arcs
komentáře u knih
Den trifidů
John Wyndham (p)
Dokonalost. Všechno řečeno. Pro sebe uvažuju, že ji mám blízko Merleho Malevilu - ale Malevil je tak osobní, blízký. To u Wyndhama není, takže zatímco Malevil jsem četl a poslouchal víckrát, Den trifidů jen dvakrát. Jako by Windham nedokázal trpět spolu se svými postavami? Je fakt, že popisuje mnohem víc utrpení než Merle, který ho nechává za zdmi izolovaného hradu, takže otázka, kdo je poctivější a odvážnější.
Téma lidské arogance za covidu krutě aktuální, ale to nemá cenu zmiňovat, to je neměnná konstanta, na kterou se dá vsadit vždycky.
Pokračování Noc trifidů bylo fajn, že některé věci vysvětlilo a logicky dotáhlo, ale naprosto nedosahovalo úrovně předlohy.
Marťan
Andy Weir
Tahle kniha - a film byly hotovým dárečkem. Nejdřív jsme se syny viděli film, a pak si starší pořídil audioknihu. A to bylo podivení. Tati, v tý knížce je toho mnohem víc, než ve filmu! Všechno je tam vysvětlený! To je dobrý. To je tak se všema filmama? Poslouchal ji několikrát. A já konečně taky. I jsem spolu googlili, jak by to bylo doopravdy (vichřice v řídké atmosféře, brambory (např.: https://www.youtube.com/watch?v=CYdirDBp-lw).
Krása nesmírná
Irina Karnauchovová (p)
To zrno rusofilství ve mně určitě pochází z těhle pohádek! (Dobře, a taky od krásné Mášenky z Moskvy:) Jsou jiný než ty naše vychytralý. Jsou přímý, syrový, bohatýrský, veliký. A přitom světlý. Prostě se zapsaly hluboko. Čet jsem je i klukům, ale pro ně už asi pozdě, nasákli jiným a připadaly jim cizí.
Egypťan Sinuhet
Mika Waltari
...a pomazal své tělo vonnými mastmi a olejem... ta věta mi utkvěla jako refrén písničky. Zatraceně dobré písničky. A kněžka Nefernefernefer! Anima, jak vyšitá, jak je Waltari umí (asi má v sobě - to je nejspíš ta jeho jiskra geniality). Román jak má být a míň pak už nechcete. Širokej, živej, odvážnej. A z Egypta.
Poselství od protinožců
Marlo Morgan
To mám asi za to, že přeskakuju předmluvy. Já jí na to tehdy skočil a žral jsem to silně, a pak mi to stejně silně zhořklo.
Děkuju vandalka za odkaz na debunking (https://marlomorgan.wordpress.com, kdyby to zapadlo).
Tedy normální líbivý dezinfo, co se veze na vlně New age (jako Castaneda nebo Lobsang Rampa). I když si člověk říká, že 'někde na úrovni duše, by to tak mohlo být', tak to stejně nadělá víc škody než užitku.
Půlnoční knihovna
Matt Haig
Hezké, lehké, svižné. Na druhou stranu nějak příliš - předvídatelné? Velmi jednoduchá konstrukce zápletky, jakou už jsme v mnoha obměnách četli a viděli, začne vysvítat příliš brzy a okatě a ta okatost není nijak reflektovaná, ozvláštněná. Možná příliš velká očekávání způsobená přílišnou reklamou, jak píše chodícírohožka?
Čisté radosti mého života
Jan Šmíd
Zjevení a úžas. Přitom tak nenápadný. Doslova a do písmene čisté radosti. Na knížce je prostě poznat autorovo rozpoložení, možná přímo duše, kdo ví? A tohle je tak lehounké, že je mi až hloupé k tomu přidávat nějaká svoje těžkopádná slova. A samozřejmě zase nevím, čím to takové je (možná tím vším, co v autor vynechal?). Spojuje se mi to hodně s Tracyho tygrem - jak postavou zvířete, tak nějakou lehkostí, ale tohle je ještě nějak jemnější, citlivější.
Návrat z hvězd
Stanisław Lem
Moje nejoblíbenější kniha vůbec. Četli jsem ji mockrát. Nejspíš nějaké podvědomé souznění. Je víc psychologická než vědecko fantastická. Sociologická. Neuvěřitelně prorocká - jako by popisovala dnešní virtuální dobu sněhových vloček, ztráty směru. Ze všech Lemových knih nejvíc odhaluje jeho vnitřní světě. Jako jediná přivádí na scénu Animu. Silně ukazuje jeho osamělosti mezi lidmi - to on je ten, který se vrátil z hvězd a teď bloudí v neznámem mu světě (a asi tento pocit je to moje spojení).
Od první chvíle jsem jako čtenář vtažený do chaotického, ale živoucího, naprosto uvěřitelného světa plného stejně uvěřitelných postav. Jedna archetypální scéna za druhou - skok do vodopádu, herečka, setkání se lvem, scéna s roboty, kontrast vzpomínek na drsný vesmír. A přitom je to celé tak obyčejné, civilní. Aniž si všimu, jsem ve vzdálené budoucnosti...
Na Lema nezvykle citové drama ukazuje, že tady nás autor pustil trochu jinam, dál než kdekoli jinde. I závěr, kde se uzavírá symbolický oblouk, působí jako mohutné vzepětí.... Já vím, prostě mě to něčím zasáhlo a ať si to pojmenovávám, jak chci, nemění se to, nezmenšuje. Je to geniální.
Slepé skvrny: O chudobě, vzdělávání, populismu a dalších výzvách české společnosti
Daniel Prokop
Prokop prezidentem úplně ne, to by byla škoda ho odvádět od tak užitečné práce, ale poradcem rozhodně! Kolik knih jen tlachá - tahle nabízí podložené a fundované analýzy, které jen jen převést do praktických řešení.
Voda, která hoří
Jitka Vodňanská
Tak to je divoký! To je neúprosný. A zoufalý. Lidi, ke kterým vzhlížíš v tom plavou stejně šíleně jako ty. Nebo vlastně víc. Psychoterapeutka. A prezident.
Samozřejmě to všichni čtou kvůli Havlovi. Ty dopisy! Bože, bože! Zoufalý. Tohle je muž obdivovaný světem? Nemůžu s tebou, musím skládat dřevo na chalupě... Už žádný růžový brejle. Co to říká o nás všech?
A taky jak ty lidi žili v nějakým jiným světě/socíku, než si pamatuju. Smetánka?
Začátek i konec knihy/života se tak v kontrastu k bombastickému vrcholu v paměti setřou jako nevýrazné. A nakonec zůstane pachuť.
Kirké
Madeline Miller
Poslouchal jsem jako audioknihu na Audiotéce už několikrát. Úžasné vyprávění! Jak plyne. Má nějaké kouzlo. Za všemi větami zní nějaký hluboký, silný tón. Člověk vlastně nikdy neví, proč ho dobrá kniha tak oslovila.
Ale pak... zemřel mi syn.. a tohle byl jediný příběh, který jsem dokázal poslouchat, který mě přenášel přes chvíle hrůz, jediný měl tu sílu. Nebo klid - ve všem, co se děje, plyne dál a dál jako mocná řeka.
Coura
Jana Bernášková
Hele, hustý. Vůbec to není můj žánr, poslouchali jsme to se ženou při dlouhých cestách jako audio a bylo hodně zajímavé sledovat reakce mé ženy. Takže jsem to bral jako nahlídnutí do ženského vidění. Lehké, dlouhé, něco sexu.
Vysoce citliví lidé: Jak vzkvétat ve světě, který vás zahlcuje
Elaine N. Aron
Elaine Aron je průkopnicí ve výzkumu HSP/vysoce citlivých lidí. Za mě dost revoluce - vysvětlila spoustu mých symptomů, charakteristik - a mnoho těch 'negativních' jako logický důsledek vysoké citlivosti.
Po čase ale přišel Gábor Maté a mnoho z těchto symptomů vysvětlil ještě lépe, hlouběji, vývojově, fyziologicky, zemitě, se zahrnutím rodiny a společnosti jako ADHD, vývojový deficit CNS.
Obrazový opravník obecně oblíbených omylů
Ludvík Souček
Tu jsem baštil. Teď už vím, jak to je! Chtěl jsem se vytahovat. Arogance moderního člověka, co všemu rozumí. Pak jsem se dozvěděl, že ano - netopýři se mohou zamotat do vlasů, protože jejich odraz je může zmást a pýcha všeználka padla.
Artemis
Andy Weir
Určitě bylo těžký, napsat něco dalšího po Marťanovi. Taky bylo těžký tohle po Marťanovi číst. Je to úplně jiný. Akorát jako ten vesmír. Teda teď Měsíc. Pořád se mi tam vkrádala podobnost s naším Hetešou. Jako že dobrý, ale tak na sílu a hlavní kočce všechno moc vychází, takže napětí není tak úplně napnutý, a když to skončí, tak jako koukám a jako nic.
Nemusí být vždycky kaviár
Johannes Mario Simmel
Moje první Simmelovka a úžas. Člověk je až nesvůj, jak si s ním autor dokonale hraje, jak má zmáknutý řemeslo (což pochopíte po třetí, čtvrté). Škoda, že to pak už přechází do pohádky - jak mu to vždycky díky kulinářtví zázračně vyjde a vyklouzne.
Hmm, a jak mi po čase trochu splývají - byly tady čínský sáňky? Nevíte někdo, jak se to dělá?
V říši hladových duchů
Gabor Maté
Revoluční poznatky o závislostech všeho druhu - a hlubokých traumatech za nimi. Nejsou to látky, co nás činí závislými. Těžké čtení, smutné. Dá se s tím něco dělat? Pro mě další kniha, která demaskuje naši úžasnou kulturu a civilizaci - že zdaleka tak úžasná ani civilizovaná není.
Je v pořádku, že nejsi v pořádku: Jak se vyrovnat se ztrátou a zármutkem
Megan Devine
Vynikající, výjimečná, z hluboké vlastní zkušenosti autorky - která hodně odpovídá i té mojí.
Jak se nedokážeme smutek vidět nejen jako jednotlivci, ale jako celá společnost. Jak ubohé a falešné, je všechno utěšování - zase bude líp, které si nalháváme doslova masově jako nějakou útěšnou pohádku, hypnózu.
Nedokážu říct, jak by se četla kniha někomu, kdo nemá se ztrátou tak živou zkušenost, ale mám za to, že je to jedna ze zásadních knih, které otevírají oči tam, kde je máme jinak pevně stisknuté.
Sexuální praxe
Thomas Glynn
Ale, ale, co to vidím? Moje první vzdělávací literatura! Představte si to v době, kdy nebyl internet ani Bravíčko, pár časáků, který přivezl spolužákův otec kamioňák a spolužák mu je čajznul (a byly dost krotký na dnešek), takže hlavní zdroj poznání byly sprostý vtipy starších spolužáků... A pak tohle. Obsah už moc nevím, asi jsem byl v šoku. Pamatuju jen smutnej graf průběhu sexuálního vzrušení muže a ženy, kterej jasně dokazoval, že se nemůžou protnout a tudíž je to všechno beznadějný. A jinej graf sexuální výkonnosti vzhledem k věku, kde to taky vyznívalo dost smutně. A pak ještě zásadní důležitost optimální teploty pro správné vzrušení ženy... No ty jo, se divím, že z toho byly tři děti :)
Pátý rozměr
Konrad Fiałkowski
Až teď vidím, že je starší než já! Pro mě taky jedna z prvních scifáren. Úžasná atmosféra, kterou si doteď pamatuju. Kolik se toho dá na malém prostoru povídek. Sakra dobrá.
