Alcarmo komentáře u knih

Kniha, která umí pohladit duši. Tu dětskou, ukrytou v každém z nás.

7 28.01.2018

Podle mého se jedná o nejlepší díl z řady příběhů, kde vystupuje Tonička Bolavá. Nedá mi to, abych také nezacitoval „Najít svůj dar, to je štěstí.“ To, že Terry Pratchett i Jan Kantůrek svůj dar našli, dokazuje nejen tato kniha, ale také radost, kterou svým štěstím přinášeli tisícům čtenářů. A v případě Jana Kantůrka doufám, že ještě dlouhý čas přinášet bude.

7 11.07.2017

Jako člověk, který je „chladný ve víře“ jsem na představení P. Josefa Prokeše, do žabovřeského kostela Panny Marie Pomocnice, vstupoval bez většího očekávání. Dojmy z Žabovřeského rozmlouvání však ve mně rezonovaly natolik silně, že jsem sáhl po představené knize. Domnívám se, že žádná kniha vám nemůže změnit život. Ostatně každá transformace vyžaduje jistý čas, a pokud má být pravdivá, pak musí vzejít jedině z vlastního srdce. Co vám ale naopak dát může, je jiný úhel pohledu. Známý citát Saint-Exupéryho, „Co je důležité, je očím neviditelné“ tak dostává zcela reálný obrys. Pozorný čtenář si díky této knize může vyzkoušet, jak lze vnímat slova vnitřním pohledem. Určitě doporučuji všem, už z toho důvodu, že kniha není cílena na nějakou konkrétní skupinu jako třeba Nevyžádané rady mládeži od M. Váchy, ale je spíše pobídkou k dialogu.

6 30.11.2019

Celkem je to pěkný román, u kterého si člověk oddechne. První díl trilogie zase tolik historických událostí nepřináší. Německý pohled tu ovšem nechybí, proto je také osud rodiny na pozadí německých dějin zajímavý. Nenáročné čtení může sem tam narušit nepřímá řeč, ale možná je to jen subjektivní pocit.

6 29.12.2017

Nezměrně krásné čtení, co s vámi prostě souzní... slova Proroka však nekončí na poslední stránce, protože ve vás něco z nich zůstane už napořád.

5 24.12.2019

Velmi zajímavá kniha, připomínající místy detektivku. Lee Strobel přiznává, že kniha neobsahuje všechny možné otázky a odpovědi, to ale ani nebyl záměr. Vybízí čtenáře – bez ohledu na to, zda věří či nikoli, aby o všem přemýšleli. Ukazuje tak jednu z mnoha cest, které vedou ke Kristu.

5 03.02.2019

Dojemný příběh, který nepřekypuje vtipem, jako spíš postřehy a dojmy. Zanechá však v člověku značnou dávku melancholie. Někdy člověka příjemně překvapí knížka, od níž by to nečekal.

5 08.08.2018

Po přečtení knihy bude mít nejspíš pozorný čtenář rozporuplné dojmy. Ty ostatně nejlépe vyjádřil autor sám, když Oldřich oslovil uhlířova syna Jíru „Zdravím tě, Víte“. „...Ten stál zaraženě u dveří...“. Tedy nejen chlapec byl právem zaražený, jistě také mnohý čtenář. Člověku se vkrádá na mysl otázka, zda-li skutečně někdo knihu redigoval. Další otázku vyvolává zacházení s historií. Jak moc musí autor historické detektivky dbát na historickou přesnost? To však ponechám na subjektivním posouzení každého čtenáře. Poměrně povedený styl autora a zápletky dělají z knihy příjemné čtení, které narušuje množství chyb - byly však zmíněné již ve více komentářích.

5 11.02.2017

Velice povedená kniha, která dokáže zaujmout hned od prvních stránek. Do královské politiky se zamíchaly nejen tři čarodějky, ale také bouře, duchové, šašci, divadelní technika a přemnozí jiní efektové. Vyvážená parodie Macbetha, navíc skvělá Bábi Zlopočasná, jejíž charakteristika je oproti Čaroprávnosti již vypilovaná.

5 31.01.2017

Útlá knížečka přinášející čtenáři nejen „přikrášlené“ příběhy ze života sv. Františka a jeho následovníků, či povedené ilustrace současného italského umělce, ale předně vykreslení vědomého propojení duše a těla ve víře. Síla knih prý spočívá ve schopnosti naučit čtenáře myslet na druhé, pokud je to pravda, pak Kvítky mezi takové knihy nepochybně patří.

4 15.01.2023

Birgisson brilantně propojil „suchopárná data a teze“ s beletristickým vyprávěním. Příběh bez konce otevírá další dějovou linku – budoucnost vyprávění a výzkumu. Toto se fakt povedlo a mohu jen doporučit, i díky skvělému překladu nebude čtenář litovat.

4 08.01.2020

Jen tak mi nevyblednou vzpomínky na „studenty“, snažící se odhalit, jaké chyby udělali, a přitom odkryjí něco mnohem horšího. Dojemná kniha, z níž nikomu nebude příliš veselo, přesto stojí za to. I kdyby jen pro zamyšlení, jaké jsou hranice lidství, nebo na tím, co vše bychom v Norfolku hledali my...

4 16.08.2018

První román reprezentující severskou detektivní školu, který jsem četl od autorské dvojice Sjöwallová-Wahlöö, mě v mnohém příjemně překvapil. Záhada zamčeného pokoje, odehrávající se v kulisách Stockholmu, má rozhodně větší spád příběhu v druhé půli, nechybí ale ani trochou toho napětí, mimo to má velkou dávku ironie (často zbytečně dehonestující „západní životní styl“). Dobře napsaný příběh obohacuje příměs inteligentního humoru, který představuje vítané osvěžení.

4 30.03.2017

Sir Terry Pratchett, držitel Řádu britského impéria, stvořil nejen sérii knih, povídek, map či kuchařek o fiktivní zemi, díky které si fantasy literaturu oblíbili čtenáři po celém světě. Mimo to však napsal také celou řadu velice čtivých knih, mezi které Filuta bezesporu patří. Všechny jeho knihy, které jsem měl možnost dosud číst, spojuje skutečnost, že dokáží vzbudit v čtenáři tu správnou atmosféru. Podobně jako až neuvěřitelné vyobrazení charakterů jednotlivých postav. Filuta není historický román, ale historická fantasy, proto mi jako čtenáři mírné ohýbání historických faktů nevadí. Poutavý příběh, který v sobě skrývá trochu pocty Dickensovi a Mayhewovi, ale také toho, že svět - ačkoliv není vždy pěkným místem - utváříme sami svými činy. To vše zabaleno ve skvělém překladu Jana Kantůrka.

4 07.02.2017

Odborná publikace srozumitelně vykresluje okolnosti ovlivňující vládu Konstantina. Práci sice okrajově sráží nevhodně zarovnaný poznámkový aparát, ale to je pouze detail. Do jaké míry byl Konstantin křesťanem, se po seznámení s knihou neodvažuji soudit, ale domnívám se, že mezi křesťanskou morálku rozhodně nepatří nezpochybnitelný podíl na smrti sedmi svých příbuzných, uctívání slunečního božstva Sol Invictus, svolení s uctíváním vlastní osoby a své rodiny v pohanském chrámu či pronásledování křesťanů (donatistů). Výčet pravda není kompletní, ale kdo chce, ten si obrázek udělá přečtením knihy sám. Jinak nemohu než souhlasit s Anjin, že kniha ve výsledku zviditelňuje roli Diokleciána.

3 31.03.2023

Sněhovým vločkám, snášejících se z čisté oblohy, se prý hovorově říká květy větru, protože připomínají okvětní lístky poletující ve větru, což zní malebně. Kéž bych stejně mohl chválit knihu samu. Dojem mi kazí především opakující se vzorce jednotlivých příběhů a obecně časté opakování pravidel pro cestování. Na druhou stranu, pokud bych nečetl předchozí díly, hodnotil bych knihu rozhodně líp.

3 12.02.2022

Hodnocení je vždy subjektivní, tady však naprosto souhlasím s B4LU. Nejlepší z celé série. Hlavní postavy, které čtenáře provází celou sérií (Jošua, Lobsang, Sally), „vyzrály“, a ty nové – jako Stan, příběh obohatily.

3 27.09.2021

Neotřelý příběh, který je vystavěný na tradiční japonské pohádce o poraněném a zachráněném jeřábovi, tedy pohádce o lásce a vděčnosti. Tak či onak mi to přišlo zajímavé. Vše je navíc podané stylem, díky kterému v člověku setrvá vyprávění ještě nějaký čas poté, co obrátí poslední list.

3 28.09.2019

Když se mi kniha dostala do rukou, vnímal jsem jí poměrně rezervovaně – nemyslel jsem si, že by mi mohla něco dát. Brzy jsem ale zjistil, že jsem se mýlil. Od začátku nesmírně čtivá autobiografie, která si rozhodně zaslouží větší pozornost a čestnější místo. Silný a motivující životní příběh stojí za přečtení.

3 23.02.2019

Mé druhé setkání s autorkou a znovu se jedná o výborně napsanou knihu. Osudy tří generací jsou v některých částech až příliš vykonstruované, ale to nic neubírá na čtivosti. Pro mě jde o další důkaz, že Alena Mornštajnová je rozená vypravěčka.

3 28.12.2018