Anasa komentáře u knih
Na knihu jsem byla zvědavá, čekala jsem ale něco trochu jiného. Asi pro tato očekávání jsem měla tak ve třetině, v polovině knihy chvilkovou krizi, kdy jsem zauvažovala o tom, že knihu odložím. Neodložila, znovu jsem se začetla. A četlo se samo. Příběh pro mne začal nabírat obrátky ke konci, v okamžiku, kdy se děj vyvíjel trochu jinak, než to vypadalo. Nekonal se happyend ve smyslu skoku do šťastného rodinného života. Tenhle happy end v sobě měl příslib šťastného života a také životní zmoudření, což jsem uvítala. Velmi dobré čtení.
Před rokem jsem četla V zajetí zimy, teď jsem se k autorce vrátila a musím říci, že s chutí ještě o chlup větší. Soustředila jsem se na příběh, nic z něj nevpatřičně nevyčuhovalo, podstavy odstíněné, lidské. Příběh a tajemství se odhalovaly postupně, nebyly tahány na světlo násilně za vlasy. Agnieszka se rozvíjela pod vlivem okolností, napětí gradovalo. Ani tenká milostná linka nevadila. Nebyla nutná? Možná ne, ale dala Drakovi další rozměr. Pokud bych ještě něco potřebovala, tak víc informací ke královně a hvozdu. Proč se proti ní lidé obrátili? A jak se z obávaných chodců stali mírní zahradníci? Nic, tentokrát zapomenu na všechny drobné výhrady a otázky a budu hodnotit plně, čtení jsem si užila.
Tak zatím pořád pokračuji v Čarodějkách, a přestože se mi Soudné sestry líbily krapet víc, nemohu než dát pět hvězdiček. Čarodějky mne jednoduše baví. S nadšením přijímám fantazii, pokud je milá a vtipná, takže mne potěšil například popis trpasličího chleba, ale i hlavologie bábi Zlopočasné, kterou uplatnila třeba při hraní karet. Setkání s čarodějkami, jejich zážitky, výroky, hašteřením i dopisy stařenky Oggové mi vždy přineslo dobrou náladu (jen trochu smutku při setkání s vlkem). Genova už mi tak milá nebyla - Eliška mi přišla neslaná nemastná, paní Gogolová spíše nesympatická. No, ale čarodějky to zládly i tady, a rozhodně nesmím zapomenout na Silvera, bez toho by se tentokrát rozhodně neobešly!
Nakonec dávám čtyři za jazyk, ale hodně jsem se rozmýšlela, potřebovala bych hodnotit každou povídku zvlášť. Nikdo se nebude smát, Falešný autostop, Eduard a Bůh, Ať ustoupí staří mrtví mladým mrtvým se mi líbily, zaujaly mne. Blízké mi bylo Zlaté jablko věčné touhy, kde mne bavila pouhá hra na svádění. Co u mne úplně propadlo, byly dvě povídky, které byly v doslovu označeny jako plošší, lehčí, dokonce rozkošnické, tedy Sympozium a Doktor Havel po dvaceti letech. Kdyby těmito povídkami Směšné lásky začínaly, knihu bych zřejmě odložila. Nebyly mi sympatické postavy, jejich jednání ani filozofické rozpravy. Nakonec jsem je při hodnocení nějak skousla.
Snažím se , snažím, ale nevím, za co ubrat hvězdičku. Od Dominika Dána jsem znala Rudého kapitána, muž četl Bestii a shodli jsme se, že je to dobré, ale tvrdé. Takže jsem po dalším Dánovi sáhla hlavně kvůli čtenářské výzvě. Tvrdé to bylo také, nad slepotou hlavního hrdiny jsem nevycházela z úžasu, ale odtrhnout jsem se nemohla. Tenhle pán umí psát. Za dvě věci mu děkuji: Jednak mi vyhovovalo to, že když se děj prostřídal a vrátil se ke Kamilovým zápiskům nebo k jeho současnému pobytu ve vězení, opakoval se odstavec, takže se v ději nedalo ztratit, plynule navazoval. Jednak jsem opravdu ráda, že některé scény vynechal a spokojil se s tím, že i otrlí policisté zvraceli kvůli tomu, co našli. Takže příště zase Dána?
Napínavé, výborné, ale autor se nezdržel motivů, které mi v detektivkách poměrně vadí. Zatáhnout mezi oběti či podezřelé vlastní rodinu? Možná jednou, ale nic se nemá přehánět. Také s postavou Mii bych přibrzdila. V prvním díle jsem ji chápala, ve druhém ne. Autor ji nechává klesat hlouběji a hlouběji. Brilantní vyšetřovatelka závislá na lécích a alkoholu? Čím dál tím víc mimo? A opravdu něco vyšetří? Další knihu ze série si zřejmě ze zvědavosti přečtu, ale vývoje hlavních postav se obávám. Pokud Bjork nezmění taktiku, musel by už třetí díl být konec Mii i Munchovy rodiny.
Zelená míle - film jsem viděla před několika lety, líbil se mi, ale prostředí a chování některých postav, to pro mne bylo dost drastické. Vůbec jsem neuvažovala o tom, že bych se pustila do knížky, až mě k ní dovedla čtenářská výzva. Ještě že tak! Jakmile jsem Zelenou míli otevřela, vtáhla mne. Civilní vypravování dozorce, dobrého a vlídného člověka, který vzpomíná na to obyčejné i pozoruhodné, co tu zažil v "roce Johna Coffeyho" bylo působivé. Spolu s ním jsem cítila překvapení, obavy, nechuť a odpor i soucit a lítost. Jen jedno jsem s ním nedokázala - prožít popravu Delacroixe, v tom jsem Paula Edgecomba nechala samotného, u Johna Coffeyho jsem byla s ním, potřeboval přátele a já jsem se stal přítelkyní jich obou.
Výběr byl jasný - dánská detektivka s výborným hodnocením. Zklamání propastné. Už začáteční morbidita mne odrazovala, v půlce knihy jsem přemýšlela o tom, jak dlouho to bude autor natahovat, i když příběh sám nebyl špatný. Provázelo ho však spousta minusů: Hlavní vyšetřovatelka byla neskutečně nesympatická, navíc jsem do konce knihy nepochopila, proč se stále zmiňuje její inteligence a vyšetřovatelské kvality, nějak to nevyplynulo. Nejen ona, i další postavy mi přišly sotva načrtnuté. Velmi zvláštní styl psaní, který tu už dost čtenářů zmínilo. Občas stránka "suchého" textu, s krátkými větami, spíše reportážní, pak přešla v text se sáhodlouhými souvětími, ve kterých byly občas věty připojené špatným spojovacím výrazem. Velmi mi vadilo neodůvodněné střídání minulého a přítomného času, někdy se to přihodilo i v souvětí. Je to prazvláštní styl autora, nebo je to překladem? Knihu jsem dočetla, vzala jsem si totiž na krátkou dovolenou jen ji, po další od stejného autora asi nesáhnu.
Je mi líto, Fitzgerald mne nějak míjí. Před lety jsem četla Něžná je noc a nijak mne neoslovila, tak jsem zkusila Gatsbyho. Žádné souznění se opět nekonalo. Uznávám, že při čtení jsem si utvořila obrázek o společnosti, ve které se příběh odehrává. Také jsem musela ocenit různá přirovnání a metafory. Ovšem stále se mi zdálo, že jsem nějak na povrchu, že nedokážu prožít emoce s postavami. Cítila jsem se vzdáleným pozorovatelem podobně jako Nick, takže jsem si docela vydechla, když jsem se dostala na poslední stránku. Sbohem, Gatsby, už se k tobě zřejmě nevrátím.
Klasická, dobrá detektivka, poctivé pátrání v současnosti i v minulosti. Nevzbuzovala napětí, ale zvědavost. Tomáš Volf si zasloužil úspěch i sympatie.
Dobré, napínavé, záhadné. Bohužel záhadné bylo i využití některých naprosto vedlejších postav - např. matka oběti před odletem, prodavačka. To bych nakonec pominula, ale konec nebyl z více důvodů to pravé, rozladil mne. Opravdu mi vadí ta psychopatická a osobní rovina, ta by mohla klidně v dalších dílech vést buď k vyvraždění rodinných příslušníků nebo členů Munchova oddělení. Vyskytl se další vraždící psychopat, takže je asi normální, že se mi nezdá, že zvolil postup, který vlastně nevedl ke kýženému cíli. Tady zřejmě logiku hledat nemohu. Taky pátraní dvou nejmladších členů týmu bylo v závěru věnováno málo prostoru a Munch se k vrahovi dostal jak slepý k houslím. Uvítala bych víc pátrání místo vrcholné scény s vrahem. Když to shrnu: Pokud chci čtivou a napínavou knihu, je Clona opravdu dobrá. Už je to ale třikrát na jedno brdo.
Po prvních několika desítkách stran, kdy obě kamarádky byly sotva ve věku školou povinném, jsem knihu na čas odložila. Pak jsem se k ní vrátila. Holčičky trochu povyrostly a začaly objevovat své okolí. A já s nimi. Vtáhl mne svět italské periferní čtvrti, chování a zvyky tolik odlišné od těch našich a teď. Příběh sám by se možná dal vypravovat několika větami, ale ten barvitý a pestrý svět! Málokdy mám při četbě takový pocit proniknutí, poznání lidí a prostředí, které je formovalo.
Chvilku mi trvalo, než jsem knihu přijala. Na obalu se mluví o humoru a vtipu, zde je žánrově uvedená jako fantazy. Jenže on je to především příběh o poznání sebe sama. To nádherné na něm je, že hrdina, či spíše antihrdina dostane jedinečnou možnost ujasnit si, že jeho život i on sám stojí za houby, prostřednictvím magického světa. A ačkoli mu vlastně nikdo nic jiného ani nenabízí, z toho poznání mu svitne naděje. Ke konci jsem se bála jediného, že autor z magického realismu vybočí a vše prohlásí za sen. Nestalo se tak, na severu Evropy je svět pratvorů, jinotvorů a potomků čarodějnic příjemně reálný. A to je dobře.
Milá Britt-Marie, už jsem Tě trochu znala z knížky Babička pozdravuje a omlouvá se. Po několika prvních kapitolách jsem začala vrtět hlavou, co mě to popadlo chtít se s Tebou blíže seznámit. Nakonec jsem byla ráda, že jsem nebyla "z těch, co to vzdávají". Nebyla jsi jen otravná bába a bylo mi s Tebou fajn.
V rámci čtenářské výzvy jsem se vrátila k edici KOD, kterou jsem kdysi hltala, a sáhla jsem po Lassii, která mi unikla. A samotnou mne překvapilo, jak mne Lassie chytla. Trošku jsem se totiž obávala, že dnes mi už nic neřekne. Jenže jsem si ji užila. Příběh se hodí pro mladší čtenáře, není nijak složitý a určitě jsem četla dramatičtější věci, ale proč si neužít příjemný relax? Navíc jsem si užila i jazyk. Takže odhlédnu od toho skoku, kdy Lassie zůstala v závějích a najednou byla před školou, i od toho drobného poučování autora a za příjemné chvilky u knížky dám plný počet.
Už je to dlouho, co jsem Nultou hodinu četla prvně. Příběh mi utkvěl, vytratily se jen drobné detaily. Takže příběh je zajímavý. Teď po letech jsem zjistila, že začátek je rozvláčný, dlouho trvá, než dojde k vraždě. Nevadí, kniha má neobvyklou zápletku a jedná se o příjemné čtení.
(SPOILER) Většinou mi kniha přišla zajímavá a čtivá. Část o studiích Nellie a Phippse, Nelliiných osudech za války i rozjezdu veterinární ordinace se mi líbila. Děj mi přišel zajímavý, nepřeslazený, Nelliina zarputilost a věcnost sympatická. To se bohužel změnilo, jakmile se v Berlíně objevil na scéně Walter. Dost dlouho to pak byla jen Nellie, Walter, hraběnka, později Phipps, stále dokola. Ordinace, studia, dcera, to vše se ocitlo na okraji, prostě to někde v pozadí existovalo. Nellii jsem přestala rozumět, Waltera jsem brala jako slabocha. Kniha pro mě ztratila na čtivosti. V závěru všechny zasáhla politická situace, do zvlášť obtížné situace se dostala Maria, konečně se přestaly řešit jen Neliiny vztahy. Takže nakonec za čtyři hvězdičky.
Tak pět rozhodně ne. Lhala bych, kdybych nezhodnotila knihu jako velmi čtivou, zhltla jsem ji rychle. Jenže mezi první kapitolou a zhltnutím byl den nebo dva, kdy jsem uvažovala o tom, že tohle číst nebudu. Drastické líčení vraždy a utrpení oběti není můj šálek čaje. Nakonec jsem knize dala šanci a začetla jsem se. Překonat nechuť k některým podrobnostem jsem pak musela už jen dvakrát.
Chvílemi jsem si však připadala, jako když čtu román od scénáristy některého z nekonečných seriálů. Za každou postavou, dokonce i za Sarou, která se případem jen dvakrát mihne, muselo být pozadí, rodinní příslušníci, nikdo nebyl dostatečně bezvýznamný. Také líčení Vincentova počítání a Mininých zvyků bylo všudypřítomné a nadbytečné, méně by asi znamenalo více.
Vrah? Postav nebylo tolik, takže poslední čtvrtinu knihy jsem už jen čekala, kdy se můj tip potvrdí. V téhle části příběhu bylo zajímavější zkoumání, jak jsou propojené oběti.
Takže ano, početla jsem si, a ne, nebudu pokračovat.
(SPOILER) Oddechovka. Zábavná, ale víc mne bavila na začátku. To Nina řešila práci a byla v tom porce humoru. Kdyby se dál trochu ubralo v milostných problémech a přidalo ježdění po Skotsku, bylo by to pro mne příjemnější čtení. Motiv s nočním vlakem byl osobitý, ale dál si musím povzdechnout: Opravdu musí musí být pro ženské hrdinky ten pravý ten, kdo se jim nejdřív zdá vrcholně nesympatický?
Prostě mne to k sobě připoutalo. Fantazy bez klišé a čtenáři vyber si co chceš. Vezmi to jako fantazy a přijmi vše, nebo hledej jiný smysl. Je to na tobě. Ať tak nebo tak, počteš si.