Arminus komentáře u knih

Tak za tohle si mohu já sám. Autora a jeho výtvory jsem znal z různých recenzí a reklamních článků na jeho jiné knihy, věděl jsem, o čem asi tak píše. A navíc fakt miluji ty, kteří nám sdělují, že jacísi „ONI“ před „NÁMI“ (vlastně míní „námi hlupáky“) něco tají, něco „nám“ neřekli, ale je tu naštěstí prokouklý autor (mezi hlupce „nás“ se sám nepočítá), který "nám" tajemství odhalí … Samozřejmě jeho odhalení jsou slabomyslné konspirační teorie, určené právě pro ty hlupce. Takže autor mi byl jasný, i když jsem od něj nic nečetl. Když vyšla tato kniha, tak v anotaci stálo mj., že se zabývá tématy jako mimozemšťané, yetti, Atlantida, dutá Země, zázračné zbraně 3. říše, tedy to, co si občas, pro zábavu, přečtu u jiných, solidních záhadologů (zde bez konspiračních blábolů), či v knihách žánru sci-fi.
A tak jsem si knihu pro tu srandu koupil (a je to sakra drahá, kniha i sranda). Svým způsobem stojí kniha za to. Kdyby byla myšlena jako jakýsi přehled, encyklopedie nesmyslu a blbosti, je prostě dokonalá. Ke dni vydání i snad úplně kompletní (z dnešního hlediska už ovšem chybí, že nás Bilderberg, jezuiti či chazarská a vatikánská mafie infikuji koronavirem. Ale to je vývoj). Svým rozsahem je úctyhodná – bohužel jen tím. A, také bohužel, takto, jako encyklopedie blbosti, míněna vůbec není. Konspirační žvásty všeho druhu, většinou si protiřečící, tvoří směs s tématy, kterými se zabývají záhadologové, směs typu melu páté přes deváté. Takže si čtenář může vybrat, zda bude považovat (v souladu s předloženými „fakty“, která „nám“ neřekli) exprezidenta Obamu či britskou královnu za mimozemšťany nebo reptiliány (tedy druh, který se vyvinul na Zemi z dinosaurů). Ať tak či onak, jedno mají společné: dokonalé mimikry, takže nebýt odhalení takových van Helsingů, považujeme je za lidi. To vše je samozřejmě pravda pravdoucí, vždyť jde o svědectví různých insiderů, kteří, vybráni pro supertajné akce, přísahali mlčenlivost a pak (s)prostě přeběhli a s van Helsingem se podělili o supertajnosti, aby nám je mohl odhalit …. A že je to pravda, dokládají i četné fotografie obličejů těchto přeběhlíků …
Politické preference autorů naznačuje odhalení, jak Hitler udělal čáru přes rozpočet židovské (chazarské) mafii, zotročující německý národ a zavedl finančnictví „v prospěch pracujícího lidu“ (!!!). Takže se čtenář ani nemůže divit, že na své si přijdou i stoupenci (pro)ruských konspiračních teorií. Jedna větev současného lidstva, ti, kteří na Zemi byli vůbec první (dávno před všelijakými “barevnými rasami“), je slovansko-árijské plemeno. Přiletělo (stejně jako další 3 árijská „plemena“ této lidské elity) na Zemi odkudsi z dalekého vesmíru. Doslova se uvádí „z jakéhosi souhvězdí“ – autor zřejmě nechápal, že souhvězdí nejsou víc než projekce navzájem vůbec nesouvisejících hvězd. Jde o „Svatorusy“ (sic!). Asi i my, Češi máme tu čest se k jejich potomkům počítat (jsme Árijci, to by Áda Hitler čuměl na poslední objevy). Podle přiloženého obrázku tyto rasy přiletěly na Zemi někdy v době ledové, raketu vystěhovávali s pomocí mamutů. Inu, technika pro mezihvězdné lety. A aby to bylo úplně jasné, je tu i dokumentární obrázek (ten na celé knize miluji nejvíce): jeden z těch, kteří přiletěli odkudsi z jiné galaxie (tedy toho souhvězdí), snad milióny světelných let daleko (generační kosmická loď?), je vypodobněn jako pravý (= ruský) bohatýr, s mohutným mečiskem za pasem. Ten nás povede k „duchovnímu zdokonalení“. A to je věru třeba, kniha opakuje dodnes oblíbené ruské názory na „zahnívání Západu“.
Nechybí ovšem důkazy o nepřistání Apolla na Měsíci a současně jasné důkazy o celých městech na odvrácené straně Měsíce s desetitisíci obyvatel, hitlerovci počínaje (černé uniformy SS stále moderní) až po Američany a samozřejmě Rusy, zde spolupracující. Naopak na Zemi (dílem i pod zemí) zde s námi, dobře maskováni, žije nějakých 40 mimozemských plemen nejrůznějšího druhu (i broukovití). Slušná tlačenice na jednu Zemi. Kolik je asi mimozemšťanů zastoupeno jen na těchto stránkách Databáze?
V recenzích na Amazonu napsal nějaký rozhořčený čtenář, že po přečtení 30 stran letěla kniha do odpadkového koše ….. No, já, co jsem si koupil, to mám. Jestli jsem zde něco popletl, omlouvám se. Důkazů a faktů, co nám ONI neřekli je totiž tolik, že je z toho čtenář jelen. Přečíst celé vyžaduje vskutku silnou odolnost. Ze záhadologie je tam zmíněno snad opravdu všechno, po té stránce si nemohu stěžovat, i když jsem se nedozvěděl nového skoro nic (konspirační teorie mne nezajímají). Ovšem: kdo hledá sci-fi, je tu spousta lepších a zajímavějších, literárně neskonale hodnotnějších knih (byť někdy, přiznávám, s mnohem chudší fantazií). Stejně tak knihy záhadologů, i když třeba Däniken se svým „za vším jsou mimozemšťané“ či jiní autoři, s poněkud ohraným počátkem v Atlantidě, mohou působit proti tomuto konglomerátu jako chudí příbuzní. A kdo hledá síly, skryté za viditelným Vesmírem, ať sáhne po Lovecraftově mýtu Cthulhu. Ten je proti „odhalením“ van Helsingů mnohem věrohodnější ...
Závěr: kniha není přehledem záhad (ani blbostí konspiračních teorií), na to jí chybí systematické uspořádání či alespoň rejstřík, není ani novou propracovanou mytologií (její mýty si odporují často na téže stránce). Přesto autor snad aspiruje na víc – udělat si z čtenářů dobrý den nebo přímo oblbnout lidi. Jeho snahu oceňuji jako naprostý odpad!

(SPOILER) Na první pohled by se mohlo zdát, že jde o literární kuriozitu, doklad, že velký spisovatel Waltari psal nejen u nás velice známé historické romány. Nebo že jde o zajímavý příspěvek (dokonce známého spisovatele) k politice a historii doby před vypuknutím druhé světové války, o zajímavý dobový dokument. To by se nesměl ovšem psát duben roku 2022. Duben roku, kdy vládnoucí zločinci v Rusku poslali svou soldatesku opět vraždit do sousední země. Od v knize popisovaných událostí uběhlo 80 let. Byla světová válka, byla studená válka, ve světě se objevilo mnoho – dobrých i špatných – zcela nových idejí, politických hnutí, které tehdy neexistovaly. Svět se posunul ve všech oblastech. Jen v Rusku, kde dospěla vlastně už 4. generace po té, která aktivně „účinkovala“ v dějích popsaných v knize, se nezměnilo doslova vůbec nic.
Autorka předmluvy (a vedoucí kolektivu překladatelů knihy) paní Hejkalové v úvodu píše: „(Waltari) líčí to, čemu říkáme dnes hybridní válka: podvratnou činnost sovětských agentů, propagandu, využívající naivity levicových intelektuálů a dělníků … provokace, vyhrůžky, sliby, hledání záminek k útoku …“ Všechno lze vztáhnout k událostem, které jsme nedávno sledovali a které dnes tak tragicky pokračují. V Rusku prostě dorostla další (opakuji, už 4. generace), která je ochotná pro pofiderní velikost Ruska jít vraždit do agresivní války se sousední zemí a která tuto válku plně podporuje – za Stalina, Brežněva jako za Putina. Jde o mimořádně cenné svědectví účastníka událostí. Mnohé věci nejsou obecně známé – například, když Waltari zmiňuje mnohokrát později diskutované neúspěšné rozhovory západních demokracií Anglie a Francie se SSSR v létě 1939, které nakonec skončily uzavřením zločinného paktu Ribbentrop-Molotov. Waltari naznačuje (str. 32) že za skončením vyjednávání byl mimo jiné drzý požadavek Rusů na zabrání Pobaltských zemí a Finska – zabrání, které Sovětskému svazu schválil naopak Hitler… Nebo se málo ví, jak Rusové sprostě využili statečný boj polské ponorky Orzel jako záminky pro ultimátum Estonsku, po kterém nakonec následovala (ovšemže v zájmu „zajištění ruské bezpečnosti“ – jako dnes na Ukrajině!) okupace Pobaltí (kdysi, v šedesátých letech minulého století se u nás o boji ponorky promítal polský film Orel se nevzdává. Film jsem tehdy viděl, ale nepamatuji se, jak byl podán útěk z internace v estonském Tallinu – nakonec přece jen šlo o komunistický film, dokonce vyznamenaný na festivalu v Moskvě (!), takže ruské zneužití incidentu bylo určitě zamlčeno…).
Kromě těchto několika speciálních detailů, přímo vázaných na tehdejší události, je ostatní vlastně reportáž o dění v roce 2022. Kniha má dvě části, autor je sám označuje jako první, politickou a druhou, společenskou (ta byla pro mne už méně zajímavá, vše zde popisované jsme – byť v trochu mírnější podobě – prožili na vlastní kůži a SNAD je to definitivně, pro nás v Česku, minulost). Zato část politická se děje znovu, přesně podle stejného scénáře: máme tu Rusákovy „přiměřené a pochopitelné požadavky“ na sousední stát(y) (v knize str.37), které musí být splněny, neboť Rusko (dříve SSSR) „se nemůže cítit bezpečně“ (str.34), slabšího souseda (tehdy Finsko a pobaltské republiky, dnes aktuálně Ukrajinu, ale na řadě jsou další „sousedé“) „považuje za hrozbu pro svou bezpečnost“ (země, která se sama považuje, a druhými chce být uznána, za světovou velmoc první kategorie!). Na str. 40 a n. je popsáno, jak Rusák dodržoval smlouvy, které sám ultimátem vnutil druhé straně – memento pro možné Rusákovy „záruky“ Ukrajině dnes. Velice případný je také popis (v úvodu od paní Hejkalové), platný tehdy v Pobaltí a dnes pro Ukrajinu, jak se Rusák chová v cizí zemi, kam se nějak vetřel (str.18 a 19): „… ty nikdy ani nenapadlo, že žijí v cizí zemi v níž nejsou vítáni, a požadavek, aby se naučili její jazyk chápou jako příkoří“ (viz dnešní rusácké bláboly o „potlačování ruštiny“ na Ukrajině jako jeden z důvodů pro agresivní válku).
Druhá část knihy začíná „volbami“ na rusácký způsob („první volby, odrážející skutečnou vůli lidu“) a dále je popsáno (jako aktuální situace pár měsíců po dokonané okupaci Pobaltí), jak Rusák destruuje dobytou zemi – tedy všechno to, co zkusil, po „osvobození“ v roce 1945 a zvláště po roce 1948, za pomoci svých kolaborantů i přímo, i u nás: „vyvlastnění“, nátlak na ještě nevyvlastněné drobné řemeslníky a zemědělce pomocí šíleného zdanění, zběsilé proticírkevní tažení, destrukce školského systému dobyté země, zákaz všech organizací a spolků, hlavně ovšem politických stran, zglajchšaltování tisku, rozklad morálky, zneplatnění cestovních pasů, počínající kulturní úpadek, ale hlavně úpadek ekonomický, následná všeobecná bída a ubohost… Rusácká svoboda, kdy se nesmělo cestovat (bez povolení) dále než 20 km od bydliště. A všudypřítomá demagogie a buzerace všeho druhu, následované zatýkáním těch, kteří se nechtěli ohnout (ale i vytipovaných "nepřátel lidu"), represemi, deportacemi, s vražděním na obzoru (situace v Pobaltí v létě roku 1940).
Závěr: kniha velice aktuální, velice dnes potřebná, kterou by měl znát každý a nejen v Česku.

14 03.04.2022

(SPOILER) V souvislosti s agresívní válkou Ruska proti Ukrajině a se zvěrstvy, které tam Putinova soldateska páchá se začalo diskutovat (nejen u nás v Česku), zda válečný zločinec a vrah Putin není šílenec. Ostatně takto ho označil i náš prezident. Kniha pana Mitrofanova vyšla půl roku před začátkem otevřené invaze na Ukrajinu a kdo ji četl, musí mít jasno: diskuse zda Putin je či není šílenec se možná snaží odvést pozornost od k diskutování důležitějších věci, určitě však jsou zcela nesmyslné. Pan Mitrofanov dokládá (samozřejmě není jediný, ale zde je to zkoncentrováno do jedné knihy), že je-li Putin šílenec, pak jsou v dnešním Rusku šílenců miliony (nelze samozřejmě tvrdit, že všichni obyvatelé Ruska, ale výrazná většina určitě). Nejen to, v Rusku byly miliony „šílenců“ už před Putinem, dokonce před Leninem (asi proto také tento vrah a zločinec uspěl právě v Rusku), šílenství lze vystopovat do dávné minulosti Ruska, přinejmenším někam k Ivanu Hroznému, na kterého je ostatně Rusko i dnes „hrdé“ a je nejoblíbenějším carem vraha Putina (dnešní oficiální názor jakéhosi šéfa Bezpečnostní rady Ruska, samozřejmě bývalého kágébáka: „Pověst prvního ruského cara Ivana Hrozného jakožto krutého tyrana je dílem pomlouvačné kampaně, kterou v šestnáctém století vedli na Západě…“).
A jde o šílenství ne jen nějakých nevzdělaných a alkoholem naprosto zdegenerovaných Rusů, ale i ruské inteligence ba dokonce i dodnes ceněných ruských klasických spisovatelů. Mluvíme o šílenství, kdy ruský jedinec je pro jakousi „velikost Ruska“, jeho poslání spasit svět (z čehož on nemá samozřejmě absolutně nic) obětovat vše (dnes ovšem hlavně Ukrajince, na zítřek má další v pořadí už připraveny). Doklady o podobném šílenství se dají vysledovat i u těch slavných ruských spisovatelů předminulého století stejně jako u mnoha současných. Já vzpomínám v této souvislosti na francouzský film Trojitý agent, který běžel i v televizi a je myslím pěknou ukázkou celé ruské tragédie, zvrácené (či neexistující) morálky a ruského myšlení. Ve filmu bělogvardějští běženci, kteří si zachránili mnohdy jen holé životy útěkem do (západní) Evropy, kteří zde, většinou, byli dobře přijati a podporováni (viz československá První republika), po pár letech zrazují svou novou vlast, která se jich ujala – ve prospěch bestiality, před kterou nedávno utekli, která byla ovšem „naše“, ruská, takže „vlastenci“ ji museli podporovat...
Pan Mitrofanov v knize k tomu dodává dostatek příkladů, kniha je jakousi stručnou procházkou ruskými dějinami (pozor, nejsou to dějiny Ruska!, na to autor neaspiruje), kdy v jednotlivých etapách vývoje ruské společnosti ukazuje, jak tato velkoruská stupidita v hlavách Rusů, jen v měnícím se kabátě momentálních režimů v Rusku, pokračuje až do dnešních dnů (dovedeno těsně před současnou agresi na Ukrajině). Má na to dostatečnou kvalifikaci – narozen v SSSR už žije půl života v Česku (Československu), takže rozumí mentalitě lidí tam i zde. V první části to autor ilustruje hlavně na případu „Navalnyj“, kterého vůbec neidealizuje (ovšem zmiňuje i Chodorkovského a zavražděného Němcova), v druhé části nazvané Kořeny zla a části třetí (Umírání a šíření mrtvolného jedu) pak více na příkladech z minulých sta let v Rusku (s příklady i z literatury či filmu), kdy vládli postupně Lenin, Stalin, Brežněv až po Putina, ale jejich tupí podporovatelé byli vlastně stále titíž. Někdy jsou uvedeny i příklady, jak „ruská“ mentalita, ruské metody, pronikaly a působily i u nás, v Čechách (Československu), vzpomenuto třeba i jak Putinův pohůnek v Česku, Zeman, agitoval pro vakcínu Sputnik. Zajímavý je třeba popis, z jakých vrstev společnosti se rekrutují často opravdu bestiální Putinovi policajti (str. 82). Závěr je nemilosrdný: naděje na nějaký demokratický režim v Rusku, režim hodný světa XXI. století, uznávající morální hodnoty, na kterých stojí civilizované státy, na nějaké začlenění Ruska do Evropy, je mizivá, Putin – nePutin. Co ostatně chceme od národa za situace, nejlépe vystižené spisovatelkou Achmadulinovou: „Jistěže bachaři zanechali víc dětí než vězňové…. Nedá se ani popřít likvidace farářů, spravedlivých, šlechty, kupeckého stavu. Tento krach může být vyplněn jen po uplynutí značného času. Proto nemůžeme čekat brzké vyřešení“ (str. 164). A když přidáme bezpochyby přesně vystižený systém vládnutí („jediný pro Rusko možný“) podle spisovatele Borise Akunina (u nás vyšlo několik jeho historických detektivek), jak je popsán na str. 167, máme fenomén, který nelze nazvat jinak, než říše zla a z pohledu civilizovaného lidstva říše šílenství. To vše popisuje pan Mitrofanov velice výstižně a je možno říci, že knihu nemohl dokončit a vydat ve „vhodnější“ (bohužel!!!) čas. Je pádnou odpovědí dnes znovu vylezlým „myslitelům“, blábolícím o tom, že průzkumům, podle kterých Putina podporuje i 80% Rusů, nelze věřit (prý jako nešlo věřit výsledkům voleb v komunistickém Československu), že válku nevede a za bestiality není odpovědný ruský národ, ale jen Putin (vlastně kdysi písnička nacistů, zbylých po Hitlerovi) – nebo že Putin je „šílenec“.

10 07.04.2022

(SPOILER) Knihy nových, mně neznámých autorů už nekupuji. I pro naprostý nedostatek místa v knihovně. Jen osvědčené, i jinými čtenáři už prověřené autory. Tentokrát jsem ale podlehl vábení podle anotace knihy. Mně zatím málo známá autorka Petra Klabouchová (jen jméno), ale kniha se dotýká dvou témat, která mne zajímají: Šumavy (zájem už od dětství, kdy jsem se na většinou nepřístupné vrcholky Šumavy mohl celá desetiletí jen z dálky dívat) a horor.
Tak jsem koupil a věru dobře koupil. Veliké a příjemné překvapení. Kniha už od počátku silně připomíná povídku (spíše novelu) Otomara Dvořáka Mrtvý luh, kterou považuji za jednu z nejlepších povídek (nelovecraftovského) hororu, co znám. A dále, rovněž pro mne nejlepší současný, moderní horor, Karikovu Trhlinu. Kniha Petry Klabouchové začíná skoro identicky jako Mrtvý luh (jen je text románu proti povídce více rozveden) a pokračuje vlastně na stejné téma, jen časově je doba hlavních událostí posunuta: Dvořák v Mrtvém luhu píše o době před únorem 1948, kdy probíhal boj o ovládnutí mocenského aparátu státu mezi prozápadními demokraty a Rusům posluhujícími komunisty, Klabouchová posunula děj o třicet let, kdy zemi už dávno ovládali komunisti a jejich StB a západní hranice byla, po vzoru SSSR a nacistických koncentráků, zadrátovaná a Šumava většinou nepřístupná. S Trhlinou je zde také dost společného, počínaje samozřejmě mizením (a pozdějším znovuobjevením) lidí až po takové detaily v popisu nevysvětlitelných jevů jako je u Kariky „ticho s ušima“ a sklo, které oddělí od reality (líčení Waltera Fischera, oběti, ztracené v pohoří Tríbeč) a u Klabouchové „mlha, která vidí“ a rovněž jakési sklo oddělující náš normální svět. A nechybí samozřejmě ani záhadná „světla“ i se stejnými následky, které má setkání s nimi. Zda jde o náhodnou shodu danou tématem nebo „inspiraci“ (Dvořák i Karika psali a vydali svá díla dříve než Klabouchová) není podstatné. Jisté je to, že Petra Klabouchová z podobných stavebních kostek postavila svůj, originální a velice dobrý příběh. Román začíná hororem, který byl bohužel skutečný, hororem, ve kterém jsme zde museli 40 let žít, komunistickou, estébácko-péesáckou hrůzou („drží nás tu v ohradě jak krávy před porážkou“ říká jedna postava románu). A když k tomu pak přistoupí fantastické či nevysvětlitelné hororové přísady, vycházející z dávných lidových pověstí a folkloru, doplněné pokusem o „vědecké“ bádání o podstatě těchto jevů přímo v terénu (a „doložené“ citací výzkumné zprávy), je zde vynikající a originální kniha hororu. Zasazená do doby, kdy bylo možné věru všechno (tedy zločiny a hrůzy všeho druhu). Pro mne je to právě, spíše než o „světýlkách nad Křemelnou“ (jakkoliv i tato fantaskní linie děje knihy je naprosto vynikající), horor o vražedném komunistickém režimu, který definitivně (?) zničil Šumavu tak, jako ničil životy těch, kteří mu padli do rukou. Hororové memento hlavně pro ty, co dnes drze hlásají, že nebylo vše špatné a dokonce že bylo „líp“.

9 20.10.2024

Nakladatelství Albatros vydalo, v rámci nového vydávání knih Jaroslava Foglara, i klasický román o Rychlých šípech, Vontech a záhadě hlavolamu, tentokrát jako sběratelské vydání s původními ilustracemi Dr. Jana Fischera a s dobrým doslovem, shrnujícím foglarovky stínadelské serie a historii jejich vydávání během všelijakých časů 2.poloviny XX.století (vydá samo o sobě za román).
Musel jsem si ovšem koupit a také jsem si zopakoval četbu. I po létech – prostě Foglar, nemá na tomto poli chlapecké (dnes snad i dívčí) literatury konkurenci, snad jen napodobovatele či v lepším případě pokračovatele. Nevím samozřejmě, jak na knihu reagují (a nakolik ji čtou) dnešní 9 až 15 letí (ti, kteří si uchovali chlapecká léta bez ohledu na věk jako „Jestřáb“ to ovšem stále asi čtou s chutí) a nakolik si berou k srdci a jako vzor vlastnosti ideálních chlapců z klubu Rychlých šípů.
Mne při poslední četbě ovšem velice zaujalo, jak je kniha dnes aktuální – z hlediska současné politické situace! Kromě řešení problému „záhady hlavolamu“ je totiž druhou dějovou linkou boj o funkci Velkého Vonta, jeho volba (a následky této volby). A zde čtěte citát (str.181):
„Nevím dobře, co na tom Mažňákovi vidí, co od něho očekávají“, divil se (jeden z Vontů, moje pozn.). „Já sám bych k němu nikdy nemohl mít důvěru.“ Ale Velký Vont znovu promluvil: „Nediv se, jsou zlákáni tím, co dělá, a myslí si, že to tak bude napořád! Několika ulicím u Rybího trhu a na poříčních pláccích koupil docela nové kopací míče. Za Úzkou uličku zaplatil nějaká rozbitá okna. Je záhadné, kde na to bere, ale rozdává plnýma rukama. A tím si některé bláhovce kupuje. Jsou toho domnění, že to tak vydrží pořád. …….“ (konec citátu).
Nejsou to slova navýsost aktuální v ČR roku 2021 (a už pár let předtím)? Nejde ovšem zde o 12 až 15leté chlapce ve čtvrti Stínadla, jde o občany (část občanů) této republiky, dospělé lidi s volebním právem. Rozdíl tu je: zatímco nečestný Mažňák ve Stínadlech (jak se ukáže) kupuje hlasy pro volby za peníze svého otce (i to samozřejmě nemá sympatie pana Foglara), tedy za opravdu své peníze, dnešní Mažňák si kupuje hlasy rovnou za peníze těch „obdarovávaných“. A ti, ačkoliv jim dávno není 12 let, to nechápou, nebo je jim to fuk……. Ano, i dnes je dobré číst Foglara – ale nejen číst, i u toho myslet. Vřele doporučuji přečíst i dospělým alespoň do podzimu roku 2021.

8 01.03.2021

Chci psát především o posledním vydání této knihy, z roku 2018 v nakladatelství Albatros, ve formátu A4. Jako sběratel knih ilustrovaných Zdeňkem Burianem mám 4 předchozí vydání – první vydané u Pavlíka v roce 1941, druhé, také ještě válečné, u Vilímka v roce 1944 (papír již mnohem horší), první poválečné z Mladé fronty v roce 1957 (moje první Augustova kniha) a druhé, vydané tamtéž v roce 1962. O další vydání jsem už neměl zájem (ilustrace jen přetiskované, text stejný), až jsem si přečetl článek na webových stránkách blogu Dobrodružná vyhlídka pana Ondřeje Müllera, programového ředitele z nakladatelství Albatros, o novém vydání, ve velkém formátu, aby „… kvaše vynikly a též v celobarevném provedení…“. Nutno říci, že tato reklama nelhala, jde o skutečně nádherné vydání, pérovky většinou otištěny ve větším formátu a kvaše neporovnatelně lépe než ve vydáních dosavadních (při tom jmenovaná vydání, která vlastním, vůbec nebyla vytištěna špatně). Nákladu na koupi tedy rozhodně nelituji, všem sběratelům lze jen doporučit. Při té příležitosti jsem porovnal všechna vydání, která mám a zjistil zajímavou věc o doslovu autora, pana profesora Josefa Augusty. V obou protektorátních vydáních a ještě ve vydání z roku 1957 je text shodný. Tak o první, titulní, povídce knihy pan profesor píše: „ za podklad posloužily výzkumy největší a nejproslulejší paleontologické výpravy, vyslané z newyorského přírodovědeckého muzea do Mongolska a Číny…“ (o této a dalších expedicích paleontologů viz výborná kniha Darrena Naishe „Dinosauři. Velká kniha objevů“). Pak se zřejmě něco stalo a ve vydání Zavátého života z roku 1962 (nejen pamětníci ví, že tehdy už nastávalo jakési oteplení v kultuře a nakonec i politice, které vyvrcholilo v roce 1968) už je označení místa děje „dnešní Mongolsko“ nahrazeno „Mongolskou lidovou republikou“ a my můžeme číst dále toto: „První poznali důležitost výzkumu Mongolska ruští vědci… Ba smíme říci, že hlavní místo ve výzkumu této země patří vůbec ruským vědcům ….“ Následují celé odstavce o ruských vědcích, vrcholící zjištěním, že teprve za sovětské vlády začal výzkum v Mongolsku „probíhat“ správně, „plánovitě“ atd. Skoro se čtenář obává, že pan profesor dodatečně zjistil (někdy počátkem 60. let!), že i Mongolsko vynalezli – jako ostatně tehdy vše – Rusové… Úlitba režimu (nebyla třeba ani za německého protektorátu, za probíhající války proti USA, vyzdvižení významu americké expedice ani nacistům nevadilo) tedy složena, kniha mohla dál vycházet (bez ní by už nevyšla?). Jak k tomu byl pan profesor dotlačen či zda to byla jeho iniciativa se můžeme dnes jen dohadovat (koncem 50. let byl profesor Augusta jmenován děkanem a od roku 1960 vedl katedru paleontologie na UK. Řád práce dostal v roce 1963 ... Že by souvislost s jeho politickým probuzením?). Vydání z roku 2018 přetiskuje doslov v původním znění … A text knihy je upraven Ondřejem Müllerem.

7 07.05.2021

Na téma hlavního protagonisty, tvůrce Babišistánu, jeho poskoků i odpůrců a celé historie jeho vzestupu, vám vyhodí prohlížeč (i zde v Databázi) více než tucet titulů nejrůznějších autorů, od dosud stále nezávislých komentátorů až po dílka z kuchyně Agrofertu či „knihy“ hlubokých úvah od samotného dotyčného. Těžko tedy asi ještě dodat něco podstatně objevného. Kniha Babišistán je tedy jakási rekapitulace toho, jak jeden lump může uchopit, demokratickými procedurami, moc ve státě a jak ji využívá (kdo dělá lumpárny, je prostě lump a o lumpárnách je tato kniha). Kdo mu k tomu pomáhal a i co to pro stát ve svých důsledcích všechno znamená. Sborník příspěvků nejrůznějších autorů, kteří k Agrofertu nepatří (i když někteří v jeho službách zpočátku i krátce působili). Celkem 21 spoluautorů, známých novinářů i méně známých komentátorů. A probírají téma ze všech možných hledisek. Kdo žil v této zemi a zajímal se o dění okolo sebe se tu opravdu nové nedozví, je ale dobře mít vše podstatné shrnuto v jedné knize. Také s každým názorem nemusí čtenář plně souhlasit – ani by to při množství autorů a jejich odlišných postojů nebylo možné. Přesto něco zajímavého si zde čtenář určitě najde. Zmínil bych (namátkově) to, co zaujalo mne.
Tak třeba v příspěvku Marka Švehly (str. 152) je příznačně citován rozhovor tohoto nepolitika, který se dral k politické moci a chtěl řídit stát: na otázku, jaký je jeho politický cíl odpovídá (v roce 2012!) takto: „Vůbec nevím o čem mluvíte…..já se rozhoduji podle peněz, jestli je to výhodné, nebo ne … vyvodit z (těchto) počtů konkrétní kroky, to musí lidé posoudit v referendu. Já se budu řídit tím, co budou chtít oni.“ A jak se jich zeptat, jak mohlo vypadat takové „referendum“, je velice výmluvně vystiženo v příspěvku Davida Macháčka citací z jakéhosi stand-upu Lumíra Tučka (str.205): „Chcete, aby v létě rostly v lese pod každým stromem jenom samé hřiby praváci? My ano!“ A možný volič na to: „Ty volím, vole, budou hřiby“. Jak to dopadlo s těmi hřiby (Ano, budou hřiby) musí posoudit každý sám, jistě ale s tímto nepolitikem přišla (zase) doba, kdy na nepohodlné, řečeno slovníkem (tehdejšího) premiéra, mohli „zakleknout“ a dokonce i jiný miliardář se vyjádřil „Hele, rád bych s tebou spolupracoval, ale nechci mít Bureše za krkem“ (Sabina Slonková, str. 122 a 123). Pro mne byl velice zajímavý příspěvek Petra Holuba (str. 97 a n.) připomínající teoretické myšlenky Foucaultovy. Totiž, že „trestní paragrafy platí pro všechny, je zde ale třída nedotknutelných, která stojí mimo“. A náš dotyčný nepolitik, se už od svého dětství, s pomocí rodičů, dral do skupiny „vyvolených“ tehdejšího režimu (ať to bylo jakkoliv odporné) a mezi vyvolenými zůstal i při změně politických poměrů. Mezi vyvolenými, kteří podle Foucaulta sice stanovují zákony platné pro všechny, ale sami se automaticky považují ze někoho mimo tyto zákony. Toto má dotyčný „politik“ tak hluboko v krvi, že není ani schopen pochopit nějakou zodpovědnost za nezákonné jednání, patří totiž přece mezi „nedotknutelné“! (str. 106) – viz výše citované vyjádření, které by mělo místo i zde: „Vůbec nevím o čem mluvíte“. A všechno proto není nic než „kampáň“. Takto by se dalo pokračovat, ale ať se přesvědčí každý sám. Doporučuji, moje hodnocení: 100%.

6 28.01.2022

Zdařilé pokračování stínadelské trilogie Jaroslava Foglara.
Foglar kdesi v Záhadě hlavolamu píše, že Rychlé šípy zásadně odmítaly, aby se do jejich klukovských dobrodružství jakkoliv míchali dospělí (i když třeba Rychlonožka jednou, ohrožován Vonty, využil nějakou babičku, ke které se přidal a nesl jí nákup….).
Autor, pan Červinka, ale dosadil do hry o odhalení stínadelských tajemství nové figury, dospělé, kteří zde splňují roli deus ex machina. Také musel (zpětně) trošinku poopravit některá fakta, výslovně popsaná v předchozím románu J. Foglara Stínadla se bouří. Zde, po vylovení ztraceného hlavolamu je jasně popsáno, že po několika měsících pobytu ve „zkažené vodě“ byl značně zkorodovaný. Nová zápletka ovšem vyžadovala něco jiného, takže v Poselství ze Stínadel je naopak vylovený hlavolam zcela nový (což je „detektivovi“ Jarkovi hned podezřelé …..).
To jsou ovšem jen drobnosti, podstatné je, že je román zase napínavý a myslím, že se i povedlo jej napsat zcela ve foglarovském duchu včetně jednání hlavních hrdinů. Podstatně větší roli zde však hrají ti dospělí (dokonce policejní komisař), což je částečně pochopitelné, neboť se odhalují tajemství z doby jejich dětství. Přistupuje i špionážní motiv (a hororové scény) a, na rozdíl od Foglarových románů, je děj přece jen trochu zasazen do nějaké (politické) reality (Foglarovy romány – jak vypočetl autor M.Dvorský v knize Mýtus zvaný Stínadla - se musely odehrávat v době německého Protektorátu, ale o tom v knihách stínadelské trilogie není ani náznak). Méně věrohodně samozřejmě působí nahromadění „náhodných“ setkání náhle se objevivších někdejších pamětníků a aktérů starých dějů a tragédií (a že jich je!) i to, jak často sami přichází za Rychlými šípy se svými svědectvími …. To ale asi čtenářům, jimž je kniha především určena, vadit nebude.
Kniha vyšla (roku 2020) ve velmi pěkné úpravě a s pěknými ilustracemi Petra Modlitby, pokračovatele jiného klasika, tentokrát na poli ilustrací dobrodružné literatury, Zdeňka Buriana. Lze jen doufat, že dojde i na poslední (zatím?) pokračování, román Poslední stínadelské tajnosti, který vyšel (opět s ilustracemi Petra Modlitby) pouze v omezeném nákladu jako soukromý tisk.

6 02.04.2021

(SPOILER) Četl jsem hned po Utopii v Leninově zahradě od Slováka Lukáše Onderčanina. Ta mne, než jsem si přečetl Interhelpo celkem uspokojila, uvádí dost dobových dokumentů, názorů „hrdinů“ i ukázek z dobového tisku. To vše bylo dobré, jen než jsem, zde, s knihou Interhelpo, měl srovnání. A z toho Utopie v Leninově zahradě, přes svůj atraktivní, až bulvární název, nevyšla dobře.
Interhelpo dává mnohem lepší pohled na celou historii, tedy nejen na přípravnou fázi celého šíleného komunistického projektu, první zážitky po příchodu do zaslíbené země a počátků toho slavného budování, ale i na neslavný konec. Zde se totiž Onderčanin nějak zasekl a po výčtu dosažených „úspěchů“ následující, skutečně tragický konec celého projektu za teroru v bolševickém státě je už jen stručně popsán víceméně nic moc neříkajícím textem. Tam, kde Marek popisuje na konkrétních životních osudech nadšenců, jak draho je přišla jejich mezinárodní pomoc při "budování komunismu" je Onderčanin velice skoupý na slovo… Proto z těchto dvou knih na stejné téma dávám Interhelpu jednoznačně přednost. Kdo se chce něco o tom všem dozvědět, stačí mu přečíst Markovu knihu.

5 25.11.2024

(SPOILER) Knihu považuji za výborný horor, skoro tak dobrý, jako je autorova Trhlina (pro mne dnes vůbec nejlepší současný horor). Ovšem přiznám se, že konec po prvním přečtení mi zcela nesedl, na rozdíl od skvělého začátku knihy se mi zdál poněkud zbytečně zdlouhavý a vlastně i nejasný (co chtěl autor tím vším říci). Teprve dodatečně mi to došlo: autor o tom výslovně nepíše, ale celý ten záhadný jev „halného vetra“ zosobňuje postava, bytost, která není nic jiného, než tulpa. Tulpa, o které (v knize dostupné i v češtině) píše cestovatelka Alexandra David-Néelová: Mystikové a mágové Tibetu. Tedy materializovaná představa v podobě lidské bytosti (vzniklá duchovní činností znalce východních mystických praktik při jeho intenzívní koncentraci). Pan Karika je totiž kromě činnosti spisovatelské (v žánru hororu i třeba kriminálních případů současného Slovenska) – znalec magie a mystik. Takže jistě tulpu zná, i když ji zde výslovně nezmiňuje. A závěr knihy, který mnozí (i v komentářích zde) považují mylně za jakési nepatřičné „filozofování“, není nic jiného, než návod, jak tuto bytost (zde osamostatnělou od svého tvůrce, vymknuvší se jeho kontrole a bezpochyby zlou) dematerializovat a tím zneškodnit a zničit. Zcela jak to popsala Alexandra David-Néel, které se jí samou vytvořená tulpa tibetského mnicha také vymkla z kontroly a bylo pro ni velice nesnadné a namáhavé ji (ho) zase dematerializovat...

5 20.10.2024

(SPOILER) Kniha, která prostě musela vyjít. Nejen pro ty, kteří snad zapomněli, ale hlavně kvůli těm, kteří chtějí, abychom zapomněli a domnívají se, že nepamětníky je možné oblbnout. Je ale velice smutné, a pro stav naší současné společnosti příznačné, že zatímco kdejaká, bolševismem nebo dokonce Rusákem na hony páchnoucí slátanina - namátkou knihy autorky Sušové o Putinovi či slátaniny jakéhosi Jurmana, dezinformátora, za komunistů udavače (podle něj ovšem „zpravodajce“) - nakladatele vždy najde, na tuto knihu vydavatel potřeboval sebrat alespoň 120 000 Kč, aby ji mohl vydat. Vše ale nakonec přece jen dobře dopadlo, vybralo se 180 000 Kč od 300 dárců (byl jsem mezi nimi) a kniha vychází.
A opravdu musela vyjít, také aby jednou nebylo o zločinném komunistickém režimu známo jen to, že to byl režim, kdy se stavěla dětská hřiště, občané s ním „uzavřeli dohodu“ a žili dobře a spokojeně. Tak se totiž pokouší, 30 let poté, co teroristický režim naprosto zkrachoval, „postmoderní“ historici, jako je děkan na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy (!) Pullmann a další, vylíčit režim komunistického teroru a materiální i duchovní ubohosti. Pullmann je synek zasloužilého poskoka minulého režimu (mládí prožil s tatíkem v Moskvě), děti ovšem za své rodiče samozřejmě nemohou. Na druhé straně ale platí také: jablko nepadá daleko od stromu. A tohle jablko spadlo proklatě blízko stromu, a ještě zřejmě na hlavičku. Jinak by vědec, historik a akademický funkcionář nemohl veřejně psát hovadiny typu, že „uklízečka ze Žďáru nad Sázavou ani nevěděla, co jsou nějaké Alpy“ a proto ji vůbec nevadilo, že žije vlastně v koncentráku za ostnatým drátem… Nebo že pro hutníka z Košic nebyla důležitá svoboda slova, ale manželská půjčka, kterou mu skvělý režim (když ho doslova „oholil“ na výplatě) laskavě poskytl. To jsou výsledky (nejen) Pullmannova vědeckého bádání. Pullmann se sám prohlásil za postmoderního marxistu a takto „postmoderní“ historici bádají a publikují. Bylo by zajímavé sledovat, jak by on a jeho stoupenci reagovali na postmoderního hitlerovce, který by zde chtěl vydávat svůj výklad dějin Třetí říše v podobném stylu jako Pullmann dějiny komunistického režimu. Tito lidé pracují oblíbenou salámovou metodou: napřed dokazují, že „nebylo za socialismu všechno špatné“. Až to společnost včetně pamětníků stráví, přijdou s „bylo to za socialismu lepší než dnes“ bezpochyby s cílem „je třeba obnovit socialistické společenské zřízení, předposlední stupeň vývoje lidstva ke komunismu“. V naší knize to popisuje v kapitole „Od revize dějepisu k revizi demokracie“ novinář Šafr (str.262). Takovýmhle hlupákům, lhářům a demagogům dává tato kniha odpověď. A tápajícím čtenářům (mezi těmi, co nezažili na vlastní kůži, z pamětníků na Pullmanna mohou skočit jen stále nepotrestaní komunističtí zločinci).
Jistě jedním z podnětů pro vydání knihy bylo, že v den, kdy si lidé připomínali 70. výročí jednoho z nejhnusnějších zločinů komunistů u nás, popravy Milady Horákové, a kdy na veřejných budovách byly k připomenutí této vraždy vyvěšeny transparenty, Filozofická fakulta UK, kde zmíněný Pullmann má funkci děkana, to odmítla. Následoval rozhovor s děkanem Pullmannem v Echu24 (je v knize na str. 241) a otevřený dopis Michala Klímy (dnešní vládní zmocněnec pro média a dezinformace). Sám rozhovor představuje až neuvěřitelnou ukázku vymlouvajícího se, trapného ubožáka (typická je jeho odpověď na jasnou otázku, zda komunismus „byl zvrhlý“ „Jak definujete zvrhlost?“, str.246), ale k „historikovi“ Pullmannovi přitáhl pozornost širší veřejnosti. Ta si do té doby nevšimla jeho „vědecké“ práce, ve které třeba píše o demokratických prvcích za stalinismu – připomenuto na str. 250 (dokonce vyšší stupeň demokracie, neboť se více dbalo na hlas „dělníků“ než všelijakých buržoustů!) či o tom, že po odsouzení kultu Stalinovy osobnosti se „upustilo od přemrštěného používání popravování“ politických protivníků a nadále se popravovali jen „živly, ohrožující zdravý vývoj společnosti“ (zde str.295, jinak viz spisy Pullmanna a jeho spolupracovníků). Ano, až tohle může být dnes děkanem naší nejslavnější univerzity, za tohle platí stát.
Kniha má dvě části: v delší první, nepullmannovší historici zopakují období normalizace: od tragického Dubčeka a jeho zrady (role v normalizaci) přes Poučení z krizového vývoje až po nástup vlastní normalizace a její stručnou historii (Kudrna), následuje kapitola o protestních sebevraždách (i ve světě), o StB (včetně organizační struktury a velitelů), o opozici a jejích akcích, církvi a jejím pronásledování, o cestování a konečně o „úspěšné“ komunistické ekonomice. V části druhé jsou pak články historiků i novinářů, kteří veřejně reagovali na drzost Pullmanna či francouzského dovozu stejné ráce, jakési „historičky“ Blaivové (která „posílila“ historiky v Ústavu pro studium totalitních režimů za vlády ČSSD). Naštěstí tato epocha „historického bádání“ v ÚSTR snad, po posledních volbách, skončila. Dokladem (spíše zatím jen příslibem návratu k původnímu účelu ústavu) je právě tato kniha, sestavená pod vedením nového ředitele ÚSTR (od března 2022), Ladislava Kudrny. Bylo by je žádoucí, aby se s knihou seznámilo co nejvíce čtenářů – když už zapomněli (nebo nezažili), aby dostali zopakování faktů.
Nakonec malá poznámka. Text doprovází i fotografie, ke kapitole o „možnosti/nemožnosti cestování“ jsou to cestovní doklady a formuláře žádostí o ně. To je pro připomenutí celé té komunistické teroristické zhovadilosti cenné – popsání, jak vypadal průběh poníženého žádání o povolení lidského práva. Ale, mohl bych dodat dokument, který není zmíněn: formulář žádosti o souhlas zaměstnavatele k vycestování na Západ. S požadavkem uvedení seznamu nemovitého (dům, byt, chalupa, chata atd.) i movitého (stav účtu v bance, auto, cenné předměty, vybavení domácnosti) majetku žadatele. A osob v příbuzenském poměru (hlavně děti, dále sourozenci, rodiče), které žadatel zanechává při vycestování v republice (jako rukojmí) … Víc ke knize dodat snad netřeba. 5*

5 22.04.2022

Ne vždy je v anotaci či názorech různých osobností a recenzentů na danou knihu, citovaných z tisku, tato popsána zcela přesně a obsahu knihy odpovídajícím popisem. Tentokrát má Jaromír Štětina, se svým názorem na zadní straně desek, zcela pravdu, když knihu označuje jako „cestopis literárně-sociologicko-politilogický“. Taková tato kniha, druhý díl serie a třetí cestopis pana Hrabala, opravdu je a je výborná (jako ostatně i obě předchozí). Cestopis, sepsaný někým, kdo se umí dívat okolo sebe a kdo je i svými vědomostmi na cestu natolik dobře připraven, že ví, na co se dívat. Až neuvěřitelný rozsah poznatků, zážitků, reminiscencí z míst, kterými pan Cestovatel projel. Ovšem těm, kteří jsou ještě dnes schopni blábolit staré nesmysly o „zemi, kde zítra znamená včera“, kteří sní o obnovení SČSP, se kniha líbit určitě nebude. Ani cestovním kancelářím, organizujícím cesty do této země – alespoň mně bohatě stačilo přečíst si cestopisy pana Hrabala – a pokud budu chtít cestovat, pak do nějaké země XXI.století. Na oznámený třetí díl této cesty s panem Hrabalem se ovšem už těším.

5 13.12.2021

Výběr z článků a interview fyzika, který bývá označován za „největšího“ po Einsteinovi, na řadu témat, o která se zajímá veřejnost v souvislosti s vědou. A to témat, která mnohdy samotnou vědu přesahují – třeba do oblasti filozofie (nebo jakési futurologie). Zde samozřejmě není ani velký fyzik už žádnou absolutní autoritou. Odporovat mu v názorech na černé díry může sotva pár lidí na celé Zemi, nesouhlasit s jeho názory mimo vlastní fyziku a kosmologii může každý čtenář, který se o problém zajímá a četl a zná i jiné, mnohdy fundovanější názory. Přesto je zajímavé si jeho názory přečíst, i když pro toho, kdo už nějakou knihu Stephena Hawkinga četl, nepřináší tato kniha nic nového. Jen jsou zde Hawkingovy názory na široké spektrum otázek uspořádány do jedné knihy.
Hawking se samozřejmě v životě také mýlil – například kdysi podlehl euforii (a nebyl sám) z toho, že doslova co nevidět (uváděla se i data jako "do roku 2000") budeme mít „teorii všeho“, která úplně objasní fungování a sjednotí veškeré dosavadní zákony vesmíru. Dnes, přes neobyčejný pokrok ve fyzice (a kosmologii), přes nové, někdy až fantastické teorie i objevy, nejsme této teorii všeho pravděpodobně o nic blíže. Poněkud zvláštní je Hawkingovo chápání vztahu vědy (jako experimentální discipliny) a víry (jako něčeho zcela mimo experimentální ověření). Proto píše-li Hawking, že se snaží (snažil) fyzikou stanovit možné meze Boha (či ho nějak předefinovat !, otázka Boha je pro něj „oprávněným předmětem vědeckého (sic!) bádání“), je to sice zajímavé povídání, ale nic víc než povídání, nemůže mít žádný vědecký smysl a filozof Hawking věru není. V kapitole o (ne)exitenci Boha Hawkingovi neoponuje nebo na něho nenaléhá dotěrnými otázkami třeba nějaký Hoit (autor knihy rozhovorů s vědci a filozofy „Proč existuje svět?“), Hawking vysvětluje ty své názory, které vysvětlit chce (nebo umí ?). Takže mu nikdo nepoloží otázku, jak mohl vesmír, dle Hawkinga přísně řízený „stálými a neměnnými“ (podle H.) zákony od svého počátku, po celou dobu své dosavadní existence a i v budoucnosti, nastartovat (ať to bylo jakkoliv) současně se vznikem těchto zákonů, předepisujících už tento start. Čili zda zde (ne)byla (nemusela být) nějaká informace přece jen o něco dříve, než to vše začalo, a kde tedy tato informace byla, když nebylo nic. Stvořitel podle Hawkinga nemohl být, neboť nebyl čas, v němž by mohl existovat, zato ty zákony, určující vývoj vesmíru od „momentu jeho vzniku“ zřejmě ano … Zde zmíněný Hoit vymáčkl z jiného vynikajícího fyzika, Ukrajince Alexandra Vilenkina (dnes ovšem v USA) přiznání: „Jestli chcete, můžete tvrdit, že jsou (ty zákony) v Boží mysli“….. Tak daleko Hawking nejde, takové „definice“ Boha se neodváží, tím se prostě raději nezabývá. Jistě dobře a názorně, pro laiky, je v knize vysvětlen pojem „záporná energie“ nebo třeba Casimirův jev. Jsou zde ovšem i některé názory, dnes už nepřijímané jednoznačně. Například Hawking píše o tom, že v okamžiku vzniku (v Planckově času?) byl vesmír menší než jádro atomu („vím, že vesmír byl kdysi velmi malý….“). Český fyzik Petr Kulhánek naopak píše jako o mýtu o tom, že vesmír byl zpočátku velice nepatrný. Podle něj naopak mohl už tenkrát být velice veliký ….
Mnohem problematičtější jsou ovšem Hawkingovy názory na evoluci života a člověka. A to jak z hlediska jím uváděných „faktů“, tak z nich vyplývajících závěrů. Bojí se lidské agresivity (agresivity i u dnešních lidí). Naopak se vůbec nebojí genetických manipulací (s cílem potlačit tu „agresivitu“ či zvýšit inteligenci lidí; cesta do pekla je vždy dlážděna ušlechtilými úmysly) a to ani tehdy, když prorokuje vznik jakýchsi nadlidí, kteří vytlačí (rozuměj zlikvidují) dnešní primitivnější lidstvo (zde se o lidstvo tedy naopak nijak neobává …. že by se tu projevovalo jakési manko morálky, dané jeho ateistickým přesvědčením?). Když zase píše o možnosti žít „na věky nebo alespoň 100 000 let“ (jako možný výsledek těch genetických manipulací), neřeší vůbec problém, kterým se zabývají jiní, uvažující o něčem takovém, zda by totiž bylo vůbec možno takovému jedinci ukládat informace (a kam) při tom „věčném“ životě (tedy vlastně absorbovat nekonečné množství informací). Dokonce v knize uvádí primitivní, dnes už sotva odborníky uznávaný názor (z doby zuřivého protináboženského boje marxistů a podobných) o „období temného středověku po pádu Říše římské“… Zkrátka, na poli filozofie či věd humanitních Stephen Hawking vůbec není tím, čím je na poli fyziky. Také jeho názory na mezihvězdné výpravy a jejich přínos pro lidstvo byly pojednány jinými autory mnohem fundovaněji, hlavně z hlediska smyslu a přínosu pro lidstvo v případě tisíce let trvajících cest, ať už s lidskou posádkou, či bez ní …
Název slibuje stručné odpovědi na velké otázky. Mimo svůj fyzikálně-kosmologický píseček Hawking nemůže říci nic víc, než mnoho dalších autorů a rozhodně méně, než specialisté v jiném oboru vědy. Zajímavé snad jen potvrzením, že i vynikající vědec nemusí mít originální myšlení i mimo svůj obor. Vlastním od Hawkinga 8 knih a navíc i dobrou knihu Rüdigera Vaase, přibližující jeho fyzikální teorie (včetně toho, kde se mýlil), Prostě Hawking! Tato poslední Hawkingova kniha je pro mne už nadbytečná.

5 12.04.2021

(SPOILER) Je zde v jednom komentáři povzdech, že pan Kintzl nedoložil to, o čem píše, odkazem na jakési písemné prameny. Jde o naprosté neporozumění: pan Kintzl nepsal dějiny Šumavy. "Jen" svoje vzpomínky, popis míst, která navštívil a měl rád a také o lidech, se kterými se tam setkal. Zachoval tímto svým dílem vzpomínek pamětníka alespoň zlomek paměti na obce, statky, mlýny a továrničky, které komunističtí zločinci často zcela zničili a chtěli je, i s jejich původními majiteli, naopak z dějin úplně vymazat. A o kterých žádné velké dějiny Šumavy nikdy detailně psát nemohou a nebudou. Já osobně propagaci turistiky na Šumavě moc nemiluji, její výsledky jsou bohužel dnes už i známy: třeba v zimě v denním tisku výzvy starostů Kvildy, Modravy atd. aby tam lidé už nejezdili, že je tam přecpáno a aby jeli raději někam jinam… Já sám už na Šumavu přestal jezdit vůbec (i když žiji na okraji, stovky cyklistů a dnes hlavně elektrických „cyklistů“ třeba na Poledníku skutečně nemusím) a jezdím jen do bavorské části Böhmerwaldu, který se ovšem dnes celkem nesmyslně jmenuje Bayerscher Wald (což původně byly trochu jiné kopce). Ovšem, kdo si přečte nebo dokonce koupí knihy pana Kintzla, ten asi stádnímu, byť je právě „in“, cestování na Šumavu nepodlehne.
Knihy (myslím všechny tři díly) jsou velice pěkné, nejen zajímavý text, ale i fotografie, současné i historické snímky (které mne zajímají nejvíce). Škoda jen, že ač velký znalec Šumavy, i tak mohl ve svém díle obsáhnout pan Kintzl jen Kašperskohorsko, Pláně a Železnorudsko, ne už i jižnější část Šumavy, Prachaticko a zvláště Krumlovsko, Lipensko či Pošumaví, Kaplicko nebo dokonce Novohradské hory, které k Šumavě vlastně také patřily (a patří i svým osudem). I tak velký dík. A protože pan Kintzl už není mezi námi a sám ve svých textech vždy zesnulým přátelům či známým popřál tam nahoře něco pěkného, tak tedy si dovolím panu Kintzlovi s poděkováním popřát mnoho krásných turistických tras, které tam „nahoře“ vyznačí pro ty, kteří také mají rádi Šumavu a přijdou tam po něm.

4 17.02.2025

Sbírka 6 povídek britských autorů a autorek z žánru „tajuplných a strašidelných“ vypravování pro předvánoční čas (podle anotace knihy). Strašidelného je tam pramálo (to leckterá Erbenova pohádka je strašidelnější), tajuplné snad. Většinou bych je označil jako povídky na téma rozřešení nějakého starého zločinu (v předvánoční čas) pomocí tajemných, ne zcela racionálně vysvětlitelných zásahů a postav. Horor v žádném případě, k navození strachu (pro mne) má asi nejblíže povídka „Podivný příběh hrůzy“ (je ale zbytečně poněkud upovídaná na to, aby strach opravdu vyvolala), nejlepší je ale povídka „Cestovní vak“ od také nejznámějšího, dodnes vysoce hodnoceného (a z českých překladů bohužel velmi málo známého) Algernona Blackwooda. Spíše než se bát si čtenář udělá obrázek, jak se před koncem XIX. století ve staré dobré Anglii slavily svátky vánoční. Jako předvánočním příběhům ale osobně rozhodně dám přednost sbírce povídek (a úryvků z románů) českých autorů ze zhruba stejné doby, Vánoční cesty domů (vybral Jiří Škuba, vydal Chvojka 2001). Nějaké mordy či krvavé historky se tam také najdou, na označení strašidelná tato kniha ale neaspiruje, zato zajímavě poučí o Vánocích v Čechách někdy před sto padesáti roky.

4 13.12.2021

Další z řady monografií, věnovaných významným ilustrátorům dobrodružství, které vydává Toužimský & Moravec. Po klasikovi Wowkovi (z konce loňského roku) věnováno tentokrát současnému ilustrátorovi.
Stručný text, upozorňující na některé významné skutečnosti z umělcova života a tvorby a pak opravdu mnoho skvěle reprodukovaných ilustrací. Od těch, které čtenář může znát, neboť vyšly v mayovkách nakladatelství Návrat. Ale také ty, které už (podle textu, pro malý dnešní zájem o mayovky) asi nevyjdou. Mimochodem, na internetu, na stránkách věnovaných Karlu Mayovi, je Miroslav Pospíšil oceněn slovy „ovšem nejkrásnější a nejkvalitnější ilustrace pocházejí od Miroslava Pospíšila, milovníka Karla Maye a ctitele Zdeňka Buriana“ (rozuměj v souborném vydáních mayovek v nakladatelství Návrat, které ilustrovalo několik současných ilustrátorů). A pak i něco, co běžný čtenář už asi nezná a co pro mne je opravdu milým překvapením. Že Miroslava Pospíšila je možné označit za epigona Zdeňka Buriana je z jeho díla jasné a není na tom nic špatného. Naopak, je výborné že Mistr má následovníka (y) a to takovéto kvality. Burianovy ilustrace (nejen k mayovkám) kopírovali (nebo se jimi „inspirovali“) mnozí, německý ilustrátor mayovek Klaus Lehmann například (viz kniha ilustrátorů Karla Maye Traumwelten, Band III.). A mnozí zdroj své „inspirace“ skromně zatajili (hlavně „ilustrátoři“ žánru paleoartu). Miroslav Pospíšil se k odkazu Zdeňka Buriana programově hlásí. A jeho barevné obrazy, kopírující Burianovy perokresby (k Duchu Llana Estacada ale i ilustrace ke knihám jiných autorů, Flose či Foglara atd.) byly pro mne opravdu milým překvapením. Skvěle tak doplňuje Burianovy ilustrace – původně, za 1.republiky kvaše, za socialismu, když je nebyly tiskárny schopny vytisknout (viz kvalitou tisku ostudná „bílá řada“ mayovek někdejšího SNDK) nahrazené někdy nově nakreslenými perokresbami. A ty nyní Miroslav Pospíšil zase překreslil do krásných barevných olejů. V oddíle ilustrací, inspirovaných západoněmeckými filmy šedesátých let podle románů Karla Maye, je zase zajímavé porovnat, jak postavy Old Shatterhanda a Vinnetoua podle filmů kreslil Milan Fibiger (ilustrace k vydání Vinnetoua v Levných knihách). A nechybí - ostatně u následovníka Zdeňka Buriana asi povinně - několik volných olejů na téma "lovci mamutů" či hlava tygra. Jedním slovem – krásná kniha.

4 20.06.2021

(SPOILER) Moje první setkání s Darcy Coates. Něco jako Deset malých černoušků – s „přidanou hodnotou“ metafyzických jevů a sil. Samozřejmě u moderního duchařského románu už nestačí, co kdysi – že se prostě objeví průhledná postava a pronese „Lomikare, Lomikare, do roka a do dne…“ Takže je, v první části románu, celkem zajímavě a napínavě popsána i snaha lovců duchů o poznání zákonitostí působení duchů na materiální svět a jejich možností tento ovlivňovat. Bohužel, závěr se zvrhl v 110procentní happy end, který podle mého, knize jen uškodil. Stejně jako by finální zmrtvýchvstání 10 černoušků sotva udělalo román Agathy Christie lepším ...

4 08.04.2021

(SPOILER) O knize jsem četl samé pochvalné recenze a také komentáře na Databázi jsou většinou velice příznivé. Tak jsem si ji, asi po roce od vydání, koupil a na Vánoce 2024 přečetl. No….
Když máte sbírku povídek jednoho autora, pak, zvláště když už ho i znáte, víte co asi můžete čekat. Povídky určitého zaměření, psané určitým stylem. Takže i jejich kvalita (samozřejmě posuzováno vždy čtenářem) příliš nekolísá. Sbírka je nebo není dobrá jako celek. U antologií, i tematických, je to mnohem složitější. Řada autorů, píšících různými styly, použití různých žánrů, rozličný přístup k tématu a z toho vyplývající velice různá úroveň jednotlivých povídek. Přesně to je vidět i na dané antologii, prezentované také jako horory o Vánocích.

Když jsem přečetl první povídku (po úvodní úvaze editorů), byl jsem nadšen: výborný horor, téma dodrženo. I druhá povídka byla výborná, námětově zajímavý sci-fi horor, snad jen na konec byly Vánoce pro mne příliš násilně naroubovány na předchozí děj. Pak se ale kvalita povídek (pro mne) rapidně zhoršila. Ne, že by se nedaly číst, to všechny ano, ale podruhé se k nim sotva vrátím. I když jde o pestrou žánrovou směs, která udržuje čtenářův zájem: jsou tu povídky spíše sci-fi, hororů jako takových už pramálo. Těm dvěma úvodním se blíží kvalitou snad už jen dvě nebo tři další povídky. Zajímavé je srovnat třeba hned tu první s povídkou o panu Au. Námětově podobné, žánr horor. V obou vystupují vražedné entity, které nejsou z našeho vesmíru nebo prostoročasu . Ale zatímco v Pranostikách autora Paytoka je jejich existence (objevují se v předvánoční čas) brána jako daný fakt, v povídce o panu Au Jiřího Pavlovského se autor ke škodě celé povídky snaží o nějaké „vysvětlení“.

Já si především potvrdil (a jsem na sebe proto hrdý), že všechny pro mne „lepší“ povídky jsou od mně známých autorů, od nichž už nějakou knihu mám (Paytok, Fritz, Neff, Stančík). Většina těch ostatních (mnohé jsem před tím neznal ani jménem, jiné sice ano, ale nic jsem od nich ještě nečetl), mne jednou svou povídkou v této knize naopak vůbec nepřesvědčili, abych se zajímal o jejich další díla. Snad s výjimkou Dalibora Váchy (alternativní historie událostí 21.srpna 1968) a sci-fi povídky, trochu ve stylu filmu Westworld s Yul Brynnerem), Šťastné a veselé (autor Heteša). Z této povídky hororový citát, jako z dnešní politické reality: „ To je vaše (rozuměj Rusů, moje pozn.) - ospravedlňujete svou agresi vůči ostatním jakýmsi pocitem vlastního ohrožení“ (konec citátu). Neboli, ne vše v knize je fantazie.
Celkem – za 3 *.

3 04.01.2025

Nebudu zde komentovat text knihy, která jako klasická česká dobrodružná literatura je dostatečně známa a byla už dosti komentována. Zde mi jde o její ilustrační doprovod v posledním, bibliofilském vydání s ilustracemi Miroslava Pospíšila. Ilustracemi inspirovanými nebo lépe řečeno přímo, přiznaně, opakujícími "klasické" ilustrace Zdeňka Buriana z vydání v roce 1964.
Zdeněk Burian ilustroval 2. vydání vyšlé v roce 1948, v tehdy ještě soukromém nakladatelství Kosek. Nakreslil pro to 10 krásných kvašů v tradici a kvalitě tehdy bohužel už končícího svého umělecky vrcholného období hlavně kvašových ilustrací dobrodružných knih (May, Verne...). Následující vydání Lovců kožešin v roce 1964 ve Státní nakladatelství dětské knihy už tyto ilustrace nemohlo použít: socialistický tiskařský průmysl to za pouhých 6 let dopracoval s kvalitou práce tak daleko, že kvaše už tisknout vlastně neuměl (když se o to pokusil, byl výsledek opravdu ubohý - viz serie "bílých" mayovek Albatrosu po roce 1968). Takže Zdeněk Burian nakreslil ilustrace nové, mnohem početnější kresby tuší. Včetně překreslení perem některých dvoustránkových kvašů z předchozího vydání. A tyto perokresby nyní použil ilustrátor a programový následník Zdeňka Buriana, Miroslav Pospíšil, jako podklad, který věrně překreslil do černobílých a dvoustranných barevných olejů (olejů podle anotace, spíše bych řekl kvašů u těch černobílých ilustrací). Vznikly nádherné ilustrace, které obsahuje nové bibliofilské vydání a na velkých tabulích kompletně i portfolio, které je součástí knihy. Pro milovníky krásné ilustrace zvláště dobrodružných knih, přes vyšší cenu, skvělá kniha.

3 09.12.2024

(SPOILER) Jules Verne zřejmě potřeboval, v rámci svého (nebo spíše Hetzelova?) projektu Podivuhodných cest, umístit jednu cestu i do Číny. Cíl splněn, bohužel, výsledek není dobrý. Velice vykonstruovaný a nepříliš zajímavý obrázek o putování Čínou někdy v roce 1872 (v textu stojí výslovně uvedeno „před 18 lety“ k datu 21.září 1860). Kniha má samozřejmě všechny rekvizity Vernových „cestopisů“: od přihlouplého sluhy hlavního hrdiny jako nositele komické složky díla až po tradičního zrádce, který se hrdinovi (jednajícímu zde vyloženě hloupě) nabídne jako „průvodce“. A styl s četnými řečnickými otázkami. Něco se čtenář dozví i o tehdejší Číně, kde po bojích s vojáky evropských mocností vznikají na území Číny ostrůvky anglických, amerických či francouzských teritorií. Sám děj je ovšem silně vykonstruovaný a nepříliš zajímavý. I ve srovnání s jiným „dobrodružstvím“ Evropanů v tehdejší Číně, jak ho líčí Karel May v Červenomodrém Metuzalémovi, o několik tříd horší. Ani ta „komická“ figurka sluhy u Verna neobstojí proti opravdu vtipné postavě Mayova Turnersticka a jeho „čínštiny“…
Tato kniha není řazena mezi fantastická díla Vernova, přesto ale myslím, že tam patří, neboť jsou zde dvě skutečné fantazie: především pro rozjetí vlastního děje podstatný případ kalifornské banky, v níž má čínský hrdina uložen svůj kapitál. Silně totiž pochybuji o tom, že by ve skutečnost byl, i v tehdejší době gründerského kapitalismu, v USA možný Vernem líčený fiktivní krach banky, sloužící jen k tomu, aby její akcie, které se tím zhroutily, banka levně skoupila a „zprávu“ o bankrotu prostě vzápětí vyvrátila. Ani v USA té doby by takové jednání v podnikání, které je dnes možné praktikovat v naší republice třeba vlastníkem Agrofertu, totiž beztrestné obcházení zákonů a jednání v rozporu s dobrými mravy, nebylo možné. Druhá fantazie se týká použití tzv. Boytonova záchranného obleku. Ten skutečně existoval, sám Boyton se v něm na různých show předváděl, ovšem to, co líčí Verne (několikadenní „plavba“ v tomto obleku na otevřeném moři, pokuřování doutníčků) je fantastické neméně než plavba Nautilla.
Vydání, které jsem četl, totiž v Návratu, vychází z „upraveného“ Patejdlova překladu a je skoro nečitelné. Odstavce bez nutné interpunkce, věty, jejichž význam je v přímém rozporu s dějem … Překlad je přes sto let starý, což by samo o sobě nemuselo vadit. Jenže „upravovatel(é)“, asi vynecháním nebo nahrazením zastaralých slov z něj udělal(i) někdy až nesmyslný blábol…
Knihu nemohu hodnotit než jako velice průměrnou.

3 25.11.2024