antuka komentáře u knih
Tak konečně má i sociologie Mojí první obrázkovou encyklopedii sociologie. Není tam všechno a spousta toho, co tam je, je tam divně. Ale v Mojí první obrázkové encyklopedii světa taky nebyl celý svět a ten co tam byl, tam byl mnohdy divně. Takže, jak říká můj táta, v zásadě nejsem proti. Akorát mě lehce mrazí z pomyšlení, co by na to řekli Adorno, Marcuse, Fromm...
První dějová půlka je skvělá už jenom tím odosobněným pohledem vypravěče na běžné mezilidské aktivity (zdvořilost, reciprocita, milenecká očekávání apod.), druhá půlka je boží (haha), hlavně proto, že tam je! Bohužel (hahaha) se k ní budu muset vracet...
Achjo, fakt jsem se skoro nemohla dočkat, až to skončí, ale když už jsem jednou začala... Kvůli komentářům níž jsem doufala, že dojde k nějakému zásadnímu dějovému zvratu, ale nic. Klaďasové jsou kladní se vším všudy, vždy upřednostňují zájmy skupiny před těmi svými, záporáci jsou záporní skrz na skrz a až do posledního dechu. Jediná trošku živá postava je Murtagh a snad i Angela, ale v tom orloji to fakt nestačí. Paolini zároveň vysvětluje i to, co nemusí (vážně, v té knize je jedno jediné místo nedourčenosti) a spolehlivě zabije každý pokus o vtip (většinou tím, že řekne, že to byl vtip). Dokážu si ale představit, že tahle série může někoho, koho není moc velký čtenář, přesvědčit o tom, že čtení stojí za to. A to zase oceňuju...
Předehra se neodehrává ani v textu, ani v obrázcích, odehrává se někde za vašima očima, na půl cesty mezi mozkem a duší. Je neuchopitelná, ale i když jsem valnou část příběhu zůstávala ztracená, nějakým zvláštním způsobem dával smysl. Na databázi není dost hvězdiček, které by dokázaly ocenit tohle dílo...
Spousta lidí si tu stěžuje, že takhle jednoduše by to nešlo, že je to nereálné, že by se ženy vzbouřily... To, že to v knize není, přece neznamená, že na to autor nemyslel. Svět, který nám Houellebecq ukazuje, je ale přefiltrovaný Francoisovým vnímáním a toho bouře nezajímají (v televizi to není a na venkově ho to neruší) a ženy vnímá jen jako prostředek pro utěšení vlastních potřeb, takže jejich vyřazení z veřejného života ani nevnímá (ostatně, v těch akademických kruzích jich stejně moc není ani v naší "emancipované" současnosti, takže co). To, co je zajímavé (a pro mě dost mrazivé) sledovat, je intelektuální konverze hlavního hrdiny a akademická obhajoba totalitarismu jinak, než na příkladu nacismu a komunismu. Obzvlášť oceňuju pasáž, kde Francois reinterpretuje Huysmansův život a tvorbu z pohledu této konverze a jak je to jednoduché. Protože přesně tak jednoduché to bohužel je.
Nato, že je to Gaiman (a já ho miluju) je to ode mně dost slabé hodnocení. Ale myslím, že to zvoral překlad (všimla jsem si jenom věcných chyb, bez originálu to dál nemůžu posoudit). Tudíž si budu muset sehnat původní verzi, protože nápad se mi líbí hodně...
Na tuhle knížku jsem se fakt hodně těšila, takže není divu, že jsem trochu zklamaná - což je obecný problém s těšením a autoři za něj nemůžou. Za co ale Petr Stančík může, je že má fůru skvělých nápadů a bohužel se jich nehodlá vzdát, takže je sem raději nacpal všechny (a jestli nějaké pustil, tak jich pustil málo). Knížka je tím pádem dost přeplácaná - nejdřív je dlouhé povídání o tom, jak Díra bydlí v trychtýři, kdo všechno trychtýřem projde (i když básnička by stačila), co dělá, proč to dělá (rytíř Štáva z mrkve, o oři, o princezně a struhadlu, taky poučně o vodě, o rumu...), a když se teda milá Díra konečně vydá na cestu, je to nemlich to samý... A přitom některé věci jsou právě proto, že nejsou. Třeba tahle knížka by byla lepší, kdyby v ní bylo těch děr víc.
Nesbo mě moc nebere, většinu knih čtu už od začátku s cílem zabavit se a zapomenout. Ale Lovci hlav jsou pecka. Jsou přehnaní, jsou hnusní, jsou arogantní, jsou překvapiví a šlapou od začátku až do konce. Jsou Tarantinem v knihovně!
Tentokrát se k všeobecnému nadšení nepřidám. Nene, četlo se mi to sice báječně, obzvlášť poslední třetina knihy byla téměř strhující, ale tak nějak mám pocit, že mi to neřeklo vůbec nic. Faber mistrně zvládá kroužit stovky stránek kolem zajímavých témat, aniž by se jich doopravdy dotkl. Chvílemi jsem si sama připadala jako chudák Bea, která zoufale křičí napříč galaxiemi: "Tak už přestaň žvanit a konečně něco řekni! Nemusí to být zvláštní. Nemusí to být nové. Ale ať už je to proboha něco!"
Gaiman měl kdysi takový nápad. Že bychom si k Haloweenu měli nadělovat knížky s příběhy, pokud možno trochu strašidelnými. Od té doby je dříve zatracovaný globalizovaný svátek jedním z mých nejoblíbenějších dnů v roce. A První kniha hřbitovní je můj letošní haloweenský přírůstek! Zklamání, že se děj odchyluje od původní povídky, vyprchalo asi tak na třetí stránce. Jak je možné, že všechno, na co Gaiman sáhne, je tak vynikající?
Bohužel, lépe než Zimbardo, píší jiní autoři o Zimbardovi (i když tady značnou měrou nejspíš přispívá i mizerný překlad). Pokud jste už o něm něco někde slyšeli, víte, co udělal a víte, co zjistil, pak je tato kniha ztráta času. Jedinou novou myšlenkou je snaha přestat se zabývat zlem a deviací a místo toho vychovávat obyčejné lidi k hrdinství. Nicméně tato myšlenka je rozpracovaná na velmi malém prostoru a myslím, že velmi povrchně a neproblematicky. Zimbardo se dobře poslouchá, protože je prostě trochu showman (TEDx nebo v češtině v Hydeparku), takže spíš doporučuji seznámit se s ním takto.
Na Mayovi se mi asi nejvíc líbí, jak kritický je ke svým hlavním hrdinům. Tahle strhující jízda se soustředí na partu mladých, nutně sebestředných, nutně idiotů, nutně idealistů. A May je nešetří. Jenom jsem litovala, že na ty dědky a jejich nostalgickou roadmovie zbylo tak málo místa.
Vrátila jsem se o prázdninách k Duně s tím, že už jí konečně dočtu. Nevěděla jsem, kde jsem minule skončila, tak jsem to vzala od začátku. A na konci jsem zjistila, že jsem to minule vlastně dočetla. Hmmm. Bylo to dobré, atmosféra hutná a nádherná, strnulá a opulentní zároveň. Děj ovšem, ač by byl sám o sobě strhující, je příliš zabalen a konec, ač je vlastně velkolepý, tak nějak vyšuměl. Raději Lynche.
Pro mě promarněný potenciál. Zase. Bylo tam toho prostě moc, aby se autor dostal dál, než na povrch - a to se snažil, ostatně zapojil i Ďábla a Boha. Nevzniklo ale nic transcendentálního, ani mystického, nebo objevného. Nevzniklo bohužel ani nic napínavého a to je tam děje na několik knih.
Náhodný úlovek z blešáku, zprvu dojem malé české knihy. Ale uvízla mi, a ještě dva měsíce po přečtení pořád vězí. Podnítilo mě to k tomu už se netrápit tím, že asi už nikdy nenapíšu o svojí babičce. Díky za to!
Stihla jsem jen dvě povídky ze tří a mám z nich dost rozporuplné pocity z promarněného potenciálu. Sci-fi je v nich taková malá, česká, lokální, což se mi dost líbilo a i to fantastično je tam řešené jen tak mimochodem, mezi sháněním grantů a právníků, což mám ráda. Ale nevím, z nějakého důvodu to dohromady moc nefunguje, takže když mi vypršela výpůjční lhůta, ani mi nebylo líto, že už ji musím vrátit.
Pár povídek je tam výrazně lepších, než zbylá většina. Ale ani o nich toho nemůžu moc říct. A nemyslím to v Lovecraftovském nevyslovitelném smyslu. Celá ta knížka je trochu na nic. Pro zasvěcené - je tam fůra odkazů, no a co. Pro nezasvěcené - přečtěte si radši Lovecrafta.
No, moc dobře napsaný to není. Na beletrii je to příliš strohé, na dokument příliš opisné. Ale ten obsah! Kromě vylíčení útrap válečné chirurga a uprchlíka je tam toho dost i o rozmanitosti islámu a střetu kultur. Doporučuju!
Zajímavý nápad na povídku, která byla zbytečně natažená na celou knihu. V zásadě to není špatně napsané, jenom závěrečná pointa je pořád oddalovaná prázdným tlacháním, aniž by docházelo k odpovídajícímu stupňování napětí. Povídky holt peníze nevydělávaj, u románu je aspoň šance.