ArkAngel komentáře u knih
Dokonalý román v dopisech, který ukazuje, jak jsou lidé vlastně prohnaní a čeho všeho jsou schopní, aby dosáhli toho, co chtějí. Máme tu spletitou síť manipulací a podvodů, které se táhnou ke dvěma nadrženým aristokratům. Knihu přečtete jedním dechem a pokud máte rádi intriky na úrovni Hry o trůny, je toto dílko rozhodně pro vás.
Jedna z knih, která potvrzuje pravidlo, že "účel světí prostředky." Byť dílo pracuje s dobovými reáliemi a odkazuje na mnoho panovníků, kteří vládli předtím, je Vladař nadčasovou knihou, která vám dá rady k tomu, jakých chyb se vyvarovat, pokud chcete správně vládnout. Stejně tak vám dává rady, co byste naopak dělat měli. Spolu s Uměním války je Vladař rozhodně nejdůležitějším dílem pro ty, kteří chtějí jednoho dne vést ostatní.
Vzhledem k tomu, že jsem s tématikou krysaře z Hamelnu pracoval ve své novele, řekl jsem si, že se jednoho dne budu muset podívat, jak s ní naložil Dyk. Svou likvidátorskou profesí a popisem, že "jej lidé vidí rádi přicházet a ještě raději odcházet," mi krysař chvílemi připomínal Sapkowského Zaklínače. Příběh je navíc v podobně šedé zóně. Pokud máte tedy rádi polského zabíječe nestvůr a chcete si přečíst i něco z klasiky, vřele doporučuji.
Stejně jako v případě Blade Runnera jsem i u Vysokého zámku viděl nejprve seriálovou adaptaci. Ta látku posouvá o několik úrovní ještě dál, ale i samotná předloha je má své vlastní kouzlo. V alternativní historii (kdy Němci a Japonci vyhráli válku) totiž nesledujeme ty nejdůležitější politické figury, ale vlastně docela obyčejné lidi, kteří se v tomhle děsivém světě musí pohybovat. Kromě politických otázek je kniha také hodně mystická. Velkou roli v ní totiž hraje I-ťing, se kterým se téměř všichni radí a snaží se předvídat budoucnost. Rád bych řekl, že je škoda, že v tomhle světě Dick nepokračoval... ale máme tu zmíněný seriál, kterému se podařilo látku vyždímat na celé čtyři série... a to vlastně i stačí.
Možná se budu opakovat, ale Murakamimu kratší formát tolik nesedí. Pochopitelně to není špatné, ale jeho génius a práce s podivnem daleko lépe vyzní v tlustých špalcích. První osoba jednotného čísla v tomto bizáru celkem polevuje a má spíše mystičtější autobiografický charakter (kdy postavy mají s Murakamim mnoho společného, ale příběhy jsou smyšlené). Velkou roli zde pochopitelně hraje hudba, protože ta byla pro autora důležitá a nechybí ani Murakamiho klasický archetyp osamělého muže ve středním věku.
Marcus Aurelius je rozhodně přístupnější nežli Seneca, který má potřebu rochnit se v omáčce, která kolikrát není úplně záživná. Hovory k sobě jsou tak spíše souborem citátů, úryvků a myšlenek, které si Aurelius ve svých volných chvílích sám pro sebe zapisoval. Ideje jsou tak podány daleko jednodušeji a úderněji, ale jak jsem psal u Senecy... lidé se bohužel nezměnili a moc si z podobných filosofů nevzali... to jen těch pár vyvolených, kteří to zase šířili dál.
Kultovní film Blade Runner jsem si hned oblíbil a o to více ještě jeho pokračování. Po letech jsem se nyní konečně dostal i ke knižní předloze, která hned najela naprosto skvělým tempem. Příběh sice není úplně totožný jako má adaptace, ale mnoho scén a prvků autoři uchopili velmi věrně a přišlo mi, že i atmosférou se celkem trefili. Je vlastně i zvláštní, že o knize se mluví jako proto-kyberpunku, film je ztělesněním tohoto žánru a prvním "pravým" knižním kyberpunkem byl až Neuromancer. Přitom mi ani nepřišlo, že by v knize bylo něco, čím by z žánru extra vybočovala a naopak využívala velkou řadu tropů, které následně proslavil i film.
Jako mnozí lidé z mojí generace jsem první viděl filmovou adaptaci a kniha se mi dostala do rukou až nyní. Před lety jsem četl pouze Čarodějova synovce a dále jsem již nepokračoval... tak to doháním. Filmová adaptace je, musím říct, hodně věrná, až mě to překvapilo. Napsané je to velmi čtivě, kdy Lewis opět odkazuje na Bibli v podobě Aslana/Ježíše nebo Lilith jakožto matky Jadis. Co mi akorát trochu vadilo, byla častá deus ex machina, byť to asi i k takovým pohádkovým příběhům patří.
Tentokrát jsem se při čtení Murakamiho krapet zasekl a nezhltnul jsem jej během pár dní, jak tomu bylo zvykem. Nevím, jestli to bylo tempem knihy nebo jinými faktory, ale do čtení se mi příliš nechtělo. Začátek je poměrně solidní, kdy protagonista minulých knih pátrá po zmizelé dívce Kiki. Tentokrát se mu však do života připlete dívka Juki nebo sám autor v podobě Hiraku Makimury. V případě této knihy mi přišlo, že zde bylo vícero prázdných míst a závěr nebyl tolik silný, jako je u autora zvykem. Pořád je to ale slušná kniha, kterou si podle mě více užijete, pokud budete mít znalosti alespoň Honu na ovci.
S Enderovou hrou jsem se setkal před lety coby s filmovou adaptací a plánoval jsem, že si jednoho dne přečtu i předlohu. A nezklamala. Je zcela pochopitelné, že ve filmu udělali dětské postavy starší, aby se jim s herci snáze pracovalo, jelikož celý příběh je víceméně o psychické manipulaci dětí, z nichž jsou cvičeni vojenští stratégové. Kromě toho je tu ještě dějová linka týkající se Enderových sourozenců, jejichž cílem je zase ovládnout svět a člověk si místy jen říká, kam jsou papaláši ve svých machinacích ještě ochotni zajít. A přestože děj knihy pracuje s postavou "vyvoleného", volí netradiční cestu, čímž se román odlišuje od jiných sci-fi titulů.
V krátkém a jednoduchém příběhu Márquez ukazuje, jak mohou být lidé slepí vůči věcem, které jsou kolem nich. Na jedné straně tu máme černošskou komunitu v otroctví, která přehlíží vzteklinu... kterou následně i církev vnímá jen jako posednutí Ďáblem. Ta stejná církev navíc potlačuje cit a tak se nemůže divit, že nakonec dojde k milostnému vzplanutí jednoho jejich představitele k mladé dívce, kterou vězní a týrají. Román ukazuje to dobré i špatné, co si jako lidé neseme a ukazuje to na extrémech, navíc zasazených do zajímavého dobového prostředí.
Čte se to snadno a rychle a podobně jako u Spánku, i zde sahá po ženské protagonistce. I v tomhle případě ale vnímám, že krátký povídkový útvar Murakamimu úplně nesedí a silný je především v dlouhých románech, kde magický realismus využívá naplno. Otázka přání je tu ale řádně využita a čtenář musí nad povídkou přemýšlet. Ilustrace knihu jinak hezky doplňují a nakonec tu máme ještě kratičký textík o Murakamiho vlastních narozeninách.
Do čtení posledního dílu ságy jsem se musel opravdu nutit. Na jednu stranu Sapkowski rozvlekl putování hrdinů do několika knih, jen aby to v závěru uspěchal, přidal časové skoky a pozabíjel většinu postav, aby to měl už za sebou. Proti onomu pobíjení hrdinů pochopitelně nic nemám, ale myslím si, že poslední kniha (která oproti předešlým opět nabobtnala) měla být rozdělena na tři. Bylo by tak dost času na všechny dějové linky, které si Sapkowski přimyslel, na putování Ciri po jiných světech (z propojení s Artušem moc nadšený ale nejsem), Divoký hon i další věci. Díky bohu za CD Project, který dal sáze daleko důstojnější konec, než je tahle patlanina, která na jednu stranu děj natahuje vedlejšími linkami, ale ten hlavní uspěchala.
Řekl bych, že mnoho lidí vlastně vůbec neví, že má Jurský park knižní předlohu a vůbec se nedivím tomu, že si jí Spielberg pro zadaptování vybral. Kniha je to velice čtivá a akční, kdy se liší převážně závěr. Začátek je pak velmi osekaný. Za sebe musím říct, že je kniha daleko lepší než film, za což mohou i vědecké a filosofické pasáže. Práce s grafy a počítačovými programy byla také velice originální a všechny dějové linky měly něco do sebe. Lex je ale otřesná postava a měla by dostat několik facek, s čímž budou souhlasit asi i ostatní.
Osamělý muž procházející iniciací je pro Murakamiho typické téma a nevyhnul se mu ani Konec světa. Tentokrát je však tato dějová linka proložená ještě fantastickým světem, který jak už název napovídá, je zvláštní podobně jako Říše divů. Z počátku čtenáři samozřejmě není jasné, co tyto linky spojuje, ale pokud si všímáte indicií, přijdete na to daleko dříve, než vám to odhalí samotná kniha. Opět tu máme jistou dávku erotiky, objevují se zde jednorožci, promluvy o duši i obézní dívka v růžovém kostýmku. Na plný počet to však nestačí, něco mi tu jednoduše chybělo a v závěru jsem nebyl tolik naplněn, jako u některých z pozdějších Murakamiho děl. Pořád jde ale o skvělý text a je zajímavé sledovat, jak se Murakamiho obvyklé motivy napříč knihami různě vyvíjí.
Jak poznamenává Hill v úvodu, crossovery mají v americkém komiksu hlubokou tradici a nevyhnul se tomu ani Zámek a klíč. Když tvůrci našli inspiraci v Sandmanovi, proč to s ním také nespojit, což dává celému universu nový rozměr. Osobně mě nejvíce zaujaly příběhy dřívější, tedy onen s Lunou a první světovou válkou. Ty byly oba hodně silné. Jinak se mi líbí, jak komiks ukazuje příběh jedné generace Zámkových a neskáče od postavy k postavě. Sandmana jsem v minulosti nikdy nečetl, ale asi se do něj pustím. Abrahámovská náboženství mají skvělou symboliku a Sandman s nimi, jak koukám, pracuje skvěle.
Varování: Tahle kniha vyvolává záchvaty smíchu a touhu předčítat jednotlivé fejetony jiným lidem ve vašem okolí. Pokud o tyto vedlejší účinky nestojíte, titul "Tohle lidi hodně berou", vynechejte.
Jak jsem již tedy zmínil, jedná se o sbírku fejetonů, které jsou zaměřené na různá témata. Některé jsou hodně vtipné, jiné vás nechají chladným. Za sebe mohu rozhodně doporučit Pravidla tichého oddílu (měl jsem možnost slyšet číst i autora samotného), Průvodce inteligentní ženy po vlastním thrilleru nebo Rodičovské stupňování. Když mi bude smutno, asi po knize znovu sáhnu, člověk se fakt pobaví.
Sinuhet je kolosální dílo, které čtenáře seznamuje s obdobím vlády několika faraonů v Egyptě a přibližuje mu dobovou kulturu z pohledu lékaře, který je fiktivním autorem díla. I vzhledem k rozsáhlosti, sledujeme příběh Sinuheta od jeho dětství a máme možnost pozorovat, jak se mění jeho vnímání světa i vztahy s jednotlivými postavami, které během svého života potkává. Některé kapitoly mne bavily více, u jiných jsem se celkem nudil, takže plný počet hvězdiček tomu jako většina dát nemohu. Jako historický román ale Sinuhet funguje skvěle a člověk z něj skutečně cítí onu specifickou atmosféru.
S Nerudovou tvorbou se za svého života musel alespoň jednou setkat každý Čech. Ve svých Povídkách malostranských dokáže Neruda skvěle vypointovat jednotlivé příběhy, které nám ukazují život obyčejných lidí. Hlavně "Přivedla žebráka na mizinu" představuje velmi aktuální téma, hlavně pokud jste se někdy sami setkali s tím, že o vás někdo rozšiřuje falešné pomluvy a ostatní tomu bohužel věří.
Nemůžu říct, že by mě bavily veškeré příběhy, které se v knížce nachází, takže tomu odpovídá i moje hodnocení. Minimálně jednou ale doporučuji si knihu přečíst, případně pouze ony kratší povídky, které zabírají asi třetinu publikace.
Ať už čtete jakýkoliv příběh s lichvářem v hlavní roli, vždycky u nich najdete jeden společný rys - chamtivost. Lakomec k ní staví do opozice lásku, kdy se otec i syn uchází o tutéž dívku, otec chce dát svou dceru staršímu muži a ona miluje správce. Závěr díla mne však trochu zklamal, protože mi dost připomněl klasické španělské telenovely, v nichž je pomalu spřízněný každý s každým a mrtví se vrací nečekaně k životu.