Aknel26 komentáře u knih
Objevili jsme výbornou fotbalovou sérii. Příběh je vtipný, fotbalové prostředí je atraktivní a dobře popsané, vypravěč velký sympaťák a zápletka je i napínavá, pachatel není zřejmý hned na začátku, což je plus. A mně jako dospělé se líbilo, že kromě sportu tu Francisco řeší také první problémy s láskou, ještě tak dětsky nevinné, přesně pro desetiletého kluka. Navíc mi přišlo super grafické pojetí průběhů zápasů.
Jej, to bylo naivní! Zápletka byla přitažená za vlasy, v rodinných vztazích aby se čert vyznal, Adam byl něžný drsoň, jací v reálném světě snad ani neexistují, jen postava Elišky byla uvěřitelná a líbila se mi pasáž se stalkerem. Podle názvu jsem čekala, že keramika a "hrníček z lásky" dostanou víc prostoru.
Hodně nepovedený díl. Přitom začátek vypadal tak nadějně! To by ale musela mít kniha aspoň o padesát stran víc, takhle je příliš velký prostor věnován navození atmosféry a na samotný případ už zbývá jen málo času a stran.
Zatím jsem knihám v této sérii trochu přidávala, když byly na tři a kousek hvězdičky, dávala jsem čtyři. Teď ale musím hvězdičkami šetřit.
Vůůůůůůůbec mě to nebavilo. Připadala jsem si jako na stáži u psychoanalytika, kterému lidé líčí své noční můry. Nedočteno.
(Připomnělo mi to jeden případ detektiva Columba Vražda jako autoportrét, kde díky analýze snů Columbo odhalí vraha.)
Nooooooo... Já nějak nevím, co napsat. Mám ráda knihy paní Kubátové, ale tahle se moc nepovedla. Kniha se odehrává již v 21. století, hlavním hrdinům je lehce přes třicet, ale z příběhu jako by dýchaly staré časy. Adélu Igor přitahuje, ale iracionálně se brání vztahu, je přehnaně cudná a nedůvtipná, co se týká jeho citů k ní. Igor pak je jakousi rozdvojenou osobností - na jednu stranu je několikrát zmíněn jeho zhýralý život, na stranu druhou ovšem vůči Adéle přetéká něžnými city, oslovuje ji Adélko, inscenuje náhodná setkání a je vždy po ruce, připraven pomoci. Poté co si oba aktéři vysvětlí, co od života očekávají, následuje nepřekvapivý konec.
Taková maličká knížečka s jednoduchým příběhem, lehce přečtená - a obávám se, že i lehce zapomenutelná. Neurazí, docela i pobaví, možná přinese nějaké poučení. Malý formát je tu výhodou (pro sváteční čtenáře) i nevýhodou (pro ty náročnější).
Protože máme doma nejen malého fotbalistu, ale i trenéra malých fotbalistů, jsou pro nás fotbalové knížky vlastně povinnou četbou. Máme tak za sebou Kluka v kopačkách, oba díly Velkého Tuřínova, Fotbal s Fandou i Koumákův fotbalový tým - a musím říct, že Folprechtovy Fotbalové pohádky jsou jednoznačně NEJLEPŠÍ A NEJZÁBAVNĚJŠÍ!
Příběhy jsou pestré - návštěva stadionu s dědečkem, setkání s pohádkovými postavami, sledování zápasů s tátou, souboj kluků a holek, výlet maskotů českých týmů. Autor se také nezaměřuje jen na naši ligu - naopak, najdeme tu zmínky o různých týmech z Bundesligy, Premier League, španělské i italské ligy. Navíc to jsou i fakticky správné informace o skutečných týmech, zápasech i fotbalistech.
Nejlepší jsou ovšem zkomoleniny jmen, vtipné, a přesto rozpoznatelné - Milan Bazoš, Petr Ček, Lorenzo Insvigne, Franz Štěkenbauer (hrající za Bajern Smíchov)... No prostě pecka a velký palec nahoru!
Svazek nabídl hned dva díly jednoho příběhu a musím říct, že na mě měly zcela odlišný účinek.
První díl jsem zhltla tak rychle, jak jen mi zaměstnání a péče o rodinu umožnily. Poprvé v sérii jsme se dostali do minulosti a musím říct, že atmosféru to mělo. Napětí u mě trochu kleslo kolem 150. strany, protože část tajemství, s nimiž se Sophie potýkala, byla vysvětlena a bylo jasně dáno, koho je třeba se obávat a koho ne. I tak to ale byla jízda a já jsem četla do jedné do noci, abych zjistila, jak to dopadne.
Bohužel druhý díl mě vůbec nezaujal a víceméně jsem ho prolistovala. Možná to ale bylo i tím, že jsem spíš sváteční čtenářka hororů a takový dvojnásobný nášup pro mě už nebyl tak atraktivní. Líbilo by se mi, kdyby byl druhý díl ze současnosti, třeba o Sophiině prapravnučce, která se potýká s rodinnou minulostí... Takhle to bylo oboje na jedno brdo. Kdybych četla oba díly odděleně, bylo by to třeba jiné. Ale jak koukám, pokles úrovně tu zmiňuje hodně lidí.
První části bych dala plný počet, bohužel druhá táhne hodnocení dolů.
Druhý díl se nám neskutečně vlekl. Už jen první kapitola, kde bylo Kmotříkům věnováno zbytečně moc prostoru na to, kolik pak v ději zabraly jejich pletichy. Fotbal celkově hodně ustoupil dění na soustředění - pátrání, jak to bylo s kopačkami (s řešením se autor asi inspiroval ve Vraždě v Orient expresu), zkoušce odvahy na farmě (ze které by ochráncům zvířat i sociálce asi vypadaly vlasy hrůzou!), vracení píšťalky nebo noční bojovce. I závěrečné tlachání mi přišlo navíc, kdyby děj skončil spolu s turnajem a hovor o budoucnosti hráčů by se uskutečnil dřív, bylo by to jen ku prospěchu. Nejvíc nás bavilo vtipné komentování fotbalových utkání ve stylu rozhlasového S mikrofonem za fotbalem. A opravdu by to chtělo víc obrázků.
Tak jako loni, i letos jsem v únoru sáhla po knížce, jež se dotýká Řecka. Před rokem přečtené Až uvidíš moře je ale někde úplně jinde, a to dějem i zpracováním. Zatímco tehdy jsem byla pohlcená příběhem i nečekanými informacemi, kniha delegátky Jitky mě (jen) pobavila.
Jitka toho za jediný den musí stihnout opravdu hodně - informativní schůzky, urovnávání nedorozumění, překládání, dohady s majiteli penzionů, policisty, lékaři, přejíždění mezi hotely i letištěm... No ty kráso klobáso! Bylo trochu nepřehledné se v tom všem vyznat, možná by nebylo od věci román zpracovat spíš s časovými údaji.
Je škoda, že některé situace se stále opakovaly, třeba když Jitka každému vysvětlovala, co se jí stalo s nohou, s očima, jaké má problémy s tím či oním... Naopak závěr mohl být zpracovaný lépe, většina příběhů jejích klientů zůstala otevřených. A nikde jsem se nedočetla, proč Řecko, jak se Jitka vůbec naučila řecky...
Neřekla bych, že jde o detektivku, spíš o takové napínavé čtení. Napínavé pro mě jen do dvou třetin, pak mi to všechno seplo. Romantická linka byla velmi přímočará a celkově to bylo hodně o náhodě, ale proč ne, postavy byly sympatické. Četlo se to dobře, dvě cesty autobusem mi díky knížce pěkně utekly.
Hodnotím jako dospělá. Přijde mi, že Andy a Terry se nějak začínají opakovat. Už to není tak originální ani tak zábavné. Dětem se to snad jeví jinak a věřím, že je od dalšího čtení neodradí.
Už to nějak není ono... Syn ji přečetl, ale během pár dní se mu vykouřila z hlavy, to se u starších dílů nestávalo.
Podle mě je tam zbytečně moc postav, takže už je to nepřehledné. Některé hrdiny i záporáky z předchozích dílů bych už nevytahovala. Třeba ta linie příběhu se záměnou dědy a Péti byla zbytečná. Dogman je stále víc upozaďován Peťulkou, což je škoda, vždyť je to jeho komiks.
Knížka, která pohladí po duši, potěší obrázky a především nenásilně poučí nejen o různých dopravních prostředcích, ale i zajímavých místech, především na Praze 6. Dozvíme se o historii letohrádku Hvězda, Bílé Hoře, ale třeba i ruzyňské věznici a letišti. Jelikož těmito končinami často projíždíme, s chutí jsme si o nich přečetli a připomněli si je na věrohodných ilustracích.
Jen text nám přišel kapku nevyrovnaný, přece jen ten, koho zaujmou faktické informace, tolik neocení povídání pana Kolečka s autobusem a naopak. Podle mého názoru jsou vsuvky určené pro věkovou skupinu 8+, zatímco vyprávění 5+.
Knížka, která láká na reálné fotbalové prostředí, tedy třeba skutečnost, že existuje nějaká starší přípravka, kterou hrají děti od devíti let a zápasy se hrají v rozložení 5+1. V tom se malí fotbalisté jistě poznají a osudy hrdinů knížky jim budou bližší. Hráčům (nebo třeba malým komentátorům) se budeou líbit i detailní popisy útočných akcí.
Příběh je ale trochu nadnesený, hlavně ta třetí část o turnaji v Římě, kde je vše tak megalomanské, televize, rozhovory, plno fanoušků, známý stadion... Malí čtenáři to ale budou hltat a představovat si sebe na místě Dennyho a Pedra, takže budu v hodnocení shovívavá. Naopak z pohledu dospělého je nejlepší asi první část, v níž Denny váhá, jestli je pro něj fotbal to pravé, vyzkouší víc aktivit, aby se k fotbalu vrátil, pořádně se opřel do tréninků a zlepšoval se.
Co se týká slohu, je znát, že autor není zkušený spisovatel, ale spíše nadšenec, který chce o svém milovaném sportu psát a přivést tak ke čtení i děti, které jinak četbě moc nedají. Kvůli dlouhým souvětím doporučuji pro společné čtení dětí s rodiči nebo přímo předčítání. A chybí mi více obrázků.
Tak vám nevím, jestli byla Salome víc světice, nebo naivka. Její zaslepenost a touha vidět svého partnera v tom nejlepším světle navzdory jeho minulosti i náznakům v jeho chování, podlehnout jeho manipulacím a zavrhnout kvůli němu rodinu i přátele, to by dokázala jen ta naivka. A oddaně ho navštěvovat ve vězení, i když ji jen uráží, to by zase svedla pouze světice. Konec byl klasicky "jakoubkovský".
Autorka tentokrát omezila počet povzdechnutí na minimum, asi se poučila z recenzí, tak jedno použiju, abych shrnula své dojmy z knihy: Ach jo.
Terry a Andy hlídají Raťafákovy děti. Dostanou se do Cvokárnie a madam Vševědma jim vysaje mozky. Jill jim musí zazpívat píseň, kterou jim připomene, co se děje kolem nich a co už všechno zažili... Ale madam Vševědma se jim chce pomstít - čeká jen, až jí někdo položí otázku.
Co mě se týká, už mi to přijde šílené až moc, ale syn je stále spokojený a to je hlavní.
Takový milý příběh pro začínající čtenáře. Všechno důležité je napsáno už v anotaci.
Přestože je knížka na první pohled věnovaná Johance, dalo by se říct, že má hned dvě hlavní hrdinky a přináší tak dvojí poučení. Johanka pochopí, že vychloubání není cesta, jak získat přátele, a zakřiknutá Pavlínka se zase z plaché myšky změní v sebevědomou holčičku.
Jen dvě poznámky na okraji - vůbec nevím, proč tu byla zmíněna přítomnost Filípka z Johančiny třídy, když pak o něm nepadlo ani slovo. A druhá věc - při loučení mi chybělo vyměňování adres, slibování dopisů nebo aspoň zvolání ahoj za rok!