antuka komentáře u knih
Na mě asi až moc edukativní a roztříštěné (což by teoreticky mohla být metafora, ale mě spíš vadilo náhlé a neodůvodněné přeskakování ze současnosti do minulosti a naopak). Na druhou stranu některé střípky byly hodně nosné a velmi důkladně rozebrané, což oceňuju.
S touhle sérií by to šlo od desíti k pěti, nebýt toho, že první díl byl teda absolutně nejhorší. Tady není ani takový problém v tom, že by to bylo tak přitažené za vlasy, jako to, že prostě od 30 stránky tak nějak tušíte, jak se bude příběh vyvíjet, včetně nečekaného zvratu. Taky mě dost štvalo, že autor nejdřív potřebuje, aby byl Enzo geniální mezi samými idioty a pak proto, aby nám mohl naservírovat zvrat v hollywoodských kulisách, se sám musí chovat jako naprostý idiot.
Tak dlouho jsem na ní narážela v jiných knihách, až jsem na Plochozemi narazila i v knihovně. Skvělá kritika jakékoli struktury, která nám připadá přirozená a přitom je společenská. V tomto případě to rozhodně není jenom zkostnatělá struktura viktoriánské Anglie, ale třeba i postavení žen ve společnosti (jak daleko je Abbotem popsané ženské volání jako prevence před ohrožením mužů od ženského zahalování?) nebo udržování naděje na lepší zítřky, které nižší vrstvy udržuje v poslušnosti. Přímo geniální je pak názorná ukázka toho, jak těžké je představit si něco, co je za hranicí naší představivosti, protože je to za hranicí našeho vnímání a tím pádem i pojmového aparátu (nahoru, ne na sever!).
Třetí kniha od nakladatelství Gnóm! a zase trefa! Nikdy bych neřekla, že až budu říkat, že čtu ráda cokoli od ... tak místo tří teček nebude autor, ale celé nakladatelství. A zrovna v tomto případě, je vklad nakladatelství značný. Skvělý výběr povídek, výborný překlad, nádherné a uživatelsky přátelské zpracování (od formátu a tloušťky, přes hrubost papírového přebalu až po vychytávky, jako označování povídek hodinovými ručičkami, nebo grafické znázornění délky povídky v obsahu) a nápadité řazení. Obzvlášť oceňuju megavtipnou feministickou sekci, to byla jedna pecka za druhou - od ježíška (klidně až od toho příštího, nebo přespříštího) bych si přála knížku složenou jenom z takových kousků!
"Kam se vrtnout? Co činit, do jeba boha? Tam, kde jiní ve své nebojácnosti lomeno nevědomosti zvažují pro a proti, aby se rozhodli pro, on zohledňuje celý vesmír, a když nakonec přece jen stráví všechna proti, nerozhodne se vůbec..." Gustav se nachází ve velmi přesném momentu lidské existence, kdy imperativ "žít se musí", začíná být poněkud neiperativní. Gustav naštěstí zároveň postrádá jakoukoli vůli k činu. Smála jsem se nahlas. Ale to byl jenom takový reflex.
V předmluvě Gaiman píše něco o tom, že konečně ví, jaké to je, číst Sandmana. Tak ne, Neile, bohužel nevíš. Kresba je sice krásná, ale s textem se spíš zdvojuje, než doplňuje. Stejně jako kresba je i samotný text strašně doslovný, takže nezbývají žádná mělká místa, žádný prostor, kde by se snění mohlo odehrávat. Dokonce i lettering je přehnaný a zároveň nezajímavý (z vojáků na začátku mě vyloženě bolely oči). Nejvíc se mi líbily návrhy obálky v příloze na konci a metapříbeh vzniku komiksu. Protože právě tohle zmatení a neurčenost je pro mě Sandman. Nojo, škoda.
Od téhle knížky jsem nečekala vůbec nic a dostala jsem toho vrchovatě:-) Protože i když se v ní dohromady nic neděje, je tak nějak mimochodem a úžasně uklidňující a mírná, plná takových těch běžných obav i běžných nadšení. Je to jedna z těch knih, které považuji za tak nějak malé, a pak zjistím, že mi uvízly. Nenápadná radost.
Tohle, že je May? Můj oblíbený May? Autor důchodcovské roadmovie slash detektivky? Tohle je tak přitažené za vlasy, otravné a nevěrohodné (hlavní motivace vražd? cože?!), že to směle konkuruje Minierovu Mrazu. Jednu hvězdičku dávám asi jenom ze sentimentu:-(
Potěšilo a nejvíc překvapilo, jak dobře je napsaná hlavní ženská postava. Super!
Představuju si autora jako Wej Čchenga, v dokonalé ale nudné prázdnotě uhranutého problémem tří těles. Narozdíl od Weje ale není fyzikem, nýbrž literátem a tak jeho svět nezůstane neobydlený. Čím víc je fascinovaný svým světem, tím víc vyvstává potřeba zápletky, postav a děje, které by jeho myšlenku nesly. Kniha byla zpočátku strhující, ale jak se blížila závěru, čím dál víc z ní čouhala čím dál složitější konstrukce, kterou měl děj a postavy schovat, ale moc se jim to nedařilo. Tenhle dojem u mě dosáhl vrcholu v závěrečném líčení mimozemských dějin po kontaktu, kdy jsem ztrácela chuť číst dál. Nicméně, karty jsou rozdané hodně zajímavě a první dvě třetiny byly skvělé, takže pokračuju dál...
Humanistická, skoro osvícenská kniha o tom, jak lidský důvtip a vynalézavost zvítězí nad lží a nenávistí. A smrtí. Marťan srší optimismem a důvěrou v lidstvo do takové míry, že tu nejen chybí jakýkoli záporák, ale dokonce i jen malou nepatrnou postavičku pokrytce, prospěcháře, remcala nebo cynika byste tu hledali marně. Děj odehrávající se na Marsu byl ještě do jisté míry věrohodný, ale situace na zemi byla spíš plochá. Potřebě více rozpracovat geopolickou situaci, politické obhájení monstrózní záchranné operace apod., které by si kniha tohoto rozsahu jistě zasloužila, se autor vyhnul tím, že jednotlivé složky záchranny líčil pohledem "zdola", tedy pohledem jednotlivých malých aktérů, kteří se na záchranně podíleli. Nevěřila bych, že někoho napadne v dnešní době něco tak průzračně laskavého, a vlastně naivního a utopického napsat, ale hlavn by mě nenapadlo, že mě bude bavit to číst!
Klouzala jsem po povrchu, ale tušila hlubiny, špatně se potápí, dospělému. Stylem mi připomínala Trnkovu Zahradu, pravda, poněkud temnější...
Už dlouho jsem nebyla tak nadšená z nějaké nové knihy! Trhlina se přímo i nepřímo odkazuje k Záhadě Blair Witch, Twin Peaks, k Hory mají oči apod. (a normálně by vás to štvalo, že vám autor vysvětluje popkulturní odkaz, jako byste ho snad nepochopili, ale tady je to prostě proto, že hrdinové znají ty samé filmy, knihy a počítačové hry jako vy), a zároveň dělá pro literaturu něco podobného, jako udělala Blair Witch pro film. Autor mistrně pracuje s intertextualitou a neustálým zpochybňováním online zdrojů i svého vypravěče vytváří příběh ještě živější a věrohodnější, než by dosáhl v případě klasičtější formy vyprávění. Akorát na ten Tribeč už mě nikdo nedostane...
Tak tohle ne:-( Jak jsem byla nadšená z Kukačky a Hedvábníka, tak poslední díl celou sérii dost pohřbil. Vývoj postav je furt supr, napsané je to skvěle, ale už to není detektivka, ale thriller - tím, že vidíme do hlavy vraha, tak víme víc, než detektivové a tím pádem detektivem být přestáváme. A to mě prostě moc nebaví. Kdyby tahle kniha stála samostatně, tak by mi to asi tolik nevadilo, jenže já jsem se těšila na vyvrcholení oblíbené série a dostala jsem něco úplně jiného...
Líbil se mi víc než kukačka! Je to dlouhý a ukecaný, akce spíš žádná, zato dialogy skoro real time. V Potterovi mi to vadilo, protože to zdržovalo od děje, ale sem to pasuje. Důstojný dědic britské detektivní tradice!
Postapokalyptická Praha, Brno a Černošice potěšily, ale nestačily na to, aby vyvážily v podstatě chybějící zápletku, ohraný hlášky a překvapivě málo humoru. Dokonce i ty popkulturní odkazy byly už takový ošuntělý.
Po Rubínu v kouři další pecka a podobně jako se to Pulmannovi stalo už v Jeho šeré hmotě, i tady je druhý díl radikálně dospělejší a hlubší, než ten první, takže začínám přehodnocovat svoje tvrzení o malých čtenářích. Na to, jak malý si vytyčil prostor, je vikroriánská společnost vykreslená poměrně komplexně a přitom má děj takový spád a kulisy jsou tak atraktivní, že se divim, že to ještě nikdo nenatočil (no dobře, tak natočil...). Prostěš mě zase dostal. A taky mi zlomil srdce.
Poprvé jsem četla Americké bohy v omámení z Dobrých znamení a Nikdykde a jako líbili se mi, ale nijak zvlášť mě neuchvátili. Teď, když už jsem velká, mám vlastní peníze a můžu si dokupovat knížky, co jsem vždycky chtěla mít, doplňuju gaimanovskou sbírku. A zase jsem četla bohy v těsném závěsu za Nikdykde, ale zatímco steampunk je teď všude a jeho estetika už pro mě není tak překvapivá a uchvacující, jako když mi bylo náct, tak bohové, ach bohové! Milovala jsem každou stránku. Protože Gaiman umí sdělit tajemství, bez toho aby vám ho prozradil. A to je velká vzácnost.
Nejsem křesťan, ale jsem hříšník (vědomí hříchu tu bylo podle Zmarchroba dřív než křesťanství), a tahle knížka mi občas přišla nechutně suchá a bigotní a občas strašně trefná a ty trefy byly bolestivé. A je jasné, že příště až jí budu číst, což nejspíš budu, tak mi bude připadat puritánská a trefná v úplně jiných místech, ale to už je osud člověka, jehož celý život je až do samého konce jenom zmítáním mezi dobrem a zlem.
Tyjo, co napsat o knížce, kde chyba je evidentně na straně čtenáře? Chvílemi mi připomínala Meyrinkova Anděla západního okna, nicméně troufám si tvrdit, že metoda zrcadlení je v Hawksmoorovi využitá o něco líp a z některých pasáží jsem byla vysloveně nadšená.