Aknel26 komentáře u knih

Vypadá to, že s Backmanovými "rodinnými příslušníky" se nějak míjíme. Zatímco neutrální MUŽ jménem Ove mě nadchnul, BABIČKA šla úplně mimo a ani jsem ji nedočetla. SYN skončil o něco lépe, dočetla jsem ho, ale do značné míry i díky formátu knížky, kde bylo volného prostoru víc než samotného textu.
Backman syna seznamuje se světem a dává mu různá doporučení a rady, ať už z oblasti mezilidských vztahů, lásky, víry, nakupování, historie či multikulturní společnosti. A tyto krátké kapitolky prokládá ještě kratšími textíky tak nějak o ničem. Autor se snaží o vážných tématech hovořit s humorem a odlehčeným jazykem, ale na mě to nějak nezabírá. Naopak, všechny ty krátké větičky a opakování podle mě literární hodnotu dílka spíš sráží.

3 17.09.2017

Opravdu výborná kniha, přečetla jsem ji jedním dechem. Velmi silný příběh, o to drsnější, že vychází ze skutečnosti, a k tomu osobitý styl psaní paní Urbaníkové, co víc si přát.

3 22.06.2017

Lidičky, nenechte se od čtení odradit zdejší nicneříkající anotací!!! Píseň slonů je úžasná kniha s místy až strhujícím dějem, sympatickými postavami (a na druhé straně opravdu odpornými záporáky), odehrávající se v zajímavém prostředí a poskytující spoustu informací o Africe a její přírodě a obyvatelích, ale i politice nebo filmaření. Úvodních asi 40 % jsem četla doslova jedním dechem (nakolik mi syn dovolil), pak přišla trochu slabší pasáž, kdy se děj přesunul do Londýna, resp. na Tchaj-wan, ale po návratu do Afriky se příběh znovu rozjel naplno a už mě nepustil.

3 12.06.2017

Knížku jsem si půjčila v knihovně, aniž bych předtím četla autorčin blog. Moc jsem se ale nepobavila. Vtipů a hlášek bylo nespočet, snad v každé větě, ale většinou takové prvoplánové. Opakoval se i obsah textíků - tento dojem ale umocnil fakt, že se mi do ruky dostal utříděný soubor. Kdybych blog otvírala sem tam na internetu, asi by mi to tak nepřišlo. Co se týká fejetonistek, stále u mě vede Ivanka Devátá, a to pestrostí témat, k nimž se vyjadřuje, i krásou jazyka.

3 23.04.2017

Nečekala bych, že ve spojitosti s panem Fulghumem napíšu takové hodnocení, ale bohužel - zklamání. Většina příběhů vyvolávala mírný úsměv na tváři, dva nebo tři spíš trochu nadzvednuté obočí, jestli takové "moudro" myslí autor vážně. Příště raději sáhnu po jeho starších povídkových souborech.

3 23.04.2017

Bylo to tak dobré, až jsem měla dvakrát nutkání knihu odložit. To není žádná ironie nebo sarkasmus, prostě jsem se tak bála, že jsem nechtěla číst dál. Nakonec ale zvědavost zvítězila, jen jsem pro jistotu četla pouze ve dne, před spaním jsem sáhla po jiné knížce. Přesto se mi dvakrát zdálo o spolužácích ze základní školy. Náhoda??? Přidávám se na stranu těch, komu v závěru příběhu přece jen nějaké odpovědi chybí.

3 24.03.2017

Sláva! Po velmi nepovedeném nakupování v Hollywoodu jsem neměla moc chuť se s Becky znovu setkat, nakonec jsem jí ještě dala šanci - a dobře jsem udělala! První scénka s policisty byla hloupoučká, ale pak mě čekalo poměrně příjemné čtení o putování velké party po amerických městech a při závěrečné akci ve stylu Dannyho parťáků se opět ukázala stará dobrá ztřeštěná Becky.

3 16.02.2017

Zajímavý, poutavý příběh, kde člověk najde jak humor (hlavně slovní, deník je psaný velmi expresivně), tak i emoce, ale na můj vkus zůstalo příliš mnoho otazníků.

3 10.02.2017

Byla jsem napnutá jak kšandy, a i když jsem nějakou dobu tušila, jak to celé je, musela jsem dočíst do konce ještě v noci. Malý nedostatek bych našla, deníkové zápisky byly příliš dlouhé, než aby Christine stihla krom čtení a psaní (rukou!) ještě něco prožít, ale na napětí a čtivosti to knize neubírá.

3 02.02.2017

Nečetla jsem celou knihu a myslím, že to ani není třeba, nicméně ta myšlenka, že miminku chybí desátý měsíc v bříšku matky, a měly bychom mu tedy poskytnout podobné podmínky, jaké mělo před narozením, se mi líbí a oněch pět bodů, o kterých autor stále dokola mluví, jsem se snažila dodržovat. A nevím, jestli je to tím, nebo spíš zafungovala genetika, ale náš chlapeček je klidný, pohodový a spinká od narození takřka celou noc v kuse.

3 23.08.2016

Výborná knížka, kterou doporučuju alespoň prolistovat. Klubíčkování atd. se dneska praktikuje hodně, jednotlivé možnosti uchopování a držení miminka nám ukazovali i v porodnici, byla jsem ráda, že tady si je můžu oživit. Navíc tu byla spousta fotek s varováním, jak s miminkem nezacházet - pro nešiky velmi užitečné :-)

3 23.08.2016

Knížku jsem přečetla za dva dny, celý příběh byl čtivě napsaný, poutavý, téma navracení uměleckých děl bylo zajímavé, od půlky už nešlo se odtrhnout. Víc se mi líbila linie ze současnosti.

3 20.03.2016

Dobrá a opravdu čtivá detektivka, na tu první, kterou jsem od autorky četla (Pamatuj na mě), ale neměla, z té jsem byla úplně hotová. Na téhle knížce, upozorňující na úskalí schůzek na inzerát, jsem našla dvě chyby - jednak je to velké množství postav potenciálních vrahů (navíc s docela podobnými jmény), druhak poněkud toporný překlad. (Pobavil mě Hamburgerový král neboli Burger King.)

3 23.02.2016

Vraha jsem odhalila (spíš tedy proto, že už moc možností nezbývalo), přesto mě autor dokázal dvakrát dokonale zmást, že jsem si říkala "to přece není možný, to nemůže". Jednou mě maximálně naštval a několikrát naopak potěšil... A potěšilo mě i to, že přes veškerá tvrzení o Policii jako o konci série zůstala část příběhu otevřená, a tedy zadní vrátka k nějakému pokračování...

3 13.12.2015

Naprosto souhlasím s komentářem mpb1913. Začátek se jevil slibně, ale od chvíle, kdy se u doktora hned dvě noci po sobě objevily noční návštěvy a Josef utekl z nemocnice, jsem jen valila oči. Přišlo mi to silně přitažené za vlasy a nejsem si jistá, jestli ještě po nějaké knize z této série sáhnu.

3 25.11.2015

Soubor povídek nadané české spisovatelky. Moc se mi líbily ty první, které původně vyšly samostatně pod názvem Srdce na udici. Příběhy i postavy se vzájemně prolínají, o vypravěči jedné povídky se příště dozvíme zase od někoho jiného, jindy zase vypráví postava, která se v předchozí povídce třeba jen mihla, apod. Zbylé povídky byly rozmanitější co do děje i postav, ale zaujaly mě o něco méně.

3 12.10.2015

Zatím největší letošní zklamání. Nesmírně jsem se na tu knížku těšila, ale vůbec jsem se nedokázala začíst a cca po sto stranách odložila. Vadil mi způsob vyprávění, kdy se vypravěč obrací na čtenáře a promlouvá k nim (vydejte se za tím a tím, všimněte si toho a toho…), nelíbil se mi ani jazyk ani nekonečné zabředávání do detailů. Tloušťka hřbetu byla bohužel tím nejzajímavějším, co mi kniha nabídla.

Kniha se mi líbila, odehrávala se v zajímavém prostředí (jak v Itálii, tak i později v Americe), děj byl bohatý, postavy zajímavé. Tak nějak mi to ale přišlo moc idealizované, ne že by se hrdinům nepřihodilo nic zlého nebo měli na růžích ustláno, ale vždycky se morálně zvedli a správně rozhodli, kolem sebe samé přátele nebo lidi, kteří poznali jejich ryzí charakter a ocenili ho (plus pár černočerných záporáků, kterým se Enza i Ciro dokázali postavit). A celou dobu mě zaráželo, proč Enza neletěla letadlem a proč si neposílali fotky :-)

3 12.10.2015

Tým Soto Alto se tentokrát vydává na turnaj, kde budou hrát malí fotbalisté ze samých významných klubů - a především z nejlepšího týmu na světě, který se jmenuje Kronos. Sotoalťáky provázejí potíže s dresy, zavazadly i ubytováním, ale na hřišti překvapivě válí, vyřadili Inter Milán i domácí tým, a přitom nedali ani gól! Je to normální? Fotbaláci opět svolají půlnoční schůzku a pustí se do pátrání, sledování a nenápadného zpovídání. Na můj vkus se nakonec vše vyřeší moc rychle (i když třetí díl leccos dovysvětlí) a taky mě trochu mrzel ten otevřený konec. Naopak se mi opět líbila romantická linka, kdy se Pešek zmítá hned mezi dvěma dívkami.
P.S.: Stejně jako v případě Velkého Tuřínova je žákovský turnaj pojatý opravdu velkolepě - tisíce diváků, televizní přenosy, novináři a tentokrát dokonce i sázky. Když si vzpomenu na turnaje u nás na Kladensku, s jedním stánkem a rodiči postávajícími podél hřiště... :-D Ale i tady kluci hrají s nadšením a o to jde.

2 26.11.2024

Přečteno znovu po mnoha a mnoha letech. V komentáři se pokusím porovnat své pocity z knihy tehdy a dnes.
První část Pět holek na krku jsem četla, když mi bylo asi 12. Vzala jsem si knížku na školu v přírodě a celou jsem ji přečetla hned první ráno, protože jsem se vzbudila už v půl šesté. A poctivě musím říct, že v tom věku jsem ji vůbec nepochopila. Jednotlivé scény mi přišly vtipné, třeba setkání s Princem a "divadelní" výstup, debata s Libuší u bonboniéry, ale proč holky nemají Natašu rády a co Nataše provedly, to mi došlo až při dalším čtení o pár let později. Co holka v 90. letech ví o "nové buržoazii"? Nejhezčí byly (a jsou stále) ilustrace Adolfa Borna.
Trest jsem četla až jako dospělá, a protože jsem tehdy znala třetí díl, přišel mi tak nějak zbytečný. Dopisy, které si vyměňují Nataša s Petrem, mi připadaly hrozně vyspělé až filozofické na to, že je psali teenageři. Osobně jsem Petra prokoukla dříve než ona - ale mně už dávno nebylo -náct. A Nataša u mě klesla poté, co podrazila recitátory.
Druhá láska je jednoznačně nejlepší část. Četla jsem ji v přiměřeném věku 14 nebo 15 let a věci, které Nataša řešila, mi přišly blízké. Navíc se jaksi polidštily i její přítelkyně, najednou jsem si uměla představit, že by to byly i moje kamarádky. A rozhodně bych brala kluka, jako byl Pavel - tak citlivý a vnímavý. Navíc v knize hraje roli i píseň Paula Simona a Arta Garfunkela The sounds of silence, možná nejkrásnější písnička na světě.
Teď jsem tedy poprvé přečetla ucelené vydání 3v1. Krom toho, že jsem díky tomu pochopila souvislosti a knihy dostaly jakýsi vyšší smysl, jsem objevila i zajímavou věc - že totiž Druhá láska má přepracovaný konec. V mém vydání z roku 1973 (bez Bornových ilustrací) vyprávění končí polibkem ("To je krása, pomyslela si Nataša a pak už nic."), v souhrnném vydání z roku 1981 se k němu teprve schyluje.
Jednotlivé díly hodnotím takto: Pět holek na krku ***, Trest ***, Druhá láska *****.

2 31.10.2024