annihilation komentáře u knih

Z pohledu člověka žijícího v jednadvacátém století se může Freudovo dílo zdát dost nadsazené. Když se ale zamyslíte nad tím, v jaké době ho psal a hlavně, že neměl k dispozici žádné přístroje ve spánkových laboratořích, je třeba před ním smeknout. Ač se ve spoustě věcí mýlí, nebo je dokonce pomíjí (např. lucidní snění), zajisté udává pro výzkum snů velmi zajímavý a pevný podklad, na kterém je možno stavět.
Knize se dá zajisté vytknout to, že mnoho dedukcí je nepodložených (jak už to tak u Freudových děl bývá, vychází hodně z psychologické intuice a čtenáři často spoustu věcí nevysvětluje přímo) a některé dokonce již vyvrácené, ale když přihlédneme k tomu, že je ve svém oboru průkopníkem, jde určitě o velmi naučnou publikaci, která se díky konkrétním příkladům snů a jejich vysvětlení stává čtivou i pro laiky.

6 04.04.2013

Na sbírku jsem narazila úplnou náhodou a jak to tak s náhodami v životě bývá, našla jsem v těchto básních velké zalíbení. Nedokáži přesně vysvětlit proč, a možná právě proto jsem Ranchettiho tvorbou tak nadšená - její ryzost vychází odněkud zevnitř a zůstává utajena všech dostupným zkušenostem. Slova jako by přicházela odjinud, z nikdy nepoznané nálady...

"Je to, jako
bys mluvil k ráně
a žádal od sebe, abys žil
a chtěl zůstat naživu."

6 27.03.2013

Hezká knížečka, která odhaluje Seifertovo dílo napříč časem. Při čtení si člověk uvědomí, že tento spisovatel neměl jen talent psát s rýmy či bez nich na stejně vysoké úrovni, ale že jeho tvorba vychází z hlubin jeho srdce a je upřímná - což je dnes věc velmi vzácná. Tento výbor z díla tedy doporučuji všem, kteří dokáží ocenit jemné verše.
Navíc jsem v něm našla tuto báseň, kterou si pamatuji nazpaměť někdy z dob základní školy a byla to pro mě příjemná nostalgie:

Vějíř

Až na dně skříně schovaný byl,
popsaný verši, čísly dat.
Ač mamince jsem jednou slíbil,
že nebudu jej otvírat,
ten vějíř se mi hrozně líbil,
a já jsem musil lhát.

Málokdy klíček zapomněla,
však jednou zapomněla přec,
a sotva vyšla, ruka smělá
našla ten vějíř nakonec.
Však přece se mi ruka chvěla,
když držel jsem tu věc.

Nerozuměl jsem veršům z něho,
namáhaje se sebevíc;
říkaly cosi tajemného
o lásce, kouzlu tanečnic.
Strach měl jsem, ale nevím z čeho.
Co věděl chlapec? Nic.

V krabici lístky myrty voní,
zpět chvatně dal jsem vějíř k nim,
i šáteček jsem složil do ní;
dodnes to lépe neumím.
A hle, co mi to v hlavě zvoní?
Poslouchám, byl to rým.

Být básníkem! Jako jím byli
autoři veršů z vějíře.
A ruce mé se pokusily
nesměle sáhnout po lyře.
Přede mnou ležel papír bílý,
arch za dva halíře.

Vzpomínka někdy něžně bodne.
Pokud lze mluvit o vině,
viníka nikdo neuhodne.
Snad vějíř, snad ta jedině,
jež zapomněla jednoho dne
ten klíček u skříně.

6 09.03.2013

Na jednu stranu mi nepřipadají myšlenky vyřčené v knize moc zajímavé, ale když se nad tím zamyslím více, musím ocenit Berkeleyho jakožto nápaditého filozofa, protože si vybral dost nezvyklé téma. V knize se věnuje pojetí zraku a vnímání, kde vyvrací pouze jejich optické (matematické, fyzické) pojetí a klade jim mnohem větší váhu, která je založená na lidské zkušenosti. A právě toto hodnotím kladně - uznává vědu, ale myšlenky považuje za nejdůležitější a v tom vidím to "nové vidění" já.

6 20.01.2013

Opravdu tuto knihu napsala ta samá ruka jako úchvatné "Vyhoďme ho z kola ven"? Povídky nejsou zábavné, často v nich chybí nějaké rozuzlení nebo myšlenka, která rozvíří čtenářovy úvahy. Jediné, co oceňuji je upřímná nostalgie, která z nich čiší, ale to zjevně na sepsání dobrého díla nestačí...

5 14.05.2013

Měla jsem za to, že každá filozofická knížka člověku něco přinese, protože myšlenky ostatních, ať už s nimi souhlasíme či ne, v nás vždy něco zanechají. Ricoeur byl pro mě výjimkou. Jeho uvažování nad tématem spočívá v tom, že ho usadí do nějakého historického kontextu a pokouší se v něm najít symboliku. V praxi to znamená, že se čtenář nedozvídá nic nového, jen tápe mezi polopravdami, předpojatými myšlenkami a názory, pro které nenachází pádnou argumentaci a radši je pohřbí ve víru cizích slov. Vřele nedoporučuji.

Charles Baudelaire je pro mě jedním z nejoblíbenějších básníků vůbec, má totiž úchvatný smysl pro poetičnost a hru se slovy, která vám dokážou navodit škálu všech depresivních pocitů, na které si jen vzpomenete a zároveň se tomu obdivovat. V této sbírce jsem ale jeho typickou tvorbu jaksi postrádala, samozřejmě se mi spousta básní líbila, ale většina mě do jisté míry zklamala. Mám však pocit, že je to bohužel způsobeno překladem. Škoda jen, že neumím francouzsky, abych se tomuto vyvarovala.

5 04.10.2012

Ne každá jednovaječná dvojčata jsou stejná. O tom ví svoje Julie, která je povahově naprosto jiná, než její dvojče Samanta. Zatímco Sammi byla vždy umělecký typ, naše hlavní postava nade vše miluje vědu. Její nejnovější vynález, který dokáže proniknout člověku do krajiny jeho vzpomínek se nakonec rozhodne použít na své sestře, která z neznámého důvodu upadla do kómatu.
Možná takto námět nezní zas tak světoborně, ale v podání, které vám přichystá kniha je téměř magický. Autoři nám přichystali nejen velmi čtivý a napínavý příběh plný nečekaných zvratů, ale zároveň odkryli velmi zajímavé poznatky o lidské paměti. Některé naše vzpomínky nám zůstávají skryté, proč asi?

5 16.09.2012

Mácho, Mácho, co to je za paskvil? Jak básník, co napsal něco tak krásného, čím je Máj, mohl vytvořit něco tak nudného? Próza mu očividně vůbec nesvědčí, jeho popisy jsou kostrbaté a často uměle useknuté - při popisování krajiny různými přízvisky na konci dodá "atd." a tím jeho líčení skončí, takže kontrast krajina/člověk zmizí neznámo kam a zbudou jen prázdná slova. A je to velká škoda - v díle jsou opět patrné klasické motivy profilované do ubohých lidských osudů, jen jsou pohřbené hluboko pod mdlou půdou...

4 26.03.2014

Kniha Viktora Fischla je velmi nevšedním počtením o všedním životě. Každého upoutá výrazný nápad, kdy se hlavní postava Josef chodí svěřovat jabloni se svými problémy a myšlenkami, dokonce od ní žádá rozhřešení. A právě i díky sepnutí s přírodou, kdy jako symbol člověka používá ovocný strom, se mu v této knize podařilo vysvětlit koloběh života, který se nezadržitelně blíží ke smrti. Opět klade důraz na lásku a snaží se jí - marně? - pochopit. Je to příběh o postupném smiřování se se sebou samým. Jediné, co čtenáře může odradit, je sáhodlouhé popisování příbuzných Josefa, avšak tyto nudnější pasáže zaniknou pod poetickou hloubkou autorova jemných sdělení.
"Cožpak není v životě nejkrásnější právě to, že můžeme snít?"

4 14.11.2013

Básně ve sbírce jako by snad pouze odkazovaly na její název - jejich motivy se nezadržitelně opírají o Lůnu, avšak často postrádají větší vnitřní hloubku; něco o co by se smysly čtenáře rozechvěly. Nejsem si jistá tím, jestli jde pouze o špatný výbor z díla, či Mácha svůj smysl pro poetičnost "vyčerpal" pouze na výtečný Máj.

Na popravišti

Noční kolem rozprostřel se klid;
na pahrbku vybledlá se míhá,
an ji polil bledé Lůny svit,
lebka jenž se nade kolem zdvíhá.
Krajina kol tichá, pustá, holá; -
v rybníce jen žába smutně volá.

Odevírá půlnoc hrobů klín,
kol a kolem jemné šepotání. -
Nad svým hrobem mnohý nyní stín
bloudí semo tamo v tichém lkání.
Mnohéto teď politá se třpýtí
mladá krev, kdy Lůna na ní svítí.

4 07.05.2013

Přiznávám se, že tato Verlaineova sbírka mi svou tématikou neučarovala, ba naopak - jeho přechod k víře mi v básních přišel plytký. Bohužel jsem tuto sbírku četla jako první a nevědomky si tak na autora vytvořila špatný názor, ale po uvědomění si vlastní chyby jsem se uchýlila k četbě jeho starších děl a ta mě svou nádhernou alkoholovou dekadencí značně nadchla. Raději tedy doporučuji básníkovu hloupost.

4 27.03.2013

Mácha byl opravdu talentovaným básníkem, z jeho díla čiší velké emoční vypětí a téměř překapává poetičností, avšak próza nebyla jeho silnou stránkou. Příběhy jsou neucelené a jakmile básník dochází k nějaké zajímavé myšlence, často jí naprosto zničí zkratkou "atd.", která se v textech objevuje tolikrát, že se to prostě nedá přehlédnout. Této knize dávám poloviční hodnocení, protože obsahuje Máj a Pouť Krkonošskou, která se mi velmi líbila, avšak Cikáni či Večer na Bezdězu mě upřímně unavovaly k smrti. Ač knihu hodnotím spíše nelibě, určitě by se dalo říct, že pro mě byla i příjemnou zkušeností a cestou za lepším poznáním Máchovo smutných myšlenek.

4 26.02.2013

Lanegan byl vždy ten typ hudebníka, který neřekne ani o slovo navíc. Nikdy se neupínal na otřepané fráze, kterými by hovořil ke svým fanouškům a v rozhovorech se málokdy zmiňoval o svém soukromí. Jeho krédem byla hudba a jen hudba – a jakákoliv jiná promluva nebo zmínka byly zbytečné. Skutečnost, že se vůbec rozhodl vydat knihu o své minulosti, byla proto pro všechny obrovským překvapením.
Sing backwards and weep má dvě roviny. Jednou z nich je šílený soubor příběhů jak vytržených z Welshova románu - drogy, alkohol, promiskuita, násilí, týrání, bezdomovectví, psychické obtíže a řada trestných činností navrch. Tou další je fakt, že nejde o vymyšleného antihrdinu své doby, ale o skutečného člověka z masa, kostí a bolesti. S tímhle faktem budeme konfrontováni po celou dobu vyprávění.
Máte chuť se smát, když někoho napadne vyfouknout crackový dým do záchodu v letadle? Máte pocit zadostiučinění, když se nejprotivnější žena na světě napije vody s příměsí krve? Máte namále, protože si barvitě představujete abstinenční příznaky v podobě černé gastroenteritidy? Skoro. Skoro vás to vtáhne a chcete se smát, zašklebit se znechucením, významně si poklepat na čelo. Kdo proboha vytvořil takovou literární postavu? A to je právě to nejlepší -zamrazí vás z toho - nikdo. Je to právě Mark Lanegan, kdo vám odříkává svou pokoutnou historii a nebojí se jít až na krutou dřeň. Za vším tím ubohým chováním nemocného muže se skrývá obrovská bolest odnepaměti nemilovaného a závislého člověka, který nějakým zázrakem vždy všechno (a tak trochu omylem) přežil.
Přežil, ale aby nežil. Aby přežíval napříč tomu, že ztratil všechny, na kterých mu kdy záleželo. A právě tato nepředstavitelná tíha nám pomáhá pochopit, jak je možné, že všechna jeho tvorba působí tak silně a opravdově. Protože je. A tohle procházení se po poli vzpomínek se rozdělilo vedví a přelilo se do spousty úžasných (a teď i čitelnějších) písní na albu Straight songs of sorrow a dohromady tak vytvořilo ten nejpodivnější umělecký diptych.
A nakonec přichází klišé - ale pokud je klišé skutečné, vadí to něčemu? – v momentě, kdy všechna ta čerň vyprávění dojde do okamžiku absolutního vykoupení a sebepřijetí, zjistíte, že to byl jediný možný způsob, jak ji uzavřít a snad nikdy se k ní nevracet.

3 25.11.2024

Kdo by byl řekl, že hlad a žízeň budou tak příjemným překvapením. V první řadě musím zmínit fakt, že se po dlouhé době konečně setkáváme se spisovatelem, který opravdu umí psát povídky a nebojí se při jejich tvorbě experimentovat, měnit způsoby literárního provedení, vybočovat z žánru, inteligentně slučovat konkrétní s abstraktním a navíc všechny (?) tak neotřele propojit. Oceňuji formu, která nezůstává jen u krve a tupého napětí, ale překonává samu sebe v existenciálním strachu a všudypřítomné nevyhnutelnosti.

3 31.12.2023

Arthur C. Clarke je snoubením inteligence, vzdělanosti a skvělého přednesu, stejné jsou i jeho příběhy. Pokud se někdo jeho knihy bojí otevřít, protože si pod nálepkou "sci-fi" představí elaboráty o uspořádání kosmických raket, nejenže se neuctivě plete, ale především přichází o velmi trefně zpracované charaktery postav zmítajících se v nadčasových příbězích s nevypočitatelným koncem. (I pro překvapivou gradaci nejvíce oceňuji povídky "Devět miliard božích jmen" a "Všechen čas světa")

3 11.04.2019

Na svou dobu určitě naprosto nadčasové a skvěle šokující, s odstupem času však dost povrchní. Freud má dost často výborné myšlenky, se kterými zajímavě hospodaří, ale z těch pseudoargumetů, se kterými si snaží hrát na neomylného chytráka, je mi zle.

3 04.02.2014

Není snář jako snář. Klasické verze tvrdí, že každý pojem má ustálený význam (pokud se vám zdá o lejnech, přinese vám to peníze a štěstí, a podobně) a veřejnost, pokud už se o sny vůbec zajímá, proto snáře vnímá spíš jako součást folkloru. Tato publikace obsahuje dost informací o tom, jak sny vnímat a dost málo pojmů, takže vás nutí spíš přemýšlet, než bezmyšlenkovitě hledat. Je to spíš o zpětné vazbě - sami si musíte uvědomit, proč se vám co zdá, takže je kniha takové vodítko pro pochopení, pomocná ruka, zajímavý duchovní učitel. Občas mi v ní ale chybělo vysvětlení některých zásadních pojmů a navíc by to chtělo trochu lépe utřídit, ale i přes tyto menší chyby neztrácí na kvalitě.

3 04.02.2014

Nemůžu si pomoct, ale spousta knížek, které se zabývají estetikou umění, se nedá číst. Snaha porozumět a především definovat umění je v současnosti naprosto nemožná. I přes tento fakt jde přeci jen solidně polemizovat nad tímto pojmem a snažit se najít nějaké přípustné východisko. Spousta statí je však nezáživná - a to proto, že nepřináší žádné nové myšlenky nebo se snaží o zoufalou filosofii, která nikam nevede. Jsou zde samozřejmě velmi zajímavé kapitoly, ale v celkovém měřítku je kniha průměrná.

3 18.01.2014

Mám jen jednu otázku: Když nechceš své poznatky doopravdy sdílet, proč píšeš knihu?

2 27.08.2021