Anniee komentáře u knih
Tak tohle byla jízda. Jeden zvrat za druhým, pět příběhů pěti lidí, kteří nemají spolecnyho nic a zároveň hodně, tuna lásky, tuna podezření, ještě víc lží. Nečekejte žádnou poklidnou sladkou romantiku, ale pořádnej, místy dost zvrhlej thriller. Doporučuju.
Cassidy byla skvělá! Kniha mě vtáhla a krásně plynula, a i když jsem se občas ztrácela v postavách (který mě místy dooost vytáčely!), rozhodně doporučuju. Je oddechová, ale zároveň jemně otevírá některá těžká témata, jako je #MeToo nebo rasismus a deprese.
Čemu se nemůžu vyhnout je srovnání s Daisy Jones&The Six. Prostředí a hlavní téma knihy je dost podobné, ale hlavní hrdinky se od sebe dosti liší (nebo přece jen mají něco společného?). Pro mě byla Daisy Jones o něco lepší, ať už lépe vystavěným dějem, na což má možná vliv i forma rozhovoru, nebo tím, že Daisy mi byla prostě sympatictejsi než Cassidy. Doporučit můžu s lehkým srdcem ale obě knihy a je Škoda, že Jaká byla Cassidy Holmes není více vidět.
U Verity byla jediná a největší chyba asi to, že jsem čekala něco nepřekonatelného. Všechny recenze slibovaly naprostou pecku.
A je pravda, že knížka byla čtivá opravdu hodně. Autorka má cit na psaní. Nebylo to ani jako u některých čtenářů, že by mi vadily erotické prvky. Jenže ona ta zápletka ve finále nebyla až tak originální, čtenáři dojde, že tam není něco jen tak. A z konce jsem byla chvíli zklamaná, ale nakonec se mi docela zalíbil. Rozhodně ale nemůžu říct, že to byl nejlepší thriller co jsem kdy četla.
Jak já miluju tyhle pomalý love/hate romance. Prvních cca sto stran bylo sice pomalých až až, ale zbytek knihy to vynahradil.
Hlavní hrdinka má mozek (!!), hlavní hrdina na začátku moc ne, ale tak už to u chlapů bejvá. Prostředí je dost jiný než jsem zvyklá, ale je to příjemná změna. Celkově je to moc fajn, úžasný vedlejší postavy, úžasně vystavěnej příběh, perfektně fungující chemie.
Tento rok mám velký štěstí na knížky. Touhle jsem byla naprosto uchvácená, kór po přečtení doslovu.
Je teňučká, čte se sama a má přesah, základ v reálu. Popisuje pařížskou společnost 19. století svázanou pravidly. Primárně pro ženy. Je strašný to číst, vidět, jak naprosto normální inteligentní ženy byly internovány čistě proto, že byly nepohodlné. Že odmítly žít jen kvůli tomu, aby rodily děti. Na druhou stranu, jaké pokroky dělala v tu dobu neurologie. A za jakou cenu.
Nejde tam ani tak o děj, jako o postavy, o prostředí, o okno do tehdejší společnosti. Psáno ale jako román, takže vás to neunudí k smrti.
Nojo, přiznávám se, mam slabší období a zase mě to rozložilo.
Na začátku jsem to teda odložila a vůbec jsem si nemohla zvyknout na styl psaní - hovorová řeč, nic náročného a častá -ej (hotovej, mrtvej, krásnej).
Ale teď jsem se k tomu vrátila a nelituju. Na styl psaní jsem si zvykla a postavy si mě ihned omotaly kolem prstu. A aaach bože, miluju když se bad boys změní na milující chlapy!
Vůbec se mi s tím vším nechce rozloučit. Brala bych ještě tak tři čtyři díly.
Každopádně, s Paní jezera jsem si musela dát v půlce pauzu. Protože!! Jsem byla tak neskutečně vytočená a smutná, že buď bylo na místě dát si pauzu nebo knihu hodit z balkonu. Kdo četl, asi ví.
Ale jinak zase skvělé čtení. Celý ten vystavěný svět, osudy tolika postav, z nichž o každou jsem se bála a zajímala. Líbilo se mi i to, že v druhé polovině nebyl vynechám osud i méně důležitých postav a bylo popsáno co se s nimi stalo. A takhle zpětně musím uznat že se mi líbil i konec, i když přiznávám, že hned po dočtení jsem zuřila. Pak jsem si ale přečetla poslední povídku z knihy Meč osudu a to mi ten kruh už více méně uzavřelo.
Zibura znovu nezklamal. Nejenže jsem se nahlas smála, ale zároveň jsem se díky modrým a oranžovým stránkám dozvěděla mnoho nových, zábavně a lehce podaných informací (ale nejen na těchto stranách - informacemi o zemích a o místech je protkaná celá kniha).
Moje první kniha od Irvinga a jak tak nad tím přemýšlím, určitě ne poslední.
Mě, jakožto zaujatého čtenáře lačnícího po všech možných detailech, velmi bavil styl psaní - detailní popisy všeho a všech. Ale nejen to, na knihu podobnou této jsem snad ještě nenarazila, měla v sobě jakýsi náboj, jakousi laskavost a něhu a zároveň surovost a opravdovost (to platilo hlavně u tématiky potratů - bolestivě detailně popsaných).
S láskou jsem procházela s Homerem Wellsem jeho celým životem a občas i se slzami v očích sledovala jeho životní příběh. Úžasné na tom jeho příběhu bylo i kvantum postav okolo něj a i jejich detailně vyobrazené životní příběhy. Pravdou je, že mi místy dost lezly krkem, ale to byl asi jejich účel...
Neměla jsem žádná očekávání (krom toho, že to bude jen další vykrádačka známého díla) a díkybohu za to. Děj plynul pomalu, ale to bylo vlastně úplně jedno, protože ta atmosféra předčila všechno, co jsem do téhle chvíle četla. Neskutečně temná a mrazivá, chvílemi mi přišlo, že na těch místech opravdu jsem s hlavními hrdiny a cítím zápach hlíny a vlhkost deště. A deníkové zápisky tomu jen přidaly na genialitě.
No a korunu tomu nasadil epilog, protože kdo ví, kolik z toho je pravda a kolik fikce
Zpověď farářky je kniha, která vás donutí se zamyslet. Nad tím, co je to vlastně víra a naděje, kde všude je láska, proč odložit některé předsudky. I, pro mě jako nevěřící, vůči církvi. Úplně jsem při čtení slyšela uklidňující hlas Martiny Viktorie.
Některé pasáže mě bavily více, některé méně. A možná bych si více užila delší zamyšlení a méně odpovědí na otázky. Ale jako celek byla kniha moc příjemná.
Asi nejsem úplně fanda bestsellerů, to už jsem tušila a teď se to potvrdilo. Knížka byla čtivá, ale tím to pro mě končilo. Žádný ze zvratů mě extra nepřekvapil, moc mě nezajímalo jak to dopadne a u konce jsem si řekla “fajn a tím to taky haslo. Do podobných knih už se pouštět nebudu.
Takový lehký čtení na léto. Akorát že vůbec.
Nebudu tady polemizovat nad tím, čí to celý je nebo není vina. Vypíchnu jen jedno - matka. Proboha. Rozum mi zůstával stát nad chováním G. , samozřejmě, ale ta máma?! Ještě ho pozve na oběd?! No to jsem dost nedávala. Díky matce a otci na baterky (nedokážu říct, kterej z nich byl vlastně horší), se V. potácí životem s magorem v patách. A ještě si to dává za vinu.
Náročný čtení, ale tak nějak důležitý. A bolavý.
Ono najednou, skrz tuhle knihu, působí Národní obrození úplně jinak. Ne tak zmatečně a nudně. Takovouhle zajímavou a zábavnou sumarizaci s trochou klepů bych potřebovala na každé období dějin.
Jedna z těch kvalitnějších oddechovek. Parádní je rozvoj hlavních hrdinů, ten je hodně vidět, i když je to místy trochu zbrklé. Netuším, jak by ti dva spolu mohli fungovat v reálném světě, ale to u tohohle typu knih asi nikoho nezajímá.
Byly tam zajímavé myšlenkové pochody, zajímavé postavy a pěkné prostředí přímořského městečka. Jen mi to prostě nějak úplně nesedlo. Trvalo mi než jsem se začetla a zvykla si na Piper, i na to, že je všechno jaksi rychlé. Část z toho možná dělal i překlad. Ale ve finále zklamaná nejsem a vrhnu se i na druhý díl o Hannah.
Nejsem tak nadšená jako u Útočiště, ani tak zklamaná jako u Obra z mlhy. Je to něco mezi tím. Autor vás klasicky celou knihu tahá za nos a na konci provalí pravdu, která je extrémně neuvěřitelná, ale když si promítnete děj, tak vlastně dává smysl. Určitě si přečtu i další knihy, co od Loubryho vyjdou.
A mimochodem, nechápu proč je název tak jiný od toho francouzského, který sedí knize o dost víc.
Abych byla upřímná, Eleanor mě nenadchla. Čekala jsem trošku něco jiného. Přišlo mi to povrchní a tak nějak vzdálené, bez hloubky. Nenutilo mě to číst dál, nic se mnou nezarezonovalo a nic mě ani nepřekvapilo. Nebylo to špatně napsané, jen prostě asi nic pro mě.
Addie byla skvělá. Prokousávala jsem se tou tíživou atmosférou knihy se slzama v očích. Ty byly způsobené nejen příběhem, ale i tím, kolik pocitů bylo vysloveno, napsáno. A jak! V. E. Schwab je spisovatelka s velkým S. Opravdu.
Addie jsem milovala. Pukalo mi srdce za ni. Úplný konec mě až tak úplně nepřekvapil, spíš trochu zklamal. Ale i tak je knížka na 5/5*
Tohle bylo něco na moje nervy. Už dlouho mě nikdo nes*al jako tady Alexandra, a vlastně mě docela dost deptalo celé to právnické prostředí. Což, když to vezmu kolem a kolem, je vlastně poklona autorčinu způsobu psaní, ne? Protože chytlavé to bylo, to zas Jo. I mě, jakožto neznalé všem těm dohodám a akciím, to vlastně přišlo zajímavé a nemohla jsem přestat číst.
Austenová je láska. Miluju, jak se celou knihu v nic neděje a zároveň se všechno vyvíjí. Všechny ty vztahy, osudy, osobnosti. Třeba taková Emma mi na začátku lezla hodně na nervy, ale postupně jsem si ji zamilovala. Na Pýchu a předsudek to sice pořád nemá, ale za mě lepší než Rozum a cit.