad i správně pochopil.
Homo Faber
Max Frisch
Vzhledem k podivnému počešťování vlastních jmen mám podezření, že můj rozpačitý dojem z tohoto zásadního díla 20. století by mohl pramenit z kostrbatého překladu. Ale to bych musel být protřelý němčinář a znát originál, abych takový soud mohl vynést. Nicméně faktem je, že příběh životem znuděného kovaného materialisty, postaveného tváří tvář nevypočitatelnosti života, má sice potenciál být zrcadlem určité fáze západní společnosti, ale jeho zpracování mě nechává poněkud chladným. Na čí straně je chyba, to si netroufám rozhodnout.
Mág
John Fowles
Kdysi mě vyloženě okouzlila Fowlesova Francouzova milenka, s Mágem jsem se na až tak spřízněnou vlnu nedostal. Ne že by neupoutal, i na dost velké ploše se mu to daří poměrně dobře. Jen mi celá ta dějová konstrukce, v níž skrze rozsáhlou mystifikaci dochází k jakémusi prozření vypravěče, přijde trochu vyumělkovaná. Na rozdíl od Milenky bych řekl, že už na Mágovi stihl zapracovat zub času, i když i v této mírně zvětralé podobě působí impozantně. Každopádně zůstávám autorovým příznivcem a jsem hodně zvědavý na Sběratele.
Jezero
Bianca Bellová
Zkáza Aralského jezera i lidského společenství. které se na něj vázalo, v příběhu jednoho místního kluka. Bezútěšnost a zmar skutečně prostupují celým dějem, ale co jiného můžeme čekat? Že se někdo v prostředí tak zdevastovaném lidskou zaslepeností začne chovat ušlechtile? Boj o přežití a zbytky důstojnosti, hledání osobní identity v krajině, která o tu svoji nenávratně přišla, tady není místo pro poezii. A přece na ni Bianca Bellová zase tak úplně nerezignovala, jen ta její poetika není z nejvlídnějších.
Dva proti Říši
Jiří Šulc
Literárně hodně spořádané a konzervativní, faktograficky možná sporné (nevím, nejsem takový znalec), ale pokud se chcete zevrubně seznámit s celou historií atentátu na Heydricha a dáváte přednost beletristickému vyprávění před řečí suchých faktů, pak není co řešit. Jak tady v komentářích občas zaznívá: víme, jak to dopadne a přece v sobě živíme malinkou bláhovou naději, že by nemuselo... To podle mě svědčí o tom, že vypravěč - v tomto případě Jiří Šulc - svoje řemeslo ovládá.
Pokrokem k zániku
Mnislav Zelený-Atapana
Pan Atapana možná není úplně brilantní stylista a občas se skutečně nechá svést ke zjednodušujícím zkratkám, ale to nemění nic na faktu, že jeho pohled na současný stav naší civilizace se do značné míry kryje s mým. Už jen samotný titul je mi sympatický - termín "pokrok" si soukromě řadím mezi obzvlášť neslušná slova.
Jelikož se jedná o soubor článků, někdy se v knize nevyhneme opakování téhož. Nečekejte tedy nějaký souvislý a hloubkový kulturně-antropologický rozbor, spíš sérii reportáží, zamyšlení a postřehů na různá témata, z nichž ty z prostředí latinskoamerické politiky jsou kupodivu stejně zajímavé jako po čase trochu jednotvárná porovnávání indiánského a našeho pohledu na svět.
Živý na vlastním pohřbu
Arto Paasilinna
Tady rozhodně není na místě očekávat podobně černý nebo absurdní humor, jako v autorových dalších románech. Živý na vlastním pohřbu je přes fiktivní jména postav silně autobiografické vyprávění, které se sice často nese v lehkém až žertovném tónu, vyloženě humorných situací je tu ale pomálu. První Paasilinnova kniha, o které nemůžu říct, že by mě kdovíjak bavila.
Kniha smíchu a zapomnění
Milan Kundera
Pásmo volně provázaných textů, v nichž autor často vstupuje do děje, mísí vyprávění a úvahy a ty jsou jako vždy neobyčejně pronikavé, výstižné a nemilosrdné. Kunderovi bývá vytýkán chladný skepticismus s důrazem na slovo chladný. Já si to ale nemyslím. Podle mě pro Kunderu jeho postavy nejsou jen objekty na pitevním stole jeho bystrého intelektu. On s nimi soucítí, a to natolik, že jim zkrátka nic neodpustí. Jeho empatie není zředěná sentimentálními ohledy. To pro čtenáře nemusí být vždy příjemné, ale to ani být nemá.
Všechny kočky jsou šedé: Hudba úzkosti
Karel Veselý
Podobně jako jiní uživatelé, i já jsem vyrůstal na trochu jiné hudební publicistice, představované zlatou érou Rock&Popu v devadesátkách a zaměřené víc na hudbu samotnou než na široký společenský kontext. Tohle dědictví už ve mně asi zůstane, přesto nové přístupy respektuju a sleduju. Kniha Karla Veselého je brilantní ukázkou právě tohoto čerstvého pohledu na svět populární hudby. Autor je jen o málo mladší než já, i jeho formovala devátá dekáda, jak je z textu patrné, ale rozhodně se na ní nezaseknul a se stejným zanícením analyzuje i nejnovější trendy. Že je populární hudba stále melancholičtější, toho si nelze nevšimnout a Karel Veselý (s Milošem Hrochem) dokáže fundovaně a velmi trefně pojmenovat důvody. Troufám si odhadnout, že tahle kniha by mohla být v domácí hudební publicistice vnímaná jako určitý milník.
Šikmý kostel
Karin Lednická
O literární zručnosti Karin Lednické ani v nejmenším nepochybuji a už vůbec ne o pečlivosti a úsilí, s jakými prováděla rešerše a sbírala historický materiál. Čtenář se dozví leccos zapomenutého z naší nedávné historie, důkladně přičichne k dobové každodennosti a navíc se mu dostane jazykově bohatého, poutavého vyprávění, které plyne bez větších zádrhelů. K nejvyššímu hodnocení mi ale něco chybí. Nevím přesně, co mi vadí, snad pocit, že nečtu současnou autorku, ale spíš nějakou současnici Karla Václava Raise. Nežádám nějaké brutální literární experimenty, chraň bůh. Sám jsem rád, když mi četba pěkně ubíhá. Ale Šikmý kostel je na můj vkus přeci jen stylisticky tak nějak... trochu... konzervativní? Jistě, to může být záměr, způsob, jak čtenáře přenést v čase a prostoru blíž k postavám. Já mám ale spíš dojem, jakoby mě tenhle úhledný způsob vyprávění od hrdinek a hrdinů příběhu spíš vzdaloval. Jejich emoce víc pozoruji než soluprožívám. Přitom romány jako Francouzova milenka nebo Kvítek karmínový a bílý dosvědčují, že důkladně vykreslené historické prostředí jde nápaditě skloubit s perspektivou nebo komentářem současného pozorovatele a výsledek se zaryje pod kůži o to víc. Šikmý kostel je tak pro mě především skvělá řemeslná práce s mimořádným informačním přesahem. Což zase není tak málo.
