antuka komentáře u knih
V knížce je spousta zajímavých a velmi nosných myšlenek, které jsou určitě v jistém smyslu platné a v debatě o podobě zdravotnictví je třeba se jimi zabývat. Nicméně tyto myšlenky jsou bohužel utopené v hromadě nepodložených tvrzení, neozdrojovaných dat a pod., takže celá kniha ve výsledku působí jako ideologická nalejvárna a dojmologie, což jim značně ubírá na váze. Proto se takhle odborný, a to ani odborný esejistický text psát nemá, protože tím škodí nejen sám sobě, ale v tomto případě - protože jde o slavnou práci - i celé prezentované perspektivě. Velká škoda.
S českou Alenkou je ta potíž, že vyšla ve dvou diametrálně odlišných překladech. Já jsem vyrostla na vydání, které přeložili Skoumalovi a ilustrovala Markéta Prachatická a miluju ho, dodnes ho považuju za svojí nejkrásnější dětskou knihu. Potíž je v tom, že v tomhle vydání se vyskytuje třeba Tlachapoud, kterýho nikde jinde nenajdete. Když čtete jakoukoli jinou knihu nebo film, který cituje Alenku, a že je, tak v nich najdete Žvahlava. Což je mírně matoucí, obzvlášť jste-li děcko. Ale nevadí, Císařův překlad se Žvahlavem teď vychází s ilustracemi Jana Švankmajera a já se nemůžu dočkat, až přidám ke své nejkrásnější dětské knížce nejkrásnější knížku dospělou. A bude to ta samá!
Nejdřív jsem dala 4 hvězdy, protože zápletka byla trochu překombinovaná, ale pak jsem si vzpomněla na funebráka, co měl obličej tak dlouhý, že si ho mohl dvakrát omotat kolem krku a musela jsem své hodnocení přehodnotit.
Nejdřív mě zarazilo překvapivé množství otřepaných frází (pohlédl dolů a okamžitě toho zalitoval... slunce laskalo chloupky... řeka křišťálovým hlasem splétala hedvábnou síť... blablabla), ale sváděla jsem to na překlad, a překvapivě nesympatický moralista Servaz, ale říkala jsem si, že je to záměr. Ne, není, moralista není Servaz, ale autor, který má spoustu názorů na mládež, počítačový hry a porno, ale není schopen vystavět zápletku, aniž by se neustále uchyloval k nemožným náhodám a nehodám. O dementním zdůvodnění koně nemluvě. Ztráta času:-(
Z Pražského hřbitova mám rozporuplné pocity. Protože čtu i teoretického Eca, už jsem příběh o protokolech a o tom, jak vyfabulovaná konspirace může být příčinou skutečné konspirace (Thomasův teorém stručně - jevy považované za skutečné jsou skutečné ve svých důsledcích) četla minimálně třikrát. Tudíž jsem po prvních sto stránkách knihy tušila, co bude zhruba následovat a tady Eco tedy nepřekvapil. Na druhou stranu, jak tu čtu komentáře, možná právě to, že jsem znala pozadí děje už předem způsobilo, že jsem knihu nečetla jako thriller a nebyla tedy zklamaná. Pražský hřbitov není jednoduché čtení, ale je to krásné čtení, a není to thriller, je to mnohem horší, protože je mnohem blíž skutečnosti.
Loana je taková Umbertova grafomanská a bibliofilská orgie, ale protože jde o italskou popkulturu, rozhodně nejsem modelovým čtenářem, a to už jsem od Eca četla ledasco. Závěrečný ponor je nicméně famózní.
Tohle pro mě bylo fakt těžký čtení, protože nejsem sémiolog a lingvistiku jsem viděla jen z rychlíku, ale bylo to velmi, velmi poučný. Přečteno před cca 7 lety, ale žiju z toho dodnes. Minimálně jedna hvězdička je za přiložené překlady povídek Alfonse Allaise! Ty jsou boží!
Jednohubka, která má rozměry antické tragédie. Minimálně pro určitý Řád.
Jednotlivé nápady byly super, líbilo se mi, že se může stát úplně cokoli a bude to dávat stejný smysl jako cokoli jiného. Nejlepší byly vygradovaný scény, kde začaly postavy najednou řešit nějaký úplně nepodstatný a zbytečný detaily. A taky je tam poměrně hodně zapamatováníhodných pasáží o penisech. Zároveň jsem se ale celou dobu hrozně nudila a nemohla se dočkat, kdy už to konečně skončí. Jestli vám připadá tenhle komentář úplně odtržený od čehokoli, tak přesně taková je tahle knížka.
Musela jsem se hodně přemáhat, abych přelouskala první půlku, kde se zhola nic neděje a všechny ty "neotřelé" a "podvratné" a "palahniukovské" nápady a hlášky jsem už četla jinde a lépe (Asfalt, voe!). Nudanudanuda. V druhé půlce (třetině? čtvrtině? posledních 20 stránkách?) tam hodil trochu metafyzického metapříběhu, jak se na postmoderního autora sluší, což mě po tom pekelném utrpení velké části knihy docela potěšilo. Na druhou stranu je to přesně opačný efekt, než o jaký autor v celý knize mluví. No nic, asi budu ve vztahu k Chuckovi ještě chvíli nepoučitelný nadějeholik...
Je to vostuda, ale nečetla jsem klub rváčů. Dokonce jsem to ani neviděla (já vim! kaju se!). V souvislosti s touhle knihou mi to ale vůbec nevadí. Jsem moc ráda, že jsem se Chuckem seznámila právě díky Misty! Bylo to skvělé! Frustrace byla frustrující, zklamání bezedné, hněv bezbřehý, děj se hnal úprkem a já jsem se musela přesvědčovat, že další den si nechám až na další den. Celý to je pošahaný, ale tak akorát, chvílema malinko nechutný, ale taky tak akorát. Co dodat, tenhle podzim a tuhle čtenářskou výzvu mám šťastnou ruku, snad mi to vydrží!
Fakt nesnáším, když si najdu nějakou knížku, začtu se, fakt se mi líbí, pak si ji tady chci přidat, jakože jí čtu, a v neprozřetelném okamžiku si přečtu některé komentáře. Myslim ty komentáře, které říkají "začátek fakt supr, ale konec odbytý", protože já jsem ještě v té fázi "fakt supr", ale už se začínám bát, kdy to tak moc supr nebude a kdy už to bude odbytý. A ne, nepomůže mi to vyhnout se nepříjemnému překvapení, jsem jenom nepříjemně nepřekvapená mnohem dřív. Nicméně jo, ten konec mi přišel odbytý. Sorry, budoucí čtenáři.
Na druhou stranu, do červnovočervencových veder neznám moc lepších knih! Konec nekonec.
Tahle knížka na mě působila takovým hipstřím dojmem. Spousta odkazů na trendy autory (Borgess apod.), ale zpracování a poselství (jo, tahle knížka se tváří, že jde o knihu s poselstvím/metaforou života/popkulturními odkazy) nic moc. Možná to bylo trochu postmoderně mnohoúrovňový, ale spíš tak jako formálně. Jako když si necháte narůst plnovous jako Rumcajs, ale nejsou v něm žádné včely, protože se tam přes šampónek a tužidlo nedostanou...
První půlka dobrá, pak už to řídne. Nicméně záslužný počin a i když si myslím, že strach ze smrti není univerzální zdroj všech neuróz (tzn. kritika Freuda, která vede k dost podobnému přístupu, jen sexualitu nahradí smrtí), tak mnohých jistě ano. Určitě pomůže i ne-neurotikům, ostatně nakonec umřem všichni...
Velmi osobní zpověď - u autorky si cením, že nezastírala své nedostatky a chyby, což se v těchto případech často stává. Naopak zachytila své pochybnosti, nechuť, vyčerpání a strach o sebe samu, což v takové situaci jistě napadne každého, ale málokdo je ochoten to na sebe prozradit. O to věrohodněji celý text působí. A vůbec nevadí, že autorka není spisovatelka, jak se tu často zmiňuje. Už je, ne? Když napsala knížku...
Stalo se vám někdy, že jste se s někým měli fakt rádi, mysleli jste si, že vám to vydrží celý život (láska nebo přátelství, to je jedno), že váš vztah je výjimečný, ale časem, plíživě a jakoby zničehonic, to už tak dobré nebylo a nakonec jste na sebe nemohli ani promluvit, protože vás pouhé pomyšlení na toho druhého rozbrečelo, rozčílilo, nebo uvrhlo do naprostého zoufalství? A vy jste marně přemýšleli, jak se to stalo, kde se to pos*alo a kdo mezi vás postavil tu nepřekonatelnou zeď, od které se veškerá snaha o blízkost nemilosrdně odráží zpátky? Tak Styron vám to v téhle knížce popíše - bez milosti, bez oddechu, bez špetky naděje pro vás zachytí sebenepatrnější hnutí mysli a citů, které mnohdy sami nedokážeme pojmenovat.
Čtu si fakt ráda, pokud možno skoro pořád, když neni co číst, čtu si klidně i nápis na balíku toaleťáku, ale málo co mě fakt potěší. Respektive, největší radost mám z knížek, ve kterých je spiknutí, zednáři, ilumináti, ufoni, indiáni, mytologie, biblické odkazy, ideálně všechno najednou, celý je to trochu meta a neni to blbý. Do této chvíle tuhle kategorii naplňovalo v podstatě jenom Foucaultovo kyvadlo (tzn. posledních deset let jsem byla v podstatě čtenářsky frustrovaná...). Takže mám vážně, vážně rádost, že už tam není samo! V Tajné historii Twin Peaks je tohle všechno a ještě Twin Peaks! Plus tahle knížka je fakt nádherná a přeju jí každému zmatenému fanouškovi seriálu. Na druhou stranu nevím, jestli by bez seriálu dávala takový "smysl".
Je to čtivé, ale v rámci detektivního žánru docela podraz. Je jasné, že autor detektivek musí vždycky něco vynechat, protože hádanka je v tom, co je schované v mezerách. Ale myslím, že v knize musí být patrný klíč, kterým lze příběh odemknout. Zde tkví zločin v psychologii postav, tzn. musíte věřit tomu, že chování popsané autorkou odpovídá motivacím aktérů. Když tomuto popisu věřit nemůžete, respektive, když autorka popisuje pouze jejich pro zločin nepodstatné projevy a ty zásadní vynechává, tak se závěrečné rozřešení stává jen zklamáním, nikoli radostí z toho, jak vás zase oblafla.
Pohádky krásné a čtivě stručné, na dobrou noc ideál. A nádherné ilustrace!