Arminus komentáře u knih

I když se jistě má hodnotit (zvláště na těchto stránkách) dílo a nikoliv autor, někdy není marné si nejprve něco říci o autorovi (doplnit stručný životopis). Karlheinz Deschner „vynikl“ především serií knih, pojmenovaných výmluvně Kriminální historie křesťanství (6000 stran, 11 svazků včetně svazku rejstříku). Bere to od jeho vzniku. Nečetl jsem, ale zřejmě první kriminálník byl Ježíš Kristus (Pilát byl stejného názoru). Takže to může mnohé o názorech pana Deschnera napovědět. A tyto názory, tentokrát ryze politické, se plně projevily i v díle Der Moloch, Eine kritische Geschichte der USA, česky Moloch s podtitulem O amerikanizaci světa. Můžete mít ovšem i ve slovenštině jako Utajované dejiny USA (viz). Zde je (slovenský) podtitul knihy ještě třídně pádnější: "Skurvená Amerika".. Jde tedy o dílo bezpochyby velice významné, když bylo na českém knižním trhu nabídnuto ve dvou jazycích (a je možno koupit v ČR i německy). Aby bylo od začátku jasno, autor sám přiznává barvu a knihu uvádí svým „programovým“ citátem „Amerika je šílenec“. Takže v německé recenzi je kniha stručně charakterizována slovy: „Již po několika stránkách je zřejmé, že »Moloch« není »střízlivý a věcný, ale vzrušený a emocionální projev«“ (Pfahl-Traughber). A knihu samu myslím dobře popsal ve svém názoru jeden německý čtenář (cituji): „Přestože je třeba souhlasit s Deschnerovou výzvou k objasnění a kritice, a i když kritika několika bodů v historii USA je zcela oprávněná, Deschnerův „Moloch“ neposkytuje spolehlivé, stylisticky přitažlivé (kritické) znázornění historie USA a jejich společnosti. Americká společnost nemůže být omezena na chamtivost, násilí, žvýkačky a rockovou hudbu. Skutečnost, že Deschner se v Molochovi nestydí za žádnou hackerskou formulaci a argumentaci, aby ji uvedl jako akceptovatelnou, uvěřitelnou, vás praští do očí více než jednou“, nebo „Za posledních 10–15 let se nějak stalo trendem načrtávat USA jako samotného ďábla. Bohužel se to děje zcela nediferencovaným způsobem, jako v této knize. USA (jako každý jiný stát) mají samozřejmě temné stránky a mrtvoly v suterénu své historie. Ale - stejně jako každý stát, každá kultura také dělá hodně dobrého. Ale o tom tam není žádná zmínka“ … Já osobně znám takový výklad americké historie, jaký má pan Deschner, už dávno: někdy v osmdesátých létech jsme museli (povinně, v pracovní době, účast se kontrolovala se pomocí píchaček) absolvovat přednášku „lektora Socialistické akademie“ na téma 2000 (slovy dvou tisíc!) imperialistických agresívních válek, které ve své historii vedly USA (první a druhá světová válka inklusive). Mimochodem, tézi o tom, že Američané (rozuměj občané USA) jsou žvýkající násilníci měl už režim Adolfa Hitlera. Takže, komu se stýská po školeních VUMLu, má zde studijní materiál. Já děkuji autorovi a dávám hodnocení „odpad“.

Kniha vyšla v květnu 2021 v nakladatelství Fontána (přesněji Dobra & Fontána) v novém překladu Libuše Hornové pod názvem Anunnakové, stvoření člověka a Genesis. Jde ale o překlad téhož originálu a je bohužel jen dokladem nesolidnosti nakladatelství Fontána, že v anotaci uvádí, že jde o 1. vydání v nakladatelství Fontána. Klamavá reklama ...

Na povídku Válka zlatokopů by byl určitě hrdý (kdyby ji napsal) i sám Jack London. To myslím říká o této sbírce vše.

1 07.05.2021

(SPOILER) Dobrodružný román, ve kterém nevystupuje Allan Quatermain, ale který s quatermainovským cyklem souvisí. Je na něj ostatně přímo odvolání v románu Marie. Dějově vlastně román Marie předchází, odehrává se ještě za života sjednotitele a krále Zulů Čaky (též Šaky). Vystupují zde (jako vedlejší postavy) i další historické osobnosti, Čakovi bratří a následníci na trůně po jeho zavraždění a před svým zavražděním. Na dvoře těchto „králů“ se vraždilo ve velkém, vždyť Čaka sám říká: „Mám snad vychovávat děti, aby mne zabily, až vyrostou?“. V článku o životě a díle H.R.Haggarda v magazínu Poutník č.39 Jan Frolík píše, že jde o královská dramata takřka „shakespearovská“ a přirovnává Čaku k Bismarckovi – oba podle autora oba „sjednotili své národy krví a železem“, jen Čaka měl smůlu, že to bylo až v 19.století a v Africe, začínající podléhat kolonizátorům z Evropy. Jiný autor, překladatel Karel Weinfurter, nazval ve svém překladu stejnou knihu dokonce jako Černý Napoleon (tedy Čaka). Rozhodně, ať Bismarck či Napoleon, bestiální vraždění Zulů mezi sebou a jejich sousedů naštěstí v Evropě nemá obdobu (snad Stalina, ale to už je mentalita Asie). I když román jistě není o historii národa Zulů, odráží skutečné děje (Haggard tam byl!) a ukazuje, že Afričané se zdárně decimovali i bez kolonizátorů, naopak tito přece jen přinesli zmírnění do vpravdě divošského řádění místních „králů“. Kniha je vyprávěním stařičkého domorodého kouzelníka (Haggardova oblíbená postava, vždy „prastarý“, ani nejstarší už nepamatují jeho mládí), který podle svého vyprávění zavraždil 3 po sobě následující krále Zulů, kteří mu před tím vyvraždili rodinu a celý jeho kmen. (Tato postava má vzor ve skutečné historické postavě.) A je také o snaze jednoho člena této „královské rodiny“ (to je naopak literární postava R.Haggarda) dobýt zpět svá „práva“ na trůn a ovšem i o jeho tragické lásce k Nada the Lily, Černé lilii. Kromě dobrého dobrodružného děje zde (na rozdíl od románu Marie) H.R.Haggard využívá fantastické prvky – narážky na nadpřirozené schopnosti domorodých kouzelníků, sny či vidiny hrdinů, které jim ukazují budoucnost, nadpřirozené zbraně hrdinů (jakýsi africký Excalibur). A do děje přímo zasahují jacísi nemrtví, duchové „zlých lidí“, kteří se ovšem zhmotňují a nakonec statečně bojují až do sebezničení po boku hrdinů na straně dobra. Takže jde o román žánru fantasy. Nemohu také nevzpomenout romány Karla Maye. Shodné mají to, že u obou autorů vystupují i čestní a odvážní, za prosazení práva bojující, hrdinové domorodého původu. Velký rozdíl je ale v tom, že u Maye (který ovšem k Americe sotva „přičichl“) jsou ušlechtilí vlastně všichni domorodí Indiáni. Pár vyjímek zlotřilých náčelníků – třeba Těžký mokasín v Synu lovce medvědů - je „napraveno“ (zde nakonec potrestáno smrtí ve žhavém bahně) - a indiánské kmeny uzavírají mír, zatímco u Haggarda spory mezi kmeny prostě končí vyhlazením slabšího. Poslední vydání pěkně ilustroval v Burianově stylu (věčná škoda, že Zdeněk Burian Haggarda "neobjevil") Jan Henke.

1 22.04.2021

Dovoluji si pochybovat, že tato kniha je dobře připsána tomu správnému Jiřímu Svobodovi. Autorů "Jiří Svoboda" je zde celá řada a jejich díla jsou zde někdy popletená. Dokonce je mezi ně zamíchán i ilustrátor Jiří Svoboda, o kterém jsem nikde nezjistil, že také píše knihy (kromě toho že je ilustruje). Dotyčnou knihu je (myslím) třeba připsat Jiřímu Svobodovi (1946), který píše knihy o záhadách - počasí, ale i archeologie - a tato kniha velice souvisí s jeho správně připsanou knihou Amerika: záhada dvou tisíciletí.

Kniha pojednává o dostatečně nevysvětlených záhadách jako jsou megalitické stavby, podivné úkazy na moři, zmizelé lodi či jejich posádky, život v hlubinách a samozřejmě i o klasice záhadologů: Bermudský trojúhelník, UFO či Lochneska. Nepředkládá žádnou vševysvětlující teorii jako za vším jsou mimozemšťané u Dänikena, prostě popisuje záhady a ptá se.
Autor knihu později rozšířil, něco málo vynechal, více přidal, a kniha vyšla pod názvem Tajemství mořských hlubin.

1 11.03.2021

S dílem H.R.Haggarda jsem přišel do styku roku 1987, kdy jsem si koupil román Doly krále Šalamouna (vydání v Románových novinkách Práce). Pak jsem ještě koupil v antikvariátu Děti mlhy - a přečetl si obsáhlý článek o životě a díle H.R.H. v časopisu Poutník číslo 39 od Jana Frolíka. Jde o dobrý a vyčerpávající přehled, mne ale ovlivnily (k mé škodě) autorovy názory na dílo H.R.H., když uznává jako výborné dobrodružné romány zmíněné Doly krále Š. i Děti mlhy a samozřejmě i román Ayesha, o ostatních se ale vyjadřuje dosti kriticky jako o dnes už zastaralých a někdy (mystické romány H.R.H.) až dnes už nečitelných knihách (vyžadujících minimálně nové překlady).
Proto pro mne byl po létech román Marie (rozhodl jsem se číst romány o Quatermainovi v chronologickém pořadí) velmi milým překvapením. Jde o klasický dobrodružný příběh, sice trochu "říznutý" Červenou knihovnou, ale přesto zajímavý a čtivý s dobrou zápletkou. Zde nejsou žádné motivy literatury fantasy (snad kromě nevýznamné postavy kouzelníka Zikaly, "velice prastarého", jehož narození či mládí nikdo nepamatuje - typická Haggardova postava). Román se odehrává ve zcela konkrétní krajině jižní Afriky, nejde zde tedy o žádnou cestu do neznámých končin ke "ztracenému národu", a kromě (nešťastné) lásky mladičkého Allana a jejích komplikací popisuje hlavně Allanovu výpravu k záchraně několika přeživších účastníků neúspěšného treku Burů odkudsi z Kapska na sever. Vystupují zde i historické postavy (král Zulů Dingaan) a odehrává se v jeho kraalu Umgungundlovu, dnešním Pietermaritzburgu. Historickou událostí je i masakr Burů Zuly u řeky Tugala , ke kterému krvavého zulského krále v románu ponoukl nečestný Quatermainův sok v lásce. V některých scénách jako střelecké závody či Quatermainova "sázka" s Dingaanem o životy burských osadníků si musíte vzpomenout na asi známější podobná dobrodružství Mayova Old Shatterhanda.

1 10.03.2021

Tento kratičký román (spíše delší povídku) jsem „objevil“ až dodatečně. Znal jsem (koncem 70. let minulého století jsem si koupil) výborný Brjusovův román Ohnivý anděl – tenkrát, v té celkové duchovní bídě mimo jiné suplující díla mystická či dokonce horory. Hvězdná hora vycházela na pokračování v časopise Pionýrská stezka zhruba ve stejnou dobu – ale pionýrský, svazácký či stranický tisk jsem zásadně nekupoval a nečetl. Takže jsem se o povídce dozvěděl až později a pak chtěl (dnes jsou takové časopisy už věc historie) Pionýrskou stezku s povídkou koupit – marně, na daná čísla jsem roky nikde nenarazil (a navíc i Pionýrská stezka se dnes prodává celkem velmi draho). Můj zájem vzbudilo, že román je řazen do subžánru fantasy „cesty ke ztraceným národům“, o který se zvláště zajímám. Nyní tedy román vyšel jako samostatná kniha – a poněkud mne zklamal. Pravda je, že má haggardovský námět (od objevení se informace o neznámém národě přes pochod do země, kam se bojí vstoupit i sousední domorodci až po boj o trůn tohoto zapomenutého národa) – a Haggard patří mezi zakladatele žánru. Brjusov psal Hvězdnou horu zhruba 10 let poté, co vyšlo první haggardovské dobrodružství Allana Quatermaina Doly krále Šalamouna, kde jsou podobná cesta a dobrodružství popsány. Dějově je Brjusovův román tedy podobný, ovšem je poněkud, co se týká děje i líčení dobrodružství hrdiny, jednodušší a tam, kde je u Haggarda nějaké, jistě fantastické, vysvětlení existence zapomenuté civilizace v nitru Afriky, u Brjusova se nic takového nedozvíme. Je tu pravda odkaz na přistání mimozemských bytostí (což by bylo znamenité rozšíření haggardovské fantasy o sci-fi prvek), je tam i popis mumie jakéhosi tvora, vzdáleně připomínajícího Lovecraftovy mimozemšťany, objevené expedicí v Horách šílenství, ale to je vše, tato mumie děj nijak nerozvádí, je to pouhá rekvizita a kde se tam vzali zřejmě lidští bílí Letejové, mluvící neznámým jazykem, se nedozvíme ani náznakem. Jde o Brjusovovu velice ranou práci a sám autor si ji nijak nepovažoval, však také vyšla poprvé desítky let po jeho smrti. Prý ji chtěl přepracovat. Věčná škoda, že k tomu nedošlo, určitě takový autor mohl jinak výborný námět zpracovat mnohem lépe.
Přesto bych vyslovil dík nakladatelství Nová vlna za tento ediční počin – vydání včetně pěkných ilustrací dnes už klasika ilustrace fantastických knih, Miloslava Havlíčka.

1 02.03.2021

Opravdová fantasy ze subžánru alternativní historie! Snad napsaná k poctě velkého Meyrinkova mystického románu Golem – z něho je převzat hlavní hrdina Athanasius Pernath a objeví se i golem(ové). Ovšem vystupují zde i osoby historické (rytec Hollar, alchymista magistr Kelley či politici Richelieu, Mazarin nebo Buckingham) či osoby vypůjčené od jiných autorů (d´Artagnan a další mušketýři) a konečně samozřejmě čistokrevné děti fantazie pana Františka Novotného. Jde tu o elixír života, složení řeckého ohně a nakonec o nic menšího než o nadvládu nad světovými moři a tedy nad světem. V alternativním 17. století, střetávají se vynálezy počínající průmyslové revoluce a vynálezy zkonstruované na základě magie jako vědy. V tomto smyslu zajímavé čtení, i napínavé – až na závěr, kde pan autor asi sám nevěděl, jak to vyřešit s elixírem věčného života a časovou smyčkou (kam se hrabe paradox časové smyčky „odcestuji do minulosti, zabiji vlastního dědečka, tím pádem se nemohu narodit a tím méně odcestovat ….“. Zde hrdina naopak zachrání v minulosti sám sebe a paradox je vyřešen!).
Tedy, pokud nemá být skutečným závěrem a mementem pro čtenáře něco trochu jiného, totiž ukončení činnosti čínského „poradce“ české přemyslovské vlády, kterého si přivezl z Číny (nebyl se tam ani tak učit „stabilizovat“ společnost jako očíhnout tamní technické vynálezy) Athanasius Pernath. Poradce byl velice přítulný a také platný – s jeho pomocí se podařilo vyvinout a postavit nový typ válečných lodí, lepších než evropské. Když se ale zničující válka mezi Evropany rozhořela, ztratil se poradce do Číny, kde hlásil svému císaři splnění úkolu a Čína byla připravena mobilizovat svou Terakotovou armádu a Evropu zabrat …… Velice poučné čtení, třeba pro jednoho zkrachovaného „prognostika“, hledajícího dnes v Číně pro nás „strategického partnera“ a umetajícího usilovně Hedvábnou stezku, aby Číňané mohli snáze do Evropy …….. Tak to myslel autor?

1 01.03.2021

(SPOILER) Knihu jsem koupil jako antikvární zde, v bazaru Databáze. Ne kvůli textu (o tom jsem si iluze nedělal), ale slušným ilustracím malíře a ilustrátora Miloše Nováka, jehož dílo tak trochu sbírám. Jde o „román pro mládež“, jaký ovšem propastný rozdíl proti, ve stejné době vznikajícím, knihám pana Foglara, též pro mládež! U Foglara jde také o výchovné čtení (nenásilná, na pozadí napínavého děje, výchova k čestnosti, pravdomluvnosti atd.), zde o (pseudo)vlasteneckou primitivní agitaci na hraně českého nacionálního šovinismu.
Evka je holčička ze smíšeného manželství, otec český inženýr, matka Švédka. A žije v Indii, kde má otec dobré místo, a navštěvuje (spolu i s dětmi dalších českých expertů, pracujících v Indii) anglickou školu. Té má od počátku (z vůle paní autorky) plné zuby: protivné anglické spolužačky, učí se tam třeba pořád o „hloupé“ královně Viktorii a vůbec nic o českém hrdinovi Žižkovi (Žižku zná od tatíka)! Takže Evka touží po tom, odjet domů, do Čech. Také tatík už má (asi) vyděláno, takže se rodina připravuje a později i skutečně odjíždí do Prahy. Zde se dusno (nacionální) v rodině pana inženýra zahustí.
Děj je hojně proložen úvahami, že Češi patří domů, do Čech a ne trajdat někde po světě (dočkali se, Češi, po létech podobně smýšlel se všemi důsledky soudruh Husák: „Hranice nejsou korzo!“). A také, že „český národ“ má stoprocentní právo na dítě ze smíšeného manželství („z Evky musí vyrůst česká žena!“ míní tatík, je to přece „národní povinnost“), nějaký nárok matky-cizinky zde vůbec nepřichází v úvahu.
Takže, když na přání matky, nastoupí Evka v Praze do mezinárodní školy (pro děti cizinců a diplomatů), konflikt vrcholí: Evka, národnostně už plně zocelená, ihned pozná, že škola (spolužačky) je jedna „Židárna“ (!!!) a do takové školy prostě chodit nebude (inu, tzv. Druhá republika byla za dveřmi a ta nevyrostla jen tak z ničeho. Názorové podhoubí vlastenci připravili)! Uteče proto „za školu“ a má z toho dokonce malý nervový záchvat. Vše konči happyendem – na radu též vlasteneckého lékaře Evka ihned přestupuje do školy české a dočká se i toho blaha, že mladá sympatická profesorka v hodinách dějepisu nemluví než o českém hrdinovi Janu Žižkovi (české dějiny jsou důležitější než dějiny nějakých starověkých národů ….).
Bylo by to až dojemné, osud (ty dějiny!) je (jsou) ale prevít. Autorka knihu totiž napsala někdy v roce 1938 (kdy se také asi odehrává děj), kniha vyšla v roce 1939. Evka a její rodina se při příjezdu „domů“ možná skoro srazila s jinými Čechy, cestujícími opačným směrem. Těmi skutečnými vlastenci, kterým, jak kdysi požadoval Karel Havlíček řečený Borovský "pán Bůh vlastenčení z huby do rukou vraziti ráčil" a kteří proto odcházeli bojovat za vlast - často právě k těm protivným Angličanům …. Leitmotiv „Češi mají sedět doma v Čechách“ se naplnil na celých 50 let. Tatík – pokud nepodepsal nějakou tu spolupráci a nepřešel pak do Podniku zahraničního obchodu si mohl na další výjezd do ciziny počkat do svých (odhaduji) skoro 90 let věku – jestli pak ještě měl chuť. A Evka, co se nemohla dočkat do Čech, do věku důchodového – bylo jí určitě přes 60 let, kdy zase směla třeba do Indie (nebo „jen“ do Rakouska). O tom se ovšem už nedozvíme nic. Nejlépe nedopadla ani paní autorka – velice plodná spisovatelka románů pro mládež a typu „Červená knihovna“. Po roce 1948 už nenapsala ani knihu (i když některé její vlastenecké téze byly jistě stále platné) a o tom, že by vyšla nějaká její starší kniha si mohla leda nechat zdát. Tak skončil příběh malé vlastenky Evky.
Jako dílko literární hodnotím jako odpad, pro určité poučení politické a historické dávám jednu hvězdu.

1 01.03.2021

(SPOILER) Krásná provedením a velezajímavá obsahem, kniha, a to nejen pro ty, kdo „nestihli“ si kupovat u „Toužimského“ jeho dobrodružné knihy, v sešitovém vydání sešit tehdy za 50 hal. až za 1 Kčs, vázaná kniha za 30 Kčs … a dnes za ně, pokud je chtějí jako antikvární koupit, musí dál několik tisíc Kč.
Bohatě ilustrováno, přebaly, vnitřní ilustrace, většinou od Zdeňka Buriana, kmenového ilustrátora nakladatelství, ale i Jiřího Wowka a dalších. Pojednány všechny edice, které nakladatelství vydalo, včetně seznamu titulů v každé z nich (počínaje snad dnes nejhledanější edicí Puškou a lassem, přes mayovky, Štorcha, Tarzana, Bigglese, Trosku, kovbojky, cestopisy Vráze i Holuba, až po „veledílo“ profesora Augusty Divy prasvěta). A na úvod stručně o ostatních vydavatelích dobrodružné literatury před vznikem „T&M“ i, později jejich konkurentech, včetně skenů obálek vybraných titulů těchto nakladatelství na ukázku. A zajímavé povídání o knihách a nakladatelské praxi, ilustrované kopiemi dobových dokumentů a fotografií, chronologicky od počátků nakladatelství T&M až po jeho násilný konec po roce 1948, kdy nastala doba rudého temna. Zde jsou pak zmíněny a některými obrázky doloženy i knihy, které už nikdy nemohly vyjít… A nakonec kapitola o znovuvzkříšení nakladatelství po roce 1990.
Pro ctitele klasické dobrodružné literatury a ilustrací Zdeňka Buriana, nebo i sběratele těchto knih, skoro nepostradatelný zdroj informací. Pro ostatní, i "jen" na prohlížení, krásná kniha (doslova).

20.10.2024

Autor Milan Krejčí píše na str. 105: „V této kapitole nelze postihnout všechny ilustrace, které Miloslav Havlíček dodal do různých časopisů, magazínů a novin. Podrobný seznam, včetně prací z domovského Zápisníku a dětských periodik, by zřejmě zaplnil rozsah této knihy… Mapování těchto tiskovin by si vyžádalo spoustu času a je obtížné už z toho důvodu, že některé z nich nejsou archivované v knihovnách ani knihovních fondech. A samotný autor si žádný podrobný soupis publikovaných prací nevedl…“
U ilustrátora Miloslava Havlíčka je to výstižné shrnutí osudu jeho ilustrací. Ačkoliv jde – viz i tato kniha - o jednoho z nejlepších českých ilustrátorů dobrodružné literatury (a tvůrce komiksů, ilustrací žánru sci-fi atd.), je prakticky nemožné „sbírat“ jeho ilustrace tak, jako sběratelé „sbírají“ Zdeňka Buriana nebo třeba Bimbu Konečného.
Já sám jsem na Miloslava Havlíčka poprvé narazil někdy v šedesátých letech minulého století v časopisu Letectví a kosmonautika, kde kreslil záhlaví k seriálu článků o létajících talířích (separáty s těmito články autorů Dr. Götze a Tikovského jsem si schoval. Kvůli textu). Ovšem, už v polovině šedesátých let, v době základní vojenské služby, jsem musel „odebírat“ nějaký vojenský tisk a zvolil si tedy Zápisník. Bylo to v době, kdy tam Gustavu Krumovi vycházel komiks Vinnetou - tehdy mne mimochodem naprosto nezaujal, Vinnetou byl pro mne Burian a tohle jsem považoval – i díky ničemné reprodukci obrázků – za paskvil. Tehdy jsem si nějakého Havlíčka, který tam podle monografie kreslil, při letmém prolistování časopisu před jeho vyhozením ani nevšiml. Na zajímavého ilustrátora děl žánru sci-fi mne tedy vlastně upozornil až Ondřej Neff v časopise T´85 v článku „3x sci-fi v obrazech“, kde jsem už Miloslava Havlíčka ocenil jako výborného malíře, jehož ilustrace mne zajímají. Problém ovšem byl, že sledovat a kupovat tyto ilustrace bylo prakticky nemožné. Roztroušeny ve stovkách čísel mnoha titulů časopisů, vojenských, pionýrských, vzdělávacích, vycházejících navíc v době normalizace, kdy jsem žádný tisk zásadně pravidelně nekupoval (až v druhé polovině osmdesátých let zmíněné „Téčko“), šly jeho ilustrace ve své době zcela mimo mne. Neffem uvedené příklady ilustrací nebyly v žádné dostupné knize a (viz seznam ilustrovaných knih v Krejčího monografii) navíc Havlíček v té době ilustroval knihy, které mi věru nestály, jako naprostou většinou ideologický komunistický odpad, za projevení zájmu. Ještě v Pacnerových knihách Polidštěná galaxie a Města v kosmu, které jsem si tenkrát koupil, jsem Havlíčkovým ilustracím nevěnoval valnou pozornost, i když zpětně musím uznat, že jsou neméně dobré než ilustrace tohoto žánru od, pro mne české jedničky sci-fi ilustrací, Teodora Rotrekla… A Havlíčkovu práci jako autora obálky prvního českého porevolučního vydání Solženicynova Souostroví gulag si čtenář asi také moc nevšimne …
Takže první knihu s ilustracemi Miloslava Havlíčka jsem vědomě koupil až v roce 1991, Poklad ze San Marco, a to vlastně hlavně proto, že šlo o knihu, původně vydanou u Vilímka v edici Dobrodružný svět (tehdy s ilustracemi Jana Gotha). Pak jsem už koupil první monografii ilustrátora „ZOOOM 3 - Miroslav Havlíček“, i velkou knihu „Miroslav Havlíček - Kniha komiksů“ z nakladatelství Vybíral a tak nakonec, včetně knih žánru sci-fi, kde je Havlíčkova jen obálka nebo ilustrace na frontispisu (a po nákupu několika dalších starších titulů v antikvariátech), mám asi tři desítky titulů, ilustrovaných Miloslavem Havlíčkem. Z jeho díla jde ovšem o nepatrný zlomek.
Proto velice vítám a doporučuji tuto vydanou monografii, která dává alespoň trochu nahlédnout do ilustrátorova díla v celém jeho rozsahu a vývoji. Milan Krejčí v knize chronologicky (což se zhruba kryje i s tematickým vývojem ilustrátora) popisuje celou uměleckou kariéru Miloslava Havlíčka. Vše bohatě doloženo reprodukcemi (doufám jen, že těmi nejlepšími a nejtypičtějšími). Že je kniha skvěle vytištěna na křídovém papíře je u knih této „velké“ řady monografií nakladatelství Toužimský a Moravec (Pospíšil, Modlitba, Krum) standart. Velice pěkná kniha!

16.10.2024

(SPOILER) Na knihu jsem se velmi těšil a koupil ji, i když je k dostání pouze jako e-kniha (důvody proč chápu). Samotný její námět jsem považoval za velice atraktivní a jiné knihy autora se mi líbily. Přesto jsem poněkud zklamán a nadšení těch, co hodnotí 100%, nesdílím. Je to dobrodružné, exotické, místy hororové, krve potoky a mrtvol je nepočítaně. Děj pádí k finále. Je tam přidáno opravdu dost záhadologických ingrediencí (kromě olgoje chorchoje tibetská mystika, záhadné kotle na Sibiři, Ďatlovova výprava, kvantová teorie, narážka na zánik dinosaurů a Chicxulubský asteroid). Ale také geopolitika současnosti v nitru Asie, dokonce potomek bolševiky vyvražděné ruské carské rodiny, nechybí špionážní motiv, až vražedná antipatie dvou českých hrdinů, odvíjející se od tragédie v minulosti, je tam odkaz na Draculu, začíná to ve stylu Indiana Jonese na paleontologickém nalezišti v Mongolsku, jsou zde scény jako z Vetřelce ze známého filmu, jsou tam i proradní Číňané a nakonec se jakási teorie, co to vlastně olgoj chorchoj je zač, také objeví a dosud jen skromné zmínky doplní. Ovšem, kde se vzal, zda je to skutečně vedlejší produkt evoluce na Zemi nebo opravdu „mimozemšťan“ rozhodnuto není. Přesto jsem čekal trochu více (moje chyba), snad, s ohledem na námět, zatím nejlepší autorovu knihu. Tou tedy bohužel není. Navíc, jako ostatně u autora vždy, musí čtenář přistoupit na autorův styl vyprávění, kde hrdiny na poslední chvíli, než se dostanou do další prekérní situace (které mnohdy nahrávají až hloupým jednáním), zachrání deux ex machina, což je pak už trochu únavné. A na českého „hrdinu“, původně jakéhosi prodejného žoldáka, lumpa, který nakonec zachrání dokonce celý svět. Napsal, autor, knihy podle mne lepší. Přesto se na jeho, na letošek už oznámenou, novou knihu (bude ale?) o nacistech a admirálovi Byrdovi zase těším. Jsem asi nenapravitelný.
Ale kniha mne alespoň inspirovala k zopakování si všech mně známých knih (v textu ostatně připomenutých), které olgoje chorchoje zmiňují – od základní a první stejnojmenné povídky Ivana Jefremova přes Ivana Mackerleho, který po něm skutečně pátral (a snad to byl i on, kdo ho dostal do povědomí ve světě), Součka (který ovšem mu věnuje jen málo a nic svého, originálního, nepřidal) až po zmínky v knihách tehdy mladých autorů, bratrů Strugackých. Z jejich líčení boje s podobnými stvůrami na Marsu v románu Tachmasib letí k Saturnu autor Smrtícího červa ovšem asi hodně čerpal.

02.10.2024

(SPOILER) Kniha tu má celkem velice slušné hodnocení. Současné hodnocení. Nepopírám, že v době té zoufalé kulturní bídy socialismu, přes to, že jde o typickou literaturu sovětské „nejzazší hranice“ ve „vědecko-fantastické literatuře (jak se sci-fi tehdy říkalo), sehrála ve své době u nás svou kladnou roli. Dalo se to číst, ono moc jiného nebylo a lepšího vůbec ne. Dnes je to ale už 70 let… (Jefremov mne ovšem vůbec nenadchl ani svou, také dodnes někým velice ceněnou Mlhovinou v Andromédě. To až jeho další román Hodina býka považuji za stále velice dobrý.)
A právě povídka o olgoji chorchoji je originální a vlastně vytvořila novou, dodnes pro někoho otevřenou „záhadu“. Použili ji například i bratři Strugačtí, o její rozšíření ve světě se prý zvláště zasloužil český dobrodruh a praktický záhadolog Ivan Mackerle.
Povídka Olgoj chorchoj - první vydání celé sbírky povídek je z roku 1953 - je už dokonce z roku 1942. Je také z celé knihy zdaleka nejlepší, je v ní dobře zachycena atmosféra daleké asijské pouště a všech nebezpečí a zde tedy i záhad, které se tam mohou skrývat. Z ostatních povídek ujde ještě historická část vyprávění o „Bílé skále“, a snad ještě první, nejrozsáhlejší povídka Návštěvníci z hvězd – tehdy téma u nás v Československu nové a neokoukané. Autor zde docela moderně představuje jakéhosi reptiliána – plazího „člověka“ z hvězd, na „nejzazší hranici“ slušný odvaz. To je ale vše, a vše pochopitelně naředěno neuvěřitelnými žvásty socialistického realismu. Včetně dialogů, pěkně ovšem ukazujících tu celkovou zblbělost doby, projevující se i u významných vědců: „… tohle je mi ale úpadková, zahnívající intelektuálština, rozzuřil se ihned Davidov, takto profesor geologie…“ Doba byla ale asi už přece jen „liberální“, před pár lety by mohl za to partner profesora Davidova také skončit v Lubljance. Strana ovšem měla vše stále pevně v rukách: „Černooká Marusja, preparátorka expedice, nedávno zvolená za stranického důvěrníka …“ viz povídka Stíny minulosti. Ve vědecko-fantastické literatuře jistě pro děj velice podstatné sdělení. Při tom autor fantazii určitě měl – viz jeho nápad v povídce Měsíční hora, že posun ker zemské kůry má na svědomí samovolná jaderná reakce, kdy náhodným přemísťováním hmoty se vytvoří shluky nejtěžších prvků jako uranu a může dojít k mohutným řetězovým reakcím … které způsobí přesuny v zemské kůře. Tyto reakce mají na svědomí i hromadná vymírání ještěrů vlivem mocného záření, které pak proniká na povrch ... (tato hypotéza o zániku dinosaurů je skutečně originální a ve výčtu všech, které vyhynutí dnes vysvětlují, nebývá uvedena).
Tedy něco dobrého i dnes (jako historický dokument jistě), ale celkově nemohu dát více než 3*.

02.10.2024

Dobré pro rychlé zopakování jedné z nejlepších (a nejslavnějších) detektivek Agathy Christie. Zdá se, že kresba je silně ovlivněna stejnojmenným filmem z roku 1974, Hercule Poirot je ovšem kreslen podle vzhledu Davida Sucheta (ve filmu ho hrál Albert Finney). Další detektivka bude následovat, asi koupím. Slušné.

02.10.2024

(SPOILER) O bitvě o Midway, rozhodující pro vývoj 2.světové války v Pacifiku a snad celé války vůbec, mám a četl jsem několik knih. A je tu i výborný film s Charltonem Hestonem z roku 1976. Nemít tuto průpravu, tak bych z tohoto komiksu moc moudrý nebyl. Nejhorší je, že snad kvůli rozsahu, do kterého se komiks musel vejít (nebo že komiks pro zpracování podobného příběhu prostě není vhodný), zde vlastně úplně chybí ta nejzajímavější a rozhodující část celé krvavé zápletky, to, co činí tuto bitvu i dnes napínavým válečným thrilerem, totiž, jak se lstí, špatnými rozhodnutími japonského velení i šťastnou shodou okolností podařilo Američanům natolik zmást Japonce, že, nemaje spolehlivé údaje o svém nepříteli, jeho síle ani poloze, naprosto nesmyslně přezbrojovali svá letadla v době, kdy je zoufale potřebovali ve vzduchu k ochraně svých letadlových lodí a tím umožnili jejich zkázu (která je v komiksu v podstatě odbyta jediným obrázkem s textem „... téměř ve stejnou chvíli Japonci ztrácejí svou čtvrtou letadlovou loď Hirjú“). Anotace komiksu upozorňovala na to, že autorem scénáře je oficiální malíř francouzského námořnictva. No, moc prostoru zde nedostal. Letadlové lodi, japonské i americké, jsou například zobrazeny jen velice zdálky bez jakýchkoliv detailů. Kresbu bych hodnotil jako průměr a celý komiks také. Vzhledem k tomu, že Midway údajně zahajuje řadu komiksů o slavných námořních bitvách od stejných autorů, asi už další díly o bitvách ve vzdálenější historii nekoupím. To raději knihu The Marine Art of Geoff Hunt anglického malíře historických bitevních lodí, která se prodává i v Česku.

02.10.2024

(SPOILER) Jde o jednu z mých prvních knih, kterou jsem (asi, už ani nevím) dostal koncem čtyřicátých let od strýce, který měl malinký antikvariát, než mu ho komunisti ukradli.
Jde o chlapecký román, ovšem něco jako Foglar to rozhodně není. Spíše taková chlapecká červená knihovna i s nezbytným happyendem. Přečetl jsem si po dlouhých létech znovu ze dvou důvodů: jednak se odehrává ve třicátých létech z větší části na Slovensku, což byla tehdy pro obyvatele Čech a Prahy prázdninová destinace již exotického charakteru. Zajímalo mne, jak jsou v knize popsány vztahy Čechů a Slováků. A pak autorka, manželka malíře Otakara Štáfla, byla asi dobrá horolezkyně, žili s manželem na chatě v Tatrách a část děje jsou dobrodružství ve Vysokých Tatrách, kde jsem kdysi také dělal vysokohorskou turistiku – když jsem nemohl do bližších Alp.
Hrdinou je budoucí tercián, který z rozhodnutí rodičů (otec továrník, matka v domácnosti) má strávit, místo ve skautském táboře, prázdniny na Štrbském plese s rodiči v nóbl hotelu. Z nechtěného pobytu se ovšem vyklubou zajímavé prázdniny, plné dobrodružství, prožitých se slovenským chlapcem, se kterým se náhodou potká hned první den. Zažijí strašlivou tatranskou bouři, výstupy na tatranské hory… Hrdinu to natolik rozhodí, že v následujícím roce premiant třídy v pololetí propadá, uteče v pololetí z domova – samozřejmě do Tater za kamarádem, zažije další dobrodružství, tentokrát v zimních Tatrách, a nakonec vše končí dobře, vysvědčení na konci školního roku opraveno a jede se na letní prázdniny, už samozřejmě znovu na Tatry. O životě za první československé republiky se moc čtenář nedozví (jen zmínky, například jak sekundán jde v červnu pro vysvědčení oblečen v plášti, s kloboukem a rukavicemi(!) - oč jednodušeji oblečeni, už za pár let, šli žáci pro vysvědčení v pionýrském kroji...), ani o vzájemném vztahu Čechů a Slováků (nebo cikánů, i ti tam vystupují). Děj tedy prostinký, zajímavé jsou ale popisy tatranských výstupů – autorka je měla bezpochyby zažité (i když používá někdy místní názvy, které v dnešních mapách nejsou nebo poplete Ladový štít a Popradský Ladový štít). Pan továrník nakonec se rozhodne i finančně podpořit chudého slovenského kamaráda svého syna, aby mohl také studovat. Zde na konci knihy je pro mne nejzajímavější scéna, kdy se oba chlapci, Čech i Slovák, těší, že budou za pár let vojáci čs. republiky, a budou spolu, když bude třeba, hájit vlast. S tou obranou to doslova za pár let dopadlo tak, jak každý ví. O tom zda slovenský hoch skončil někde v Hlinkově gardě nebo Rychlé divizi nemohla, pro čechoslovakismus nadšená, autorka samozřejmě mít ani tušení. Stejně tak o tom, jak byl slovenský hoch nakonec, když se na Slovensku lámal chleba, „vděčný“ za podporu českého továrníka… Smutný je ovšem vývoj od té doby: kolik chlapců by se dnes těšilo na vojnu a obranu vlasti, když nadpoloviční většina dotázaných v anketě by dnes nebyla ochotna tu vlast, ani při napadení, bránit …
Tedy Foglar ne, pokus o zprostředkování podobných vznešených ideálů chlapcům (snad i děvčatům) ano. Jaký dopad to mělo na tehdejší mladou generaci nevím. Pro mne za 3,5.

02.10.2024

(SPOILER) Mé první setkání s Grabinskim. Mám sice jeho obsáhlou sbírku povídek V domě Sáry, ale ještě na ni nedošlo. Začal jsem touto útlou knížečkou a moc nadšen nejsem. Prodává se pouze jako příloha časopisu Protimluv. Stojí za to?
Desky jsou hororové, pěkné - ale s obsahem vlastně nesouvisející. Stejně nepravdivá je anotace zde: o žádný okultní souboj nejde. Děj by se dal popsat jako detektivka, kde odhalení vraha napomůže jakýsi telepatický přenos představ a myšlenek. Snad by se dalo říci i jakési vlámání se do cizí mysli - ale Lovecraftův Dexter Ward nebo Věc na prahu to věru není. Není to ani horor - detektivka, snad z okruhu duchařských příběhů (podobné třeba v knihách Šťastné a hrůzostrašné: Antologie štědrovečerních hororů).
Obsáhlý úvod i doslov (včetně kopií dokumentů) se věnuje překladateli a tomuto překladu Grabinského vůbec - s popisem těžkostí s tím spojených. To může být ovšem zajímavé leda pro polonisty. Bohužel, i snaha zachovat původní překlad bez leckde potřebných korektur mi nepřijde šťastná. Poněkud archaické vyjadřování postav jistě nevadí, ale Je například dost rušivé číst třeba špatně přeložené (z italštiny, i když originál hry je v polštině) slovo pro pocit, vjem (senzatione) jako senzace.
Pro jistotu jsem si přečetl i původní autorovu povídku (otištěna v knize V domě Sáry). Je to s malými odchylkami totéž jako tato dramatizace. Horor ne a přirovnámí k (polskému) Poeovi je podle této zatím pro mne první ochutnávky Grabinského zavádějící. Ale třeba, až se dostanu na ostatní povídky nebo román Tieň Bafometa, si spravím chuť.

30.09.2024

Hodnotit knihu jako je Necronomicon není snadné. Myslím jedním hodnocením. Lze na ni totiž nahlížet z několika hledisek a každé by chtělo jiné hodnocení.
Já knihu koupil kvůli Lovecraftovi, jejímu (zřejmě) duchovním otci. Na téma, zda jde o Lovecraftovu mystifikaci nebo skutečný grimoár, velice tajný, ke kterému se Lovecraft nějak dostal, existuje dnes rozsáhlá literatura s názory pro i proti.
Takže nejprve hodnocení jako dílo literární, i když krásná literatura to je jen částečně: mne zaujala především úvodní kapitola (esej), vypočítávající Lovecraftovy povídky, ve kterých je Necronomicon zmíněn. A samozřejmě jeho tzv. historie, popis jak vznikl a jak dopadl jeho „autor“ (Svědectví šíleného Araba), což je zajímavá (i když jen lepší průměr) hororová povídka. Jako dílu literárnímu, žánr fantasy – horor, dávám 4 hvězdičky.
Pak lze Necronomicon nahlížet jako grimoár, vlastně jakousi „odbornou“ literaturu mystiků. Zde musím přiznat, že nejsem na něco takového specialista, rozhodně na podobné věci (byť prokazatelně „pravé“, původem ze středověku) a na jejich použití nevěřím a nehodlám zkoušet pomocí „strašlivého“ Necronomiconu vyvolávat nějaké příšery z jiných dimenzí. Pro mne z tohoto hlediska 1 hvězdička.
A konečně lze Necronomicon nahlížet a hodnotit jako hrůzu vyvolávající knihu – a zde je jedno, zda je Necronomicon pravý nebo jde o mystifikaci – a hodnotit ne literární úroveň, ale imaginaci autora, jak text naplňuje pověst, o kterou se mu postaral Lovecraft. Zde bych řekl, že to jistě není sepsáno špatně, je to konzistentní text (ve svém žánru mytologie), autor, ať to byl kdokoliv, si s ním práci dal. Jenže: Lovecraft opakovaně, vlastně při každé zmínce, píše o tom, jak strašlivá kniha to je, jaké nebezpečné informace obsahuje, jak je (pokud exempláře unikly nařízenému zničení) zamčena v nejtajnějších odděleních knihoven, aby se k ní nikdo nepovolaný nemohl dostat. Dokonce že její přečtení vede až k zešílení… Tedy, popsal ji (Lovecraft) takto geniálně, jde o výbornou hororovou rekvizitu, vyvolávající nepříjemné mrazení z neznáma. Pak je ovšem výsledek – Necronomicon, který zde máme (a je jedno, zda jde o tuto verzi nebo druhou, s názvem Necronomicon a jeho Zaklínací kniha, moc se nelišící) – spíše tristní, nic takového čtenář bohužel nedostane, autor, ať jím je kdokoliv, na Lovecraftem popsaný děs prostě neměl. Zde tedy hodnocení tak slabý průměr – horší 3 hvězdičky.
Jak to ale spojit do jednoho hodnocení? Pro mne, jako jakýsi doplněk originálního Lovecrafta (a dnes už nejen Lovecrafta, používají jej jako hororovou rekvizitu i Lovecraftovi pokračovatelé a napodobovatelé), něco, co by jeho čtenář znát měl, za lepší 3 hvězdičky.

11.05.2022

Velice pěkná a poučná kniha, nejen pro myslivce. Spousta (přes 200) reprodukcí krásných starých pohlednic se zvířecími náměty i „žertovných“, třebas poněkud kýčovitých, s náměty z mysliveckého života. Kniha, členěná podle druhů zvěře, podává vždy stručnou informaci o jednotlivých druzích. Jsou vysvětleny i výrazy mysliveckého slangu. Každá pohlednice je pak doprovázena stručným textem, uvádějícím kdo ji nakreslil (pokud je známo), případně kdo, kdy a kam ji poslal a také co na ní napsal, když jde o zajímavé sdělení. Většinou pošta z počátku minulého století, z idylických dob do první světové války. Takže jde i o zajímavé čtení (kromě poučení – třeba o dobových názorech na lovnou zvěř). Sám jsem byl sběratel pohlednic, ale nikoliv tohoto žánru. Musím ovšem napsat, že takováto sbírka je opravdu velice zajímavá a dnes i bezpochyby cenná. A její majitel a autor knihy je opravdový znalec (myslivost moc hodnotit nemohu, ale znalec starých pohlednic je určitě) a sestavil a sepsal ji skutečně na výbornou.

11.05.2022