arcs komentáře u knih
Myslel jsem, že to bude moje kluky bavit, ale rychle jsem narazili, protože autor si svět hry ohnul pro svoje potřeby a přes to se pravověrněj pařan nepřenese. Plus ta zbytečná vulgarita, achjo.
Dneska to už asi není takový terno jako tehdy, ale i tak. Asi platí ten vtip, že chlapi maj málo krve a můžou ji mít jen dole nebo nahoře, nikdy ne na obou místech zároveň, protože v tom nikde nevidím rukopis mistra. Přečet jsem to jen z povinnosti, že jako klasika.
Klasika mého dětství. Rozhodně Sekorovy ilustrace!
A myslím, že to téma bohatí vs chudí u nás nějak rezonovalo a je to vlastně strašně silnej proud dodnes. Nesváděl bych to na Cibulku, ale dneska už mi to číst nešlo ani jsem to nečet našim klukům. Být dobrej znamenalo být ten chudej.
Kniha formou rozhovoru, čímž je trochu roztěkaná, i když tím možná čtenější. Stále jsou hrozně opatrní, což je pochopitelné, když jdou proti proudu, ale to, co říkají, je tak zásadní!
Čet jsem to dětem, úžasný, dojemný, krásný.
Kruci, až moc, až mě to začalo hryzat. A asi jo, dokonce vyšla kniha, kterou napsal někdo přímo z jeho rodiny https://www.amazon.com/Horse-Whispers-Trading-Truth-Roberts/dp/1929055447 a která říká, že mnohé z toho, co píše, není pravda (násilný otec, setkání s Jamesem Deanem, že byl předlohou filmu Zaříkávač koní atd. a hlavně, že metoda, kterou vynalezl, byla známá už dlouho před ním).
Jak jsou ty dezinformace všude kolem, člověk si uvědomuje, jak je svět slepenej z pravd, polopravd a lží a celý je to najednou takový vratký.
Roberts možná přispěl k dobré věci, ale pořád zůstává otázka, jestli to ďáblovo semínko, co vězí v detailu, někde za okrajem zorného pole toho dobrého nevyklíčí.
Povinná četba. Ještě mi někdo řekne, že jsem konspirátor! Jasně, to není spiknutí elit, to je přirozený vývoj.
Ty jo, v devatenácti letech! Génius. Pointa je trapně jednoduchá, ale to vlastně vůbec není důležité (krom té úvahy, že jedno slovo a bylo by to všechno zbytečné, ale o tom asi romantismus je - o nevyslovitelném či nevysloveném). Celé vyprávění je právě tak romanticky melancholicky rozervané, osudové, tajemné.
A hlavně Caritas - hned zpočátku Waltari ukazuje svoje hluboké téma osudové ženy, Animy.
Příliš velká očekávání po Smrtelných strojích. Jednoduchoučký lineární příběh, bez jakéhokoli překvapení, který ne a ne se rozběhnout, a pak skončí.
(SPOILER) Úplně jiné než série Smrtelné stroje a za mě vůbec ne tak dobré. Brány, inteligentní vlaky, Broučník, AIčka (ty byly nejlepš, to bych chtěl víc rozvést!), to jsou parádní nápady, ale celé to tak nešlape, je to nějak roztříštěné, úplně jsem měl pocit, že to psal někdo jiný. A ten nelogicky kruťácký atentát - jak pak máte s hrdiny sympatizovat?
Taková hozená rukavice, delší úvaha, která by mohla vydat na vydatnější román, kam Wyndham spěchal? A ten jednoznačnej konec? Ten by dnes určitě neprošel. A ani já s ním už tehdy nesouhlasil - takhle primitivní to ve vesmíru být nemůže!
Jako kluk jsem se od Ofélie dost naučil:) Byl to takovej svěží vítr. A vlastně mě teď napadá, že chvíli po přečtení jsem se dal dohromady se čtyřicítkou. Bacha, co čtete! Ale bylo to dobrý:)
Pro mě to byl hodně dobrej matroš do protijehovistickejch flaků a na pochybnosti, který jsem nakoupil od pobožnější části naší rodiny. Takový rozloučení s naivním křesťanstvím. Který teda paradoxně pak vedlo k cestě za hledáním opravdovější duchovnosti bez naivních zázraků, založený na víc než jedný a ještě dost nepůvodní knize. A kdo by byl řek, že zrovna Polák. Ale kdo jinej by asi znal Bibli takhle zleva zprava, že.
Čas trochu vystřízlivět z Moodyho. Jenže ono to přesvědčování z knihy dost vyčnívá, takže odrazuje, i když by byl člověk nakloněn poslouchat (koncept neexistence Já a Prázdnoty je naprosto ok). Takovej vědec je prostě skřípnutej a musí dost dřít, aby si to v hlavě srovnal v souladu s grantovou politikou.
Za mě díky, posadila mě trochu na zem z moc vysokýho výletu, ale myslím, že jsem se pak vydal ještě dál.
Chabý, chabý, kniha na objednávku, kde autoři jen splnili slíbenej referát, naházeli příslušný normostránky a basta, takže žádná vášeň, žádná hloubka. Taková škoda!
Dostal jsem ji, aby mi jako pomohla v těžký době, ale nic si z ní nepamatuju, protekla bez výraznější stopy, tak buď to bylo tou dobou, nebo knížkou.
Hustá knížka. Kouzelníci válčej po svým. Škoda, že je to takový románovitý, že nevíte, čemu věřit a jak moc to odpovídá skutečnosti. Klam je součástí válečného umění, to dneska dost vidíme, ale zatímco o Enigmě je knížek a článků tuny, o těchle kejklech moc ne. Jen tu a tam článek o umělé vesničce postavené na střeše továrny, stromech zavěšených nad finskými cestami. I je to psané s takovou (jakoby divadelní?) lehkostí, která se mi nehodí k dramatu světové války. Takže nevyužitý potenciál volá po nějakém lepším zpracování. Neznáte?
Taková odborná encyklopedická suchařina. Kila poznámek pod čarou, neuvěřitelných pramenů, záplava informací velké šíře malé hloubky, zajímavé historické epizodky a exkurz do vrstvy myšlení, která se v hodinách dějepisu neprobírá a přitom hraje velkou roli i dnes. Koupě nelituju, ale krájím to po kouskách.